Tangerine Dream - Rubycon (1975)

12.08.2019 Gattolino | #

Tangerine Dream mne jako skalního posluchače Yes, Genesis, Strawbs Led Zeppelin nebo Pink Floyd dříve trochu míjeli, neboť jsem se obával odcizenosti a studenosti umělých zvuků bez vřelosti strun a citu lidského zpěvu. Bál jsem se najít chladnou nudu.
Postupně jsem si ale celkem rád poslechl prvních sedm alb (nepočítaje to úplně první), a začal jsem svůj přístup přehodnocovat, s každým dalším poslechem. Přelomovým se ovšem stalo právě toto album, které mne přinutilo k jeho mnohonásobnému opakovanému poslechu, a pak dokonce k zakoupení originálního CD.
Obě skladby jakoby při poslechu přehodily přes posluchače bezčasý plášť, nesoucí něco jako "scénickou hudbu" k "přírodním, vesmírným a duchovním dějům". Občas mi dokáží navodit podobně "vznášecí rozpoložení" jako některé skladby starších Flojdů, instrumentálních alb Anthonyho Phillipse nebo některých zadumaných ploch Stephana Micuse. Nebo i Briana Ena. A také moderní vážná hudba, Glass, občas Ravel, Peteris Vasks, Ligeti,apod. Podobnou náladu "prapůvodní všehudby, v níž je vše latentně obsaženo" mi kupodivu přinesla i žánrově zcela vzdálená muzika mladé židovské jazzrockové kapely Shalosh, minulý rok koncertující v Praze. Člověk při tom poslouchá a vůbec o ničem nepřemýšlí. Je do hudby zcela vtažen.
Některé snové pasáže mají moc navodit s odstupem již obtížně znovuoživitelné rozpoložení někdejších zážitků, kdy člověk jako dítě sledoval pohádky typu Kráska a zvíře nebo četl bez dechu sci-fi romány (John Carter na Barsoomu).
Ale tato hudba má na rozdíl od jiné muziky jednu zvláštní vlastnost - mohu ji poslouchat, aniž bych ji poslouchal "vědomě". Neruší, přesto ovlivňuje a nalaďuje (myslím že většinou pozitivně, i když depkózní a strašidelné pasáže zde také zazní), a tak se u toho dá dobře i soustředěně pracovat (třeba něco psát nebo projektovat, apod ...). A vůbec nejlépe se u Tangerine Dream, jak jsem vyzkoušel, cvičí jóga :-)
Jak někde psali u jiných alb TD ostatní recenzenti, kapela nahrála víc desek než sám Zappa, a že asi ta pozdější už nic nového nepřinášejí. Nevím, zda si některá pustím. Ale nyní vím že po Encore všechno opravdu za poslech stojí, a Rubycon je naprosto fantastické dílo.
reagovat

Ryback @ 12.08.2019 22:08:41
Výborná recka na výborný album, taky ho mám moc rád; díky za ni! I po Encore by se něco našlo – následující Cyclone a Force Majeure jsou stále ještě parádní alba, pak už jen Hyperborea, Underwater Sunlight, Green Desert (v základech nahraná už v roce 1973), Melrose a Canyon Dreams. Většina ostatních nahrávek zní mým uším už nemastně neslaně – nezajímavě.

pinkman @ 13.08.2019 03:53:55
Povedená recenze na muziku, do které jsem nikdy neproniknul.

EasyRocker @ 13.08.2019 06:16:32
Ani já jsem do TG nikdy neproniknul, a to jsem si od nich hodně sliboval. Zkoušel jsem víckrát, Phaedru i tohle album, ale tahle forma synti-progu mě zkrátka nesedla.

PaloM @ 13.08.2019 09:24:23
Presne tie, ktoré vymenoval Ryback, aj ja uznávam. A samozrejme r.1974-76. Chápem, že začať počúvať túto skupinu pred 20 rokmi a začať s ňou v 70. rokoch je obrovský rozdiel. Mali sme to ľahšie, dnes zanikajú v dave.
Vďaka za recenziu.

jirka 7200 @ 13.08.2019 09:34:41
Tangerine Dream jsem viděl na německé TV v osmdesátkách. Povedený koncert - na jevišti měli hradbu syntenzátorů a během písně je hudebníci různě propojovali kabely, čímž docházelo k zajímavým zvukovým proměnám.

