Profil uživatele Caine
Recenze:
Black Sabbath / Master of Reality
| 2011-03-17 | Je to další obrovský posun dopředu, což je u Black Sabbath v té době až neuvěřitelně zvykem. Jak vzhledem k Paranoidu, tak i k debutu. Daleko méně toho skvělého jamu, o to více však nápaditých bomb protkaných bažinatým zvukem Tonyho esgéčka... a v neposlední řadě ta kompozice na desce:-)) Tato deska jako první opravdu stojí nejvíc za poslech komplet a bez přerušení. Nejspíš hlavně Tony si uvědomil, kolik může jejich albům přidat využitím skutečnosti, že desku(na rozdíl od cédéčka) si člověk většinou poslechne vždycky vcelku. Už jen to, jak album pěkně odkašle a nastupuje "Sweat Leaf", kytara se vleče a válí mě v bahně, Ozzy v záři svým fakt osobitým způsobem prezentuje zamilovaný text, obět by asi skončila pěkně na prkně:-))
Neúnavnost riffů, melodií a hlavně krásných momentů, jako když se z "Embrya" vylíhne temná zombie vypalovačka "Children of the Grave" nebo vytržení z pět a půl minuty decimující "Lord of this World" orient-noční "Solitude", jako z kanálu plnýho krys a feťáckých stříkaček do pohádek tisíce a jedné noci. To je Master of Reality.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Prokop, Michal / Kolej Yesterday
Ačkoliv se mi celá Kolej dostala do rukou teprve přede dvěma měsíci, dá se říct, že ji znám skoro nazpamět, neboť mnoho věcí z ní znám už dávno z výběru(který je také z poloviny tvořen skladbami z KY, překvapivě:-). Teď, když jsem si už konečně doplnil vzdělání a prázdná místa v mozaice jsou zaplněna, se můžu pokusit o recenzi.
Rock, blues, folk, lidové a historické náměty - to všechno tady je. Už na začátku na nás z "Hospody na věčnosti" dýchne gotika. Varhany nekompromisně vyhrávající melodii prokládanou houslovými a měkkými kytarovými sóly navozuje představy hradů, středověkých hospod, rvaček , bílých paní strašících ve věži:-). Tento pocit mi neovlivnil ani text, který přitom o tomhle vůbec není. „Stará píseň“ - věc, která na výběru nebyla, a kterou jsem si zamiloval hned na první poslech. Krásný text, Michalův hlas nasátý smutkem a emocemi a pak ta nádherně nezávazná kytara, která jako by klouzala po vlnách nebo se houpala ze strany na stranu. Fakt velice milá věc, v jistých chvílích dokáže navodit s přehledem náladu, pro níž by člověk normálně sáhl třeba do Led Zeppelin.
Bohužel o tolik víc přijdeme kvůli „Blues pro poštovní doručovatelku“, což je podle mého skoro podprůměrná záležitost a snad jediné větší zklamání. Následující „Tramvaj“ už je trošku lepší, ale také toho moc neřekne. První stranu zachraňuje až Odjezd, zamyšlená báseň od Kainara a pohodová skladba na závěr.
Druhá polovina je podle mého názoru o mnoho lepší, jediným slabším momentem je další takový trochu rozpačitý „Blues milenců z kina Svět“. Folková a živá„Bitva o Karlův most“ energii dává, abychom při „Koleji Yesterday“ mohli přemýšlet o věčné pomíjivosti a zatracující „V baru jménem Krásný ztráty“ ji z nás zase přirozeně vytáhne. Na konci této cesty majestátně stojí „Blues o spolykaných slovech“. Hymna vyznání s obrovskou gradací, skvěle odzpívaným textem plným stesku, lítosti a odhodlání, vrcholí a uzavírá album jedním z jeho nejlepších momentů.
Kolej má neskutečnou sílu v textech, je moc dobře zahraná a Michal Prokop ji svým zpěvem pozvedl snad nejvýš ze všech. Jediným jejím problémem je trojice slabších kusů, které bohužel mezi tím vším zní jako vycpávky a mě osobně moc nesedí. Ovšem kdybych kvůli tomu zrovna tady snížil hodnocení o stupeň, bylo by mi těžko u srdce.
» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Kolej Yesterday
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal
Beatles, The / Abbey Road
Je 24 minut po půlnoci, na Lennonově zdi přibylo několik přání, mírů a lásek. Byl jsem tam asi v šest a jen dvě holčiny s květy ve vlasech tam malovaly pestrobarevné přání pro Johna. Vypadá to, že hlavní nával přijde asi až v prosinci....
U Beatles platí doslova co album, to převratné dílo. Samozřejmě, že každý si najde, co se mu líbí víc a co míň, ale to na tomto faktu nic nemění. A Abbey Road(beru ho jako poslední) je podle mého to nejrozmanitější, co kdy vytvořili. Různorodé hudební obzory a cítění každého ze členů se nejvíce projevily právě tady. Spolu s tím je zde ale pořád patrný odkaz na jejich dřívější tvorbu, takže člověk pozná, že jsou to oni, ačkoliv nálady některých písniček jsou naprosto odlišné od většiny jejich předcházejících počinů.
Od klasické Come Together až po neuvěřitelně energicky nabitou Oh! Darling jsou to nálady, které od Beatles známe. Později ovšem přijde I Want You a první strana končí jakoby v záchvatu nadrženosti a nejspíš i zoufalého sebeukájení... tak mi to alespoň připadá... A pak asi nejgeniálnější moment z alba, naprosté odlehčení, jako by ta hudba říkala "Vykašli se na to, hoď se do pohody a užívej si klidu a svobody". Ve spojení s předešlou skladbou má Here Comes the Sun ještě daleko větší hloubku a člověk si ji ještě víc užije. Because stojí jako poslední samostatná věc, krásná a zamyšlená skladba... Dál lze poslouchat pouze v celku, skladby nádherně navazují, za zmínku stojí určitě první vyvrcholení She Came In Through... a hned potom samozřejmě Golden Slummers s pokračováním Carry that Weight.
To nejlepší zakončení, jaké mohli Beatles nabídnout. Poslední vydechnutí, poslední společná práce, ikdyž věřím, že to muselo být těžké, protože každého v té době už zajímalo něco úplně jiného... a přesto z toho vzniklo něco tak úžasného... 5
» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The
Genesis / Nursery Cryme
Dokonalé album a další důkaz toho, že rock jakožto hudební žánr nám dokáže podat téměř jakkoli emočně laděný zážitek. Je úžasné vědět, že mi ten druh muziky, co poslouchám, může nabídnout bezpočet nálad, které postupně nacházím a vychutnávám si je stále donekonečna, že?:-)
Nursery Cryme je od začátku relaxační záležitost a zatím jedna z mála věcí, kterou od Genesis můžu(bude líp). Stačí pouze zavřít oči a poslouchat. The Musical box je absolutní pecka, která kompozičně nemá chybu a Genesis do ní vložili tolik ze sebe, že ji to alespoň pro mě řadí nad všechny ostatní skladby(snad s výjimkou The Fountain Of Salmacis). Ale je to jen podvědomý pocit.
Ačkoliv The Return Of The Giant Hogweed není má nejoblíbenější(asi mi moc nesedne nebo co), nemůžu jí nic vytknout. O Seven Stones bych to samé už říct nemohl, perfektní Collinsnův rytmus a majestátně znějící varhany v kombinaci s těmi zasněnými pasážemi znovu člověka pocitově odnesou někam úplně jinam.
Trojice kratších skladeb výborně dokresluje atmosféru a řekl bych, že přesně vystihují to, že v jednoduchosti je krása. Právě ony dělají z alba jednotný celek - myslím, že je to lepší, než aby tam místo nich byl další nějaký desetiminutový opus, i kdyby měl kvalitou dosahovat třeba musical boxu. Jako poslední - jeden z naprostých vrcholů, naprosto úžasná atmosféra připomínající mi postupné střídání ročních období. Možná nějaká inspirace od Vivaldiho, kdoví:-) The Fountain Of Salmacis je nádherný konec ještě nádhernějšího alba, na které se dá reagovat z mé strany pouze chválou a pěti hvězdičkama.
» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis
Omega / Trombitás Frédi és a Rettenetes Emberek
| 2010-08-09 | Další velice osobitý debut začínající skvělé kapely z druhé poloviny šedesátých let. Protože je ta deska o pětadvacet let starší než já, nevím, jak si v té době vedla, ale řekl bych, že jako na úvod musela zapůsobit sice zvláštně, ale dobře. Alespoň mě přilnula k srdci definitivně po druhém poslechu.
Úvodní Trumpeťák Fredi je teda na to, že čekáte rockové album, docela rána mezi oči:-) Napoprvé jsem se zároveň smál a říkal si Ježiši Kriste, co po tomhle přijde?...Ale je to sranda. Druhá a krásně náladová A Napba Néztem už zažene veškeré pochyby i těch, kterým se ten trochu bláznivý úvod nelíbil. Houpavé basy, sborový hlas v refrénu, krásný klávesový part. Jak člověk tímto albem prochází a postupně si poslechne všech jedenáct skladeb, zjistí velkou rozmanitost a i když jde o vesměs docela jednoduché motivy, nedá se říct, že by album bylo nahrané nezábavně a bez atmosféry. Ať už jde o skoro hardrockovou Egy lány nem ment haza, countryovou Ha én szél lehetnék nebo náladové věci typu Helott virágok a Kiskarácsony - Nagykarácsony.
Je to hodně zvláštní album, směs stylů a občas až kýčovité melodie. Asi ne každému by se z toho líbilo všechno, ale podle mě by si každý vybral. Takže za sebe bych dal tak tři a půl. Když k tomu přiberu, že mi až na výjimky vůbec nevadí ta maďarština(a to je co říct, protože třeba němčinu naprosto nesnáším), dává mi to čtyři a tak to cítím správně.
» ostatní recenze alba Omega - Trombitás Frédi és a Rettenetes Emberek
» popis a diskografie skupiny Omega
Iron Maiden / Somewhere in Time
| 2010-06-25 | Pro někoho jedno z nejoblíbenějších a nejlepších alb od Maidenů. Pro mě představuje první moment, kdy Maidenům začali rapidně docházet nápady a začali svá alba stavět na kvantech rychlých vypalovaček s nekonečně podobnými melodiemi a bez většího významu v jejich diskografii. Iron Maiden mám rád, stejně jako s některými jinými skupinami jsem to měl i s nimi tak, že jsem si během třech měsíců poslechl téměř všechno, co udělali. Usoudil jsem z toho pár závěrů: Za celkově dobré a některé i skvělé považuju jejich prvních pět desek. Od Somewhere in Time(což je šesté) už si už pouze vybírám písničky a to většinou maximálně tři z celého alba, ale většinou méně. Nemůžu si pomoct, ale je to prostě pro nedostatek nápadů a věčné opakování starých riffů a melodií.
Teď už ovšem k samotnému albu. I když ho v předcházejícím odstavci již slušně zkritizoval:-), ještě bych přidal jeden pocit, který z něj mám. Nudí mě. A to už úvodní Caught Somewhere In Time. Prvních 50 sekund vypadá slibně, ale následuje dalších šest a půl minuty, při kterých usínám a marně čekám na změnu. To samé se týká i dalších skladeb jako třeba Sea of Madness, Heaven Can Wait nebo Deja-vu. U The Loneliness Of The Long Distance Runner sice neusínám, ale stále se mi to zdá všechno tak nějak stejné a opravdu zato stojí jen ten začátek. Jako světlejší chvilka mezi tím návalem mi připadá trochu Alexander The Great, bohužel stejně to není nic moc.
Opravdu jedinou skladbou, kterou mám skutečně rád a mám ji za originální a kvalitní jsou Wasted Years. Asi to není překvapení, protože je to také to jediné, co Ironi na koncertech z tohoto alba hrajou a přesně tak to platí i mnoha jejich dalšími alby. Přesně to, o čem jsem mluvil předtím. Dalo by se možná hádat o albech Seventh Son... a No Prayer...(i když mě osobně už ani jedno moc nevytrhne).
