Naposledy přidané recenze
Geordie / Save the World (1976)
| 15.07.2023 | Album Save The World vydal Repertoire Records v rámci podivnej kompilácie kadejakých skladieb a singlov A Band From Geordieland s nepekným obalom, a tak som si radšej kúpil vydanie od 7T's Records z roka 2008, nahá žena nesúca svetlo zo Zeme do vesmíru je skvelá.
Hneď v úvode ma prekvapuje zaradenie spevného coveru od izraelskej kapely Jericho Jones Mamma’s Gonna Take You Home. Žiaľ po tomto sľubnom úvode sa dostavia veľmi nepríjemné pocity. Hoci do skupiny pribudol druhý gitarista Micky Benninson, kvintet zavrhol svoje hardrockové korene a pripravil si tucet spotrebných komerčných glamových skladieb. Žiadny z osvedčených nástrojov podliezania masovému publiku nechýba. Chcete gýčové dychy? Aha, je tu She’s A Teaser! Inklinujete k diskohrátkam? Goodbye Love je tu pre vás! Myslíte si, že belosi vedia hrať reggae? I Cried Today posúďte sami.
Po tom všetkom je rádiovo vlezlá You Did This To Me vlastne príjemná zmena. A titulná skladba, cover od Blackwater Junction nasmeruje druhú polovicu albumu do prívetivejších vôd. Je to stále glam, ale aspoň sa už netvári ako zlepenec trendy štýlov. A Fire Queen konečne prináša môj obľúbený hard rock.
No nič, tento album patrí k tým, ktoré u mňa nemajú šancu na trvalé súžitie. Ale keď mám glamovú náladu, pokojne si ho pustím. A vy?
» ostatní recenze alba Geordie - Save the World
» popis a diskografie skupiny Geordie
Stern, Mike / Upside Downside (1986)
| 15.07.2023 | Druhé studio album Upside Downside odstartovalo závratnou hudební kariéru tohoto vynikajícího kytaristy. Mike Stern patří mezi ty největší špičky jazzové kytary a právem mu patří místo v elitním kytarovém klubu. Začínal v roce 1981 u Billyho Cobhama, album Stratus , pak hrál i u Milese Davise - We Want Miles /1982/, Star People /1983/.
Album obsahuje šest instrumentálních skladeb a stopáž nepřesahuje 36 minut. I kyž méně znamená více, zrovna tady by se mi líbil trochu větší hudební prostor. Na druhou stranu, album nemá slabší moment a o nějaké vatě, co prodlužuje minuty záznamu nemůže být řeč. Jedna pecka za druhou.
Už od prvních tónů je jasné že Stern vsadil na jazzové stupnice s rockovým zvukem. Od dravých skladeb /Upside Downside, Mood Swings, Scuffle/ přechází k lyričtějším baladám, které Mike opravdu umí nádherně zahrát a vtisknout skladbám přádnou porci kytarového cítění /Goodbye Again, After You/. Po kompoziční stránce byly Sternovy balady vždy na vysoké úrovni. Mě se nejvíce líbí píseň Little Shoes, která mě chytla hned od první chvíle a drží se mě doposud.
Na desce spolupracuje můj velmi oblíbený muzikant - Dave Weckl, geniální bubeník. Obrovský kus práce odvedl i saxofonista Bob Berg a David Sanborn. Klávesové sekce se ujal Mitch Forman, který přešel k Mike Sternovi od Mahavishnu Orchestra a paradox je, že v MO nahradil Formana Jim Beard, který bude za nějaký čas dělat u Sterna producenta a klávesáka. Nahrají spousty kvalitní muziky. Ve skladbě Mood Swings si zahrál na basu Mikeho přítel Jaco Pastorius. Je to poslední studio počin, který Jaco nahrál.
Album Upside Downside je perfektní fussion. Od této desky Sternova hvězda letí vzhůru. Kdysi jsem dával plný počet a ani teď tomu není jinak. *****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Upside Downside
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Aerosmith / Live! Bootleg (1978)
| 15.07.2023 | Pred rokmi sme tu s bývalým návštevníkom týchto stránok Apacheom viedli zanietené diskusie o svetovosti Aerosmith. Priznávam, že dodnes nie som presvedčený, že je to skupina, ktorá by ma hudobne presvedčila o svojej genialite. Neznamená to však, že by som ju nemal rád. Hrá jednoduchý (hard) rock, priam rokenrol, ktorý síce neohuruje po skladateľskej stránke, ale má to, čo podobná hudba nevyhnutne potrebuje. Zanietenosť a energiu. A kde sa tieto vlastnosti dajú najlepšie odsledovať? Správne, na koncerte. A preto mám v zbierke aj dvojalbum Live! Bootleg z roka 1978.
Kapela v tom čase nechcela vydávať koncertný album, lebo dvojalbumy tohto typu vtedy vydávali všetci, zvukovo špičkové, hudobne dohrávané v štúdiu, nech je výsledok čo najlepší. Aerosmith chceli skutočný živý album, špinavý a znejúci realisticky, tak, ako to dali z pódia. A tak si presadili „bootleg“.
Pätici hudobníkov vypomáha na klávesoch Mark Radice a v skladbe Mother Popcorn hrá na saxofóne David Woodford. Album je kompiláciou nahrávok z rokov 1977 a 1978, len skladby I Ain’t Got You a Mother Popcorn sú z roka 1973, pričom k druhej menovanej je na tajňáša prilepená skladba Draw The Line nahraná v roku 1977. A ku Train Kept-A-Rollin’ je prifarená nepriznaná sinatrovka Strangers In The Night.
Hudba je to, ako som už spomínal, priamočiara, na prvú signálnu. Tradične sa tu nachádza niekoľko jedinečných coverov (napr. Come Together), ktoré na štúdiovkách nenájdete. Ale to nie je podstatné. Podstatné je, že je to nekompromisná tvrdá jazda. Back In The Saddle znie konečne ako riadna vypaľovačka, nie ako na štúdiovom albume. A to platí aj o ďalších skladbách. Miestami sú surové až tak, že by ma neprekvapilo, že jemnejšie povahy by z toho mohli mať nočné mory (Sweet Emotion).
Osobne sa mi najviac páčia brutálne hardrockové smršte typu Toys In The Attic alebo Train Kept-A-Rollin’. Trošku je škoda, že v závere sa album preklopí skôr k tomu rokenrolu, čím stratí na drsnosti, hoci svižné to je dosť. Ale to je len taký pocit, neprekvapí ma, ak by bol neprenosný.
Šestnásť skladieb (plus dve nepriznané) ukazuje Aerosmith v tom najlepšom svetle. Live! Bootleg sa na nič nehrá a to mi veľmi sedí, nuž tento vynikajúci živák počúvam častejšie ako štúdiové albumy skupiny. A zvukovo je dosť dobrý, k bootlegovej „kvalite“ má ďaleko.
» ostatní recenze alba Aerosmith - Live! Bootleg
» popis a diskografie skupiny Aerosmith
Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night (1973)
| 14.07.2023 | Peter Hammill je nepochybne srdcom, dušou (upísanou Diablovi) i hnacím motorom kapely Van Der Graaf Generator. Prakticky neexistuje druhá taká depresívno-podmanivá kapela, i keď by sa samozrejme našlo niekoľko nasledovateľov. Nie je to muzika prístupná, človek si ju buď odžije a zamiluje alebo odtrpí a už sa k nej nevráti. Ja som vytrval a nedám na ňu dopustiť. Nečudo, že jeho sólová tvorba sa vyznačuje rovnakou dávkou expresívnych emócií, z ktorých by aj Pápež stratil vieru v Boha. Ak nerátame prekvapivo pozitívny (a skvelý) sólový debut Fool’s Mate (1971), ktorý však obsahoval material z predchádzajúcej dekády, tak je Chameleon In The Shadow Of The Night (1973) prvou naozaj „Hammillovskou“ doskou. Depresívnou, melancholickou, svojskou...