Některá alba jsem zkoušel, ale nikdy jsem nenašel žádné, které bych chtěl mít doma. K meditaci používám minimalistickou vážnou hudbu, třeba něco od Phila Glasse a žádnou jinou příležitost, kdy bych si chtěl tuto muziku pustit, nenacházím.

V recenzi se mi mimo jiné líbil obrat "Obě skladby jakoby při poslechu přehodily přes posluchače bezčasý plášť".

PaloM @ 13.08.2019 10:31:46
Jirka, skús na meditáciu organovú hudbu J.S.Bacha.

jirka 7200 @ 13.08.2019 14:00:26
Palo, máš pravdu - Bach! Na vážnou hudbu mě kvůli Progboardu zbývá poslední dobou méně času.

PaloM @ 13.08.2019 14:37:19
Jirka to je dobre, aspoň píšeš recenzie a mám čo čítať. Dlhšiu dobu to mám naopak: viac počúvam jazz, fúzie a vážnu hudbu.

Mayak @ 16.08.2019 17:40:32
Tangerine Dream som najaktívnejšie počúval ešte ako vysokoškolák a vinylový dvojalbum "Encore (Live)" som vlastnil a vnímal, ako Top N.1 tejto kultovej kapely.
Pred necelým mesiacom som konečne kapelu videl v Loreley na "Night Of The Prog" aj naživo (aj keď už v zostave "druhej generácie" - Thorsten Quaeschning, Hoshiko Yamane, Ulrich Schnauss) a v 12-trackovom, vyše 2-hodinovom sete odohrali aj aranžérsky mierne upravenú a mierne skrátenú verziu albumu "Rubycon". A bol to snáď aj vrchol celého ich koncertu ...

>> odkaz

Gattolino @ 19.08.2019 21:36:51
Podle Mayakova upozornění jsem se podíval, když už Tangerine Dream koncertují, jestli nebudou někde blízko. A oni, ejhle, budou 23.10. v pražském Roxy! Tak už máme lístky! Díky, Mayaku, to bylo opravdu nečekané překvapení!

Mayak @ 21.10.2019 12:58:36
ad Gattolino :

>> odkaz

24.06.2013 Petr Gratias | #

Tangerine Dream pro mě v sedmdesátých letech znamenali novou odnož progresivní hudby, která se vydala od klasického pojetí rocku směrem k odvážných elektronických impresím nijak nesvazovaná bicími nástroji a klasickou instrumentací (i když i u nich se občas objevily klasické nástroje, které v rockově hudbě nemohly chybět…). Doba byla otevřená bezbřehým experimentům a Tangerine Dream patřili mezi průvodce do neznámého a neprozkoumaného světa hudby. A protože patřili mezi první, kteří elektroniku objevili jako nový neznámý prostor, tak jejich zvukové erupce přitahovaly mimořádnou pozornost… Album Rubycon vyšlo, když jsem byl na vojně a tak ke mně dorazilo až s jistým zpožděním výrazně později. Nicméně kamarád, který mě tehdy zásoboval zahraničními alby mě jednou „donutil“ zasednout a tyhle elektronické inženýry analogového soundu z NSR vyslechnout. Byl jsem překvapen. Předtím jsem od nich znal album Alpha Centauri. To byl dost tvrdý oříšek na rozkousnutí, ale zdálo se mi, že na albu Rubycon se kapela posunula směrem, který byl pro mě akceptovatelný. Sugestivně už působil sám obal alba v modrozeleném tónu, který hodně souzněl s tím, co Froese, Franke a Baumann vytvořili…
RUBYCON – PART ONE – elektronické tajemno s řadou bloudivých zvuků, které mohou vyvolávat různé asociace. Cestu pustým městem, cestu hlubokým lesem uprostřed noci, cestu neznámým podzemím do neznáma…Tady se fantazii meze nekladou. Kompozice má dlouhou stopáž přes sedmnáct minut a tak lze očekávat řadu impresivním a expresivních proměn. Šum elektronického větru se prolíná s bzučením synthesizeru, který napodobuje trubku a přelévání elektronické clony pojednou prolíná s křikem virtuálních racků nad virtuálním mořem. Po elektronických impresích konečně tahle hudební směs nesvázaných tónů a zvuků dostává nějaký tvar daný konturami. Elektronické percussion, které vytvářejí rytmickou linku dotvářejí minimalisticky opakující se schéma, které vyvolává zvláštní atmosféru a při poslechu se zavřenýma očima a navíc v samotě a potmě, myslím, že celý elektronický hudební útvar navodí atmosféru astrálního nekonečna. Některé momenty jakoby se v krátkých sekvencích mohly klidně vložit do pinkfloydovského opusu Ummagumma, místy i Dark Side Of The Moon, ale opravdu jen některé momenty. Do hypnotického rytmu vstupuje různé kreativní zvuky, čeřené elektronikou, ale místy vzniká iluze fragmentů arabské hudby. Kompozici nelze upřít napětí, neohraničitelnou představivost, horrorovou strašidelnost a šamanskou tajemnost. Není to hudba pro každý den, ale myslím, že pro občasné vzdalování se realitě, které je někdy v životě člověka nutné, je tohle vstupenka do toho pravého imaginárního světa fantazie…
RUBYCON – PART TWO – úvodní část druhé kompozice začíná hodně ponuře a přelevání elektronických vln zní místy mírně depresivně a vidím před sebou vizi vybombardovaného města bez lidí, hromady ruin, sutě a krajinu bez života… Polyfonní synthesizerové elektronické sbory jakoby navozovaly pláč a žal vražděných lidí, nebo těch, kteří zahynuli po náletech nebo postupem fronty. Také tato kompozice je delšího formátu a umožňuje nám se hlouběji ponořit do samotného tématu, kde Edgar Froese, Chris Franke a Peter Baumann novodobí elektroničtí impresionisté navazují svým jazykem na díla klasiků. Elektronické percussion pracují jako neviditelný buchar s umírněným tónem, ale to svištění větrů, které simuluje les smyčců nás nadzvedává od zemské tíže a nese nás nekonečným prostorem… Dokázal bych si tenhle elektronický opus představit jako soundtrack k nějakému filmu z oblasti science-fiction (což ostatně v dalších letech Tangerine Dream prováděli). Pokud máte doma kvalitní hifi aparaturu, můžete si vychutnat elektronické imprese do sytosti s jemnými nuancemi, které tahle hudba přináší…. S nekonečného astrálního prostoru jsme mezitím přistáli na zemi na břehu virtuálního moře, a šumící příliv nekonečných vod se teď přelévá kolem nás s železnou pravidelností. Astrální tón se ale z impresionistických kreací nevytratil a je zde dále přítomen. Těžká melancholie se rozprostírá v tomhle nezměřitelném prostoru ruku v ruce s imaginární okázalostí a snovými obrazy, které posluchači vytanou při poslechu na mysli. Docela by mě zajímalo, co by na tyhle hudební obrazy řekl takový Igor Fjodorovič Stravinskij, Olivier Messiaen nebo Aaron Copland. Ti všichni tvořili se smyčcovými tělesy a se symfonickou klasikou progresivní hudební obrazy, tady všechno vzniky synteticky, ale dojem na posluchače není) alespoň v mém případě tak až moc diametrálně odlišný svým dopadem při poslechu….
Myslím, že celkem logicky vytanou při poslechu člověku na mysli elektronické experimenty jejich krajana Klause Schulzeho, ale i geniálního japonského skladatele a performera Isaa Tomity a také trochu Stomu Yamashty. Řekl bych, že v dnešní době šla progresivní elektronická hudba jiným – spíš komerčním směrem a také v nekonečné řadě dalších alb Tangerine Dream je cítit prolínání společenské objednávky a komerčního využití. Nepravidelně jsem pak tu a tam si jejich další alba poslechl, ale třebaže zvuk byl dokonalejší, nabyl jsem dojmu, že se jedná o jakousi elektronickou vatu pro různé použití, třebaže mě některá alba docela mile překvapila. Řekl bych, že projekt Rubycon a Stratosfear (také Cyclone) bych osobně zařadil mezi jejich špičková alba a jejich poslech mohu trochu náročnějšímu, ale hlavně vnímavějšímu posluchači doporučit.
Není bez zajímavosti, že tahle kapela inspirovala a ve své době nabízela řadu aspirací i Romanu Dragounovi (Progres 2, Futurum, T4…)
Kdybych měl absolvovat ten sisyfovský úkol a recenzovat albovou produkce Tangerine Dream, byl bych v počtu hvězdiček velmi skoupý, ale v případě alba Rubycon se nezdráhám nabídnout plný počet hvězdiček!



reagovat