Nevěřím, že mé hodnocení ovlivnily nově přidané syntezátory. Porovnávám to hlavně s tím, co přišlo před tím, protože podle toho se může vyvodit případný vývoj. Je to škoda. Na druhou stranu tím vůbec nechci Iron Maiden snižovat. Stále je to jediná metalová skupina, kterou pravidelněji poslouchám, a která mě opravdu oslovila.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - Somewhere in Time
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Pink Floyd / Atom Heart Mother
O ATM jsem vlastně poprvé až četl v knížce od Nicka Masona. A to už v té době od Floydů znal téměř všechno, skoro nic jiného jsem neposlouchal(a rozhodně to nepovažuju za chybu:-). Tak jsem si ji koupil a naprosto mě dostala. Deska je kompozicí i zněním podle mě dost podobná Meddlu, nejvíce asi tím, že jde o poslední alba Floydů, která nejsou myšlena jako koncepční a ani tak nepůsobí.
S písní Atom Heart Mother byly obrovské problémy ji vůbec nahrát. Občas to vypadává z rytmu a znova se vrací, protože nešlo skloubit sbor s doprovodem přesně podle metronomu. Navíc to bylo nahrané jen na osmistopé mikrofony a to se asi nejvíc podepsalo na zvuku, který taky není zrovna dvakrát kvalitní(zeď už je myslím nahraná na čtyřiadvacítky). Přesto všechno už jen za ni by si deska zasloužila pět hvězdiček, i kdyby všechno ostatní byl naprostý balast a my dobře víme, že není.
Asi bych vypíchnul léto'68 , to je totiž tak něco nádherného, tolik nápadů vměstnaných do pěti minut, které ve výsledku očekávaně neznějí jako guláš zvuků bez hlavy a paty, to je neuvěřitelné.
Pro jednu z nejpovedenějších rockových písní se symfoňákem, pro spoustu hudebních nápadů a pro geniální obal:-) dávám nakonec za 5...
» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Yes / Relayer
Yes, jedna z prvních rockových skupin, od které jsem si poslechl asi v devíti letech desku(bylo to Open Your Eyes), a která mě vlastně přivedla k rocku. Pokud si vzpomínám, tak jejich koncert byl taky jedním z prvních, na kterém jsem byl. Tehdy mi ovšem nebylo ještě tolik na to, abych tuhle hudbu dokázal náležitě ocenit a o přestávce jsem musel s břišními bolestmi pryč:-))
Tím pro mě Yes na dlouhou dobu skončili a vrátil jsem se k nim až po dlouhé době, když jsem si poslechl právě Relayer. Dodneška tuto desku považuju za jednu z nejlepších progressivních desek a dost možná i za to nejlepší, co jsem zatím od Yes slyšel.
Nevím, jak vám, ale to, co Relayeru předcházelo, mi připomíná stylem hraní a stavbou skladeb v některých pasážích Genesis(které já zrovna nemusím). Relayer se spíše kloní k dřívější tvorbě Pink Floyd, k psychedelii a space rocku. Ale přesto jsou to stále Yes.
Uvodní Gates of Delirium jsou od začátku hrané tak trochu v jiné dimenzi, postupem času spolu se zpěvem nástroje přitvrdí a poté se rozběhne tradiční instrumentální část plná experimentů, změn rytmu, propracované basové linky nikdy neusínající na kombinaci dvou tří tónů jako u mnoha kapel, stále nových a prolínajících se melodií. Tato pasáž je uzavřena konečnou absolutní směsicí všech nastřádaných zvuků a nastupuje nádherná klidná pasáž Soon. Právě ta nejvíce připomíná náladu vesmíru, stačí zavřít oči a představit si rotující planety, nekonečnou tmu, pomalu ubíhající čas(jako by se mu ani nechtělo:-). Do konce už se nástroje nepouští do žádných dalších experimentálních vsuvek, nechávají úplně dorozvinout klidnou pasáž, ve stejné náladě také uzavřou celou skladbu. Pro mě jedna z nejlepších dvacetiminutovek, co jsem slyšel, neopakovatelný zážitek.