Akustické pradeno dopĺňa citlivé recitovanie ústredného predstaviteľa, ale nebojte sa, Peter sa čoskoro rozohní a začne do svojho prejavu vkladať typickú nadrozmernú dávku expresionizmu. German Overalls viac nepotrebuje. Napriek tomu sa dostavuje istá psychedelická šialenosť, tak dobre známa už z čias Van Der Graaf Generatoru. Ešte o level pokojnejšia a, ak chcete, melancholickejšia skladba je Slender Threads. Hammill sa prejavuje ako zdatný minimalista, vedomý si toho, že jeho hlas dokáže udržať pozornosť poslucháča aj bez hudobného sprievodu.
Prvou elektrifikovanou skladbou je Rock And Rôle, pridáva sa celá zostava Van Der Graaf Generator a naozaj mi nie je jasné, prečo to v tom čase kapela zabalila, nakoľko hrala prakticky na všetkých Hammillových sólovkách a znelo to stále rovnako dobre. Teda, dobre v zmysle toho, že túto hudbu vnímam ako umelecké stvárnenie všetkých psychiatrických kliník, čo ich ľudstvo v priebehu histórie vytvorilo. A že sa tie „liečebné“ metódy často nedali rozoznať od Mengeleho „vedy“.
Návrat k melanchólii naznačí klavírna balada In The End. Už tradične je to exhibícia vokálneho recitálu. Na to, že Hammill nemá práve pestrý výrazový diapazón, zvláda zo svojich slabín vytvoriť citovo uveriteľnú, ba dokonca hypnotizujúcu náladu. Až by sa zdalo, že sa minul povolaním a nestratil by sa ani za kazateľnicou alebo na zjazde politickej strany túžiacej po nastolení diktatúry. Našťastie ostal pri muzike. What’s It Worth poteší flautou a akustickou gitarou, opäť sme na poli clivej, ale tiež kúštik zlovestnej polohy. Márne rozmýšľam, či toto ešte niekto zvláda tak, ako Hammill. Pokus o trošku odľahčenejší flegmatický slaďák sa volá Easy To Slip Away a to prvé prídavné meno berte s veľkou rezervou. Hammill zvykne zavŕšiť svoje albumy absolútnou pekelnou kompozíciou, nuž neprekvapuje, že v kontraste s týmto faktom je predposledná skladba na albume totálne pokojná a melancholická záležitosť. Nečakajte preto od Dropping The Torch nič viac a ani menej.
A je to tu! Van Der Graaf Generator je späť s najtemnejšou náladou, akú si len dokážete predstaviť. (In The) Black Room/The Tower je jedenásťminútový opus magnum padlého Svetlonosa, soundtrack k masovým popravám, reklamná znelka na gilotínu... Toľko variácií na „podrezal si žily“ sa v jednej skladbe len tak nepočuje. A ukazuje to, že Hammill, akokoľvek podmanivý sólista, je s kapelou trikrát pôsobivejší.
Chameleon In The Shadow Of The Night mám z Hammillových sólových albumov z prvej polovice 70. rokov najmenej zažitý. Ako aj pri nasledujúcom albume, aj tu mi chýba častejšia „celokapelová“ muzika. Hoci je Hammill neskutočne presvedčivý „pesničkár“ a pomerne osobitý (čítaj sofistikovaný) textár, Van Der Graaf Generator mi vyhovuje viac. Aj preto musím skonštatovať, že hoci tento album má svoje čaro a je nepochybne dobrý, ba dokonca výnimočný, nakoľko nemá veľa nasledovateľov, nemám pri ňom chuť rozhadzovať hodnotiace hviezdičky. Náladou sa však do upršaného fujaku za oknami hodí náramne.
Skúste, či vám Hammill otvorí svoje taje, podľa mňa to stojí za námahu a za pokus nič nedáte. Ale pozor, táto muzika rozhodne neroztiahne nohy už na prvom rande.
P.S. Cédečko obsahuje tri bonusy, dvakrát si vypočujeme, ako zneli albumové kúsky naživo o pár rokov neskôr, Rain 3am zasa naznačuje, že na archívnych pásoch sa dá nájsť aj po rokoch všelijaká raritka. Je to skôr demo, akustika a spev v jemnejšej polohe (korene skladby sú v 60. rokoch). Dokumentárna hodnota bonusov je nevyčísliteľná, ale albumu veľmi neprospievajú.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Geordie / Don't Be Fooled by the Name (1974)
Osem skladieb priamočiareho hard rocku šate vládne na druhom štúdiovom albume skupiny Geordie nazvanom priliehavo Don’t Be Fooled By The Name.
Hneď na úvod je tu posadená skladba Goin’ Down, priznávam, mám tieto veci s ťažkým spodkom veľmi rád. Od čias Animals sa tradicionál House Of The Rising Sun teší nesmiernej obľube medzi rockermi. Je to Matuzalem, prvýkrát ho nahrali Clarence „Tom“ Ashley a Gwen Foster už 6.9.1933. Ja nedám dopustiť na brutálnu verziu od Frijid Pink. Vyhmkávaná verzia Geordie má tiež čosi do seba. Nálada je prekvapivo temná, čo môže byť lepšie?
Gerodie v podstate hrá podobne ako Nazareth (So What) a taká Mercenary Man by sa nestratila ani na albume Amboy Dukes. Ja tam aspoň miestami počujem Great White Buffalo. Každopádne je to ortuťová skladba, tvrdá, bluesová, baladická, furt dačo! Pre mňa je to najlepšia skladba na albume. Vôbec oproti debutu ubudlo glamu, priťažilo, vytvrdlo. Zeppelínovská smršť Ten Feet Tall je božská, svižná pecka Got To Know podmanivá, balada Little Boy ma roznežnieva, no a sabbathovsky temná hymna Look At Me bola očividne stvorená pre mňa.
Repertoire Records prifarilo na CD z roka 1990 štyri bonusy, sú nepomerne komerčnejšie ako album. Spotrebný slaďák Treat Her Like A Lady, spevné glamové istoty Rockin’ With The Boys Tonite a Francis Was A Rocker, no a country pohoda Red Eyed Lady nedosahujú kvalít Don’t Be Fooled By The Name, do celkového hodnotenia ich nezahrniem.
Dovolím si nekriticky bachnúť plný počet hviezd, je to album presne podľa môjho gusta.
» ostatní recenze alba Geordie - Don't Be Fooled by the Name
» popis a diskografie skupiny Geordie
Bowie, David / Blackstar (2016)
Když jsem se před časem začala obeznamovat s hudbou Davida Bowieho, poslednímu albu jsem se dlouho vyhýbala; obestírala ho aura čehosi beznadějně depresivního, zhmotněného majestátu smrti. Byla to chyba. Aniž bych chtěla jakkoli zlehčovat jeho temnotu (a ono temné je, hutné jak asfalt a černé zrovna tak), musím jedním dechem dodat, že je taky ohromně pestré a - zábavné.
Bowie byl po celý svůj tvůrčí život především entertainer, komediant. Pro posluchače, který přísahá na opravdovost výpovědi, tedy beznadějně povrchní, neupřímný. Jenže jakmile umělec jednou vstoupí na jeviště, i nejryzejší niternosti se nutně stávají kostýmem, maskou, stylizací. Není jiný způsob, jak je ukázat a předat. Bowie volí druhou cestu, která je stejně legitimní: výraznou stylizací začíná a na jejím půdorysu staví sdělení, které není nutně hluboce osobní, ale je umělecky pravdivé.
Celoživotní mistrovství tvaru mu na poslední desce prokázalo velkou službu: mnohost forem, které dokonale ovládnul, ho tady mocně podpírá a spolehlivě nese k dosud nepoznaným břehům. Nebylo by to možné bez lidského vkladu, který je nepopiratelný, konfesijní momenty se tu vyskytují hojně. Ale zároveň dokáže vnést jemný humor a nadhled i do scén, které by jinak byly čistě jen trýznivé.
Hrát si v titulní skladbě s variacemi slůvka hvězda (I'm not a marvel star, I'm a blackstar). Vzít název alžbětinské divadelní hry ('Tis a Pity She Was a Whore - Škoda, že byla děvka) a zvrácené rodinné drama nahradit drobnou, i když drsnou hříčkou z ulice. Schovat to niterné klidně i do verbálních frází (opakované I'm dying v Dollar Days) a zároveň je tím bezelstně vystavit jako designové lebky na botách (I Can't Give Everything Away).
