Profil uživatele Corsica
Recenze:
Deep Purple / Shades of Deep Purple
| 2012-12-13 | Na začátek nutno říct, že největší vadou prvního alba legendárních Deep Purple je produkce. Kvalita zvuku je chvílemi opravdu špatná.
Narozdíl od hudby, protože ta se povedla. Přestože Shades Of Deep Purple obsahuje jen tři zpívané vlastní písně, rozhodně nabízí spoustu zajímavých a originálních hudebních motivů, ať už v přejatých skladbách nebo instrumentálkách.
And The Addres - moc pěnký, trochu psychedelický otvírák
Hush - není co představovat, touhle skladbou se dodnes pyšní některé koncerty poslední sestavy, skoro 45 let po nahrání
One More Rainy Day - pěkná píseň, která trochu utrpěla mixáží. A ty zvuky bouře na začátku, ty se opravdu nepovedly
Mandrake Root - klasika, na koncertech se protahující na několik desítek minut
Help - opravdu pozoruhodné zpracování Beatles. Tak moc si pohrát s tempem skladby chce cit
Hey Joe - zabijácké Lordovo intro a španělské prvky v Blackmoreově hře obklopující pěkný cover Jimiho Hendrixe.
Další vyjímečné pětihvězdičkové album. Zvuk ze šedesátých let, hudba nadčasová
» ostatní recenze alba Deep Purple - Shades of Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Deep Purple / Book of Taliesyn
Jako většina fanoušků nesmrtelných Deep Purple jsem začal klasikou, Smoke On The Water, Highway Star... A zvuk kapely jsem si velice oblíbil.
Co ale bylo na začátku, před érou druhé sestavy?
Skvělá kompilační deska A's B's Singles, jíž jsem šťastným majitel, mi poskytla zajímavé porovnání dvou odlišných tváří skupiny, kterou mám tak rád, a proto pro mě poslech celého alba nebyl takovým překvapením.
Zvuk a celkový projev není tak agresivní, jako o dva roky později, ale dává výrazně najevo, že Deep Purple nejsou jen další průměrná šedesátková kapela. Objevují se tu typické znaky Blackmoreovy, Lordovy i Paicovy hry, kreativní sóla, směsice zajímavých nápadů, ať už jde o instrumentální Wring That Neck, protahující se na některých koncertech až na půl hodiny, nebo zpracování popové River Deep Mountain High.
Přestože se kapela ještě trochu hledala, zplodila zajímavou nahrávku. Cením si jí víc, než třeba prvního alba Led Zeppelin (přestože zvuk desky není tak čistý)
Book Of Taliesyn je příjemné a velice dobře poslouchatelné rockové album.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Book of Taliesyn
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Lucifer's Friend / Lucifer's Friend
O Lucifer's Friend jsem slyšel - jak jinak - pouze jako o první (významnější) kapele Johna Lawtona, než se připojil k Uriah Heep a poměrně dlouhou dobu jsem o nich nevěděl nic víc. Pak se mi spíš omylem dostala do ruky skladba Ride In The Sky a zalíbila se mi natolik, že jsem si (aniž bych od kapely slyšel cokoliv jiného) rozhodl pořídit celé album.
Již zmiňovaný otvírák, Ride In The Sky, je na rok 1970 zkrátka nářez. Tak nějak jsem doufal, že neposlouchám album jednoho hitu. Bohudík že ne. Příjemný sedmdesátkový hard rock podbarvený a mnohdy i vedený klávesami, skvělý Lawton v lepší kondici, než jakou kdy měl v Uriah Heep, v podstatě bez slabého místa. Nebudu se rozepisovat o dalších skladbách, pro mě má hodnotu jako celek. Jen první týden jsem si desku poslechl šestkrát, což se mi ještě nestalo.
Eponymní album Lucifer's Friend, německé rockové senzace, se zařadilo mezi má oblíbená alba.
» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Lucifer's Friend
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend
Dio / Dream Evil
Moderní technologie se již nenávratně stala součástí našeho života, a tak jsem poprvé album Dream Evil neslyšel z gramofonové desky nebo CD. Premiéra se konala při 24 hodinové cestě autobusem zcela neromanticky - ve sluchátkách z mobilu.
Sestava stejná jako na minulých počinech až na zásadní změnu - můj oblíbený kytarista Vivian Campbell, jehož zvuk se stal pro kapelu charakteristickým, se rozhodl odejít a jeho místo zabral jakýsi pan Goldy. Nu což, pouštím se do poslechu.
Je to jízda. Navzdory všemu očekávání, jsem velmi příjemně překvapen. První tři skladby, to je oslava heavy metalu jak ho měl Ronnie nejradši, energická hudba se vším, co k tomu patří. Titulní Dream Evil se může bez problémů zařadit mezi klasiky - Rainbow In The Dark, The Last In Line, Sacred Heart... Nebo Sunset Superman, prakticky neznámá skladba, přičemž patří k nejlepším v diskografii. Skoro až Blackmoreovské intro a riff v Overlove, to je další skvělý moment alba. Až na skladbu I Could Have Been A Dreamer nemá dílo špatné ani slabé místo, ryzí metal místy dosahující epických rozměrů s klasickými Diovými texty, co víc si přát?
První týden po premiérovém poslechu jsem album slyšel ještě třikrát a líbí se mi pořád stejně. Dream Evil - neuznaná perla diskografie Ronnieho Jamese Dia, o nic horší než předchůdci. Nechybí mu velkolepost ani energie a právě proto se stalo mým oblíbeným. Doporučuji všem, co našli zalíbení v tvrdší hudbě.
» ostatní recenze alba Dio - Dream Evil
» popis a diskografie skupiny Dio
Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath
"The people who have crippled you
You want to see them burn
The gates of life have closed on you
And now there's just no return"
Sabbath Bloody Sabbath by mohla být nejlepší skladba Black Sabbath s Ozzym za mikrofonem. A nejspíš i je. Drtivý metalový otvírací riff, Ozzyho zpěv dosahuje nejlepších výkonů za celou kariéru, pak jemná mezihra a opět vstup do metalového 'mástrpísu'. A ta sóla. Drtivý valivý konec, dokonalá sehranost. Black Sabbath válí víc než kdy jindy.
National Acrobat, další klasika hned jako druhá. Každý fanoušek zklamaný z Volume 4 musí být nadšený.
Fluff, další z řady pěkných akustických věcí. Po minutové Orchid a dvouminutové Laguna Sunrise přijít s dvakrát tak dlouhou instrumentálkou... Ale budiž ti odpuštěno, Tony, poslouchá se to dobře. A pak probuzení s dravou Sabbra Cadabra, opravdu geniálně složená skladba s geniálním klávesovým podbarvením. Šestiminutová řežba od začátku do konce. První polovině alba nelze nic vyčíst, tohle je ta energická stránka Sabbathů.
Přichází druhá strana. Kiling Yourself To Live je další nezapomenutelná ponurá klasika. Až překvapivě syntezátorová Who Are You by mohlo být první slabé místo. Ani po opakovaném poslechu jsem v ní nenašel zalíbení. Po čtyřech těžkých minutách konečně začíná povzbudivá Looking For Today, překvapivě veselá, posléze padající do mollové části s akustickou kytarou a flétnou. Další skvělá skladba v diskografii. Looking for todaaaaaa-ééééééééééj. Akustická kytara otvírá i poslední píseň alba, Spiral Architect. Dostavuje se typický zvuk a smyčcové aranže. Celé album zakončuje basa za studiového potlesku, nádhera.
Od Volume 4 uplynul rok a ten zřejmě stačil ke zregenerování kapely. Nejspíš za tím bude návrat do Anglie. Návrat ztracené inspirace je patrný na každém kousku alba. Zvuk je modernější a propracovanější, skladby promyšlenější. Spolu s Master Of Reality nejlepší album Black Sabbath v původní sestavě.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Black Sabbath / Vol.4
| 2012-08-30 | Další na řadě je čtvrtá studiová deska pojmenovaná... Vol.4. Neoriginální. A proč je na obálce Ozzy? U kapely, kde není jednoznačná vůdčí osobnost dát na obálku jen jednoho z členů? To je jako dát na album In Rock jen Gillanovu nebo Lordovu hlavu. A pochybnosti nekončí obalem.
Tak třeba hned začátek - Wheels Of Confusion, oproti otvírákům předchozích alb jednoznačně zaostává. Přesto se skupině podařilo nahrát něco, co zní jako zhudebnění zoufalosti. Podařené, to ano. Ale 8 minut je moc. A zkrátit by se nemělo tříminutové sólo na konci. Stále se opakující motivy u slok a refrénů se mi u téhle skladby opravdu nelíbí. A co teprve slyšet živý záznam z letošního reunionu Black Sabbath - Ozzy zní nejsenilněji a nejhůř, v žádné jiné skladbě to nevynikne víc.
Pak přichází trochu rychlejší tempo s Tomorrow's Dream, která částečně napravuje náladu po úvodním songu. Následuje krásná lehká balada Changes, jen Ozzy, klavír a smyčce.
F.X., efects, na tom nezáleží. Bohové. Každý kytarista si rád hraje a dělá se svým nástrojem pazvuky, ale proč něco tak neuvěřitelně nehudebního a hlavně nudného dávat na album? K většině experimentům Black Sabbath jsem byl nakloněný, tohle je vyjímka. Nudná vyjímka.
Supernaut už je lepší, pár chytlavých riffů stačí. Následuje jednoznačně nejklasičtější hit Volume 4, Snowblind. Opravdu vydařená, není co dodat. Cornucopia, těžká a valivá, dobře načasovaná. Ať někdo zkusí tvrdit, že tahle skladba není heavy metal.
Přesným opakem je Laguna Sunrise. Nádherná akustická věc, radost poslouchat. St. Vitus Dance, průměr. A na konec Under The Sun. Je dobrá, těžká a Sabbathovská. Důstojné zakončení za rozporuplným albem.
Pro mě osobně pokles oproti předchozí trojici, který neobstojí ani proti Sabbath Bloody Sabbath. A progboard souhlasí, nejsem sám. Volume 4 je dobré album, ale slabé oproti ostatním počinům kapely té doby. Zatímco Black Sabbath, Paranoid i Master Of Reality měly ucelenou atmosféru, i čtvrtého alba jí nenacházím. A nejspíš to bude proto, že víc než kdykoliv jindy hrály první housle drogy, a nejde jen o Snowblind. Jak vzpomíná Ozzy:
"Dealeři koksu k nám chodili každej den. Všude se válelo tolik matroše, že by se to dalo přehazovat lopatou, bylo tam všechno: koks, tráva, morfin, LSD..."
Může se zdát, že album strhávám, to bych ale nechtěl. Poslouchám ho rád a jako celek ho beru kladně. Ale není pro mě tak vyjímečné, abych mu dal plné hodnocení.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Vol.4
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Black Sabbath / Master of Reality
Master Of Reality. Prostě Master Of Reality. Je těžší, je temnější, je metalovější a je skvělé. Zřetelný hudební posun oproti Paranoidu. A pro mě osobně možná nejlepší album Black Sabbath s Ozzym za mikrofonem.
Kdybych měl vybrat jednu jedinou skladbu Birminghamské čtveřice a označit jí za nejtypičtější, vybral bych Sweet Leaf. Těžký a chytlavý riff, Ozzyho skřehot nad vším tím masivním hlukem. Lord Of This World a After Forever jsou dvě "průměrné" sabbaťárny, které netřeba dále popisovat. Co ale za zmínku stojí jsou dvě pozoruhodné instrumentální skladby. Krátká Orchid, která první metalovou kapelu připomíná jen opravdu minimálně, kupodivu nepůsobí rušivě ani nepatřičně. Přímo se hodí jako otvírák druhé strany.
Ještě kratší Embryo (čí nápad byl pojmenovat to tak?) evokuje středověký hrad připravený hostit rytířský turnaj, hned co popraví pár zločinců. Přitom by neměla být nic víc než předehra k největší hitovce, Children Of The Grave...?
a Solitude. Ah, Solitude, jak moc připomínáš mi Planet Caravan. Opět ta psychedelická klidná atmosféra evokující nepoznané. Poslední tón pomalu utichne... a pár vteřin po něm přichází nejtěžší a nejtvrdší riff na albu, intro k Into The Void.
Pokud byla atmosféra na Black Sabbath nebo Paranoidu dobrá, na Master Of Reality je ještě lepší. Tohle jsou Black Sabbath.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Black Sabbath / Paranoid
Je zbytečné psát o albu, které každý zná a je všeobecně velmi kladně přijímáno? Myslím že ne.
Hned v první řadě, před poslechem: obálka. Co to má znamenat? Mongolský válečník v obleku z béčkového sci-fi filmu se světelnou šavlí? Jak psychedelické. Ale k hudbě naprosto se nehodící.
Toť asi konec kritiky.
Jestli má Paranoid něčím bavit, tak hudbou. War Pigs a Paranoid, nadčasová klasika. A Planet Caravan. Hodně opomíjený a moc krásný kousek, magické tóny. A pak Iron Man. Iron Man prostě nezestárne. Iron Man bude pořád klasický metalový song s riffem, co se každý kytarista bude učit. Žádná nota nechybí a žádná nepřebývá. Zbytek desky - co říct, je to METAL. Je to originální a nové a dobře se to poslouchá, no není to skvělé?
Všechny skladby jsou nadprůměrné, až na Rat Salad. To je vycpávka.
Atmosféra není tak temná jako u debutu, ale rozhodně se nedá mluvit o měknutí. Spíš vytříbení. Kytara září, basa hraje dobře, Ozzy zpívá mnohem jistěji, skladby nejsou vůbec nudné, takhle má vypadat klasické album.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Black Sabbath / Black Sabbath
Rozhodně nejsem pamětník a hovořit o něčem, co jsem nezažil, je proto těžké, ale dovedu si představit, jaký rozruch musela tato deska udělat. Společnost je odkojená Beatles a hippies érou, jen v industriálním nitru Anglie vzniká první heavymetalový zásek.
Jak je možné, že tvrdá, syrová a temná nahrávka uspěla mezi blues rockem ve vrcholné formě, psychedelií, novým progresivním rockem a Let It Be?
Jednoduše. Je totiž skvělá. Kdybych žil v roce 1970 a poprvé uslyšel úvodní skladbu Black Sabbath, bál bych se taky. Ale není to jen o strachu nebo hutnosti. Je to něco nového.
Iommiho kytara, syrovější a jednodušší než kdykoliv potom, udává atmosféru celého alba, která je Ozzyho svěžím* zpěvem vynesena ještě o úroveň výš. Jestli eponymní album přineslo do světa rocku něco jiného, tak je to právě atmosféra. Od začátku až do konce absolutní temno pro všechny posluchače Beatles a Yardbirds. A kde jinde tahle depresivní nálada může vzniknout, než v nejprůmyslovější oblasti hudebního světa.
*=dobře, svěžím rozhodně ne, ale i oproti Paranoidu zní dost neopotřebovaně. Časy se mění a Ozzyho hlas na Black Sabbath musí vylekat každého, kdo prozatím poslouchal jen No More Tears a věci okolo.
Co se samotných písní týče... Nebudu zmiňovat všechny a popisovat je od začátku do konce, přesto je tu několik nezapomenutelných momentů. Nejvýznamnější, nejstrašidelnější a nejtemnější Black Sabbath je koncertní tutovka dodnes, bouře jako intro a těžký a jednoduchý riff, démonický zpěv a prociťované "oh nooo". Další zajímavý a můj oblíbený kousek - The Wizard. Kytara geniálně doplňovaná harmonikou. N.I.B., basové intro a zbytek skladby postavené na dalším jednoduchém chytlavém riffu. A na konec Warning, dokonale reprezentující rané Black Sabbath s pozůstatky blues.
Prvotina je sice zastíněná Paranoidem, War Pigs, Paranoid nebo Iron Man budou vždy populárnější a komerčně úspěšnější, ale kouzlo prvního metalového alba na světě už nenesou.
Nelze říct nic víc než "poslechni si to taky".
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Black Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Malmsteen, Yngwie / Yngwie Malmsteen Live!!
Už během prvního poslechu alba jsem věděl, že se k němu budu mnohokrát vracet. Yngwie Malmsteen jakožto slavný obdivovatel ještě slavnějšího vzoru zkrátka ví, co na posluchače funguje.
Ne, nebudu srovnávat s jinými živáky jiných interpretů, tohle je kapitola sama pro sebe. Samozřejmě, že nikdy nedosáhne legendárních kousků Deep Purple nebo Rainbow, ale hardrocku lačného posluchače nakrmí extrémní dávkou energie. Shredding od začátku do konce, dravý výkon, fungující skladby, sehraná kapela.
Setlist nepřekvapí. Dvě coververze Ritchie Blackmorea (Gates of Babylon a Pictures Of Home) v unikátním provedení, několik vlastních silných písní (otvírák My Resurrection, Facing The Animals, Braveheart, Seventh Sign a stadionová I'll See The Light, Tonight) a neodmyslitelná elektrická i akustická sóla, ať se ukrývají pod jakýmkoliv názvem.
A pochválit bych chtěl ještě jednu věc, a sice zpěváka. Mats Leven se podle mě ze všech vokalistů k Malmsteenovi hodí nejvíc a kromě sympatického zevnějšku má i silný hlas. Nejlépe vynikne ve vysokých refrénech jako třeba Facing The Animal (nezapomenutelné) nebo v perfektně provedené Pictures Of Home.
Co říci závěrem? Nelze nedoporučit.
» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Yngwie Malmsteen Live!!
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie
Young, Neil / Time Fades Away
První Youngovo LP, které jsem slyšel. Ačkoliv se k ní mistr sám vyjadřuje negativně, nemůžu s ním souhlasit. Já se jí nemůžu nabažit.
Jistě, je slabší než Rust Never Sleeps, ale stejně ukrývá mnoho energie, která nemusí být po prvním poslechu zřejmá. Nejlepší skladby: Time Fades Away (dokola dokola a znovu), Journey Through The Past, Last Dance
» ostatní recenze alba Young, Neil - Time Fades Away
» popis a diskografie skupiny Young, Neil
Deep Purple / Fireball
Kdo je nejlepší? Tak kdo je nejlepší?
Píše se rok 1971.
Beatles jsou minulostí, Jim Morrison umírá, blues a hippie éra z šedesátých let je nahrazena nastupujícím hard rockem a počátkem heavy metalu, daleko více se odklánějícího od středního proudu.
Led Zeppelin nahrávají slavné čtvrté album. Black Dog, Stairway To Heaven, Rock'n'roll, Battle Of Evermore... Je někdo lepší než Led Zeppelin? Pokud jste americký hudební publicista, tak ne, protože podle vás jsou kapely jako Whitesnake nebo Black Sabbath jen kopií zeppelínů.
Nejsem americký hudební publicista. Já mám uši. Four Stick je skvělá věc, to jo, ale nejlepší hudební nahrávkou roku 1971 je FIREBALL. Bohové, je to jasný.
Bubenický nástup ve Fireballu, nájezdy nástrojů a dokonalé Lordovo sólo, melancholická Demon's Eye, šlapající No One Came, Strange Kind Of Woman... to jsou momenty, na jaké se nezapomíná.
A po poslechu neznámých out-takes nebo adaptace Williama Tella musí být každému jasné, kdo byl nejtvrdší, nejrychlejší, čí show byla nejlepší. Jistě, Deep Purple
» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Alice Cooper / Raise Your Fist and Yell
Skvělé!
Raise Your Fist And Yell je velice... zajímavé. Neznalý čehokoliv od noční můry po Trash jsem neočekával nic, možná proto mě tak uchvátilo. Ani po několikanásobném poslechu po sobě nenudí, žádná skladba není slabá, žádná nezklame. Nekompromisní metal od začátku do konce však nemá nic společného s metalovým obdobím okolo Brutal Planet (které je o poznání nudnější)
Jasná arénová hitovka Freedom textem bojující proti systému, cenzuře, establishmentu(You want to rule us with an iron hand, you change the lyrics and become Big Brother nebo We're a make-up metal generation we're not as stupid as you want to make us) s jasným vzkazem Raise Your Fist And Yell, temná Prince Of Darkness nebo energická Roses On White Lace, nikde žádné slabé místo.
Po 40 minutách s hlasitostí vpravo jak jen to jde jsem pustil celou desku znovu. Proč? Proč ne...
» ostatní recenze alba Alice Cooper - Raise Your Fist and Yell
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper
Uriah Heep / Firefly
Ah zpropadené hvězdičky, v 90% případů bych volil přesně mezi, no nic.
Firefly nelze porovnávat s velikány jako Look At Yourself nebo Demons And Wizards, to bezpochyby. Když ale zapomenete, že v Uriah Heep někdy zpíval nějaký Byron, je to zkrátka o něčem jiném a po několikanásobném poslechu mě ještě nepřestalo bavit. První čtyři skladby opravdu dobré, skvělá rovněž závěrečná Firefly. Do You Know a Sympathy jsou bohužel jen další z hensleyovských vycpávek, na jejichž místě by se lépe vyjímala nějaká krásná Boxova akustická instrumentálka, která by posluchače nechala chvíli oddechnout od Lawtonova projevu. Není to špatný zpěvák, ale tuctový.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Firefly
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Uriah Heep / Sweet Freedom
| 2012-07-12 | Asi vás zklamu a vy se do mě pustíte, jak to tak bývá. Ale je to můj názor, ne?
Uriah Heep hráli, někdy dobře, někdy skvěle, ale nikdy vysloveně špatně. Jestli ale bylo nějaké místo Byronovy éry nejslabší, je to Sweet Freedom. Přirozeně, od Very 'eavy po Magicians Birthday i s Uriah Heep Live, to máme 5+1 skvělých, úžasných alb, úpadek přijít musel. Sweet Freedom dle mého není špatná deska, jen není dostatečně dobrá. Největší hit Stealin' reprezentuje dobře, ale je vidět odklon od Easy Livin', od Sunrise nebo Look At Yourself. Tomu albu chybí náboj a síla, a nejen pro to, že není tak tvrdé jako předchůdci. A opět je autorem drtivě většiny skladeb Ken Hensley. To je ale náhoda, že nejlepší skladba alba, Circus, jako jediná není od něj...?
Ještě jednou, abyste nepochopili špatně. Neříkám, že je Sweet Freedom špatné album, říkám, že je podprůměrné.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Young, Neil / Americana
Je rok 2012 a Neil Young už má 66 let. Jeho kariéra hudebníka, trvající desítky roků ho však ještě neomrzela, dokonce naopak. Již na první poslech je jasné, že AMERICANA je album udělané z radosti k muzice.
Není to nadprůměrná, podprůměrná, ani průměrná nahrávka, je to ideální album pro deštivé červencové odpoledne. Nepohorší, zabaví. Crazy Horse, vysoký Youngův hlas a typicky naladěná kytara, pár amerických písní a rázem máme klenot, který nezáří příliš jasně, přesto je krásný.
» ostatní recenze alba Young, Neil - Americana
» popis a diskografie skupiny Young, Neil
Moore, Gary / After the War
After The War, poslední album zlatého hard rockového období Garyho Moorea... Nebál bych se ho označit jako vůbec nejlepší v celé diskografii.
Vše otvírá krátká předehra Dunluce, a pak už dva velké metalové hity, titulní After The War a Speak To Yourself. Dál stojí za povšimnutí duet s Ozzy Osbournem v parodizující Led Clones, dva velkolepé kousky The Messiah Will Come Again a Blood Of Emerald, a také skvělé sólo v Running From The Storm. Už jen kvůli tomu můžeme Garymu odpustit slabší This Thing Called Love. A nakonec druhá část Dunluce, hymna pro kopce Irské země. Skvělé.
Co se týče bonusů, jsou to vybrané živé kousky z toho nejlepšího, co Gary Moore stvořil. Škoda, že se po After The War opět věnoval téměř výhradně blues...
» ostatní recenze alba Moore, Gary - After the War
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Alice Cooper / Welcome to My Nightmare
Welcome To My Nightmare, další z klenotů roku 1975 a první Aliceho sólovka, to je jedno z nejzásadnějších koncepčních děl rockové historie a dost možná i vrchol kariéry Alice Coopera (což je ale vzhledem k různorodosti žánrů, které hraje, dost subjektivní). Je pozoruhodné, jak od roku 1976 a ne moc zajímavé Goes To Hell jdou další desky dolů.
Celé velkolepé dílo Welcome To My Nightmare začíná u obálky, z níž se na nás vyklání sympatický pán, vítající posluchače do své noční můry.
První tóny přímo vtahují do temných zákoutí Aliceovy mysli, podmanivý šeptající hlas a melancholická kytara. Později se přidají i dechy a skladba graduje. Devil's Food, Black Widow, noční můra pokračuje, chytá do pavoučí sítě, následuje roztodivná chytlavá Some Folks, na níž naváže skvělá balada Only Women Bleed, jedna z Aliceových nejlepších. Přichází Departmenth Of Youth, částečné odlehčení od všech bizarních stvoření, hitovka Cold Ethyl a následuje další temný blok, Years Ago a Steven, od potulného divadla po pořádnou paranoiu, která musí chytit každého, kdo poslouchá aspoň jedním uchem všechny můry křičící "Steven", odháněné zoufalým "I'm must be dreaming, please stop screaming."
Pak konečně přijdeme k sobě a unikneme z živoucí noční můry, která by v reálu zněla právě tak, jak jí Alice Cooper podal na nehynoucím, 37 let starém albu.
» ostatní recenze alba Alice Cooper - Welcome to My Nightmare
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper
Rainbow / Stranger In Us All
Před poslechem posledního studiového alba mé nejoblíbenější kapely jsem čekal hard rock lehce politý stylem, který hráli Rainbow za éry Joe Lynn Turnera, takže když na mě vyskočily skladby, které k metalu neměly daleko.
Doogie White pro mě byl příjemným překvapením. Jistěže bych byl radši za reunion staré sestavy s Diem za mikrofonem, přesto se White drží více než dobře.
Styl hudby už naznačuje otvírák Wolf To The Moon, uprostřed zazní nádherná Ariel a asi nejlepší skladbou na albu je metalová verze Still I'm Sad, coververze, co se objevuje už na prvním albu, zde ovšem zpívaná. Kruh se uzavírá, to, co zavíralo Ritchie Blackmore's Rainbow zavírá i Stranger In Us All a tím končí historie jedné z největších hardrockových kapel všech dob.
» ostatní recenze alba Rainbow - Stranger In Us All
» popis a diskografie skupiny Rainbow
Rainbow / Ritchie Blackmore's Rainbow
Ritchie Blackmore's Rainbow je jeden z nejlepší debutů, co si kapela může přát. A v mimořádně nabitém roce 1975, kdy byla konkurence opravdu silná (Sabbath Bloody Sabbath, Physical Graffiti, Return To Fantasy, Night At Opera a další), to platí dvojnásobek.
Nejlepší kytarista, mistr podmanivých riffů, epických skladeb a nepřekonatelných sól vytvořil spolu s nejlepším zpěvákem opravdu pozoruhodné album, dnes bohužel přehlížené kvůli následujícímu Rainbow Rising (a kdo by se divil).
Na něco přes půl hodiny dlouhém záznamu se toho vystřídá spousta. Vše otvírá jeden z nejlepších riffů všech dob v Man On The Silver Mountain, největší hit Rainbow (když nepočítám příšernou, strašnou a neposlouchatelnou komerční strašnou příšernou a úděsnou Since You've Been Gone).
Ale debut Rainbow není založený na jedné skladbě. Stačí se podívat na dvě skvělé balady - jemnou akustickou Temple Of The King, jako vystřiženou z Nového Zélandu při natáčení Pána Prstenů, a nebeskou, pomalu se vlnící a naprosto podmanivou Catch The Rainbow.
Sixteenth Century Greensleeves (před kterou Blackmore hrál na koncertech starou anglickou baladu) je krásný příklad úderného, pochodového roku. A na konec úžasná verze Still I'm Sad, nad kterou by museli Yardbirds blednout závistí.
Pravda, nemluvil jsem o slabších písničkách, které vyplňují mezeru mezi těmi silnými. Self Portrait, Black Sheep a Snake Charmer jsou jednoduché rockové skladby připomínající spíš Elfy než Párply a působí, jako by je Dio s Blackmorem složili v Irsku, ve slunném odpoledni v pauze na svačinu (za tuhle větu bude spousta negativních ohlasů). Ale všechny tři se dají poslouchat, i když nezaujmou, rozhodně nepohorší. A tak zůstává nejslabším místem If You Don't Like Rock'n'roll.
Myslím, že Blackmore při nahrávání této desky těžko mohl čekat, že v následujících třech letech vytvoří nejlepší alba rockové historie, ale stalo se, buďme jen rádi.
» ostatní recenze alba Rainbow - Ritchie Blackmore's Rainbow
» popis a diskografie skupiny Rainbow