Dire Straits - Love Over Gold (1982)

Po delším rozkoukávání na tomto fóru jsem se odhodlal napsat svoji první recenzi a to na album skupiny, která je mou nejoblíbenější - Dire Straits. Album Love over Gold mi doporučil kamarád v době když vyšlo v Supraphonu. Znal trochu můj vkus a tvrdil, že se mi určitě bude líbit. Když jsem si jej doma pustil, byl jsem doslova u vytržení a od té doby jsem je slyšel mnohokrát.
Telegraph Road - nádherné úvodní tóny, do kterých jakoby vplouvá klavír a posléze Markova kytara a jeho hlas, který píseň spíš vypráví než zpívá. No a potom už jenom rozpoutaný kytarový uragán, kterému naslouchám s pusou dokořán. Jedna z nejlepších, možná vůbec nejlepší skladba Dire Straits.
Private Investigation - trošku tajemný začátek, evokuje to ve mě jakoby úsvit nového dne, východ slunce, na který navazuje nádherné Markovo vybrnkávání a klidný, zastřený hlas. Potom ty zvuky kroků, na které navazuje klidnější pasáž, to celé ukončené kytarovými "údery". V konci sklady jako bych slyšel téměř kočičí zamňoukání někde na opuštěné ulici, pátrání končí ..... .
Industrial Disease - veselá, hravá skladba upozorňující ale na vážné téma - průmyslovou nemoc.
Love Over Gold - titulní skladba, jejíž úvodní tóny jakoby navazovaly na Private Investigation. Krásná, poklidně plynoucí věc.
It Never Rains - i poslední píseň na albu je taková klidnější, Markovo téměř recitování slov a hudba kterou si hudebníci určitě užívají, ten dlouhý orchestrální závěr je toho, myslím, důkazem.
Co říct celkově k tomuto skvostu aniž bych opět používal superlativy? Snad jen to, že bych rád někdy osobně poděkoval Marku Knopflerovi za to, že udělal takové nádherné album, u kterého jsem za ta léta strávil mnoho příjemných hodin. Myslím, že je vrcholem tvorby Dire Straits, následující Brothers In Arms bylo sice komerčně úspěšnější, ale určitě ne lepší. Dávám bez váhání plný počet hvězdiček.
reagovat

Walrusa @ 03.11.2013 15:16:43
Pěkná recenze ;) Dire Straits patří mezi mé oblíbené skupiny. Tohle album je moc pěkné. Mojí nejoblíbenější písní z alba a zároveň celkově od Dire Straits je Telegraph Road, to je prostě pecka, která mi zvedne náladu, ať už ji poslouchám kdykoliv ;)

Petr_70 @ 03.11.2013 16:29:30
Zcela a naprosto souhlasím! Hlavně slova v posledním odstavci bych velmi rád vyzvihl! Ano.. Love over Gold je i pro mne nejlepším albem Dire Straits, ale dovolím si tvrdit, že žadná z jejich desek nejde v hodnocení pod ****1/2.
Stejně bych hodnotil i první tři sólová alba Marka Knopflera, na těch pozdějších (od roku 2005) bych už šel se známkou níže...

stargazer @ 01.01.2023 10:15:08
Ano, i pro mne zůstává tohle dílo nadále jako to nejlepší v kartotéce Dire Straits. Minořádně kvalitně vystavěná sóla na kytaru v závěru písně Telegraph Road, a It Never Rains nebyly /dle mého názoru/ nikde na ostatních deskách DS překonány. Vyjímečné album.

Čtvrté řadové album Dire Straits - Love Over Gold se objevilo na podzim 1982 a hned od prvopočátku zaujalo první pozici v britském žebříčku, kde se udrželo celý měsíc.... Předešlá tři alba kapely jsem slyšel u kamarádů a docela mě zaujala. Když se mi ale dostalo do rukou toto album, opravdu mě ohromilo. S ohledem na předcházející a další produkci kapely si troufnu soudit, že tento projekt byl umělecky na nejvyšší úrovni, třebaže počtem prodejů se stalo nejúspěšnější jejich Brothers In Arms (1985). Přišlo mi ale komerčnější a prokalkulovanější a v mých očích album Love Over Gold nepřekonalo....

TELEGRAPH ROAD - úvodem zazní tajemné až kosmické zvuky z neznámého prostoru a tu pojednou klavírní akordy společně s akustickou kytarou rozehrají volné téma a následně tikající bicí nástroje a tajemné percussion zvolna ovládnou prostor. Hlas Knopflera se přihlásí napůl vypravěčským a napůl zpívaným způsobem. Cítíme zde inspiraci zvenčí – zejména Boba Dylana a pak se odvíjí základní schéma melodické skladby. Klavírní akordy podpírané harmonií varhan a přesná rytmika. Nadevším ovšem sound melodické elektrické kytary bez zkreslení v zajímavých melodických výšivkách. Smysl pro kompoziční stavbu zde nelze popřít. Má architekturu základní kostry celé skladby, pevné základy, ale i v ostatním prostoru je silná a vedle výrazné melodiky, zde máme krásné harmonie, které lahodí uchu. Dynamické proporce jsou ve výtečných poměrech. Je zde prostor pro snění, ale i pro dramatický podtón. Knopfler není zpěvák, je to vypravěč a třebaže nás dělí jazyková bariéra, dá se vycítit obsažnost a vnitřní naléhavost textové výpovědi. Jako kytarista má úžasný výrazový a technický potenciál. Navíc nehraje trsátkem, ale prstovou technikou. Jeho úžasný muzikantský nápřah mu umožňuje pohrávat si s kytarovými party jako s kuličkami, vtáhnout nás do tématu a také nás v něm ukotvit. Možná bych mohl připomenout, že coververzi téhle skladby vytvořili v r. 1987 brněnští Poutníci, tehdy ještě s Robertem Křesťanem, hrající moderní bluegrass. Udělat z melodického rocku bluegrass mě přišlo dost odvážné, ale kupodivu to neznělo nějak špatně…. Nosný a zajímavý hudební počin na tomto albu!


PRIVATE INVESTIGATION – úvod opět obstaral synteticky implantovaný sound, ale vzápětí se přihlásí téměř tajemné melodie, v níž má prim akustická kytara, v níž cítíme tak trochu prvky španělské hudby a z pozadí klavírní téma přináší i elektrickou kytaru a elektronická clona dodává napětí. Tenhle hudební vklad by mohl být klidně soundtrackem k nějakému filmu s hlubším a závažnějším tématem… Baskytarově opakující se tón a tikající bicí vnesou do skladby další napětí. Vibrafon přidá dalí motiv a přiostřená elektrická kytara úderně vstoupí do tajemné atmosféry a zase zmizí. Skladba má skutečně zvláštní rozměr a dynamické rozpětí v ní je přímo ukázkové…


INDUSTRIAL DISEASE – ve třetí skladbě konečně dochází k očekávanému oživení. Rychlý rytmus šlapající rytmiky a přesně pulzující melodické téma. Má ryze rockový charakter. Harmonické té ma drží Clarkovy varhany, Illsleyho baskytara nehraje žádné obtížné figury a Withersovy bicí dusají podle stručného, ale přehledného modelu. Propojuje se zde rock and roll v tanečním retro stylu, který ještě navíc prkreslují klavírní akordy. Knopflerova kytara má přiškrcený zvuk a hraje hlavně doprovody. V závěru si pohrává s jednotlivými tóny pronikajícími skrze šumění elektronickou zvukovou stěnu…

LOVE OVER GOLD – další skladba alba přináší opět zklidnění. Nostalgii a jakýsi typ melancholie s bolestně znějícím hlasem. Aklordické proměny akustické kytary a zvuková kouzla elektrické kytary se spojují s klavírními postupy. Posmutnělá balada, která vás ale neuspí, protože přinášéí harmonické zvraty a hudební napětí. Propojení „akustična“ s „električnem“ je zde na vysoké úrovni interpretační i výrazové. Knopler sice nestudoval španělského klasika Andrése Segoviu, ani nenapodobuje Paco de Lucíu nebo Narcisse Yepese, ale cítím, že tu a tam mu něco z jejich hudby a podání uvízlo za nehty. To ale není výtka, ale spíš poklona.

IT NEVER RAINS – závěrečná skladba alba je otevřena krásným subtilnim varhanním tématem, ale poté už tepající rytmika a jemná kytarová přediva rozjíždějí melodii. Knopfler má schopnost vytvářet komplexní melodie s melancholickým nábojem a tato skladba není výjimkou. Interpretační vklad nám sice pořád připomíná Boba Dylana, občas i J. J. Calea a snad i různá claptonovská mezidobí, ale hudební sevřenost má direstraitsovské proporce a už se v nich neztratíme. Skladba graduje a její střední tempo akcentuje stále důrazněji opakující se schéma. Unisona kytary, baskytary a varhanní motiv se výtečně spojují s barevnými kytarovými ornamenty kytarových playbacků, ale i doprovodů s patřičnou rockovou naléhavostí. Výtečný instrumentální závěr, který dává příležitost celé kapele dokonale vykrýt prostor…

Album mně osobně zní jako nejpropracovanější a skladatelsky nejzajímavější počin. Možná není přímočaře kytarové, jako první alba a také nemá tak jednoznačně hitovou skladbu. To mi ale nevadí, ba naopak to považuji spíše za výhodu. V českém prostředí byli Dire Straits poměrně hodně oblíbení (dokonce u nás získali i žoviální přezdívku „Díraví strejci“), ale v sedmdesátých a osmdesátých letech jsme marně vyhlíželi jejich příjezd. Přes jejich světový věhlas Pragokoncert raději ignoroval jejich existenci a pozval raději Drupiho a Ricchi e poveri, a tak se koncem osmdesátých let muselo jet na Dire Straits až do Budapešti.
Co se týče kvality zvuku natočeného záznamu, myslím, že teprve zde vynikly i jemné dynamické odstíny v tom nejlepším světle, což na předešlých albech nebylo tak zřejmé a do skladeb vstoupil propracovanější aspekt, jak po stránce instrumentální, tak i aranžérské. Dávám tedy plný počet hvězdiček!

reagovat

minirock @ 01.01.2013 11:49:54
Skvěle napsaná recenze, se kterou bezvýhrad souhlasím. I mě toto album doslova posadilo na zadek a stalo se mým nejoblíbenějším od D.S. Je prostě vynikající. Po jeho poslechu jsem si sehnal a později kupoval všechna jejich alba a stali se mou nejoblíbenější kapelou. Dodnes lituju, že jsem je nikdy neviděl naživo, pouze Knopflera v Pakulu. Jsem šťastný, že si to letos budu moci zopakovat.

Petr_70 @ 01.01.2013 18:16:29
minirock:
Tak k tomu souhlasu bez výhrad se velmi rád přidám! Tahle recenze tohoto až neskutečně krásného díla je snad nejlepší, kterou jsem tady od pana P.G. četl..

.. a na Knopflera 7.5. v Sazka Aréně se samozřejmě také moc těším.