Albu rozhodně svědčí kratší stopáž a soustředěnejší rozvíjení motivů v pouhých sedmi skladbách, což je oproti poněkud roztříštěné předešlé desce velký rozdíl. Hudebně pro moje ucho odkazuje někam na přelom 70. a 80. let, do dob, kdy elektronika evokovala spíše undergroud než taneční parket. Celkový sound je hluboký a hutný, převažuje budování atmosféry nad snahou o výraznou melodii.
Bicí a basa znějí, jako by zkoumaly, kam až lze klesnout - dunivě padající kamení úpěnlivě hledá opěrný bod. Pokud jde o kytaru, až do poslední skladby jsem si nebyla jistá, jestli v sestavě vůbec nějaká je: ano! Vedle všemožných syntezátorů a variabilního, i když celkově spíše úsporného Bowieho vokálního projevu je hlavní hvězdou alba saxofon Donnyho McCaslina. Urputně a vytrvale vyzpívává všechno, nač maestrovi už nestačí plíce. Válí se při zemi jako londýnská mlha. Trhaně těká prostorem bez konce...
Blackstar je pozoruhodná deska, které není potřeba se bát. Stojí za poslech. Ale stejně jako slova o její drtivé depresivnosti přisuzuji bezprostředním dojmům po Bowieho odchodu ze světa, byla bych z dnešního pohledu opatrná i s absolutním hodnocením. Velmi silné čtyři hvězdy však vysázím bez váhání.
» ostatní recenze alba Bowie, David - Blackstar
» popis a diskografie skupiny Bowie, David
Gallagher, Rory / Taste - I’ll Remember (2015)
Kto by to bol povedal, že najlepší bluesrockový gitarista na svete pochádza z Írska? Rory Gallagher bol velikán, ktorý dobyl svet bez hitov v rebríčkoch. Koncertoval tak často, že mu bol kalendár malý. Jeho prvou kapelou bola Taste (1966-1970). Štvordisková kniha I’ll Remember z roka 2015 zachytáva skoro všetko, čo kedy s touto skupinou vydal.
Nadelil som si ju na narodeniny, nakoľko Gallagher je môj gitarový idol a chcel som mať od neho všetko. Dva disky vzácnych nahrávok a nevydaných koncertov, tomu nešlo odolať. Plus tona bonusov k dvom štúdiovým album vrátane zvukovej stopy z vystúpení v nemeckej relácii Beat Club, čo dodať. Mám viacero týchto štvordiskových digibookov a podobne ako v prípade Colossea (Morituri Te Salutant), aj tu absentujú oficiálne koncertné albumy a sú nahradené zmieneným raritným materiálom. Inak je tu všetko. Prvé dva albumy komplet, demonahrávky s prvou zostavou (neskôr vyšli ako Taste First a In The Beginning) vrátane neoficiálneho singlu, no a za priehrštie živých záznamov (zo Švédska, BBC Sessions, Wobburn Abbey Festival). Inými slovami, aj pre mňa, ktorý som mal všetky štyri albumy kapely dávno doma, je tu toho veľa, čo stojí za to. Inak, ešte tu chýba záznam z Marquee, ktorý vyšiel na platni ako In Concert, čo chápem. To je nepočúvateľný záznam, ktorý vyšiel iba kvôli tomu, aby ťahal peniaze od fanúšikov. Nečudujem sa, že absentuje, to by nešlo zreštaurovať ani s dnešnými možnosťami.
Kým sa budem venovať muzike, dovoľte mi zaspomínať, ako som sa dostal ku Gallagherovi. Otec mal z platní na kazetách nahratých hneď niekoľko jeho albumov. Prvýkrát som ich však sústredene začal počúvať až v pätnástich. Čerstvo som s učil hrať na bicie, schyľovalo sa k založeniu mojej prvej skupiny, no a vstrebával som, čo sa dalo. Otec mi navrhol, nech skúsim Gallaghera, že to by sa mi mohol páčiť, keďže som inklinoval k hard rocku. A Gallagher, hoci primárne bluesman, hral tak divoko, že miestami strčil celú hardrockovú smotánku do vrecka. Kazeta s albumami Calling Card a Photo-Finish ma uhranula. Ďalší album, čo ma uchvátil, bol Top Priority. Od Taste sme doma mali druhý album On The Boards a Live Taste. Netrvalo dlho a už som si kupoval jedno cédečko za druhým. Sólovú tvorbu a aj Taste. Najprv som si zadovážil bestofku Best Of Taste (1993), ktorá obsahovala obidva albumy (chýbala len skladba See Here). Nasledovali oba koncertné albumy (Live At The Isle Of Wight a Live Taste).
V priebehu času som s rôznymi svojimi kapelami hral rôzne jeho skladby. S Radio Luxembourg i so Žalmanmi to boli sólové veci ako Calling Card, Out Of The Western Plain, Moonchild, Middle Name a neposlednom rade i niečo od Taste – What’s Going On. S Dyin’ Beed fičíme na Philby alebo Laundromat. Musím sa priznať, veľmi ma baví hrať Gallaghera. Tie skladby sú ostré, melodické a môžem sa v nich vyšantiť. Keďže zväčša iba nudná a prázdna muzika si vyžaduje nudný strohý rytmický sprievod, u Gallaghera sa nemusím držať skrátka. Vlsatne sa považujem za nesmierne šťastného človeka, pretože so všetkými mojimi spoluhráčmi zdieľam ochotu hrať Roryho hudbu. To je vzácne, predsa len je aktuálny generačný vkus niekde inde.
Pokiaľ chcete vedieť, ako sa dvadsaťročný gitarista stane najlepším hráčom svojej doby, vypočujte si I’ll Remember. Brutálna energia, nevšedné melódie, originálne skladby, nečudo, že Taste boli pozvaní na rozlúčkový koncert Cream v Royal Albert Hall ako predkapela. Rory má hlas prepitého päťdesiatnika so silou mladého medveďa. Zároveň má veľmi špecifický prejav, nedá sa zameniť. Okrem absolútnej suverenity v hre na gitaru je majstrom slide-u. So španielkou hrá tak, že všetci pesničkári z neho pravdepodobne mali mindráky.
Či hrá pomalé drsné blues, rýchle rockové pecky, balady alebo rokenrol, vždy je svoj, rozpoznateľný a úžasný. Už prvý album Taste ho usvedčil z toho, že čo nahral na debut, to potom zúžitkoval počas celého života. Dokázal sa aj v zdanlivo úzkom (bluesrockovom) priestore melodicky neopakovať a komponovať skladby, ktoré nemali a nemajú žiadne znaky podobnosti s tvorbou iných skupín. Na On The Boards prekvapil prekvapivo schopným hraním na saxofón. Koncertné nahrávky sú skrátka bombové. Power trio nikdy neznelo lepšie. Posledný disk obsahuje nahrávky z počiatku kariéry, keď s ním hrala rytmika Kitteringham-D’Amery. Demá z roka 1967 sú zaujímavé skôr pre kompletistov. Aj s priloženým koncertom dokazujú, že Rory predčil svojich spoluhráčov priam astronomicky. Nečudo, že sa napokon z Londýna, kam sa kapela presunula, vrátili do Írska a Rory najal dvojicu McCracken-Wilson. A hoci šlo o podstatne schopnejších hráčov, bolo jasné, že Gallagher sa musí osamostatniť. Najmä bubeník Wilson to ťažko niesol a odmietal hrať prídavky, takže to ostalo na dvojici gitara-basa.
Taký je život. Aj napriek tomu, že Rory sólovo ešte podrástol, smeroval viac k rockovým vodám, s Taste to bola dych berúca bluesová smršť, akú len tak nepočujete. Pre mňa je to absolutórium. Taký talent sa rodí nie, že raz za sto rokov, ale len raz.
» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste - I’ll Remember
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory
Geordie / Hope You Like It (1973)
Hudbe Geordie som sa dlho vyhýbal, lepšie povedané, dlho mi trvalo, kým na ňu v nekonečnej fronte muziky došiel rad. Od minulého roka mám v zbierke prvé tri albumy, počúvam ich často, nuž sa mi zažiadalo niečo k nim napísať. Začnem od prvopočiatku debutovým albumom Hope You Like It (1973).
Jedenásť skladieb sa usadilo kdesi na pomedzí pesničkového hard rocku. Štvorica muzikantov so spevákom Brianom Johnsonom v čele (kto by to bol povedal, že je to budúci člen AC/DC) si to užíva, priveľmi nešpekuluje a džgá to do nás ako John Doe do svojej prvej obete vo filme Sedem. Samozrejme, po očku po nás pokukuje glam rock (All Because Of You), ale komu by to prekážalo? Skladby sú maximálne strednotempové (Keep On Rockin’), častejšie však rýchle (Don’t Do That, Strange Man). Keby boli Creedence Clearwater Revival z Británie, určite by hrali také skladby ako Old Time Rocker. Jediný country „ploužák“ Oh Lord neruší, podobne ani country blbinka Geordie’s Lost His Liggie. Mne sa najviac páčia také tie riffované hardrockové kúsky ako Hope You Like It, Give You Till Monday alebo Natural Born Looser. A ani taká ujačaná Ain’t It Just Like A Woman nie je na zahodenie.
Vlastním staručké CD od Repertoire Records z roka 1990, zvukovo vynikajúce, ponúkajúce aj štyri bonusy, nealbumové singlovky. Sú podobne šťavnaté ako album, nuž je fajn, že ich mám.
Dobré tri hviezdy za príjemnú muziku si Hope You Like It zaslúži. Sú dni, kedy by som dal i štyri, ale budem sa držať pri zemi. Tam sa vždy najlepšie odreagujem a toto je veru príjemná relaxačná rocková hudba.
» ostatní recenze alba Geordie - Hope You Like It
» popis a diskografie skupiny Geordie
Hackett, Steve / At the Edge of Light (2019)
Keď v roku 2019 vydal britský gitarový velikán Steve Hackett album At The Edge Of Light, nechal som sa nalákať a po mnohých rokoch sa k tomuto gitaristovi vrátil. Napísal som aj nadšenú recenziu, ale text je dávno fuč, nuž mi dovoľte ešte jeden pohľad na toto dielo.
Pamätáte si staré čínske kung-fu filmy? Všetci mladíci sú borci, ale staručký deduško, najväčší majster, je vždy nad nimi. Nemusí nikomu nič dokazovať, všetci si ho ctia. A keď sa sem-tam naskytne príležitosť, starec ľahko a s nadhľadom dvomi-tromi pohybmi spacifikuje všetkých snaživcov. A presne takto na mňa pôsobí Steve Hackett medzi súčasnými gitarovými esami. Má odžité, má odohrané, o melódii vie všetko, pretože ju netvorí, ale vyžaruje. Vie, že technika je síce fajn, ale emócia má prednosť.
Desať skladieb je učebnicou, ako sa tvorí progresívna (nie v zmysle objavná, ale ako žáner so svojimi zákonitosťami) hudba. Kde sa záplava neoprogerov utápa v nekonečných kompozíciách plných prázdnych plôch a prvoplánových melódií, o prstokladových cvičeniach nehovoriac, tam Steve s ľahkosťou Orfea očaruje každého, kto ho počuje. Kde sa jeho nasledovníci pachtia pri mantineloch za pukom a neforemne do seba narážajú, tam Steve krasokorčuľuje stredom klziska a ide si po olympijské zlato. Exceluje skrátka v úplne inej disciplíne ako drvivá väčšina „konkurencie“.
Album núka desať skladieb. Hudba je to pestrá, pritom nezaprie svoje korene. A zároveň expanduje za hranice, až k world music (Fallen Walls And Pedestals, Shadow And Flame). Čo je niečo, čo ma v deväťdesiatich deviatich prípadoch zo sto spoľahlivo odpudzuje, ale tu nie! Steve to zvláda podať tak, že mu to verím a priam si to užívam. Hudba je miestami divoká (Under The Eye Of The Sun), inokedy až zborovo vokálna (Underground Railroad, Peace). Nechýbajú monumentálne kompozície (Beasts In Our Time, Those Golden Wings), niečo, čo evokuje scénickú hudbu (Descent), ale aj takmer poodenkové črty (Conflict) slúžiace ako malta medzi tehlami toho, čo dnes poznáme pod názvom At The Edge Of Light. A taká Hungry Years by mohla byť pokojne aj rádiovou hitovkou.
Rád sa k tomuto albumu vraciam, je pre mňa rovnako krásny ako debutový kolos Voyage Of The Acolyte. A ako ste na tom vy?
» ostatní recenze alba Hackett, Steve - At the Edge of Light
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve
Hammill, Peter / From The Trees (2017)
Peter Hammil je podľa mňa najvýznamnejší pesničkár 20. storočia. Ako textár nemá sebe rovného a jeho depresívne hudobné vízie, či už s artrockovou veličinou Van Der Graaf Generator alebo sólovo, pôsobia hrozivejšie ako hocijaká realita. Samozrejme, jeho vokálny prejav na pomedzí recitácie a invokácie padlého anjela, je natoľko svojský, že prakticky nemá napodobiteľov, tobôž nasledovateľov.
Hudbu Van Der Graaf Generator najlepšie vystihuje jediné slovo – jedinečná. Pacienti trpiaci psychickými problémami by sa jej mali vyhnúť veľkým oblúkom, pretože znelka k reklame na spáchanie samovraždy v nej našla svoj etalón. Je to hudba neprístupná, mnohovrstvová a viem, že mnohým nesadne. Ja som vytrval a jej kúzlo ma napokon opantalo.
Nečudo, že som sa potešil, keď som sa na sklonku roka 2019 dozvedel, že kapela vystúpi v Prahe dňa 20.4.2020. Okamžite som si kúpil lístok (žiaľ, iba jeden, v tom čase sme nemohli ísť viacerí). Lenže prišla prvá vlna Covid-19 a koncert sa presunul na 13.9.2020. A potom na 22.9.2021. A potom na 13.5.2022... Lístok som nevrátil, pretože moja viera v nádej, že raz to určite príde, bola silnejšia ako zbytočné úfanie nad realitou, o konšpiračných táraniach nehovoriac.
Až prišiel ten deň (poverčivý piatok trinásteho) a ja som sa vybral na vlakovú stanicu. Z náhleho popudu som po ceste skontroloval mobil a naďabil na mail, že Hammilla hospitalizovali a koncert sa ruší. Rýchlo som stornoval lístky na vlak i autobus, peniaze za vstupenku mi tiež vrátili a odvtedy je o jeho zdravotnom stave ticho. Zmieril som sa s tým, že Hammilla naživo v tomto živote neuvidím. O to žiadostivejšie si púšťam jeho tvorbu.
Keďže jeho sólová diskografia môže smelo súťažiť s Mayallovou, nemám ani zďaleka všetko. Navyše, nie všetky jeho experimenty ma oslovujú. Skrátka, ja a Hammill, to sú 70. roky. Napriek tomu som si na základe tu zverejnenej recenzie kúpil album From The Trees z roka 2017.
Nečakal som nič, Hammill je už deduško, je mi jasné, že divoký oheň zo 70. rokov je uhasený a v kurze bude pokojný ohrev pri radiátore. Hammill je multiinštrumentalista, nuž si na albume hrá všetko. Prevládajú minimalistické fresky, akustická gitara a spev (napr. My Unintended, Charm Alone), klavír a spev (napr. Reputation, Anagnorisis) alebo oboje a spev (napr. What Lies Ahead). Pôsobí to ako príjemný rozhovor so starým otcom. Pokojne a rozvážne hovorí svojim vnukom múdre slová vychádzajúce z bohatých životných skúseností. Zároveň je prítomný typicky Hammillovská melanchólia, smútok, ale nie rezignácia. Veľmi sa mi páči usadiť sa v kresle a z pozície „vnuka“ vstrebávať tú minimalistickú, ale zároveň bohatú nádielku emócií.
Za najlepšiu skladbu na albume považujem zlovestne pokojnú temnotu nazvanú Torpor. Apatia nikdy nemala krajšiu hymnu! Na päty jej šliape naliehavá Girl To The North Country, v ktorej sa Hammill na chvíľku priam rozkokoší. A do tretice, záverečná skladba The Descent by sa nestratila ani na albumoch zo 70. rokov. Až trucovito odmieta podvoliť sa neodvratnému koncu.