Další dvě skladby jsou neméně kvalitním pokračováním desky a to i tím, že v obou dostává velký prostor Steve Howe(znovu potvrdil, že v rockovém světě měl v té době jen velice malou konkurenci). Sound Chaser je dost experimentální, kdyby nebylo toho sóla, byla by asi i trochu nudná, ale proč to řešit. To Be Over znovu trochu připomene úvodní skladbu, je ale daleko klidnější a už se zde klade větší důraz na jednotnou melodii a na zpěv. Znovu nálada vesmíru.
Když se mluví a nejlepších rockových hudebnících světa, dost často se v žebříčcích jednotliví členové Yes objevují(hlavně Chris Squire, Steve Howe a Rick Wakeman). Na tomto albu dostali všichni s výjimkou Wakemana hodně prostoru a předvedli jeden ze svých životním výkonů.
» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes
Wishbone Ash / Argus
Moc bych chtěl přispět svojí recenzí k tomuto albu, ačkoliv bude nejspíše podobná ostatním.
Musím říct, že Argus mě neuvěřitelně chytnul už při prvním poslechu Time Was. Nejen po stránce technické(na tu jsem upřímně řečeno v té chvíli nemyslel), ale hlavně po stránce pocitové. Wishbone Ash určitě museli hodně čerpat z lidové tvorby, je to slyšet od první minuty až do konce. To dodává skladbám takovou milou lehkost a zasněnost a v kontrastu s tvrdými rockovými výpady, ve kterých se jen potvrdí výborná souhra obou kytar(mimochodem i dobrá kombinace telecastru a flyingu V)docílili Ash zvuku, který jsem zatím u žádné jiné skupiny ani na jiném albu nenašel.
Také proto mám toto album tak rád od začátku až do konce. Skvělá souhra všech nástrojů, nic není přeplácané, všechno co přijde, tak sedne. Texty také nejsou špatné, jen vhodně doplňují atmosféru. Nejradši mám asi Throw Down The Sword, ovšem konkurence je velká:-)
Díky tomuto albu měli Wishbone Ash nakročeno k tomu stát se navždy světoznámou rockovou špičkou, jako se jimi stali Deep Purple nebo Led Zeppelin. Je škoda, že nejspíš nedokázali udržet krok a postupem času jejich popularita znatelně klesla.
Podle mého hudebního vkusu nejlepší rockový počin roku 1972 spolu s Kuřetem v Hodinkách a Thick as a Brick.
» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Argus
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash
Deep Purple / Fireball
Zdravím. Fireball osobně považuju za druhé nejlepší album Deep Purple s Gillanem v sestavě(hned po In Rock). Líbí se mi daleko více než Machine Head, hlavně proto, že se mi zdá výborné celkově. Každá ze skladeb(až na No No No, z jejíhož stále se opakujícího jednotvárného riffu už mě po těch sedmi minutách značně bolí hlava:-) má něco do sebe, což bych rozhodně u všech jejich alb netvrdil.
Krásný je už úvodní Fireball, včetně toho klávesového sóla, které mi tam sedí možná lépe, než kytarové. Pak je samozřejmě výborná The Mule (všechny nástroje podávají úžasný výkon). Je plná zvratů a překvapení a přitom nemá slabší místo. Za špičku tohoto alba ovšem považuju Anyone's Daughter, což je pro mě srdeční skladba. Vůbec bych ji nepovažoval za nějakou "vsuvku", jak ji nazývají někteří jiní. Je nádherná od začátku do konce a trochu mě mrzí, že ji nezahráli na koncertě, na kterém jsem byl. Mimochodem Blackmorovo sólo v Anyone's Daughter se nezdá, ale je to velice těžká záležitost:-)
Ostatní skladby, tzn. Fools, No One Came a Demon's Eye jsou také dobré, hlavně originální a zábavné. Opravdu jediná věc, která by potřebovala buď o tři minuty zkrátit nebo alespoň proložit něčím, co by ji trochu oživilo, je No No No. Album je to svělé, mám ho rád.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple