Naposledy přidané recenze
Satriani, Joe / The Elephants Of Mars (2022)
| 06.08.2023 | Rok 2022 byl pro mě na hudební přírustky do cd sbírky poměrně bohatý. I když se nepovažuji za lovce novinek a objevování nových hudebních rozhraní mě moc neláká, spíš se upínám na kompletizace hudebníků a skupin, které mě oslovují velmi. Mezi takové patří i můj oblíbenec na poli rockové, možná až metalově znějící kytary - mistr Joe Satriani.
Satrianiho Marsoví sloni je hudba, kterou Joe prřestavuje ve své diskografii poprvé. Nic podobného před tímto albem nebylo. Pravdou však je, že Satrianiho skladatelský rukopis se nijak zvláště nezměnil. Jestli se něco mění, tak jsou to hudební technologie. A mistr šesti strun si je toho vědom a na této vlně se svezl. Tentokráte vsazí na future a zve na výlet do vesmíru. Už první track pod názvem Sahara je vstupenka na orbit. Stačí si poslechnout kytarové sólo uprostřed a soustředit se na hudební pozadí daného songu. Nejsem si vědom, že něco takového předtím ve své bohaté diskografii představil. I následné skladby jedou přibližně v tomto duchu. Jako obrovskou odlišnost oproti albům před považuji to, že se na sebe nevrství tolik kytarové party, Joe na této desce vychází převážně z bohatého synth základu a samplů, doplněným skvělou basovou hrou a bubny. Ale taková Blue Foot Groovy zase sází na hárd rockové pojetí. Ale deska o délce 66 minut nabízí z velké části především vesmírné kytarové výlety.
Já jsem si ten kosmický imaginární svět na této desce našel. Satriani je umělec, který tvoří víc jak třicet let instrumentální hard-metalovou hudbu. Vydal nespočet studio alb a ani jedna z jeho desek nezklouzla byť jen do průměru. Čekal jsem od Joe Satrianiho v roce 2022 ledacos, ale tahle sloní pecka mě naprosto odrovnala. Jasnejch *****z*****
» ostatní recenze alba Satriani, Joe - The Elephants Of Mars
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe
Threshold / Dividing Lines (2022)
| 06.08.2023 | Ubohost a úpadek. To jsou vlastnosti provázející poslední album anglánů Threshold. A to říkám zcela otevřeně já, dlouholetý fanoušek kapely. Tohle je prostě bída a nuda roztažena ještě navíc na dvě alba.
Tak přesně těmito slovy začínala moje recenze na dnes už předposlední nahrávku metalových prog melodiků, sdružených okolo dvojice Groom/West. A přesto, že tuto kolekci dnes hodnotím o něco pozitivněji než v době, když jsem o ní psal, pořád je to oproti dřívější tvorbě celkem pruda.
Je tomu už skoro rok, co spatřilo světlo světa jejich nové vydání, deska Dividing Lines. Tentokrát musím říct, že jsem ji opravdu usilovně naposlouchával a teď můžu konečně sklízet ono sladké ovoce.
Znovu jde o hodně progresivní, velice povedenou a hodně, hodně melodickou desku.
Desku pestrou, nápaditou a hlavně soubor skadeb, který posluchače vtáhne, sice vtáhne postupně, ale o to více vás poté baví. Obsahuje spousty zapamatovatelných melodií a hlavně zapamatovatelných refrénu.
Jednotlivé skladby jsou silné, mluví jasnou řečí , mají skvělý zvuk a přesvědčivou porci energie. A i když Glynn Morgan nemá téměř žádnou charismatickou barvu hlasu a pořád bude jen tím průměrným zpěvákem, k Threshold dneška se zkrátka hodí.
Diving Lines tak znovu zabodovala a kapela si skrze ni zase vydobyla plné renomé a u mnohých fans zaznamenává návrat do první prog metalové ligy, kam bezesporu léta povně patří. Přejme jim to.
» ostatní recenze alba Threshold - Dividing Lines
» popis a diskografie skupiny Threshold
VARIOUS ARTISTS / We’re An American Band – A Journey Through The USA Hard Rock Scene 1967-1973 (2023)
Nedávno vyšla zaujímavá antológia amerického hard rocku We’re An American Band – A Journey Through The USA Hard Rock Scene 1967-1973. Obsahuje šesťdesiatdva skladieb, skoro štyri hodiny mojej srdcovej muziky.
K americkému rocku ma priviedol otec. Bol jeho veľkým obdivovateľom. Nie, že by sa nám doma neváľali platne a kazety s britskou, nemeckou, holandskou scénou, ale azda kvôli komplikovanejšiemu prístupu k zámorskej muzike (mnohé tamojšie kapely sa ani len nedostali za Atlantik, do demokratickej civilizácie, nieto k nám do socialistického zapadákova) mal túto muziku veľmi rád. A musím sa priznať, že aj mne ju svojim príkladom naočkoval do organizmu. Imunita voči jej prípadným kritikom je mi vlastná, ale ešte vlastnejšia mi je láska k hutnému nekompromisnému rocku.
Ako som písal v článku o vývoji žánru, hard rock v podstate vznikol v USA, Vanilla Fudge, Blue Cheer, ešte aj ten Jimi Hendrix bol Američan. Vyšiel z čoraz temnejšej psychedélie a blues mu koloval v žilách v miere nevídanej. Zaujímavé je, že celé to poblúznenie klasickou hudbou (všakže, Jon Lord), ktoré sa v Európe široko rozvinulo, v USA akoby nenastalo. Tu sa hardrocková hudba neodpútala od hrubej priamočiarej a revúcej muziky. Pravda, napokon sa pretavila do veľmi prístupnej priamočiarej popovej hudby, ale to je iný príbeh. Mne je tento hrubozrnný prístup veľmi sympatický, rock je hudba rebelov (dnes už veľmi nie je, ale aj ten rock už v podstate nie je), kompromisy sú v ňom vždy cudzorodé.
Kompilácia zozbierala naozaj vyváženú a skvelú zmes muziky. Súbory z hlbín dejín, ktoré v čase pôsobenia nič oficiálne nevydali (The Sound Barrier, Omnibus, Stalk-Forrest Group, Gold, Cold Sun, B. F. Trike, Sudden Death) sa miešajú s obskúrnymi (The Human Beinz, Wildwood, Dragonfly, Coven, Fuse, Christopher, Bolder Damn), tie ovíňajú zabudnuté perly (Sir Lord Baltimore, Head Over Heels, Boomerang, Bang, Dust, Stray Dog) a nad nimi sa týčia velikáni (Vannila Fudge, Blue Cheer, Steppenwolf, Iron Butterfly, Mountain, Cactus, Blue Öyster Cult). Okrem toho je tu aj pár tvorcov, ktorí neboli žánrovo úzko spätí s hard rockom, ale vedeli to riadne roztočiť (Nazz, Kim Fowley, Quicksilver Messenger Service).
Dôležitý poznatok ku kritériám výberu skladieb na kompiláciu bol, aby šlo o nahrávky malých, nezávislých, undergroundových vydavateľstiev. Alebo inak, aby tu neboli veľké značky. Napriek tomu sa tu nachádza niekoľko svetoznámych interpretov, či už na počiatku kariéry (Vanilla Fudge, Iron Butterfly, Steppenwolf, Mountain, Alice Cooper, ZZ Top) alebo v tranzícii (Muddy Waters, Love, Grand Funk).
Najdôležitejší je však pocit. Prísne chronologické radenie skladieb krásne ukazuje vývoj hard rocku od psychedelickej organovej a gitarovej bluesovej muziky ku tvrdým riffom a nekompromisnému burácaniu. V tomto je táto trojdisková edícia úspešná na 100%. A je jedno, že neobsahuje mnohé skvelé formácie typu Power Of Zeus, Alamo, Granicus, Privilege, Silver Metre alebo ďalšie z tisícov zabudnutých hardrockových perál. Vlastne mi tu chýba iba jedna jediná kapela, ktorú by som zaradil, detroitská úderka Amboy Dukes. Asi je to preto, lebo tu máme ako MC5, tak Stooges. A mnohé ďalšie kapely z tejto liahne tvrdej muziky. Čo už!
Atmosféra tejto exkurzie je na nezaplatenie. Zvuk je veľmi dobrý, loudness war sa nekoná, ale to sa od Grapefruit Records, odnože Cherry Red Records, pod ktorú patrí aj Esoteric Recordings, tak akosi dá čakať. Booklet obsahuje množstvo informácií o jednotlivých kapelách i skladbách, niektoré boli pre mňa dosiaľ nepoznané. Čo by som ešte dodal? Okrem niekoľkých nových tipov pre moje bádanie som dostal parádnu porciu milovanej muziky, ktorá slúži nielen ako kapitola z hudobného dejepisu, ale ma aj poslucháčsky napĺňa. Takto sa robí kvalitná kompilácia!
P.S. Že mi chýba iba jedna kapela? To nie je úplne pravda, absencia James Gangu je trestuhodná, ale budem veľkodušný a odpúšťam. :)
» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - We’re An American Band – A Journey Through The USA Hard Rock Scene 1967-1973
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS
Pink Floyd / Wish You Were Here (1975)
Pink Floyd jsem vždycky vnímala jako mistry velkých pláten. V devadesátých letech, kdy jsem brala hudební rozum, to bylo patrné z rozmáchlých videoklipů. V letech sedmdesátých, která na mě trpělivě čekala, se velkorysost jejich ducha projevovala uvažováním v rozsáhlých hudebních plochách a komplexním myšlenkovým přístupem k dílu.
Wish You Were Here má své místo v cyklu, který začíná Echoes a končí The Final Cut: na počátku jeden tón, jeden bod, od nějž se stvořitelským gestem odvíjí celá kosmogonie, propracovaná na Dark Side Of The Moon, v globální a spíše filozofické rovině - já a ty, my a oni, světlo a tma, život a smrt.
Na Wish You Were Here počíná sestup ducha do hmoty, hudebně dovedený do krajnosti ve sborových odrhovačkách, jak nepotřebujeme vzdělání, nebo živočišném rytmu Not Now John - kde by vás napadlo, že si na Pink Floyd zatrsáte? No, poprvé možná u Have A Cigar... způsob, jakým se už v předcházející Welcome To The Machine začíná prosazovat masitá baskytara na úkor abstraktních náladových ploch, je pro další směřování Pink Floyd symbolický.
Vztahy, v nichž se člověk ocitá, jsou na tomto albu velmi konkrétní a individualizované - následující Animals položí vše zřetelněji do celospolečenské roviny a The Wall se pokusí zahrnout všechny stránky člověčího pobývání mezi lidmi včetně vztahů milostných, které umí být obzvlášť nemilosrdné. To patří ke každému kontaktu - působivost Shine On You Crazy Diamond je působivostí ostnu, který se vrývá pod kůži, a myslím, že právě proto je tahle skladba tak výjimečná.
Wish You Were Here se od svých sousedů liší relativně (toto slovo zdůrazňuji) jednodušší stavbou, vlastně jsou to písničky. Každá nabízí jeden filmový záběr s postupným přibližováním a zaostřováním kamery. Už nejsme vně celku jako na Dark Side, ale ještě jsme se nesnesli na zem, do bahna jako na The Wall; Animals v tomto kontextu vnímám jako pokus získat zase trochu víc nadhledu nad lidským pinožením.
Protože Wish You Were Here do něj nezadržitelně směřuje. Vědomí, které si od raných hravých skladeb ulítlo do barevných vizí a pak se, už bez Syda, uchýlilo ke geometrickému filozofování, se pokouší vrátit mezi lidi, což je rizikový podnik - zatraceně bolí, jak přistávací modul proniká ochrannou vrstvou atmosféry... Zkouší to znovu a znovu, potkává různé lidi, učí se v tom chodit. Jednotlivé pečlivě zvolené a odvážně nasnímané výjevy se propojují do celku orámovaného žalozpěvem za mladické ideály a bezprostřední, nevypočítavé kamarádství.
Trvalo mi dlouho, než jsem tuhle desku docenila, než jsem ji opravdu uslyšela a nechala se jí dotknout. Ta krása mě přejela jak parní válec a jen těžko hledám hudební zážitek, který by byl srovnatelně intenzivní. Na Wish You Were Here zkrátka něco je. Hodnotím absolutně.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - Wish You Were Here
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
JCM / Heroes (2018)
Od JCM som nič nečakal. Album Heroes som si kúpil, pretože mám rád Colosseum a Hiseman patrí k mojim najväčším bubeníckym vzorom.
Nie som úplne nadšený fanúšik cover albumov. Samozrejme, existujú skvelé príklady, kedy sa dielo vydarí, ale obvykle tiahnem k originálnej tvorbe interpretov, cover bandy mi stačia v pohostinstvách ako kulisa. Hiseman, Clempson a Clarke však sľubovali zaujímavú zmenu. Šlo im o poctu zosnulým kolegom, velikánom, s ktorými hrali parádnu muziku. Napokon, playlist obsahuje jedenásť skladieb, ktoré nie sú práve hity.
Nájdete tu vynikajúce veci od Colosseum (The Kettle), Coloseum II (The Inquisition, Rivers), Tempest (Strangeher, Yeah Yeah Yeah, Foyers Of Fun), Jacka Brucea (Weird Of Hermiston, Grease The Wheels), Grahama Bonda (Only Sixteen) i Larryho Coryella (The Real Great Escape). Clempson pridal aj čosi z čias Humble Pie (Four Day Creep). Väčšinu mám v originálnych prevedeniach, ale viete čo? Tieto pocty sú sakra dobré! Hiseman a spol. coverujú sami seba, v klasickom rockovom triu to všetko znie správne energeticky nabudené. Vítam prirodzený sound, nadhľad vyžarujúci ako z jednotlivých nástrojov, tak z celku. Hlavne sa pri jeho počúvaní usmievam, čo je príjemná skúsenosť. Tvrdosť evokuje hard rock, hoci skladby sú často jazzrockové, artrockové, ba dokonca psychedelické. Na počiatku bolo blues a malo syna známeho pod názvom rokenrol. Skrátka, je to pestrá muzika v jednotnom šate.
Album sa okamžite stal mojim obľúbeným kúskom a počúvam ho dodnes, často a rád. Srdcovka.
» ostatní recenze alba JCM - Heroes
» popis a diskografie skupiny JCM
Gallagher, Rory / All Around Man – Live In London (2023)
O Rorym som toho popísal neúrekom. Každý, kto ho pozná alebo ma pozná, vie, že som jeho nadšeným obdivovateľom. Akonáhle sa na internete objavila správa, že vyjde All Around Man – Live In London, dvojalbum zachytávajúci celé vystúpenie z 28. 29. decembra 1990, bol som natešený a zvedavý.
Povedzme si pravdu, Roryho posmrtné albumy vychádzajú relatívne striedmo a vždy sú starostlivo volené. Preto ich pravidelne zaraďujem do zbierky. Navyše, celý koncert, to je slasť, keďže Rory naživo je živel, v štúdiu sa nikdy nepodarilo zachytiť energiu z pódia. V neposlednom rade, od začiatku 90. rokov až do Roryho predčasnej smrti v roku 1995 (mal 47 rokov) sa k nám, poslucháčom, ešte nedostal koncertný záznam, ktorý by reprezentatívne odzrkadľoval to najlepšie z Roryho na pódiu v danej dekáde.
Na DVD máme záznam z Montreaux (z roka 1994), z Rockpalastu z Kolína (z roka 1990) a na CD existuje príšerný bootleg z 20.12.1990 z Amsterdamu nazvaný Meeting With The G-Man. A teraz je tu konečne aktuálna novinka!
Predpokladám, že bluesrock v podaní Roryho Gallaghera poznáte, nuž si povedzme stručne. Oplatí sa to? Áno. Úžasná muzika na pomedzí blues a rocku práve znie z mojej veže. Záznam je citlivo zmixovaný (v Abbey Road) a prináša 23 skladieb, z ktorých ma mrazí. A to je v týchto úpekoch skvelý pocit.
Ak máte radi blues a chcete počuť najlepšieho gitaristu, akého v tomto žánri poznám, neváhajte!
P.S. pobavila ma nálepka na zadnej strane CD obalu, že Made in Czech Republic.
» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - All Around Man – Live In London
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory
Megadeth / Peace Sells... but Who's Buying? (1986)
Následující recenze obsahuje vulgarismy a proto by jí neměl nikdo číst. Na druhou stranu, zkuste bez nich popsat takovej námrd …. ups!
Abyste mohli hrát jako Megadeth na svém druhém albu, potřebujete nejen pořádnou dávku hráčské zručnosti, ale také značnou porci nasranosti. Bez ní to nejde. A Dave Mustaine měl spoustu důvodů být nasrán. Svou roli hrál především vyhazov z Metallicy a náhrada v podobě Kirka Hammetta těsně před natáčením debutového alba. Však se také Kirk naučil jeho sóla podle demáčů a z jeho tvorby a nápadů Metallica fungovala nejen na debutovém albu, ale něco se dostalo i na další dvě desky. Mustaina předběhli o dva roky, během nichž sestavil novou kapelu a jako na běžícím pásu střídal posty druhého kytaristy a bubeníka ve snaze najít ty nejlepší hráče. V Megadeth se dokonce objevil i Kerry King ze Slayer. Ty správné parťáky ale našli oba Daveové v hráčích s jazzovou praxí, kytaristovi Chrisu Polandovi a bubeníkovi Garu Samuelsonovi. Tato sestava přežila jen dvě alba, protože oba jeli v heroinu a několikrát se stalo, že když neměli prachy na dávku, tak střelili aparáty obou Daveů do zastavárny, odkud je pak Davové museli vykoupit. Jasné, že tohle nemohlo dlouho fungovat. Tak jako tak, po hudební stránce pomohli nakopnout jednu z nejvýraznějších thrash metalových smeček všech dob. Zmínil jsem jazzovou praxi bubeníka a kytaristy, což je jedna z megadethích předností. Možná se po Samuelsonovi objevili v sestavě technicky lépe vybavení hráči, ale málokterý z nich měl i jazzové cítění. Co totiž první desky Megadeth odlišuje od ostatních podobně laděných spolků, je swing. Ano, i při vší tvrdosti a rychlosti Megadeth svým způsobem swingují. Nejvíc swinguje závěrečná My Last Words, pravděpodobně nejpřímočařejší song tohoto alba.
Poznávacím znamením Megadeth je velmi pohyblivá a nevyzpytatelná rytmika. Takoví Slayer, ti se věnují hlavně brutálně rychlému “prasopalu” a na nějaké sofistikované kompozice u nich není příliš prostoru. A Metallicu, čistě podle mého názoru, občas brzdí poněkud těžkopádný styl Larse Ulricha, stejně jako způsob nazvučení jeho soupravy. Nechápejte mě špatně, občas po staré Metle sáhnu, ale vždycky si říkám, jak by to asi znělo s jiným hráčem. A k tomu ty divné přechody na rytmičák. Chápu, že to je jeho rozpoznatelný a charakteristický styl, ale mě tu hudbu prostě shazuje. A kompozičně se Metla občas utápí v příliš rozsáhlých skladbách.
Megadeth jsou schopni vše narvat do čtyř až pětiminutových stopáží, ve kterých se toho ale děje až až. Písně mají zcela neodhadnutelnou formu, v každé je řada tempových změn a můžou působit dojmem zdeformovaného Frankensteinova monstra. Co na tom, že má několik končetin navíc a každé oko jiné, hlavně, že mu tvůrce nezapomněl přišít pořádný koule. To přesně Peace Sells má. Chaotické nálety powerchordových riffů jsou prošpikovány drobnými vyhrávkami, často ve dvojhlasech. Smysl pro harmonii Mustainovi nechybí, však na dalších albech dochází i na vícehlasé vokály, kromě Ellefsona zpíval vždy i druhý kytarista. A ukažte mi jinou thrash metalovou partu, která používá trojhlasé harmonie. Zde jsou refrény ale převážně vyřvávanými skandovačkami, které ovšem musely živě fungovat přímo skvěle. Pěvecky se Mustaine oproti uječenému debutu začíná usazovat na charakteristickém mluvozpěvu, při němž přímo cedí slova skz zuby a používá výrazné nosovky. Pokud si na jeho styl zvyknete, není co řešit. On totiž k hudbě Megadeth dokonale sedí. A když k tomu připočtete, jaké šílenosti při zpěvu hraje na kytaru, tak nelze než uznale zaházet hlavou. Nejlepší demonstrace tohoto stylu je titulní Peace Sells. Přidrzlé štěkání “What do you mean I don’t believe in God? I talk to him every day!” se neodbytně zařezává do uší a neumím si představit, že by mělo znít jinak. Ještě se vrátím k té šílené rytmice - totiž, většina podobně zaměřených skupin používá v rychlých pasážích rytmus “tu” (kopák) “ta” (rytmičák). Megadeth tohle často otáčejí a brutální “ta” “tu” “ta” “tu” (zjednodušeně podáno) přispívá vrchovatou měrou k intenzitě a námrdovosti jednotlivých písní. To vše samozřejmě hráno s již zmíněnou nasraností a na enormním množství kokainu. Jo, bez něj to asi taky tak úplně nejde. Je to strašnej energetickej výdej, musíte mít kde brát.
Důležitou kapitolou jsou kytarová sóla. Poland s Mustainem se různě střídají a doplňují, agresivní a disonantní výpady má na svědomí Mustaine, dechberoucí techniku zase Poland. Podobně, jako zběsile strukturované skladby, vyznívají i sóla. Ale nenechte se zmást, ani tady není nic dílem náhody. Naopak, vše je důkladně promyšlené velmi inteligentní makovicí, i když toho času na drogách. Z písní jednoznačně vyčnívá titulní Peace Sells tažená baskytarovým riffem, která se nekompromisně valí dopředu a jejíž refrén s obligátním masakrem vespod se zařízne do hlavy okamžitě. Podobně se dokáže zaříznout i zpomalení v úvodní Wake Up Dead. Čas na oddech kromě inter Good Mourning/Black Friday a Bad Omen tu také není. Jenže obě intra jsou natolik temná, že může posluchač jen v němé hrůze napjatě čekat, co se na něj vyvalí. V Bad Omen je to šílená riffová exhibice s nervním synkopovaným rytmem, která se po chvíli zvrhne v brutálně rychlou smažbu, z níž vám padne čelist. Good Mourning/Black Friday se dá stručně shrnout jako masakroidní zkáza všeho živého. Největší překvapení ale skýtá cover Willieho Dixona I Ain’t Superstitious, což kupodivu vůbec nepůsobí nepatřičně. Typické bluesové licky si tu podávají ruce s rychlými metalistickými běhy a i Daveův zpěv sem parádně pasuje. Zřejmě historicky jediná píseň žánru “thrash-blues”.
Megadeth mají zcela jistě řadu dalších tvůrčích vrcholů, zejména vypiplané Rust In Peace, ale pokud bych měl vytvořit nějaký osobní žebříček nejlepších thrash metalových alb, tak na první místo musím dát právě Peace Sells. Především kvůli té kombinaci nasranosti, ohromující techniky a zároveň smyslu pro kompozici a v tomto žánru neslyšené harmonické postupy, jakkoli neorganizovaně a zdánlivě nahodile působící. Ovšem, ony se ty záchytné body s přibývajícími poslechy ukážou. Pro mě jde o příjemný návrat na střední, když jsem hltal metal všeho druhu. Časem jsem se pochopitelně přejedl, ale některé skupiny mi zůstaly a po Megadeth sáhnu rád vždycky, když dostanu chuť na něco tvrdšího, co ale není jen bordel k vymlácení palice v rychlém tempu. Vždycky mi to parádně dobije baterky.
» ostatní recenze alba Megadeth - Peace Sells... but Who's Buying?
» popis a diskografie skupiny Megadeth
Novalis / Novalis (1975)
Keď sa povie romantická rocková hudba, vždy mi zíde na um nemecká artrocková skupina Novalis. Od druhého albumu Novalis (1975) produkuje hudbu, ktorá je jednoducho krásna.
Kapela pomenovaná po významnom nemeckom romantickom básnikovi azda inak ani nemohla. Oproti debutu pribudol gitarista Detlef Job a je to veru počuť! Album obsahuje iba päť skladieb, pričom najkratšia je hneď na úvod. Sonnengeflecht je nádherná klávesová inštrumentálna skladba, po ktorej nasleduje vrcholný kúsok albumu. Wer Schmetterlinge lachen hört je deväťminútová prehliadka krásna ako estetickej veličiny. Spev v nemčine k nej prirodzene pasuje. Toto je skladba, ktorá mi kapelu kedysi predstavila a ja som okamžite vedel, že spolu ostaneme naveky. Poďme ďalej! Temná gradovaná inštrumentálka Dronsz je úchvatná. Podobne ako rozľahlá kompozícia Impressionen (nach Themen der 5. Symphonie von Anton Bruckner). Záverečná Es färbte sich die Wiese grün (Originaltext von Novalis um 1798, bearbeited von Carlo Karges) sa vracia k spevu (recitácii) popri krehkej zasnenej muzike, cítim sa vznešene.
Ako bonus sa na CD nachádza koncertná verzia skladby Impressionen. Kapela, čo ma neprekvapuje, hrala naživo ako o život. Mrzí ma, že album Konzerte (1977), ktorý vyšiel na CD iba v roku 2008 v Nemecku a v Japonsku, mi ušiel a dnes nie je v ponuke. Bral by som ho okamžite!
Album Novalis považujem za jedno z najkrásnejších hudobných diel naprieč časom, priestorom i žánrami. Kto ho nepočul, môže ľutovať.
» ostatní recenze alba Novalis - Novalis
» popis a diskografie skupiny Novalis
Collage / Baśnie (1990)
Debut Collage tu zatím nemá žádnou recenzi a jen jedno hodnocení. Album v těchto dnech vychází v reedici, a tak je příležitost si ho připomenout. K dostání je stejně jako u následujícího Moonshine CD i LP, jako aprílový žert kapela avizovala vydání nosiče pro kotoučový magnetofon. Obě starší alba jsou nyní dostupná také na streamovacích službách.
Fanoušci obvykle řeší, zda je vrcholem tvorby polských progresivistů Moonshine nebo Safe, a prvotině je přikládána role jakéhosi pokusu na rozjezd. Možná - ale panečku, takový rozjezd si dám líbit. Proti snově zadumaným deskám z půli devadesátých let se Baśnie vyznačují energií horské bystřiny. Tahle hudba se melancholicky nevemlouvá, ale rozrazí okenice a pustí dovnitř čerstvý vzduch.
Kompozice působí přímočaře až jednoduše, zvlášť u prvních tří skladeb si záhy začínám pobrukovat a pozpěvovat, což je skutečně velký kontrast k Moonshine nebo Safe, kde si i po několikerém poslechu sotva dokážu vybavit konkrétní pasáž nebo melodii. Při bližším pohledu se ovšem ukáže, že tyhle solidní, bytelné hudební kusy jsou precizně propracované, jejich hladké tělo tvoří nespočet drobných linek a vlásečnic, velmi umně propletených.
Nejpozději u titulní skladby musí být každému jasné, že vynalézavosti se Collage naučili už ve svých počátcích. Měli se učit od koho, vliv artrockových a progresivních mistrů je tu patrný, přesto je jejich vlastní přínos neopominutelný. Kromě konkrétních hudebních postupů a nápadů tento přínos vidím právě v dychtivosti a lačnosti, s jakou se Collage po svých písních natahují. Ani stopa pózy či rutiny, jen čirá radost z hraní.
Do nálady alba dobře sedí i zpěv. Tomek Rozycki nemá tak bohatý výrazový rejstřík jako Robert Amirian, který jej záhy nahradí. Místy jako by se inspiroval spíš ve folklórních vodách, jde to ale velmi dobře dohromady s celkovou atmosférou nahrávky a také s texty, jejichž poetika se rovněž blíží lidové tvorbě. Vtipnou kombinaci nálady kouzelného lesa a divů moderního světa nabízí i poťouchlý obal desky.
Pod ním se skrývá hudba, která i s odstupem tří dekád umí potěšit. Přetéká jiskřivými kytarami, bohatě vrstvenými kaskádami kláves, suverénně raženými krajkami bicích. Baśnie rozhodně nejsou albem jen do počtu a pro úplnost sbírky.
» ostatní recenze alba Collage - Baśnie
» popis a diskografie skupiny Collage
Mahogany Rush / Eye of the storm (2000)
| 25.07.2023 | Myslíém si, že 99 % rockovej produkcie je predvídateľnej.
Najpredvídateľnejšie sú nielen spolky ako AC/DC, ale aj tie, ktoré sa zaklínajú falošným marketingovým klamaním o novátorskej, alternatívnej, avantgardnej a neopočúvanej muzike. Preto originalitu nepovažujem za poprednú hodnotu v rámci môjho posudzovania hudby. Pôsobenie počutého je podstatnejšie. Napriek tomu ma napĺňa i to, keď sa čosi originálne zjaví v centre môjho záujmu. Býva to nečakané a pôsobivé, i keď nie vždy ma to zasiahne. Isto ste už uhádli, že takýmto dielom je posledný štúdiový album fenomenálneho rockového gitaristu Franka Marinoa Eye Of The Storm, ktorý vydal v roku 2000 pod hlavičkou Mahogany Rush.
Frank sa v tom čase rozhodol úplne rezignovať na odporný hudobný priemysel a dobrovoľne sa vytratil zo scény, hoci sem-tam kdesi zahral nejaký koncert. Rozlúčka s fanúšikmi v podobe Eye Of The Storm je veľmi smutná a neprístupná. Môže za to zvuk.
Kadekto meria DR a iné hodnoty zvuku, ja si viac vážim svoje uši ako tabuľky, a tak ma ďaleko viac ovplyvňuje jeho farba. Preto ma iritujú zvuky synťákov z 80. rokov, preto milujem lampové zosilňovače, ale nízke DR ma nevytáča ani zďaleka tak, ako by asi malo (hoci aj v tomto ma poteší, ak je číslo priaznivé a ak existuje možnosť výberu, siahnem po kvalitnejšej nahrávke. Nikdy však nezatracujem hudbu, keď je zle zosnímaná. Hudba na mňa pôsobí aj v úplne nekvalitných podmienkach, dokážem počuť jej podstatu, nech je ukrytá akokoľvek). Marino zvolil úplne zvláštne, divné zafarbenie celej nahrávky. Je plechové, svojim spôsobom odpudivé, ale zároveň vystihuje emóciu zmaru, ktorú tvorca evidentne cítil z hudobnej brandže. Akoby sa to divne ozývalo, niekto zastrel závesy a celý album snímal z kúpeľne. A to má CD DR 10 (na škále min. – max.: 8-13).
Deväť skladieb, 72 minút. To je veľa. Obzvlášť, keď sa hudba zdráha poddať. Už úvodné pazvuky Storm Warning... spoľahlivo vyrušujú. Titulná skladba sa nikam neponáhľa. Je to hard rock, ale zároveň je to akási zvláštna meditatívna muzika, ešte aj tie blízkovýchodné názvuky znejú, akoby sa o ne pokúšal heretický przniteľ a nie sultánov oddaný služobník. Tempo celého albumu je pomalé. He’s Calling kombinuje melodický tiahly spev s akousi repetitívnou industriálnou muzikou. Ešte aj Kámasútra voči nej pôsobí ako preteky Formuly 1. Ale tá gitara! Marino je virtuóz. Keď treba zahrať desať tónov za sekundu, tak to urobí. Keď treba citlivo dumať, pokorí aj antických filozofov. V tomto je ďaleko presvedčivejší ako Satriani, Vai a podobní borci, ktorých citová škála neprekračuje počet hereckých výrazov tragéda Stevena Seagala.
To, že Marino bol svojho času stelesnením Hendrixa, dokazujú tie kratšie skladby. Learned My Lesson Well alebo Window To The World, to sú poznávacie znamenia, putá s minulosťou, chvíľkové istoty, kotvy v domovskom prístave. Vďaka aspoň za ne. A za meditatívne dumky Heat Of The Moment a Ordinary Man, ktoré znejú akoby vytrhnuté z kontextu. Ozaj, Marino rád koketoval aj s fusion, nuž i tu máme jazzové polohy (Avalon).
Priznávam, neviem, ako Eye Of The Storm hodnotiť na miestnej hviezdnej škále. Dám nič nehovoriace tri hviezdy, nemám tento album rád, ale ani mu občas neviem odolať. Je iný, vyžívajúci sa v (pre mňa) odpudivom zvuku, pod ktorým sa ukrýva čosi, čo treba počuť. Eye Of The Storm skrátka odmieta tuctové vnímanie a hoci ma irituje, čímsi mi je žiaduci. Sú dni, kedy ho nezvládnem počúvať ani minútu a inokedy, ako dnes, ma baví.
» ostatní recenze alba Mahogany Rush - Eye of the storm
» popis a diskografie skupiny Mahogany Rush
Savoy Brown / Witchy Feelin' (2017)
Za posledných dvanásť rokov som nepotreboval sledovať, ktorý album sa umiestnil na prvom mieste akéhokoľvek bluesového rebríčka. Aby som bol presný, ide o roky, kedy vydal album Kim Simmonds a jeho skupina Savoy Brown. V roku 2017 bol tým najlepším počinom album Witchy Feelin’. Prečo?
Nikto nie je taký presvedčivý, hrajúci s prehľadom, nadhľadom, ľahko a zároveň neodolateľne. Klasické trio (basa-bicie-gitara) hrajúce pesničky, ktoré plačú, túžia, usmievajú sa i nazerajú na svet s láskavým pohľadom starešinu, ktorý vie, o čom to je, to je v skratke náplň prezentovaných jedenástich skladieb.
Myslím si, že nálada na albume sa podobá tej na fenomenálnom albume Voodoo Moon (2011), však si vypočujte bahnistú náladovku Livin‘ On The Bayou. Ale pokojne by som mohol menovať skladbu po skladbe. Je to to isté, ale aj nie je. Priaznivci King Crimson tento pocit poznajú, v podstate ide o akýsi In The Wake Of Poseidon po In The Court Of The Crimson King.
Rukopis Savoy Brown sa v posledných rokoch vykryštalizoval do podoby, v ktorej nielen, že dominuje, ale ešte aj pohlcuje akékoľvek snahy o iné podobenstvá. Darmo, keď hrajú majstri svojho remesla, je to iné, ako keď sa na pieskovisku klbčia deťúrence o kýblik s lopatkou. Ono, rozdiel medzi Savoy Brown a zvyškom bluesovej scény je asi taký ako medzi Realom Madrid a Hornými Ozorovcami. Samozrejme, nechýba podmanivá gradácia v závere albumu, najprv sa rozkokoší hitová Can’t Find Paradise, potom zakváka Thundrer, Lightning & Rain, no a pri podmračnej inštrumentálnej skladbe Close To Midnight sa prichytím, že nechcem, aby skončila. Kiežby znela donekonečna. A veru ešte dlho znie v mysli, hoci album skončil.
Keď blues rock, tak takto!
» ostatní recenze alba Savoy Brown - Witchy Feelin'
» popis a diskografie skupiny Savoy Brown
Savoy Brown / Shake Down (1967)
Netajím sa tým, že debutové albumy považujem väčšinovo za to najzaujímavejšie, čo rockové skupiny kedy nahrali. Obvykle na nich počuť radosť a nadšenie, ktoré neskôr nahrádza rutina. Nehovoriac o tom, že materiál na debut je takmer vždy vycizelovaný a odskúšaný na koncertoch, čím sa výrazne obmedzuje riziko akademickej nudy. Sú však aj výnimky (ako vždy), jednu nám priniesla napríklad skupina Savoy Brown.
Debutovala v roku 1967 pod názvom Savoy Brown Blues Band s albumom Shake Down. V kapele pôsobila pätica hráčov, Brice Portus (spev), Ray Chappell (basa), Leo Mannings (bicie), Mark Stone (gitara) a Kim Simmonds (gitara). Ponúkla jedenásť bluesových štandardov (ak chcete, coverov) a výsledkom bolo, že Simmonds kompletne prestaval zostavu a skrátil názov na Savoy Brown.
Nechápte ma zle, album Shake Down je výborný. I Ain't Superstition je skoro hardrocková riffovka, klavirista akoby omylom strčil prsty do zásuvky, nuž nervózne i freneticky dopĺňa túto parádu. Podobne divoká Let Me Love You Baby nemá chybu. Ak treba zahrať atmosférické pomalé blues, je tu Black Night. A tak to ide rad za radom. Muzika je to silno energická, neučesaná, bluesová a tvrdá. V tomto sa líši od svojho nasledovníka Getting To The Point, ktorý priniesol podstatne tradičnejšiu a pokojnejšiu bluesovú náladu (ale zasa šlo o vlastnú tvorbu).
Skupina Savoy Brown ponúkla na debute presvedčivú zmes klasických bluesových kúskov, vrcholy však mala ešte len pred sebou a trvalo niekoľko albumov, kým sa dopracovala k tomu, aby ma uchvátila. Nehovoriac o tom, že po roku 2010 sa na viac ako dekádu stala číslom jedna na bluesovej škále kapiel. Kto by to bol povedal, že kapela dokáže po štyridsiatich rokoch to, čo sa jej nepodarilo ani v čase jej najväčšej slávy na počiatku 70. rokov? A na počiatku bol album Shake Down. Tak si ho pustite!
» ostatní recenze alba Savoy Brown - Shake Down
» popis a diskografie skupiny Savoy Brown
Swans / The Beggar (2023)
Skladby z nového alba vznikly původně pro komorní doprovod akustické kytary (loňská limitovaná edice Is There Really A Mind?), což říká něco o jejich kompozici. Je v jádru písňová, mnohdy se drží nejprostší stavby sloka - refrén, a výraznou roli mají od počátku texty. S plným nástrojovým obsazením se nic z této prostoty a přímosti osobního sdělení neztrácí, album však získává na hloubce.
Ta je založena především na pečlivě a vytrvale budované atmosféře. Zvukově i náladou mi album evokuje večírek na výletní lodi pořádaný pro úzkou společnost v kajutě pod čarou ponoru. Ať už tóny vyluzuje kterýkoli nástroj, nejčastěji zní jako dotek kovu o kov - nezúčastněně, stísněně a zároveň velebně. Pocitu velebnosti napomáhají doprovodné vokály, které Girův osobitý recitativ povznášejí do vyšších sfér.
Dalším podstatným rysem předložené hudby je trvání. Většina skladeb má rozsah kolem sedmi, osmi minut, z dvouhodinového alba - v podobě dostupné na streamovacích službách - pak vyčnívá bezmála třičtvrtěhodinová The Beggar Lover (Three). Zvuky se zde spíše repetitivně vrství a nabírají na intenzitě, než by přímo gradovaly, kompozice se vyznačují jistou mechaničností, což jim nijak neubírá na působivosti.
Ze zlomků zachycených slov i celkové nálady mám dojem, jako by se Swans na novém albu loučili se životem nebo minimálně vyrovnávali s fatální ztrátou, nejspíš jde ale o obecné ladění jejich tvorby, případně ozvuky lockdownu. Jako reprezentativní ukázku bych doporučila skladbu No More of This.
Pro mě je deska velmi příjemným překvapením. Vyznívá na jednu stranu propracovaně až vytříbeně, zároveň jí nechybí syrová naléhavost a aura čehosi velmi původního, které na Swans obdivuju.
» ostatní recenze alba Swans - The Beggar
» popis a diskografie skupiny Swans
Cobham, Billy / Powerplay (1986)
Powerplay z osmdesátého šestého je následník desky Warning, vydané o rok dříve. Obě alba nemají mezi sebou skoro nic společného, krom sestavy hudebníků a typického osmdesátkového zvuku. Jestli byl Warning dominantně syntezátorový, tak potom Powerplay je syntéza na druhou. Ale to nemá být výtka. Mě se syntezátorová hudba líbí a nemám vůči ní žádné předsudky. Navíc na tomhle albu všechny ty druhy kláves mají malebný přednes a zvuk. Naprosto lahodí mému uchu. Syntézy se drží i kytara Deana Browna a až na pár krátkých vyjímek, kytara hraje jako syntezátory. Baví mě hledat a rozlišovat co je co. Na tomto albu Cobham poprvé použil ve dvou případech digitální bicí /Zanzibar Breeze, Desiccated Coconuts/. Jinak Billy nepodléhá trendu doby - hrát stereotypně přesně. Jeho hra je velmi nápaditá a rozmanitá, pořád dopřává songům jistý punc jazzu. Uprostřed alba je zajímavá suita po názvem Summit Afrique, složená z šesti, převážně krátkých vět.
Powerplay celkově působí velmi uvolněně a melodicky, sladby mají hitový potenciál.
Billymu Cobhamovi svědčily sedmdesátá léta, o tom není pochyb, možná že ztratil pár věrných začátkem osmdesátek, ale kdo z tohoto ranku ne.
Na druhou stranu, od desky Warning a včetně ní, pokračuje v krasojízdě a tuto dekádu zvládl se ctí. Hodnocení : ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Powerplay
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
National Health / Of Queues and Cures (1978)
Canterburská scéna, to je mix psychedelic-, hard-, art- a najmä jazzrocku. Na rozdiel od torty od psíčka a mačičky sa Britom podarilo stvoriť niečo, čo chutí. Jednou z neskorších kapiel tohto žánru bola aj formácia National Health. Jej druhý album Of Queues And Cures z roka 1978 je v podstate etalónom muziky, ktorá o dve dekády neskôr pomohla na výslnie kapelám ako napríklad Tangent.
National Health založil (medzi inými) klávesák Dave Stewart a po väčšinu svojej existencie nemala speváka (resp. speváčku). Všetky (nie je ich veľa) spievané skladby na albumoch kapely tak odspievali hostia. To samo o sebe hovorí, aká muzika to je. Inštrumentálna, košatá, silno jazzová, ale pritom nezabúdajúca na rockový „drajv“. Svojim spôsobom je to fusion, akurát sa od toho amerického (á la Mahavishnu Orchestra, Return To Forever, Weather Report) líši ako naozajstný vlastenec od nacistu. Ide o svojskú variáciu hudby, ktorá, keď naďabí na pripraveného poslucháča, tak mu poskytuje víziu Raja.
Sedem skladieb rozohráva neskutočné sofistikované motívy, pričom o sóla nie je núdza. Aký to musel byť kontrast k disco a punkovej vlne, ktorá vtedy naberala na sile a posielala rockových „dinosaurov“ do múzejných depozitov. A zrazu tu máme latimériu divnú, tvora, ktorý mal dávno vyhynúť a on si veselo pláva v rockových vodách!
Od prvých tónov The Bryden 2-step (for Amphibians) Part 1 je jasné, že tu máme niečo výnimočné. Hudba je tvrdá a pritom nesmierne členitá. Inštrumentálna muzika si vyžaduje technicky zdatných, kompetentných hudobníkov. Tí tu sú. Zároveň by mali mať cit pre silné melódie a avantgardné pizúkanie používať s mierou, ktorá neskĺzne do samoúčelnosti. A aj to tu je! Vždy, keď si tento album pustím, žasnem, ako živý, svieži je. A kým stihne zmľandravieť, je tu koniec. Kiežby si z toho vzali ponaučenie dnešní redundantní hudobníci. Niekedy stačí aj necelá hodina na to, aby sa nasýtila epická stránka vo mne.
Nebudem to predlžovať, keď canterburský zážitok, tak Of Queues And Cures! Jeden z najlepších albumov, ktorý z tejto scény poznám.
» ostatní recenze alba National Health - Of Queues and Cures
» popis a diskografie skupiny National Health
Ruphus / New Born Day (1973)
Nórsku skupinu Ruphus, resp. jej debutový album New Born Day z roka 1973 som si kúpil najmä kvôli obalu.
Milujem zimu, v lete trpím. Pohľad na zasnežené pláne, lesy a hory ma napĺňa, rovnako sa kochám modrastými maľbami snehových závejov. Nečudo, že ma obal tohto albumu okamžite upútal a album putoval so mnou z obchodu rovno domov. Sedemčlenná kapela nie je úplne bežná, okrem speváčky Gudny Aspaas tu máme nielen basu, bicie a gitary, ale aj klávesy, dychy a perkusie. To veští progresívnu muziku...
Nórska rocková scéna zo 70. rokov ukrýva viacero zaujímavých formácií. Aunt Mary, Bazar, Titanic, Høst, ale i, vo svojej dobe, nenahrávajúcu Lucifer Was, to všetko sú mená, ktoré stoja za pozornosť. Ruphus medzi ne krásne zapadá.
Čo ma nesmierne potešilo, hneď úvodná skladba Coloured Dream je hardrocková smršť, jačí speváčka i spevák Rune Sundby. Často si predstavujem, aké parádne by bolo žiť v 70. rokoch (samozrejme, mimo Železnej opony) a mať možnosť naďabiť na takúto muziku prakticky v každej krčme. Kapela strieda nálady so zručnosťou skúseného eskamotéra. Artová košatá muzika (Scientific Ways, Still Alive) si udržuje správne drsný sound. V tomto mi pripomína hudbu „špinavých“ formácií ako Gringo, Jonesy a pod. V podstate nemám šancu ani na sekundu vypnúť. Stále sa niečo deje, neustále sa ponáram do sveta, v ktorom tvrdosť a melodika žijú v symbióze, kde sa hudobníci nehanbia neustále čosi vymýšľať a na nejaké komerčné podliezanie masového vkusu nemajú chuť a ani náladu. Hurá!
Za najlepšie skladby považujem okrem úvodnej aj búrlivú The Man Who Started It All alebo hardrockovú baladu Trapped In A Game s chrámovou organovou medzihrou. Ale celý album nemá chybu, či už ide o titulnú New Born Day alebo ďalšiu netuctovú baladu Day After Tomorrow.
Na mojom CD (PAN Records, 1993) sa nachádzajú aj dva bonusy. Ide o singel Flying Dutchman Fantasy/Opening Theme z roka 1974. Je ďaleko viac prívetivejší, spevnejší, priam Genesisovský.
Pokiaľ máte radi pestrú artovú muziku v tvrdom a neučesanom zvuku, New Born Day je album pre vás. Pre mňa je dokonalý!
» ostatní recenze alba Ruphus - New Born Day
» popis a diskografie skupiny Ruphus
Dave Matthews Band / Crash (1996)
Na pomedzí folk, soft a alternatívneho rocku sa pohybujem zriedkavejšie ako rozum v prítomnosti predsedu parlamentu. Napriek tomu sa mi kedysi dávno dostal pod ruku album Crash od kapely Dave Matthews Band a mám ho rád dodnes.
Album mi požičal kamarát v rámci návalu napálených cédečiek niekedy na prelome milénia, kedy ešte hudbu vypaľovali mnohí. Táto doba je už preč a v princípe mi vôbec nechýba. Teda, nepotrebujem napaľovať muziku. To, že vtedy bolo viacero ľudí, s ktorými sme muzikou žili, je iná vec. Ten osobný kontakt fanúšikov internet nenapĺňa ani zďaleka. Nič to! V záplave kadečoho sa mi zrazu v ruke objavil nosič Crash a ja som si ho, netušiac, o čo ide, pustil.
Dvanásť skladieb ma prekvapilo. Štipka jazzu (saxofón sa nezaprie), kúštik blues, za hrsť popovo vľúdnej melodiky, do toho veľká dávka precízneho muzicírovania, ktoré však neskĺzne do samožerstva, čo dodať. Osobne ma maximálne baví zvuk bicích. Krásne a prierazne nazvučené a zosnímané (ale to platí aj o ostatnom nástrojovom vybavení). A ešte je bicmen Beauford aj dosť dobrý, technicky zdatný hráč, čo je mi sympatické.
Skladba za skladbou prináša jednu radostnú poslucháčsku chvíľku za druhou. A to aj v prípade, že sa dostane na melancholické nálady ako v parádnej hitovej (pre mňa) „chmúrke“ Two Step. Matthews v nej miestami znie akoby alternoval speváka z R.E.M. , len muzika je zaujímavejšia. Nechce sa mi veriť, že sa takáto hudba v čase vydania dostala na vrcholné priečky amerického rebríčka. Pokiaľ by sa rádiový éter zaplnil muzikou á la Dave Matthews Band, možno by som ho nevypínal všade, kde ho začujem. A práve tá umná hra s popovo prívetivou tvárou bez zapredania sa hudobníkov ma na kapele baví najviac. Dave Matthews má k dispozícii správne „ufňukaný“ prejav, ktorý sedí najmä tým melancholickejším náladám a nebojí sa ho použiť.
Jasné, o nejakých sólach táto muzika nie je. Predsa len sa pohybujeme v priestore a čase, kedy sa muzika sústredila na podchytenie más, ktoré v princípe muzika nezaujímala. Len, aby mohli počas žúrky konzumovať drogy, tancovať a páriť sa. Nech je to, ako chce, občas musím pretrpieť nejaké to funky zvíjanie typu Too Much. Celkovo mi však na albume nič neprekáža a baví ma jeho melodika podoprená perfektnými aranžérskymi nápadmi a skvelými muzikantmi. Kvitujem aj odvahu prísť s vyše deväťminútovou kompozíciu (Proudest Monkey) do doby, ktorá za hudobné blaho považovala časovú jednotku neprekračujúcu tri minúty.
Čo dodať na záver? Dočítal som sa, že ide o komerčne najúspešnejší album kapely. Osobne ma to teší, uspieť v populárnej muzike s hudbou, ktorá má nielen ducha, ale aj kvalitné muzikantské pozadie, nie je každodenná záležitosť. Crash odporúčam vyskúšať.
» ostatní recenze alba Dave Matthews Band - Crash
» popis a diskografie skupiny Dave Matthews Band
Genesis / Foxtrot (1972)
Sedm let po poslední recenzi si Foxtrot zaslouží další připomenutí. Pouštím se do něj pár dnů poté, co jsem zhlédla živé provedení kompletního alba v podání skupiny Stevea Hacketta. Tento zážitek zapříčinil, že mě nyní při poslechu už první tóny úvodní skladby uvádějí do stavu rozjaření: člověk prostě ví, že to bude dobré, a těší se, že má celou tu nádheru před sebou.
A myslím, že takto ze sebe album vydá to nejlepší, když už ho posluchač zná a má s ním spojené vzpomínky. Láska na první poslech to pro mě tentokrát nebyla. Foxtrot není tak pitoreskně hravý jako Nursery Cryme nebo niterně jímavý a zároveň epicky velkolepý jako The Lamb Lies Down on Broadway, což jsou z prvního období tvorby Genesis moje nejmilejší kousky.
Zaměřuje se na trochu širší perspektivu a společenské vztahy, i když ne tolik kriticky jako Selling England by the Pound. Jednotlivé skladby mi připomínají živé obrazy, kterými hudba posluchače postupně provází a nasvěcuje různé aspekty sdělení. Víc než mozaikovitou roztříštěnost vnímám i v závěrečné rozsáhlé kompozici právě ono scelující gesto, určitý tah a plynutí, které albem prochází jako zlatá nit a je nejvýrazněji, i když ne výhradně nesené zpěvem.
Zatímco nástrojové party jsou velmi různorodé a proměňují se i zcela bez ohlášení či zjevné souvislosti, hlas jako by celou dobu věděl. Jen to nechce ukázat všechno najednou, a tak pečlivě odměřuje, odstiňuje, kličkuje, někdy i zamlčuje... graduje a rozlévá se do nesmírna. Je osobní spíš než teatrální, ale ne vždy měkce intimní. Momenty, kdy ano, jako třeba druhá Time Table, patří k mým oblíbeným. Album jako celek působí závažně, hudebně hovoří o něčem důležitém.
Poslouchat Genesis je jako držet v dlaní čerstvě vylouputý kaštánek. Je to něco velmi osobního, s pelem tajemství, bezbranné ve svém vylíhnutí a dychtivé po poznání a růstu. Zároveň je to něco nadlidského, dotek samotných kořenů života, odraz dokonalé struktury a vyššího řádu, který tenhle báječný dílek skládačky osobitě naplňuje. Že jsem vůbec neřekla, co je na desce vlastně ke slyšení? Vždyť ji znáte. A jestli ne, je nejvyšší čas to napravit.
» ostatní recenze alba Genesis - Foxtrot
» popis a diskografie skupiny Genesis
Climax Blues Band / Climax Chicago Blues Band (1969)
V rámci „bielej“ britskej bluesovej vlny sa na povrch vyplavilo množstvo naozaj zaujímavých formácií. Climax Chicago Blues Band bola jedna z nich. Debutový album The Climax Chicago Blues Band z roka 1969 predstavil svetu mladého sedemnásťročného gitaristu Petra Haycocka.
Ja som k britskej bluesovej muzike pomerne silno prikovaný. Ako prazáklad prakticky všetkých rockových žánrov ma zvláštnym spôsobom priťahuje. Jej základnou zložkou nie je hudobná teória, ale cit. Tu sme na poli subjektívneho vnímania, ale pri bluese platí, že „to“ tam musí byť a ak nie je, tak to okamžite cítime, počujeme. Pritom ide o nedefinovateľnú substanciu, čosi ako piaty element. Pravda tiež je, že som skôr priaznivec tvrdšieho blues rocku, ten ortodoxný si rád vypočujem, ale nie som purista. Naopak, rád uvítam nejaký ten experiment.
Toho v tvorbe kapely veľa nie je. Naopak, ako prevzaté štandardy (Insurance, Don’t Start Me Talkin’, Wee Baby Blues, A Stranger In Your Town, How Many More Years, The Entertainter), tak vlastné skladby (Mean Old World, Going Down This Road, You’ve Been Drinking, Twenty Past One, Looking For My Baby, And Lonely) od seba prakticky nerozoznať. Inými slovami, muzika znie autenticky, americky, presvedčivo. Nič nevyčnieva, nič neruší. Okrem skladby And Lonely, ktorá prekvapí zaujímavým organovým introm a aj keď ide o pomalé plačlivé blues, má v sebe čosi temné, čo mi robí dobre.
Pokiaľ máte radi čisté blues, s debutom Climax Chicago Blues Band nešliapnete vedľa.
» ostatní recenze alba Climax Blues Band - Climax Chicago Blues Band
» popis a diskografie skupiny Climax Blues Band
Whitesnake / Come An' Get It (1981)
Whitesnake vydali v roku 1981 ďalší z radu albumov, ktoré mali jediný účel, predaje. Skrátka – Poď a ber ma!
Určite ste sa už stretli s reprodukciou slávneho umeleckého diela od niekoho, kto sa snaží napodobovať majstrov, ale veľa úsilia nevyvinul a aj zručnosti a talentu nepobral. Ako keď Rubensovo Vztýčenie kríža naskicuje noname grafiťák, čo sa vie akurát podpísať sprejom. A to je v kocke Whitesnake zoči-voči hardrockovej elite z prvej polovice 70. rokov. Nápady nulové, snaha znieť ako Párpli istá, ale len do miery, aby to neznelo príliš dobre. Predaje nepustia, ľudia chcú jednoduché popevky a ataky na prvú signálnu. Chalani chcú byť tí, čo balia baby, no a baby chcú mať pocit, že ich Coverdale „sundá“. Tomu zodpovedajú texty, jeden ako druhý.
Jasné, že to nie je otázka hráčskych schopností. Ian Paice, Jon Lord, Micky Moody i Neil Murray sú veličiny svojich nástrojov. Ale evidentná snaha nezapotiť sa a pokiaľ možno, nič nekomplikovať, vedie v tomto prípade k popretiu tézy, že vynikajúci hráč musí vždy hrať vynikajúcu muziku. Come An' Get It je toho najlepším dôkazom.
Vždy, keď hrozí, že sa čosi v skladbe udeje, je nemilosrdne stopnutá, buď refrénom alebo fadeoutom. A tak napríklad Hot Stuff kamsi uháňa, ale zároveň má čas predstaviť bubeníka i klávesáka. Je to taká variácia na Deep Purple, len z nej necítim to, čo by mi táto muzika mala dávať. Nefalšovanú hru na doraz. Tu cítim rezervy, za aké by sa nehanbili dve kolá mobilizácie v ruských väzeniach. Pokiaľ máte radi jednoduchú melodickú muziku cielenú na masy, určite vás nesklame Don’t Break My Heart Again. No a nikdy som netušil, že boogie môže znieť aj zúfalo (Wine, Women & Song). Pokiaľ by som chcel definovať generickú rockovú pesničku, mám tu hneď niekoľko príkladov, jeden za všetky – Hit An’ Run. Symfonické akustické bluesové intro Till The Day I Die podľa mňa poslúžilo Bon Jovimu ako vzor.
Nie, že by tu neboli aj celkom dobré jednohubky. Úvodná Come An’ Get It príjemne plynie, posadená Lonely Days, Lonely Nights ma celkom baví, no a „youreallygotme“ Would I Like To You má lepšiu slohu ako refrén, čo sa často nepočuje. Ešte aj Girl sa snaží byť sexy a výnimočne tak aj pôsobí. Najlepšia skladba je však Child Of Babylon. Nikam sa neponáhľa, nič nesilí a ešte aj text znie, akoby ho Coverdale nevypľul rovno do mikrofónu.
Celkovo na mňa album pôsobí priemerne, spotrebne, nevzrušivo. Na občasné vypočutie stačí, ale akoby bol zvláštne unavený. Aspoň sa tak tvári.
» ostatní recenze alba Whitesnake - Come An' Get It
» popis a diskografie skupiny Whitesnake