From The Trees je dobrý album, má krehkú a zároveň nepoddajnú atmosféru, rád si ho občas pustím, keď chcem relaxovať. Môže sa zdať monotónny, ale v skutočnosti je bohatý na výraz, ktorý sa však často skrýva v tichu okolo niekoľkých klávesov na piane alebo pomimo gitarového vybrnkávania. A to je veru umenie, ktoré zvládne vyjadriť málokto. Peter Hammill je skrátka génius, ktorý už nemusí nikomu nič dokazovať a ostáva sám sebou. Ďakujem.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - From The Trees
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Dave Matthews Band / Walk Around the Moon (2023)
Ach jo, Dave, jak jsi mi tohle mohl udělat? Mně? Tvému letitému fanouškovi? Já samozřejmě chápu, že všichni stárnem, s přibývajícím věkem dochází k určitému zvolnění a zklidnění, a že se to může odrazit i v tvorbě. Ostatně, už předešlé dvě desky Away From the World a Come Tomorrow byly ve znamení pomalejších temp a rozjímavých nálad. Co jim ale nechybělo, byly nosné, chytlavé riffy a jak je u Tebe dobrým zvykem, promakané písně. Kam se poděly melodie? Kam zmizely typické riffy akustické kytary? Teda, napsal jsi skvělé texty, to je bez debat. Ale proč jsi při tom zapomněl na songy? Máš v sestavě skvělé hudebníky, proč jsi jim tentokrát nedal víc prostoru? Jeff Coffin, jeden z nejlepších saxofonistů, kteří kdy chodili po planetě? Proč do těch pomalých songů, které se i přes krátké stopáže dost táhnou, občas nezazní nějaké dojemné sólo? To samé Rawshan Ross, jehož dechberoucí výkony na trubku mě tak válcovaly při vašem pražském vystoupení před čtyřmi lety, proč se mnou tady někde nemůže zamávat? Kde jsou ty skvělé dechové figury, kterými oba zdobili předešlá alba? Jasně, protože muselo dojít na smyčce a taky toho dost hraješ sám. Proč si to nevyšetříš na sólovku a nedáš těm úžasným hudebníkům prostor? Taky máš okolo sebe tři šikovné vokalisty, jako například klávesáka Buddyho Stronga s hlasem, který nás v Praze taky fakt dostal. Že si střihne pár řádek v After Everything, no budiž. A co kytarista Tim Reynolds? Že tys ho zapomněl před studiem, co?
No né, není všechno úplně špatně. Deska má skvělý nástup v podobě titulní písně. Druhá, východními motivy protkaná Madman’s Eyes, má patřičně znepokojivou atmosféru a dá vzpomenout na podobně vystavěnou The Last Stop z Before These Crowded Streets. Mimochodem, ten základní dechový motiv tu Coffin hraje na v rockové hudbě velmi vzácný nástroj Tárogató, který je typický zejména pro maďarskou lidovou hudbu. Ale ve třetí Looking For a Vein dojde na programované bicí, přičemž Carter Beauford by jí určitě dokázal výrazně oživit. Čtvrtá The Ocean and the Butterfly používá nejtypičtější akordický sled sladkobolných balad z 60. let, ale překvapivě docela funguje a pasáž s dechařskými běhy je fakt podařená - jen až moc krátká. It Could Happen je ale přesně ten song, který jde jedním uchem dovnitř a hned zase ven. Na necelých třech minutách nemá moc co nabídnout a smyčce to rozhodně nezachraňují. Další, ještě vyklidněnější Something to Tell My Baby hraje Matthews víceméně sám, jen opět se smyčcovým podmazem. Tady se mi už vyloženě chce začít přeskakovat.
Ovšem, pak jako by se něco stalo a po nevýrazném středu přichází song, který by se neztratil třeba na našlápnutém Big Whiskey & the GrooGux King. Právě v After Everything se Matthews ve zpěvu střídá s Buddy Strongem a je to paráda. Též dechaři si zařádí a i pomalé tempo díky určitému zatěžkání šlape. Jen to skončí až moc brzo. All You Wanted Was Tomorrow opět upadá do baladického rozpoložení předchozích písní. Má alespoň zajímavé aranžmá s bottleneckovou akustikou a nenápadnými, ale funkčními vyhrávkami klavíru. V refrénu se rozjede do bluesového rytmu a la New Orleans a Rawshan Ross tu konečně zazáří s téměř barovou trubkou. Jo, tady si dechaři konečně zahráli. Překvapení alba je The Only Thing. Takhle, tempo se příliš nemění, ale to prakticky na celém albu. Ale najednou jsou tu výrazné melodie, někde vespod se skrývají funkové inspirace a ten riff se také povedl. Co mě rozseklo, je druhá půle, kde si mezi dechovými vyhrávkami Reynoldsova kytara vyměňuje brutálně jazzové figury se Strongovými klávesami. Tady se dostáváme až někam k sedmdesátkovému fusion a živě to posluchače zaručeně rozseká na nudličky - ale opět to mohlo být o trochu delší. Bohužel závěr alba je už dost rutinní, byť se tu kapela snaží pracovat s atmosférou. Break Free a Monsters jedou úplně ve stejném tempu a závěrečnou Singing From the Window si Dave zase dal sám. Vokálně se už delší dobu ustálil na křehkém falzetu a divous, který se noří do písní s takovou vervou, že o něj má posluchač skoro strach (viz třeba Donť Drink That Water), je už dávno pryč.
Na živákách mají pánové rozesetou řadu songů, které se stále nedočkaly studiové podoby (taková Granny, ta by si to zasloužila!), ze kterých by zaručeně sestavili daleko lepší a záživnější desku. Po pěti letech od poslední studiovky je tohle album trochu málo. Málo výrazné, některé songy působí jako polotovary, které je ještě potřeba dopracovat. Pro mě jde o nejslabší desku od Stand Up z roku 2005. Po prvních singlech (Madman’s Eyes a titulní věc) jsem byl natěšen a nakonec se ukázalo, že ty patří k tomu nejlepšímu a další tři, čtyři dobré už to nezachrání, protože zbytek alba jen tak proletí kolem. Co naplat, že to má skvělou produkci a zvukově je to tradičně paráda - i když mám chvílemi pocit jisté přeprodukovanosti. Nicméně, jsem zvědav, co se uchytí v koncertním setlistu a jak si s tím pánové poradí. Třeba prodloužený jam v The Only Thing, to by byla bomba. Takhle mi to ale nestačí ani na tři hvězdy.
» ostatní recenze alba Dave Matthews Band - Walk Around the Moon
» popis a diskografie skupiny Dave Matthews Band
James Gang / The Best Of (1998)
James Gang má na konte viacero výberoviek, ale titul The Best Of od Repertoire Records z roka 1998 je jedinečný. Asi ako jediný predstavuje kapelu v celej jej histórii. Ostatné výberovky sa sústredia (až na detaily) vždy len na obdobie zostavy s Walshom, prípadne sú to rovno výbery z jeho sólovej tvorby a James Gang. Pokiaľ chcete spoznať hudbu zo všetkých deviatich štúdiových albumov v rozsahu dvoch cédečiek, toto je jediná možnosť.
Tvorcovia akoby si boli vedomí, že deficit je na strane obdobia 1972-1976, kedy kapela štyrikrát menila zostavu a vydala šesť albumov. Preto je prvá trojica albumov s Walshom akoby stlačená. Z debutu Yer Album je tu hneď šesť skladieb, z Rides Again celá prvá strana platne (a teda štyri skladby, pričom The Bomber Medley neobsahuje časť Bolero. V roku 1998 ešte nesmeli vydavatelia vydať túto skladbu v pôvodnej podobe, ktorá sa v čase vydania sťahovala z trhu). Chýba tak reprezentant výnimočnej akustickej strany albumu, čo je troška škoda. Zato tu máme tri skladby z albumu Straight Shooter a štyri z Passin’ Thru, a teda zostavu s Kennerom a Troianom. Nádherná country balada Run, Run, Run však absentuje. Tommy Bolin nahral s kapelou dva albumy, Bang reprezentuje pätica skladieb s famóznou Devil Is Singing Our Song v čele, Miami núka štyri skladby a chýba mi tu viacero skvelých kúskov (balady Sleepwalker a Spanish Lover, vznešená Praylude/Red Skies).
Keď kapela odišla do Európy, aby sa dala dokopy s Jimmy McCullochom, plány im zahatal McCartney, ktorý ho nepustil z Wings, a tak sa do zostavy dostali dvaja gitaristi Richard Shack a Bubba Keith. Album Newborn je lepší ako by sa zdalo. Tento výber z neho vybral hneď šesť skladieb a opäť opomenul moju najobľúbenejšiu skladbu, hardrockový kolos Earthshaker. Posledný album skupiny, Jesse Come Home, zastupuje štvorica skladieb a v tom čase to bola jediná možnosť, ako niečo z albumu počuť na cédečku. Spolu s Newborn vyšiel jediný raz v roku 2004, ale to je iný príbeh.
Navzdory mojim výhradám k absencii niektorých kľúčových skladieb z repertoáru skupiny a očividnému vyhýbaniu sa baladickým skladbám je toto vynikajúci výber, na zoznámenie s celou históriou kapely priam nenahraditeľný. Výberoviek z Walshovho obdobia je hromada, výberovka James Gangu je len jedna – The Best Of.
» ostatní recenze alba James Gang - The Best Of
» popis a diskografie skupiny James Gang
McLaughlin, John / Molom (1995)
Molom je soundtrack ke stejnojmenému filmu. John McLaughlin a indický perkusionista Trilok Gurtu k tomuto filmu zaopatřili muziku. Molom je jediný soundtrack v Johnově diskografii a já si nevybavuji nikoho dalšího slavného z této branže, co by se pustil do podobného projektu. Snad jen Stanley Clarke. Ten taky skládal pro filmy, ale filmy úplně jiné kategorie.
Děj filmu se točí okolo mongolské přírody a v této panneské krajině se potká starý muž jménem Molom s mladým chlapcem, kterého opustil otec alkoholik a je vychováván smečkou vlků. Molom a mladý Yonden vyráží spolu na cestu přes mongolské stepi. Cesta k civilizaci se stává cestou porozumění, když se Yonden začíná učit budhistickým způsobům a objevovat v sobě to nejcenější.
Hudba je to převážně etnická, tradiční mongolské písně střídají kytarové pasáže nebo bubny, bubínky a perkuse. I když se jedná o hudbu k filmu, McLaghlinova kytara má výrazný prostor - nikoliv výsadní - a to mě jako obdivovatele jeho způsobu hry těší. John zvolil použít jak akustiku tak elektriku a jen tak pro dobarvení nálady lehké synthy. Trilokovy perkuse umí vytvořit stejně podmanivou atmusféru, jako tomu bylo na albu Qué Alegia nebo Live at the Royal Festival Hall /obě od JMcL/. Místo na slunci si vydobyly i housle /skladba Melody a The Camel Walk/. John McLauglin použil jako stěžejní prvek pro tento soundtrack skladbu Lotus Feet /nahranou dávno tomu na albu Inner World /1976/ od jeho kapely Mahavishnu Orchestra /. Na Molom jsou dvě kytarové verze, jedna akustická v bližším úvodu cd a druhá elektrická ku závěru. Ještě se tahle podmanivá melodie krátce mihne ve skladbě The Boy Cries, hraná na flétnu.
Tohle cd zrovna neprotáčím obden v přehrávači, ale jednou za pár let si ho pustím. I když je to hudba k filmu, tak mi pořád něco říká. **z***** Dobré, ale myslím, že jen pro fandy.
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Molom
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
James Gang / Greatest Hits (2000)
James Gang bola jedna z najslávnejších a najlepších amerických hardrockových kapiel, nuž má na konte množstvo výberoviek. Greatest Hits z roka 2000 je však výnimočný výber. Prečo? Dozviete sa.
Najprv sa musím priznať, že sa neskromne považujem za najväčšieho fanúšika kapely na Slovensku. Aspoň som ešte nestretol nikoho iného, kto by som mnou túto vášeň zdieľal. Samozrejme som si zadovážil všetkých desať albumov skupiny na CD. Lenže asi málokto vie, že skupina účinkovala vo westerne a zahrala v ňom dve skladby! A tieto dve skladby nikde nenájdete. Vyšli iba na platni Zachariah, ktorú isto nikto nevlastní a dnes už sotva zoženie.
Zachariah je „prvý elektrický“ western. Znamená to, že v ňom hrajú rôzni muzikanti (a Don Johnson). Hneď v úvodnej sekvencii hrá na púšti James Gang inštrumentálku Laguna Salada. Je to neskutočná pecka, psycho hard rock v najlepšom šate. Vo filme skladbu dopĺňajú aj sláky a dychy, na soundtracku však chýbajú. Nikto nevie, kam sa podeli pásky z filmovej hudby, špekuluje sa, že padli za obeť skladovej čistke, keď spoločnosť ABC Records v polovici 70. rokov vyšmarila takmer všetky pásy spred roka 1975 kvôli nedostatku miesta pre nové nahrávky...
Ďalšiu pecku - Country Fever hrajú v krčme, pričom vo filme sa Joe Walsh tvári, že ju aj spieva, pravda však je, že ju nahrali v štúdiu so spevákom Kennym Weissom. Toho kapela najala pred nahrávaním druhého albumu, ale takmer okamžite ho vykopla a Walsh sa vrátil ku mikrofónu. O to vzácnejšia je jediná dochovaná nahrávka s ním! Ten western je inak totálna haluz, bubeník Elvin Jones si tam okrem pištoľníka zahrá i bubenícke sólo! Ak ste ho nevideli, pozrite si ho.
Čo by som ešte dodal? Máte tu ďalších štrnásť skladieb zo štyroch albumov s Joe Walshom, pričom vyextrahovali naozaj to najlepšie. Ale pre mňa má najväčšiu cenu westernová dvojica. Dávam plný počet hviezd. Jednak hudba nemá chybu, druhak je to výnimočne vydarený výber a tretiak sú tu obe soundtrackové skladby.
» ostatní recenze alba James Gang - Greatest Hits
» popis a diskografie skupiny James Gang
Stray / Suicide (1971)
Londýnska hardrocková skupina Stray sa vymyká spomedzi zabudnutých kapiel tej doby, ktoré často vydali jeden album a zmizli do zabudnutia. Poďme sa spolu pozrieť na ich druhý album Suicide, ktorý vyšiel 18. marca 1971.
Kým sa k nemu dostaneme, dovoľte mi predstaviť osud skupiny, je nad očakávanie pozitívny. Vzhľadom na to, že bola v Londýne a okolí nesmierne populárna (lebo koncertovala, čo je pre takúto priazeň prakticky hlavná podmienka, napokon, keby to ľudí neťahalo do spoločnosti, kde by sme boli?), vydala v rokoch 1970 až 1976 osem štúdiových albumov a jednu kompiláciu obsahujúcu nevydané skladby. A to napriek tomu, že komerčne prepadli. V roku 1977 sa skupina rozpadla, neskôr sa však pravidelne reunionovala, v novom miléniu predskakovala Iron Maiden, sem-tam vydala nový album a po roku 2010 sa sústredí výlučne na koncertovanie, keďže nič tak nenapĺňa muzikanta ako interakcia s publikom. Posledný album Live In Japan 2013 z roka 2014 dokazuje, že jej to šliape neskutočne a keby sa kapela dostavila niekam do blízkosti, jej vystúpenie by som si nenechal ujsť.
No a ako je na tom album Suicide? Zostava gitara-basa-bicie-spev, pričom gitarista Del Bronham ovláda aj rôznorodé klávesové nástroje, patrí v tvrdej rockovej muzike k tým klasickým. A preto sa osem skladieb nesie v duchu príjemného gitarového hard rocku. Šliapajúceho, nabudeného, priamočiareho. Pritom sa nejedná o nejakú sterilnú produkciu do rádií, ako ju poznáme od druhej polovice 70.rokov až dodnes. Ó nie! Sme v roku 1971, táto muzika zažívala svoj vrchol, nuž i kapely druhého sledu hrali o dušu. Borci zo Stray sa upísali značke Transatlantic, ktorá ich prakticky nepromovala a predaj albumov realizovala cez koncerty, nuž nečudo, že muzikanti hrali v jednom kuse. Vedľajší efekt tejto stratégie je, že čím viac ste na pódiu a zoči-vočí publiku, tým viac skúseností a sebavedomia vám ako muzikantovi pribudne. Viete, čo funguje, čo nie, nemáte problém skúšať nové veci s okamžitou spätnou väzbou, reagujete na spoluhráčov, skrátka, rastiete. A potom viete aj v štúdiu zahrať prirodzene, presvedčivo. Ako kapela. Album kapela nahrala v decembri 1970 v Olympic Studios a dovolím si povedať, že obsahuje všetko menované.
Osem skladieb je gitarovo zaonačených, tvrdých, okorenených štipkou psychedélie alebo, ak chcete, progresie. Podstatné je, že všetky sú zároveň melodické, čo mi veľmi vyhovuje. Hudba, ktorá nezabúda na poslucháča, je mi blízka. V booklete som sa dočítal, že kapela, čoby prirodzený rival Black Sabbath, Free alebo Deep Purple, utrpela tým, že Transatlantic nevydal z albumu ani jeden singel. Aby som citoval autora textu Davida Wellsa: „... ak boli hitmi Paranoid alebo Alright Now, isto nebolo dôvod, prečo by aj Nature’s Way alebo editovaná verzia Jericho nemohli byť tiež, všakže?“
Samozrejme, do všadeprítomného burácania občas vnikne nejaká tá pomalá balada, ale zabudnite na klasické slaďáky! Taká Where Do Our Childdren Belong má v sebe čosi nepokojné, čosi, čo ma ako poslucháča vyvádza z bezpečnej zóny kamsi na nehostinné pláne nad ktorými krúži orol túžiaci po mojom mäsku. No a metalická bomba Jericho ma vždy odrovná spôsobom, že keby som si mal vykopať hrob, túto skladbu by som si popiskoval. Určite mi prepáčite, že spomeniem ešte záverečný temný dvojzáprah Do You Miss Me? a Suicide. Nielen, že ide o dve najdlhšie skladby albumu, ale zároveň si tu prídu na svoje milovníci temného metalového swingu (v prvej menovanej) a nemenej temného hard rocku v titulnej Suicide. To je vec, ktorú by som okamžite nominoval na vrchol akejkoľvek hardrockovej hitparády. Na záver si dovolím historické okienko – bonusová pársekundová Encore sa na pôvodný album nedostala. Je to úryvok z jam session na (veľmi voľné) motívy skladby Keep On Chooglin’ od Creedence Clearwater Revival.
Ako tak pozerám na tieto stránky, kapelu som sem pridal a recenzie napísal iba ja. Škoda, rád by som si prečítal, ako ju vnímajú iní poslucháči. Ja ju mám zvláštnym spôsobom rád. Suicide je vynikajúci album, nuž si ho prípadne skúste vypočuť a dajte vedieť, čo si o ňom myslíte. Ďakujem.
» ostatní recenze alba Stray - Suicide
» popis a diskografie skupiny Stray
Di Meola, Al / Diabolic Inventions and Seduction for Solo Guitar, Volume I, Music of Astor Piazzolla (2006)
| 01.07.2023 | Když jsem si tohle cd kupoval pro doplněmí diskografie, ještě dřív než jsem to dal do přehrávače, už podle obalu jsem si byl jistý, že to budou peníze vyhozené do luftu. A taky že ano. Po prvním poslechu jsem se snažil přesvědčit sám sebe o tom, že album chce čas. Poslechů bylo víc než dost a ani jednou jsem se nechyt. Tato hudba není pro mě. A o co vlastně jde? Album Diabolic...... je akustická pocta argentiskému hráčí na bandoneon Astoru Piazzollovi. Je to vlastně hra pouze na akustickou kytaru a lehké nekovové perkuse, dobarvují rytmiku. Všech osm skladeb o celkové délce necelých 40 minut je autorsky od Astora Piazzolly. Nechci tvrdit, že skldby tohoto mistra jsou nějak nepovedené, ale v tomto případě o nějaké melodii v písnich nemůže být řeč. Oproti materialu, nahraného a přearanžovaného na albech Di Meolova projektu World Sinfonia, kde se pro Astorovy songy /ale jiné, než tady/ věnovalo poměrné dost prostoru, tak tyto skladby z WS si mě po určité době podmanily.
Diabolic Inventions and Seduction je pro mě téméř neposlouchatelné album. Po technické stránce hry na kytaru samozdřejmě bez chyby, ale ta deska je hrozná nuda. Al se pustil do podobné akce v roce 2013 /album All Your Life/ , kde coveroval skladby The Beatles a i když jsem neskákal nadšením nad tímto dílem, tak prohlašuji, že předělávky Brouků se oproti Diabolic sakra povedly. Na druhou stranu - bítlsácké písně a argentinské tango lze jen těžko srovnávat. Hodnocení pro tento titul : *z***** pouze pro kompletisty a za mě ještě k tomu nepoživatelné. Album už neposlouchám a to jsem Alův velký obdivovatel.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Diabolic Inventions and Seduction for Solo Guitar, Volume I, Music of Astor Piazzolla
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Solberg, Einar / 16 (2023)
Einar Solberg je pěvecká extratřída a jeho první sólové album toho po hudební stránce nabízí ještě mnohem víc. Zpěv ale přece jen dominuje. Někomu může připadat až příliš emotivní, zejména ve vypjatých pasážích, a tak odhaduji, že s albem (stejně jako s tvorbou Einarových domovských Leprous) to bude každý posluchač mít buď / anebo. Mně jeho zpěv evokuje příběh o slavíkovi a růži - je plný bolesti stejně jako krásy a obě se neoddělitelně prolínají. Hlasový projev je natolik technicky zvládnutý a výrazově propracovaný, že mu umožňuje vyjádřit, co jen chce, a je toho opravdu hodně.
To ale neznamená, že by se na posluchače vše valilo od první vteřiny, naopak. Začátek působí ztišeně, možná až unaveně, a nálada alba je z velké části melancholická. Zvukově převažují temnější elektronické plochy doplněné hlavně v druhé půli rockovým uspořádáním. Méně významnou roli mají klasické nástroje včetně chrámových varhan, hostuje tu také Pražský filharmonický sbor. Na sedmi z jedenácti skladeb se skladatelsky i interpretačně podíleli hosté, což albu dodává na mnohotvárnosti.
Nápad na natočení sólové desky původně vznikl z potřeby zaplnit prázdné místo mezi aktivitami Einarovy kapely. "Nevedu si moc dobře, když je ticho," řekl k tomu. Když už byl ve studiu, udělal odvážné rozhodnutí: ponořit se do všeho, čemu se vyhýbal. "Když mi bylo šestnáct, začaly se v mém životě dít hodně zlé věci," nastínil. Skladby jsou trochu po vzoru muzikálových čísel věnované každá jedné fázi nebo aspektu toho, čím si prošel, přičemž se nesnaží o chronologii, a reflektuje také současný proces rozpomínání a přemítání.
Textově je přitom většina kusů podstatným způsobem založená na pár výrazných větách, jedné frázi. Ta se opakuje v bohatém odstínění a dává posluchači příležitost ponořit se do plnosti prožitku. Někdy zní hlas odcizeně, prázdně, dutě, ale vzápětí roztává a nabývá na síle. Někdy až příliš, třeba když se v dusavě taneční A Beautiful Life snaží přesvědčit, že se má báječně. Ale taky v momentu, kdy čím dál výrazněji opakuje dostaň mě odsud (Metacognitive). Nemohl jsem odejít, se všemi těmi pouty na nohou, oponuje mladší já, potřebuju se schovat (Grotto). Drtivé je štěpení duše (Splitting the Soul) s řevem Einarova metalového švagra Ihsahna.
Všechno se mi to vrací, říká éterická Blue Light. Šestnáct let mi trvalo uvědomit si, že musím projít mrazivou nocí, shledává titulní skladba. Čím byly naplněné, o tom dává představu dlouhá tvorba Leprous, kde se také na posledním albu (které vzniklo až po sólovém materiálu) objevuje nový tón: Vidím lásku tam, kde nikdy nebyla, i když o happyend se zdaleka nejedná.
Zpočátku jsem na albu vnímala hlavně celkovou potemnělou atmosféru s vlnkami nálad a několika výrazně dynamickými vrcholy. Jak se obraz začal rozevírat, intenzita emocí stoupala a po nějakých deseti setkáních jsem ve fázi, kdy naráz nezvládnu víc než dvě tři skladby, tolik je v každé minutě záhybů a výčnělků. Už teď ale vím, že desku na čas pomyslně odložím na velmi čestné místo. Tou hlavní emocí byl totiž soucit a snad i naděje, že zlé věci mohou člověka s druhými sbližovat, místo aby jej od světa izolovaly. Tleskám a solím za pět, tady není o čem.
» ostatní recenze alba Solberg, Einar - 16
» popis a diskografie skupiny Solberg, Einar
Cactus / Restrictions (1971)
Cactus hrá muziku, pri ktorej sa viem pisateľsky rozohniť. Leninove Spisy by isto zbledli závisťou, keby som sa niekedy pozabudol a spustil ódu na Cactus. Hrubočizný bluesrock bez hanby prekračujúci hranice hard rocku, to je skrátka moje. A v ponuke ho má aj tretí album kapely – Restrictions z roka 1971.
Štvorica osvedčených hráčov, menovite Rusty Day (spev), Jim McCarty (gitara), Tim Bogert (basa) a Carmine Appice (bicie), ponúklo osme skladieb, bez ktorých by bol môj život pustejší. Už titulná otváracia skladba mixuje naliehavú náladu s tvrdým spodkom. Málokedy pri hudbe čítam o dynamike, ale práve táto skladba ukazuje, aké je skvelé, keď kapela zaradí do svojej brašne aj tento šikovný nástroj. Akokoľvek je celý album skvelý, vyčnieva jediná prevzatá vec. Evil od Howlin’ Wolfa vychádza z jeho psychedelickej verzie z roka 1969, kedy vyšla na albume The Howlin’ Wolf Album. A hoci tú verziu milujem, Cactus sa posunuli o kusisko ďalej smerom k tvrdému rocku. Pokiaľ ste niekedy počuli ponosy bubeníka Appicea na Bonhama, tak tu máte v priamom prenose dôkaz, že Carmine je z ťažkotonážnych hardrockových bubeníkov ten naj. Asi nikdy som nebol šťastnejší, ako keď som kapelu videl v Bratislave a zaznela táto ultimátna pecka! Nedá mi upriamiť pozornosť na jednu parádnu vlastnosť gitaristu – z núdze cnosť. Jeho hra nie je najtechnickejšia, ale výraz v rámci nekompromisného zavýjania a škrípania nahrádza hoci aj kvarteto virtuózov. Keďže Rusty Day vrieska a chripí do mikrofónu ako stádo hladných levov, ide o vražednú kombináciu. O rytmike sa baviť nemusíme, za najlepšiu na svete ju považoval hoci Jeff Beck a ja by som jej olympijské zlato v tom čase pokojne udelil tiež.
Druhou skladbou, ktorá sa z albumu dostáva do bestofiek, je baladická pohoda Alaska. Pre mňa je heslom z výkladového slovníka, návodom, ako z bluesovej nálady vyčariť rockovú. Inak je to správne rozihraný album, tu počuť country blues (Token Chokin’), tam boogie hard rock (Guiltless Guitar), inde zasa rýchlu (Sweet Sixteen) alebo pomalú akustickú (Mean Night In Cleveland) bluesovú smršť. Nechýba psychedelická vražedná náladovka (Bag Drag), nuž som naplnený emóciami až po okraj. Ja na takejto muzike fičím odmladi a práve v tejto podobe sa mi prihovára najsilnejšie. Napokon, nepotrebujem to ani nijako zvlášť zdôvodňovať, mám jednoduché vysvetlenie – pri tejto muzike mám úsmev na tvári a hlava sa mi kolíše do tempa.
Nuž, asi nikoho nešokujem, keď prehlásim, že Restrictions je výborný album. Celkovo si prvé dva albumy cením o kúštik viac, nakoľko sú surovšie. Tu je síce stále divoká muzika, ale predsa len akoby mierne zošnurovaná a štúdiovo stiesnená.
» ostatní recenze alba Cactus - Restrictions
» popis a diskografie skupiny Cactus
![Nazareth - Snaz [live] cover](graphx/covers/7630.jpg)
Nazareth / Snaz [live] (1981)
Rád by som pripomenul prvý koncertný (dvoj)album škótskej hardrockovej veličiny Nazareth, ktorý vyšiel v roku 1981 pod názvom ‘Snaz a obsahoval záznam celého koncertu z 23. mája 1981 z P. N. E. Coliseum v kanadskom Vancouveri.
Plný názov albumu sa rozkladá na oboch stranách obalu platne a hovorí – It’s Naz. Avšak, zažil sa názov z prednej strany obalu ‘Snaz. Kapela v tej dobe rozšírila zostavu, a tak sa k McCaffertymu (spev), Charltonovi (gitara), Agnewovi (basa) a Sweerovi (bicie) pridal druhý gitarista Billy Rankin a tiež americký klávesák John Locke zo skupiny Spirit. Rankin hral kedysi dávno v skupine so Zalom Cleminsonom, ktorého v roku 1980 vystriedal práve v Nazareth.
Dvadsať skladieb, z toho dve štúdiové (Juicy Lucy a Morning Dew), ponúkajú divokú jazdu bez kompromisov. Kapela sa s tým nepárala, šije to do éteru ako slovenský nácek statusy na sociálnych sieťach. Akurát sa potom nemusí hanbiť a tváriť sa, že neovláda prácu s počítačom. Ja podobnú muziku milujem, nuž sa mi ‘Snaz okamžite dostal pod kožu a teším sa nielen z lavín typu Telegram, Razamanaz či Beggars Day, ale aj z coverov ako Shapes Of Things, Cocine a pod.
Nazareth patrí ku skupinám, ktoré so živákom otáľali veľmi dlho, našťastie pre nich ho stihli vydať v dobe, kedy sa koncertné albumy pravidelne umiestňovali na popredných miestach predajnosti. Tu šlo o umiestnenie v prvej stovke , na predajné hity z polovice 70. rokov koncertný záznam nedosiahol, ale to je fuk. Radím si ho k tým výnimočným živákom z 80. rokov ako No Sleep ‘Til Hammersmith od Motörhead, Live Evil od Black Sabbath, Extraterrestrial Live od Blue Öyster Cult, Live... In The Heart Of The City od Whitesnake, One Night At Budokan od MSG alebo Live After Death od Iron Maiden. Skrátka je to vynikajúco odohraná živá muzika s energiou, ktorá by vytrhla Nemecko z energetickej krízy.
Vlastním vydanie od Union Square Music Limited, ktoré kopíruje 2 CD od Salvo Records z roka 2011. Okrem dvojplatne prináša aj deväť bonusových skladieb, dve štúdiové a zvyšok z koncertu zo Seattlu. Je to nálož. Vynikajúca. Bezchybná. Nemám slov...
» ostatní recenze alba Nazareth - Snaz [live]
» popis a diskografie skupiny Nazareth
Cobham, Billy / Warning (1985)
Albem Warning se otevírá nová hudební epocha tohoto fenomenálního bubeníka. Nahrál v řadě několik zajímavých studio počinů a právě Warning je startovní meta. V roce 1985 dominují hudbě - mimo jiné - syntezátory. Tento trend se promítl do natáčení tohoto díla. Album je doslova narvané zvukovými rejstříky kláves, které jsou občas naředěny piánem. Piáno tak rozvolňuje tu syntezátorovou dominanci. Zajímavě zni i rytmická sekce. Cobhamovy bicí jsou posíleny o perkuse Sa Davise a hodně výrazná funky baskytara to drží celé pohromadě. Kytara Deana Browna hraje na albu druhé housle. Vytváří spíš doprovodný zvuk okolo hradeb kláves. Větší odhalení přichází ve skladbě Slow Body Poppin', Unknown Jeromes a Go For It. Autorsky všechny skladby patří Billymu. Musím smeknout nad jeho skladatelským potenciálem. Stratus /Spectrum 1974/ je jediná ze staré školy a Billy jí ušil nový kabátek. Tahle verze je pro osmcesátá léta, zajímavé pro srovnávání. Billy Cobham a jeho Warning neztrácí ani po skoro třiceti letech na síle. Kdysi dávno jsem hodnotil ****z***** a dodávám, že nic neměním. Hodně silná čtyřka.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Warning
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy