AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap (1976)

11.11.2023 vmagistr | #

Troufám si říct, že v žádném části své kariéry se AC/DC nenadřeli víc než v roce 1976. Odehráli přes 160 koncertů na dvou kontinentech a v podstatě najednou potřebovali "krmit" dva hladové trhy. Když v dubnu 1976 přijeli do Anglie, měli už na studiových pásech připravené další album Dirty Deeds Done Dirt Cheap. Na jeho vydání v domovské Austrálii došlo v září, což bylo stále dobré dva měsíce předtím, než se kapela vrátila ze své anglické výpravy. No a když se deska 17. prosice objevila i na evropském trhu, byli zase odtamtud AC/DC už několik týdnů pryč. Nemůžu si pomoct, ale tohle načasování někdo dost zvoral.

Po hudební stránce je podle mě Dirty Deeds Done Dirt Cheap vyvrcholením úvodní fáze kariéry AC/DC - naposledy se tu objevují skladby, které stavějí na rock´n´rollovém mustru. Nutno dodat, že kousky jako Ain't No Fun (Waiting 'Round to Be a Millionaire), There's Gonna Be Some Rockin' a R.I.P. (Rock in Peace) vnímám jako tu slabší část celé nahrávky. Na první jmenované mi vadí její skoro osmiminutová délka, na kterou aranžmá, stojící po většinu doby na jediném akordu, nestačí. Druhá skladba na mě působí strašně krotce - jako by ji kapela vytáhla ze šuplíku, ve kterém skončila ještě v "daveevansovských" dobách. Poslední zástupce tohoto trojlístku je pro mě o něco atraktivnější, i u něj mě ale lehce nudí ta vyhoblovaná šablona. AC/DC už tehdy totiž uměli daleko lépe.

Za zářné příklady skladatelského posunu vnímám na téhle nahrávce třeba pecky Dirty Deeds Done Dirt Cheap a Problem Child. Obě stavějí na hutně sázených akordech a strohé rytmice, všechno je zcela podřízené soudržnosti celku. Po dvanáctitaktové šabloně ani vidu, ani slechu, a i to blues už je tu spíš cítit než slyšet. Že ho kapela dokáže uchopit zcela jinak (a daleko atraktivněji) ukazuje třeba pomalá, nashromážděné napětí způsobně krotící vyprávěnka Ride On. Svým způsobem se mi zdá i škoda, že se touhle cestou AC/DC v budoucnu alespoň jednou za čas nevydali. To stejné platí i o Big Balls, mladší sestřičce venerologické klasiky The Jack - osobitý dvojsmyslný humor Bona Scotta byl pro kapelu hodně důležitý. Na konec jsem si nechal dvě mé nejoblíbenější pecky: skvěle gradující Squealer a hardrockový monolit Jailbreak. Docela by mě zajímalo, zda se Atlantic rozhodl tuhle skladbu na britské vydání nezařadit kvůli tomu, že v žebříčku zrovna bodoval stejnojmenný singl od Thin Lizzy.

Texty na desce Dirty Deeds Done Dirt Cheap zčásti vytěžují již "stará známá" témata. Skladeb o tom, jak to večer na koncerte bude zábava (There´s Gonna Be Some Rockin´, R.I.P.) nebo o tom, jak není snadné se dostat na vrchol (Ain´t No Fun) už AC/DC na předcházejících deskách nasekali dost, v Ride On se Scott onen osamělý život na cestách alespoň pokusil podat s uvěřitelnou dávkou melancholie. Mnohem zábavnější se mi zdá kombo z titulní skladby, kde se ze soukromého očka schopného řešit problémy mladých dívek a chlapců vyklube pěkný zvrhlík, a z pecky Squealer, kde se velmi podobný vypravěč svěřuje, jak se mu jednu mladou slečnu podařilo svést na zcestí. No a docela dobře k tomu pasuje i sebeprezentace řízka, co pro bodnutí nožem nejde daleko, v Problem Child. Naprosto geniální je pak Bonův dvojsmyslný paján na "velké večírky", které by nejdraději pořádal každý den, a brutální tah na branku má i příběh o chlápkovi, co zastřelil svoji nevěrnou manželku, u soudu dostal 16 let vězení a skapal při pokusu o útěk.

S deskou Dirty Deeds Done Dirt Cheap šli AC/DC po všech směrech o pořádný kus nahoru, v mých očích jde o první z řady výborných počinů, které se Scottem vydali. Několik skladeb sice ještě vězí v minulosti víc, než by bylo zdrávo, s většinou materiálu už je ale skvělá zábava. Kapela ze dvou předchozích desek by ještě díru do světa neudělala, ta z roku 1976 už toho ale schopná byla.

reagovat

Antony @ 11.11.2023 23:12:49
Je hezké, že se tady rozjely recenze AC/DC v jejich nejlepším období. Tím je pro mne vše s Bonem Scottem a prvních pár s Brianem Johnsonem. Mám raději australské verze jejich desek, považuji je za autentičtější. Ačkoli jsem vyrostl na evropských verzích, hned jak to šlo, obstaral jsem si ty z Austrálie, nedám na ně dopustit.
Desku mám naposlouchanou snad tisíckrát. V každé, a to zdůrazňiji, v každé skladbě slyším 100% rockerství, zaprášené, svázané se zemí, tvrdé jako šutrák. Absolutně věrné, nepřikrášné a opravdické. Je to špinavý, je to laciný, je to účinný. Pro mne je to navždycky.

Apache @ 12.11.2023 05:39:19
Díky za recenzi. Dovolím si přišoupnut pár názorů a postřehů:
Nikdy by mě nenapadlo, že Big Balls je příbuzná zrovna bluesové The Jack. Co se týče další bluesovky, Ride On, tam už bych příbuznou našel - Little Lover z High Voltage. Big Balls se mi zdá v repertoáru AC/DC jako úplně ojedinělá věc. Kdo tuhle pecku nezná, AC/DC v tom prostě neuhádne. Nevěřím, že by je zrovna podle ní někdo tipoval (mnohokrát vyzkoušeno).
Osobně Big Balls miluju, i když moc dalších takových, co to s ní mají stejně, neznám. Ovšem jestli by něco mělo dokázat, že AC/DC nehrajou na jedno brdo, tak tohle by byl určitě jeden z důkazů. Ta věc mi zní dost punkově a zároveň je chytlavá jak máloco. Kdybych měl ale přece jen najít k Big Balls nějakou alespoň vzdáleně podobnou věc, tak by to byla Carry Me Home. Ta bohužel není na žádném řadovém albu (jde o B-stranu singlu Dog Eat Dog).
U alba Let There Be Rock lituju dvou věcí: Za prvé, že na něm není právě Carry Me Home, která by to tam svou jinakostí dost zpestřila, a za druhé (a to už je větší zločin), že z pozdějích vydání někdo nepochopitelně vyhodil další z AC/DC bluesovek, Crabsody in Blue, a nahradil ji Problem Child, která přitom už vyšla na Dirty Deeds. 
Naštěstí se v dnešní době pořád dá sehnat box set, kde obě tyhle dnes už skoro zapomenuté věci jsou.
DDDDC patří do mojí osobní albové Top 5 AC/DC. Mezinárodní vydání má mnohem lepší obal (inu, Hipgnosis), to australské má zase raritu Rock in Peace. Což si mezinárodní verze vynahrazuje exkluzivitou Love at First Feel. Tu člověk už nikde jinde nenajde. Důvodem, proč by australské vydání co se týče obsahu nakonec zvítězilo, je skladba Jailbreak, která je dnes naštěstí běžně k mání na stejnojmenné výběrovce s vročením '74.
Osobně dávám přednost mezinárodním verzím. Jsem na ně za ta léta zvyklý, mají lepší obaly a nejsou extrémně předražené. A třeba v případě High Voltage jde v international verzi o jednu z nejlepších kolekcí, jakou kdy kapela vydala. (V australské verzi jde naopak o jednu z kolekcí nejslabších.)
Říká se, že pro Dirty Deeds byla původně nahraná i skladba I'm a Rebel, kterou o několik let později adoptovali němečtí Accept. Pokud je to pravda, byla by to snad jediná píseň nahraná Angusem, Malcolmem a Bonem, pod kterou není ani jeden z nich podepsaný.
Jsem zvědav, jestli to někdy v budoucnu na nějaké další sbírce rarit vydají. Pokud ta nahrávka opravdu existuje, myslím, že jeden z důvodů, proč ještě nevyšla, je, že AC/DC nechtějí moc vytvářet tak velkou spojitost mezi nimi a (kdysi velkými a stylotvornými, dnes bohužel už poněkud zkrachovalými) německými metalisty.

Apache @ 12.11.2023 06:03:32
PS: To o těch lepších obalech international edicí platí i v případě bookletů tuším zatím posledního (digipakového) vydání kompletní diskografie z roku 2003. Tam je to vyložená radost. Pořídil jsem si v této verzi časem úplně všechno až do (tehdy posledního) Stiff Upper Lip.

hejkal @ 03.01.2024 14:56:52
Big Balls je to najhoršie z glamu a pre mňa najslabšia skladba AC/DC zo 70. rokov. :)

Ale aby som uviedol na pravú mieru fámy, AC/DC je dobrá kapela, vždy, keď si ju pustím, bavím sa. Ale od mnou uznaných rockových velikánov má pre mňa ďaleko. :) Raz sa určite odhodlám i na recenziu tohto albumu, ale musím si ho najprv viac dostať pod kožu.

Apache @ 12.11.2023 07:24:39
Tak další v řadě kdo nepobral genialitu Big Balls. :-) Nic si z toho nedělej, je vás dost. Stejně je zajímavé, že to někdo vidí jako glam a někdo jako punk nebo alternativní rock. Každopádně Bon Scott tam s tím svým vychlastaným hlasem exceluje. Je to jednoduše bomba. :-) (Osobně ji mám v Top 10 všech skladeb AC/DC, nejen těch ze 70. let. ;-)

Apache @ 12.11.2023 07:27:53
Ale aspoň že ses bavil. A o zábavu jde v rokenrolu v první řadě, takže je to vlastně vyznamenání. :-)

hejkal @ 12.11.2023 08:13:15
To, či niečo z pohľadu druhých nepoberiem, mi je ukradnuté. Inak, k tomu baveniu, keby si si prečítal moje recenzie tu na AC/DC, vedel by si to dávno a nemal by si z toho traumu. :) Všetky majú vysoké hodnotenie. Inak, Dirty Deeds Done Dirt Cheap je aj pre mňa jedna z najobľúbenejších skladieb od skupiny.

Apache @ 12.11.2023 10:32:38
A co říkáš na Squealer a Ride On?

Apache @ 12.11.2023 10:38:57
Že se na Dirty Deeds shodnem, mě těší. Znám totiž hned dva lidi, kterým se ta skladba nelíbí a nikdy jsem moc nedokázal pochopit proč, když jiné věci od AC/DC žerou. Máš na to nějakou teorii?

Antony @ 12.11.2023 11:30:14
Existence Big Balls jen potvrzuje pestrost začátků AC/DC. Je to skladba výsostně v jejich stylu, je skvělá a rozverná, jako mnoho dalších. Co víc si přát.

hejkal @ 12.11.2023 11:33:07
Squeler, to ani neviem, ktorá je, a to som ten album počul nedávno dvakrát. Ride On je fajn. Teóriu o akejkoľvek skladbe kapely, ktorú nemam ani v prvej stovke obľúbenosti, nemám. Ja nemam ani teóriu, prečo je AC/DC komerčne úspešný projekt. :)

Antony @ 12.11.2023 11:51:50
Je pravda, že u spousty zde oslavovaných kapel mi do hlavy nejde jejich komerční úspěch. Ale protože tento aspekt nepovažuji za nijak důležitý, nezabývám se jím. Vysoká prodejní čísla AC/DC nejsou nijak ve vztahu s tím, že se mi hudba této kapely líbí.

hejkal @ 12.11.2023 11:57:46
To je pravda.

Ale ako téma k fanúšikovskej diskusii je to rovnako dobrá príležitosť ako čokoľvek iné. Je zaujímavé vnímať neuchopiteľnosť úspechu v umení. Raz to funguje, inokedy nie a zatiaľ som nenašiel žiadny vzorec pre úspech. Vnímam marketingové a ekonomické modely, ktoré vedia spraviť z Biebera superstar, ale aj to je neisté a nie vždy to funguje. Navyše, hudba ako komerčný produkt nie je pre mňa podstatná. Hoci úspech doprajem každému, i sebe.:)

Antony @ 12.11.2023 12:15:24
Ano, s tím bezezbytku souhlasím. Téma široké a určitě žádoucí.
Funkční model naštěstí nikdo nevymyslel, i na toho Biebra spadají tisíce nepovedených Biebrů.. Úspěch přeji každému, kdo o něj stojí.

Apache @ 12.11.2023 13:20:13
hejkal: To já mám teorii proč byli komečně úspěšní. Prostě byli v pravý čas na pravém místě. I když vládlo disco, nastupovala nová vlna a synth pop, svět ještě tenkrát pořád potřeboval rock and roll - ještě ho neměl dost. No a AC/DC jsou setsakra dobrý a hodně tvrdý rock and roll s úžasnými zpěváky (oběma) a vynikajícím kytaristou. Má to skvělé rify a chytlavé refrény. A zpívají často o pekle. No a když dostaneš takovýhle jednoduchý, ale pořádně hlučný balíček vše-v-jednom coby školák, který nemá zájem nakrucovat se ve víru disco tanců, rozplývat se nad synth popem, ani pokyvovat moudře hlavou nad novovlnným artem... tak tomu prostě podlehneš. Plus dostaneš jednoduché logo (AC blesk DC nebo třeba KISS), které můžeš snadno kreslit do školního sešitu nebo rýt do lavice. No a když takové partě hudebních chuligánů, jakými byli AC/DC, ještě dohodíš geniálního producenta (Mutt Lange), není divu, že si jich svět (ve kterém tehdy v podstatě neměli ve svém ranku žádnou opravdovou konkurenci) všimne, a že se jejich alba stanou nejprodávanějšími na světě.
Takže zrovna AC/DC s Johnem "Mutt" Langem byli tehdy (1979 - 1981) doslova zralí na to, aby prorazili ve velkém. A třeba v Anglii jim hodně pomohlo i to, že se tehdy rozjela New Wave of British Heavy Metal (NWOBHM), takže zájem o tvrdé věci mezi mladými stoupl. A AC/DC, kteří byli i díky Langovi (trojice alb Higway to Hell, Back in Black a For Those About to Rock) na tvůrčím vrcholu a pořád ještě ve formě, se s tím svezli a dočkali se ne komerčního úspěchu, ale přímo komerčního megaúspěchu. 
Když je Lange přestal produkovat, jejich další alba se prodávala už mnohem hůř. Což ale může souviset i s tím, že na poli tvrdého rocku a heavy metalu se rodilo mnoho mladých a neokoukaných kapel s novým a neoposlouchaným soundem, a z těch se stávaly nové idoly. Ale díky tomu, že AC/DC si v mezičase vydobili podobný hvězdný status jako třeba Rolling Stones, tak vlastně nikdy nespadli až do nějaké podřadné ligy. Drželi si určitou úroveň a povědomí o sobě, aby v čase comebacků na přelomu 80. a 90. let mohli (opět se schopným producentem za zády - Brucem Fairburnem, který se podílel třeba na comebacku Aerosmith) znovu zazářit v žebříčcích a hitparádách a ten status legendy si ještě pojistit.
Tak tohle je moje teorie.

10.11.2023 b.wolf | #

    Po letech jsem se začal vracet k nahrávkám, které mě kdysi oslovily a dnes jsem začal s australskou legendou AC/DC; nejprve jsem uvažoval o Buffalo, ale ti mě nikdy moc nebrali, tak jsem vložil do přehrávače tohle CD, vlastně třetí nahrávku, kterou jsem od AC/DC slyšel (po nejlepší "Let there be rock" a fláku "Highway to hell"). Mám původní australské vydání, úlet "Rocker" naštěstí neobsahuje. Moc dobré album, ovšem dvě závěrečné skladby, zvláště pro AC/DC naprosto výjimečná "Ride on", tahají hodnocení o * výše. 

reagovat

05.01.2018 jirka 7200 | #

Jak bylo u AC-DC zvykem, jejich australská vydání se lišila od těch ve zbytku světa. Z původní australské verze vypadla boogie bluesová R.I.P., kterou bych ještě oželel, ale Jailbreak mi tam chybí a to citelně. Jinak toto třetí album spatřilo světlo světa nově pod hlavičkou nahrávací společnosti Atlantic.

Původní vydání firmy Albert na LP zní nejlépe, s každou další reedicí a remasterem kvalita klesala.

První, čeho si posluchač všimne je opět skvělý zvuk vytvořený úspěšným producentským duem Harry Vandou a Georgem Youngem. Kytary jsou oproti předchozí desce maličko ostřejší, průraznější a zní plastičtěji.

Z alba časem vykrystalizovalo několik hard rockových hitů : chuligánská Dirty Deeds… a Problem Child, dusně erotická Squealer, pochodový marš Big Balls s kontroverzním textem a především megahit Jailbreak o útěku z vězení, na které byl natočen skvělé promo klip, kde lze spatřit Anguse v policejní uniformě.

Potom zde najdeme dva jako vejce vejci se podobající rock n´rolly There's Gonna Be Some Rockin' a R.I.P. Tvrdě rockové boogie Ain't No Fun (Waiting Round To Be A Millionaire) mi připomnělo Status Quo.

Lahůdkou je pomalá, procítěná a z blues vyrostlá Ride On, která je v repertoáru AC-DC hodně velkou vyjímkou. Tuto skladbu si rád pustím večer na řádně vybuzené aparatuře a vždy mě dostane atmosféra písně podpořená obrovským prostorem nahrávky. Všechny nástroje slyším krásně plasticky v prostoru před sebou, do toho přesně a vřele zpívá Bon.

Nahrávka má i obrovskou dynamiku, takže když na záčátku zesílíte zvuk, aby jste slyšeli jemné prohrabování strun kytar bratří Youngů, tak vám při refrénu, kdy se intenzita zvuku řádně zvedá, reproduktory zhasínají svíčky na stole.

Opět skvělá deska AC-DC z jejich klubového období, které mám mnohem raději, než pozdější stadiónová léta.

Original klip Jailbreak zde : >> odkaz


reagovat

Martin H @ 06.01.2018 13:58:03
Zdravím jirku 7200, tady ses trefil do mého vkusu. I když tuhle nahrávku znám v té světovější verzi, ta nádhera Ride On se naštěstí nachází na obou. Dík za Jailbreak.