Naposledy přidané recenze
Led Zeppelin / I (1969)
| 25.07.2025 | Kdykoli poslední dobou poslouchám "jedničku" Led Zeppelin, přemýšlím o tom, jak nesmírně splašená doba tu desku zplodila. Dobrá, mít debutové album na pultech obchodů cca půl roku po první zkoušce se podařilo třeba Cream nebo The Jimi Hendrix Experience, Led Zeppelin ale koncem roku 1968 ani zdaleka neměli jejich umělecký kredit. Navíc do té doby stihli ještě americké turné - tedy věc, která pro lecjakou bluesrockovou kapelu té doby znamenala div ne vrchol kariéry.
To, s jakým spěchem se všechno v prvních letech existence "Zepelínů" odehrávalo, podle mě nevyhnutelně ovlivnilo už skladbu debutového LP. Jimmy Page a spol. na své první turné, které absolvovali jen kvůli smluvním závazkům (a ještě ne tak úplně svým), dali dohromady repertoár "od Bacha po Vlacha" - něco blues, něco psychedelie, něco stále populárnějšího a perspektivnějšího hard rocku. Už tehdy se Page uchýlil k mnoha autorským "zlodějinám", které se propsaly i do obsahu následně nahrané desky - ale kdyby na ni tehdy nedošlo, šlo by o jeden z mnoha příběhů, který by možná ani nikdo nezapsal.
Při poslechu alba je mi vcelku jedno, co si kde Page vypůjčil přiznaně a co nepřiznaně. Baví mě vytvrzené rockové pecky Good Times Bad Times a Communication Breakdown, podle mě s ohledem na žánrový vývoj vizionářské až běda, baví mě taky temnější kousky jako Babe I´m Gonna Leave You, Dazed and Confused nebo How Many More Times (kdyby se sir Arthur Conan Doyle narodil o osmdesát let později, pes baskervillský by se na Dartmoorských blatech jistě proháněl za zvuků právě z téhle pecky). A baví mě i bluesové standardy You Shook Me a I Can´t Quit You, nad jejichž vytavenými verzemi museli uznale pokývat hlavou i ve Fleetwood Mac nebo u Savoy Brown. Jakž takž snesu i hammondkový kus Your Time Is Gonna Come (i když v refrénovém zacyklení na konci už občas začínám být netrpělivý), takže jediným zbytným číslem je pro mě Jimmyho akustická instrumentálka Black Mountain Side.
Texty (tedy alespoň ty prokazatelně autorské) jsou na zeppelinovské "jedničce" bluesové až na půdu. Buď je na odchodu ze vztahu on (Your Time Is Gonna Come) nebo ona (Good Times Bad Times), případně si spolu někde v závětří užívají pořádně žhavou čtvrthodinku (Communication Breakdown). Spousta dvojznačných frází, spousta napětí... chybí už snad jen záletný bluesman otrávený žárlivým manželem.
Debut Led Zeppelin mám hodně rád, ne že ne. Bluesovou atmosférou a temnou psychedelií si je jistý v kramflecích a kytarovým potenciálem prorazil pořádný kus tunelu do rockových sedmdesátek. V diskografii téhle kapely mám ještě prominentnější oblíbence, takže na plný počet to nebude, ale to vcelku nic neznamená.
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Scofield, John / Pick Hits Live (1990)
| 20.07.2025 | Album vydané v roce 1990 je posledním titulem vydaným u společnosti Gramavision a je to sestříhaný koncertní záznam z tokyjské Hitomi Memorial Hall ze 7. 1O. 1987. Obsahuje skladby z desek Electric Outlet /1984/, Still Warm /1986/ a Blue Matter /1987/.
Skupina hraje v sestavé čtyř hudebníků : John Scofield - kytara, Dennis Chambers - bicí, Gary Grainger - bass a kvartet doplňuje Robert Aries, který se zůčastnil nahrávání alba Loud Jazz /1988/.
Koncert si všichni užívají dosytosti. Po zvukové stránce co se týče kvality není co vztýkat. Tento živák může fungovat i jako jako takový výběr toho lepšího, co Scofield složil v letech 1984 - 1987. Nemám žádný důvod, proč bych toto živé album neohodnotil maximem. Scofield a Aries se bezvadně doplňují a předvádí zajímavé sólové kousky, které nijak nehrotí dlouhými exhibicemi, proto má deska odpich.
Poslední - šesté album u vydavatele Gramavision si ode mne vysloužilo plnokrevných *****z*****. Pro mě je tento koncert v Johnově diskografii ten nejlepší ze všech jeho živáků.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Pick Hits Live
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Clarke, Stanley / School Days (1976)
Môj druhý sólový album od Stanleyho Clarkea, ktorý som si zaradil do zbierky, je School Days z roka 1976.
Náhodne som si vypočul na internete skladbu Life Is Just A Game a zaujala ma natoľko, že som to riskol a kúpil si CD. Stanley Clarke je jedným z najlepších basgitaristov v histórii nielen populárnej hudby. Na album si pozval viacero muzikantov, z ktorých nejeden je v jazzovom svete legendou. John McLaughlin, Steve Gadd, Billy Cobham, David Sancious, George Duke, to sú mená, ktoré pozná azda každý, kto sa niekedy zaujímal o fusion muziku. A aj ďalší hudobníci nezaostávajú. Plus si na album pozval aj mohutné sláčikové a dychové telesá, aby spestrili celkový sound. Aký vlastne je?
Šesť skladieb, šesť pestrých faziet Clarkeovho umeleckého prejavu. Tak by som stručne zhrnul album School Days. Stanley je virtuóz a to aj v porovnaní s najlepšími hráčmi na basu, akí kedy žili. Raz za čas si vypočuť tú prstokladovú ekvilibristiku je povznášajúce. Najmä, keď nie som basák, a tak si nemusím hýčkať komplexy. Už úvodná skladba School Days mi našepkáva, že muzika na albume bude hravá. To je posun od vážnych diel, ktoré vo fusion krčia čelo, mračia sa a dávajú najavo, ako vysoko sú nad bežným plebsom. Aj Clarke ich dovtedy nahral niekoľko. Pravda, ani opačný extrém, ktorému sa väčšina týchto inštrumentalistov venovala v neskorších obdobiach, nie je pre mňa žiaduci. Popové výlučky vymeniteľné za peniaze by sa mali spaľovať a nie recyklovať. Ale poďme späť k albumu. Clarke tu dosýta sóluje a tie jeho sóla majú občas aj fajn nápad. Opäť, vnímam to už v úvodnej skladbe.
V pokojných dumkách album neurazí (Quiet Afternoon), pri výletoch do Afriky (The Dancer) sa mu darí neznechutiť ma, vlastne sa cítim akosi ambientne (Desert Song). Z podriemkavania ma vytrhne funky príbeh Hot Fun, nemá ani tri minúty, ale rozhodne sa mu podarilo ubrať jednu hviezdu z môjho celkového hodnotenia. Záverečná deväťminútová suita Life Is Just A Game je jedným slovom bomba! Radím si ju k najlepším fusion skladbám, aké poznám.
Album School Days si ma získal, svojim spôsobom ma unáša kamsi, kam by som sa len tak nevybral, ale keď už som tam, je mi fajn. A tie basové sóla sú skrátka chutné!
» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - School Days
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley
Scofield, John / Flat Out (1989)
Posledním studiovým albem, nahraným pro společnost Gramavision a vydaným v roce 1989, John Scofield završuje svoji parádní jazzovou jízdu v osmdesátých letech. A opět vznikla deska, která se liší od těch předchozích a má taktéž velký hudební potenciál. Flat Out směřuje více do Scofieldovy budoucnosti. Hudebně si je mnohem blíž s alby Mean to Be /1991/ nebo Time on my Hands /1990/.
Album Flat Out se vyznačuje především velmi složitou bubenickou rytmikou. Bicí doprovází akustická basa Anthonyho Coxe, který si občas zasóluje. John najal dva bubeníky : Johny Vidacovich odehraje převážnou čáat songů. Druhým bicmanem je žena Terri Lyne Carrington a ta to zaválí v tracích pod názvem All the Things You Are, The Boss' Car, Evanswille. Její technika hry je taky pozoruhodná.
Převážná část desky FO je nahraná v triu kytara - kontrabas - bicí. Občasným hostem nahrávky je starý známý klávesák Don Grolnick, hrající pouze na Hammond B-3 Organ a to v tracích Cissy Strut, In the Cracks, Science and Religion a bluesové Rockin' Pneumonia.
Deska Flat Out patří právem do zlatého fondu Gramavision. I kyž se svojí konstrukcí hudby ubírá jinam, pořád bude patřit do této rodiny. Na tomto albu se nachází jedna z mých nejoblíbenějších Scofiedových skladeb - The Boss' Car. Tady je to opět za pět. *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Flat Out
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Loud Jazz (1988)
V pořadí čtvrté studiové album, vydané u společnosti Gramavision je další hudební senzací a zážitkem pro posluchače se zaměřením na instrumentální kytarový jazz. Scofiedovo jméno nabírá světového věhlasu a v kytarovém světě se o něm začíná čím dál víc vědět. No aby ne, když vydal tři po sobě jdoucí albové klenoty a k nim připojil další kousek pod názvem Loud Jazz.
Celkový zvuk se na LJ posouvá malinko jinam. I když v sestavě hudebníků zůstává stejná rytmická sekce jako na Blue Matter /Chambers, Grainger, Alias/, zde na Loud Jazz se jejich styl hry více přiklání k jazzu. Chambers pozměnil techniku hry, tempa jsou o něco složitější a jemnější. Další výraznou změnou a posunem trochu dál je účast dvou klaávesákú. Jeden hraje pouze podklady a druhý hraje klávesová sóla, a že těch tu je bohatě. Ten druhý se jmenuje George Duke. Pro zasvěcené - tohle jméno nemusím představovat. Tohle je první a zároveň poslední spolupráce Scofield - Duke. Trochu škoda.
Album Loud Jazz je propracovaný spletenec jazzových kytarových postupů a klávesových ploch a sólování, vystavěný na opět skvělé rytmice. Skvělá práce. *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Loud Jazz
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Blue Matter (1987)
Je to až neuvěřitelné, John Scofield vyrukoval v druhé půli osmdesátých let s dalším bombastickým albem. Málokomu se podaří vydat v řadě tři skvělé studiovky. A tím to nekončí. Scofieldova krasojízda z osmdesátek bude pokračovat i nadále. Když se daří, tak se daří.
Album Blue Matter je opět narvané vynikajícími hosty :
Dennis Chambers - Tento skvělý bubeník vtiskl nahrávce jazzrockový punc.
Don Alias - perkusionista, který svojí nenápadnou hrou dokonale pozvedl rytmiku o level výš.
Gary Grainger - baskytarista, co se umí do svého nástroje pořádně zakousnout. Taky ho John angažoval i na následná alba.
Mitchell Forman - klávesák, který se představil v Mahavishnu Orchestra /1984 - 1986/ hraje lehce zpátky. Na albu má svá místa pro prezentaci svých dovedností, ale přeci jenom Scofieldova kytara je zásadní pro výsledný zvuk.
Jako zajímavý přínos vidím i spolupráci s Hiramem Bullockem. Spolupracovník a producent u Mike Sterna si zahrál jako doprovodný kytarista ve třech skladbách z osmi.
Deska Blue Matter je instrumentální, dynamická jazzrocková záležitost. Album je opět nadupané od začátku až do konce. Nemám žádných výtek a každá z těch osmi skladeb je přitažlivá svými nápady i melodikou. Za mě opět plný počet. *****z*****.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Blue Matter
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Still Warm (1986)
John Scofield deskou Still Warm navazuje na předešlé, poměrné úspěšné album Electric Outlet. Ovšem sestava muzikantů je na SW úplně jíná. Tentokrát vsadil na tři věhlasná hudení jména z jazzového světa. Doprovází ho Daryll Jones na basu. Jones hrál např. s Milesem Davisem a po odchodu Billa Wymana byl pozván ke spolupráci s Rolling Stones, tuším někdy na začátku devadesátek. Dalším velkým jménem je Omar Hakim na postu bicích. Hakim byl členem skupiny Weather Report. Kvartet uzavírá Don Grolnick na klávesy a piáno. Grolnick spolupracoval s Billy Cobhamem a byl členem jazzové grupy Steps Ahead. Takže skoro božská sestava.
Sedm instrumentálních jazzových skladeb s příjemnými 42 minutami produkoval Steve Swallow - Scofieldův spoluhráč na baskytaru z let předešlých. John používá pouze jeden elektrický kytarový zvuk, po celé album nepřepíná jiné rejstřiky a nevrství. Prostě jedna kytara pro melodiku i sólování. Don Grolnik si střhne taky pár klávesových vyhrávek. Rejstříky jsou na zvuk celkem bohaté, aspoň mě to tak připadlo. Rytmická sekce sice nesóluje, ale je o ní dobře vědět. Album nemá slabší skladbu, ale pro mě ta nejvýraznější se nachází pod číslem 4 - Protocol.
Still Warm je naprosto super věc a název desky přesné vystihuje hudbu a její odkaz. Pořád horké. Za mě opět *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Still Warm
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Nugent, Ted / Double Live Gonzo! (Live) (1978)
Búrlivák Ted Nugent sa koncom 70. rokov dostal na vrchol svojej hudobnej kariéry, aj ako muzikant a skladateľ dosiahol svoje maximum, nuž ma neprekvapuje, že kým sa vydal z kopca, vydal koncertný dvojalbum.
Double Live Gonzo! (1978) je kompilátom vystúpení z rokov 1976 a 1977. V playliste sa nachádzali skladby z éry The Amboy Dukes (Baby, Please Don’t Go), z obdobia Ted Nugent & Amboy Dukes (Great White Buffalo, Hibernation), skladby Gonzo a Yank Me Crank Me dovtedy na albumoch nezazneli, no a inak hral predovšetkým skladby z debutovej sólovky (Just What The Doctor Ordered, Stormtroopin’, Stranglehold, Motor City Madhouse) a z albumu Cat Scratch Fever (Wang Dang Sweet Poontang, Cat Scratch Fever). Zostavu tvorili osvedčení hráči ako Rob Grange (basa), Cliff Davies (bicie) a skvelý spevák Derek St. Holmes (gitara, spev), bola to ich rozlúčka, keďže až na Daviesa už na ďalšom albume nehrali.
Hudba je to skvelá. Ostrý gitarový hard rock s rozpoznateľným Nugentovým rukopisom, nikto nikdy nehral ako on a asi už ani nebude. Osobne ma napĺňa, hoci s Tedom sa ľudsky rozchádzame viac ako ruský mier s realitou. Osobne ma teší, že sa Ted neštítil ani sedemnásťminútovej predvádzačky Hibernation, Kedysi mu to na koncertoch zastúpila skldba Prodigal Song, neskôr už takýto typ „džemovania“ zo svojich šou vypustil úplne. Na druhom disku sa počet nekonečných gitarových sól stupňuje s vervou nadržaného králika, slabšie povahy by to mohlo aj odradiť, ja som však na nejaké to gitarové preludovanie zvyknutý, ba ho od rockovej muziky priam vyžadujem, a tak som spokojný.
Čo dodať? Koncertná atmosféra tohto albumu mi vyhovuje, Nugent sa síce nekrotil ani v štúdiu, ale na pódiu bol živel, ktorého podstatu najlepšie vystihuje prídavné meno „nekompromisný“. A to je v rockovej hudbe pre mňa najvyššia méta.
» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Double Live Gonzo! (Live)
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted
Gallagher, Rory / Blues (2019)
Na tomto svete v tejto realite nežil lepší bluesový gitarista ako Rory Gallagher. Srdcom bluesman, dušou rocker, nekompromisný hudobník, ktorý bol doma na pódiu obkolesený šťastnými poslucháčmi. Sú horšie spôsoby, ako stráviť život. V roku 2019 vyšla úžasná kolekcia troch diskov venovaných Roryho zápalu pre bluesovú muziku s priliehavým názvom Blues.
Na prvý pohľad sa tvárila ako kompilácia, ale fanúšik Roryho tvorby okamžite spozornel. Drvivá väčšina skladieb predtým nikdy nikde nevyšla, sú tu rôzne nepoužité štúdiové verzie z nahrávaní albumov, množstvo koncertných kúskov, viaceré covery bluesových štandardov, ktoré Rory na albumy nedával, spolupráce s legendami ako Muddy Waters, Albert King, Jack Bruce a inými... Skrátka, ide o plnohodnotný „nový“ materiál, relevantný trojalbum.
Nahrávky mapujú prakticky celú jeho kariéru od začiatku 70. rokov po rané 90. roky. Gallagher zomrel 14. júna 1995, uplynulo teda tridsať rokov, odkedy sme odkázaní iba na archív spravovaný jeho bratom. Odvádza úžasnú robotu.
Skladby nie sú zoradené chronologicky, ale vôbec to neprekáža. Rory si ako jeden z mála hudobníkov udržal tvar, zachoval tvár a neuhol zo svojho hudobného cítenia ani o milimeter. Kvalita prebíja kvantitu, prvý disk má cca 65, druhý 47 a tretí 75 minút.
Každý z nich sa orientuje na inú podobu blues, prvý je elektrický, druhý akustický a tretí koncertný. Všetky majú atmosféru, ktorá je neopakovateľná, a preto si ju vždy rád zopakujem. V booklete citujú Roryho vyjadrenie, že nechcel len kopírovať černochov, ale chcel tvoriť vlastné skladby a ostať svoj. Myslím si, že sa mu to podarilo tak ako málokomu. Jeho ostrý hlas skvelo dopĺňa brilantnú bluesovú gitarovú techniku, myslím si, že neexistoval všestrannejší bluesový gitarista, ktorý by dokázal presvedčivo a od srdca zahrať na akustike, elektrike (saxofón ani nepočítam), s slideom, prstami atď. tak ako Rory. Vždy ho rozoznám od prvého tónu, v tom istom momente sa usmievam a vychutnávam si muziku, ktorá by bez neho znela inak.
Za absolútne vrcholy považujem parádnu verziu pomalého blues I Could’ve Had Religion z roka 1972 (nepoužitá nahrávka z rádia WNCR Cleveland), neskutočnú, rozšírenú verziu A Million Miles Away z BBC Radio 1 Session z roka 1973. Zaujímavé sú aj tradičnejšie podoby blues z hosťovaní na albumoch bluesmanov (Drop Down Baby /Lonnie Donegan/, I’m Ready /Muddy Waters/). Samozrejme, celý tretí koncertný disk je super. Tam som v siedmom nebi, cítim sa ako potrafený politik v zlatej vani predtým, než to medializovali. Keby som mohol aspoň raz vidieť Roryho naživo...
Toto je absolútna perla bluesovej muziky, odporúčam ju úplne každému priaznivcovi pentatoniky a pridružených tónov.
» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Blues
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory
Scofield, John / Electric Outlet (1984)
Tady to proběhlo hned na první dobrou. Scofieldovy alba od vydavatele Gramavision jsou u mě topky v jeho bohaté diskografii.
Jedná se o tituly :
Electric Outlet /1984/
Still Warm /1986/
Blou Matter /1987/
Loud Jazz /1988/
Flat Out /1989/ a live album, které mapuje toto období - Pick Hits Live /1990/.
...................................................................................................................................................................
Netvrdím, že by jeho jiné hudební práce byly špatné, to vůbec, ale tyto alba byly pro mě svého času to nejlepší, co Scofield stvořil. Ano - minulý čas, protože i když to platí tak nějak pořád, našel jsem zalíbení i v jeho jiných dílech. Hlavně jsem naposlouchal jeho rannou tvorbu a našel v ní něco interesujícího.
John na desce EO hraje krom kytary i basovou kytaru a myslí, že to je jediné album, kdy si basovou linku střihl osobně.. A jeho podání na basu není vůbec špatné. Hned v úvodu ty tlusté struny pěkně provětral. Ale jako kytarista kouzlí daleko víc. Použil různé kytarové syntezátory a krabičky /V bookletu se píše něco o DMX/. Každopádně kytarové syntezátory použil v hodně decentním módu, hudba není ani trochu sterilní, vše je vyvážené a dokonalé. Johna doprovází na bicí Steve Jordan. Bylo použito zvuku klasicých bicích. Nejsou ani nijak namíchané s těmi elektrifikovanými. Kláves se ujímá pro mě starý známý Peter Levin, jeho hra je v pozadí, spíše vytváří melodický podklad pro ostatní nástroje. John své kytary mnohde vrství na sebe, takže vsuvky v podání nějakých bohových výkonů na klávesy nejsou potřeba. Dále se na nahrávce objevil i dechař David Sanborn. Svojí hrou však do celkové podoby alba výrazně moc nepřispěl. Zahraje si hned v úvodu a pak asi na polovině skladeb.
Electric Outlet je pro mne startovní meta ve Scofieldově portu. Líbí se moc a i když se názorově míjím s některými fans, tady John hodně zapracoval a stvořil velmi nápaditou desku, plnou detailů a jiných vychytávek, ale neláme to přes koleno. Prostě chytré. *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Electric Outlet
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / John Abercrombie : Solar (1984)
| 07.06.2025 | Přiznávám, že tohle album jsem skoro nikdy moc neposlouchal. Prohnal jsem ho ušiskama tak max dvakrát v životě. I teď, když píšu tyhle řádky jako předmluvu k recenzi, tak jsem si Solar ještě nepustil k poslechu. Spolupráci kytarových velikánů v jazzovém ranku docela můžu, např. Santana - McLaughlin nebo Benson - Klugh atd... ale tady jsem se nechytl ani náhodou. Je to nejspíš velmi slabou produkcí, protože spolupráce např. Scofield - Metheny je skvělá /I Can See Your House From Here - 1994/ a zrovna tak i spolupráce Scofield - Friesell /Grace Uder Preasure - 1992/. Takže úvod ukončuji, dám si pauzu a pustím se do soustředěného poslechu tohoto díla.
Oba Johny spojuje jedno jméno - Billy Cobham. Byli totiž dvorními kytaristy v Cobhamově kapele. Abercrombie u Cobhama chytl víceméně jazzrockovou éru / 1973 - 1974 /a Scofield nastoupil do kapely, kdy Billy už koketoval lehce s funky /1974 - 1976/. Úvodní dvě skladby jsou pouze o kytarové komunikaci obou protagonistů. Jako nehudebník jsem je přijal vcelku vlažně, nijak se mi nezaryly ničím do paměti. Zato třetí track pod názvem Four on Six je poměrně svižná věc a oba pánové se vytasí se svojí rychlostí. Jako doprovod je pohání rytmická sekce George Mraz a Peter Donald. Další - nikoliv následná - podobně provedená a pozitivně laděná píseň se jmenuje Small Wonder. Abercrombie, Scofield, Mraz, Donald představí závěrem nostalgicky pojatou záležitost If You Could See Me Now.
Toto jsou skladby, které u mě stojí za pozornost. Jinak je to o pouze o hře dvou Johnů, ale sorry pánové, já jsem tomu moc nepřišel na chuť. Duet ocení nejspíš kytaristi a kytaroví učitelé nebo teoretici.
Tři docela skvělé skladby /ty tučně vytištěné/ mě po mnoha letech oslovily a já tohle album zase tak moc nezatracuji, jak jsem se domníval ještě před recenzním poslechem. Dávám dvě a třičtvrtě. **z*****. K albu jako k celku se vracet asi nebudu, ale vypíchnu si z něj to moje.
» ostatní recenze alba Scofield, John - John Abercrombie : Solar
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Out Like a Light (1982)
Out Like a Light je pokračovatelem předchozí desky Shinola, zachycující koncert v mnichovském klubu Vielharmonie ke konci roku 1981. Trio v podání Scofield - kytara, Steve Swallow - bass a Adam Nussbaum - drums, nabízí stejně jako na Shinole krátký výčet - z drtivé většiny - originálních skladeb od Johna Scofielda, které nebyly nikde ani před tím a ani potom prezentovány. Proto jsou tyto dvě alba dost důležité pro Scofieldovu diskografii.
Obě alba mají komorní atmosféru malého, zakouřeného klubu, kde, se sešli posluchači toužící po jazzové zážitku, který však není nijak okázalý, ale po hudební stránce se dá v celku říct, že je skoro bombastický.
Toto je poslední hudební spolupráce mezi Scofieldem a bubeníkem Adamem Nussbaumem. Steve Swallow bude s johnem dále spolupracovat jako producent některých jeho alb. Jako baskytarista si znovu zahraje s Johnem až na živém albu En Route z roku 2004.
Out Like a Light je po jazzové stránce dokonalé. Všichni tři nám předvádí špičkovou souhru a každý si ukousne to své sousto muzicírování.
Hodnotím stejně jako album Shinola **z***** Povedený kousek, ale spíš okrajová věc.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Out Like a Light
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Shinola (1982)
Shinola je první záznam mnichovského koncertu, který se konal v Vielharmonie 12 a 13 prosince v roce 1981. Pokračování této události je pak zachyceno na následném albu pod názvem Out Like a Light. Poměrně krátký - ani ne čtyřiceti minutový záznam posluchačovi nabízí rannou virtuozitu tohoto světového kytaristy. John si na pódium pozval jednoho ze světových byskytaristů Steva Swallow a do bicích se opírá další hvězdička - Adam Nussbaum. Trio předvádí vyloženě komorní show, místy si i zívnu nad poslechem, ale nedá se paušálně tvrdit, že hudba je to vyloženě nudná. Ano, pro posluchače, který není zaměřený na tento styl to jistě bude prudit a já to chápu. Ale pro Scofieldovu disjografii je to poměrně důležitý titul, už s toho důvodu, že si všímám, jak se Scofieldova hra a technika vyvíjela v tomto období.
Takže tu máme krátkou, sotva 40ti minutovou show... kytara , basa a bicí, plus v prostředí z malého mnichovského klubu. Je to znát podle potlesku publika. Zajímavá atmosfěra, ovšem pouze pro fan club JS. Hodnocení **z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Shinola
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Alphataurus / 2084: Viaggio nel Nulla (2024)
Jeden z velkých hudebních návratů poslední doby. Autorem cover artu je bubeník kapely, obraz má upomínat na eponymní debut. Z původní sestavy už ovšem na nahrávce vystupují jen kytarista a klávesák, přičemž kytarista Guido Wassermann v závěru studiového procesu zemřel. 2084: Viaggio nel Nulla (Cesta Nikam, Road to Nowhere) má být dystopický sci-fi koncept plný existenciálních a filozofických otázek. Moje italština je natolik chabá, že jsem při poslechu ušetřena myšlení a vnímám pouze hudbu.
Ta je velkoryse rozprostřená, přitom rázná a jasná, veškeré instrumentální vyhrávky (a že jich je) se realizují na ploše vymezené jim pečlivě vystavěným celkovým obrazem. Tohle je pecka vyseknutá pevnou rukou, a hlavně: album zní současně, působí a obstojí samo o sobě, i bez vědomí, že jde o legendy. Současně je znát jistá zkušenost, která se projevuje hlavně tím, co všechno muzikanti dokážou nedělat - album není přeplněné, netlačí na pilu od začátku do konce, nesnaží se v každém okamžiku naplno zaujmout, což jsou obvyklé neduhy dnešních mladých progových kapel.
Nedokážu to opsat lepším vyjádřením, než že má tato hudba duši. Zní plně a přitom lehce, je v ní útulnost známých prostor (klávesy jsou zřetelně "sedmdesátkové" a kytara se mazlí s každým tónem) i vědomí širšího obzoru. Působí živě a naléhavě, ale netlačí se do uší a nepodbízí, nechává posluchače pronikat do ní po svém. Má potenciál opakovaných návratů, kdy rozkryje pokaždé o kousek víc. Není to pro mě v tuhle chvíli ani tak zásadní citový zážitek jako spíš radost z dotýkání a z vědomí, že mnohdy ty nejsladší plody dávají staré stromy.
» ostatní recenze alba Alphataurus - 2084: Viaggio nel Nulla
» popis a diskografie skupiny Alphataurus
Gildenlöw, Kristoffer / Let Me Be A Ghost (2021)
Kristoffer Gildenlöw je rockový písničkář, v jehož hudbě symfonický prog potkává Leonarda Cohena. Třebaže loňskou novinku Empty řadím ještě o kus výš, přítomné album bylo mým prvním setkáním s tvorbou tohoto původem švédského hudebníka a myslím, že na něm též poprvé naplno předvedl, co v něm všechno je. Jeho sólový debut byl přehlídkou poutavých momentů s plejádou hostů včetně najatého zpěváka, druhá deska The Rain pak pečlivě prokomponovaným a zaranžovaným konceptuálním počinem.
Třetí album The Homeboud se obrátilo komornějším směrem, zní tady víc akustické kytary, písničky jsou jednodušší... a Kristoffer navázal intimní vztah s mikrofonem. Najednou zpívá, jako by nic jiného neexistovalo, na ničem jiném nezáleželo. Citová přesvědčivost se stává jeho nejsilnější devizou a všechny výrazové prostředky od nynějška plně slouží sdělení, osobní niterné výpovědi. Let Me Be A Ghost je opět o něco košatější, titulní kompozice se vrací ve třech částech, album klene velký oblouk, který posluchače vtahuje postupně, ale pocit, že sedím metr od člověka, který si přede mnou otevírá duši, nemizí.
Všechny Gildenlöwovy desky se nesou v pomalejším tempu a temnější náladě, hodí se k introspektivnímu přemítání o životě, když padá soumrak. Tady jsme několik metrů pod zemí. Na příštím albu Empty se člověk narovná, naplno nadechne, rozhlédne kolem. Tady ne. Prostor je stísněný a náladotvorné plochy zhuštěné do krápníkové krajky, studené a křehké, tvrdé na omak. Jen se dávkuje intenzita, jako v takřka industriální, rozervaně gradující Falling Floating Sinking. O chvíli později kytara bloudí prostorem a hledá, kde by spočinula. A dál a dál, v každé skladbě trochu jinak, ale všechno sedí dohromady a tvoří celek, který má jasný "ksicht", přesto se vymyká uchopení. Pro mě absolutní zážitek.
» ostatní recenze alba Gildenlöw, Kristoffer - Let Me Be A Ghost
» popis a diskografie skupiny Gildenlöw, Kristoffer
Soft Machine Legacy / Soft Works – Abracadabra (2003)
Na albu se sešli hráči z různých období Soft Machine - na kytaru hraje Allan Holdsworth, na saxofon Elton Dean, baskytaru obsluhuje Hugh Hopper (tito dva se potkali u Third) a bicí John Marshall. Holdsworth ani tentokrát v sestavě dlouho nepobyl, odehrál se Soft Works ještě pár koncertů a pak ho vystřídal John Etheridge; u této příležitosti se projekt přejmenoval na Soft Machine Legacy a začal psát kapitolu, která - už bez přídomků - trvá dodnes. Eltona Deana nahradil Theo Travis po jeho smrti v roce 2006, přítomná deska je tedy jednou z posledních příležitostí k setkání s Deanovým skvostným saxofonovým uměním.
Nemá smysl srovnávat nahrávku s deskami se sedmdesátých let nebo se ji snažit napasovat do tradičních žánrových škatulek. Základ je zřetelně jazzový, o tom posluchače přesvědčí rytmická sekce hned v první skladbě. Pánové nešetří ani melodiemi, každou chvíli se nějaká z hutného pletiva vznese, zatřepotá a odletí. Hudba má mnohem větší soudržnost a energii než pozdější kousky Soft Machine Legacy, které jsou místy až příliš rozbloumaně nerozhodné. Současně se tu hojně experimentuje se zvukovými plochami, u kterých mnohdy nedokážu říct, který nástroj je má na svědomí, jen zřetelně vnímám elektrickou vlnu, jak mi přejíždí páteří a příjemně mrazí.
V červnu 2025 vychází remaster obohacený o dva live bonusy na CD i LP, digitální verze je na Badcampu k dispozici už nyní. Na uváděcí listening party se hojně řešil zesnulý Allan Holdsworth. Lidé z okolí kapely prozradili, že záznam živého vystoupení (kromě zde přítomných skladeb z Tokia už dříve vyšlo album Live In Osaka) byl pořízen bez jeho vědomí. Kytarista razil zásadu "when it's done, it's gone" - smyslem koncertu je předat si energii s diváky, hudba žije v tomto setkání. Podle kolegů však těžce nesl očekávání na něj kladená a na pódiu býval ještě víc nervózní než ve studiu. Ať tak či onak, na albu odvedl vynikající práci, stejně jako všichni ostatní. Pro mě je Abracadabra trefa, kterou mohu jedině doporučit.
» ostatní recenze alba Soft Machine Legacy - Soft Works – Abracadabra
» popis a diskografie skupiny Soft Machine Legacy
Karmakanic / Transmutation (2025)
| 29.04.2025 | Mno, místo tradiční recenze sem dám své autentické zápisky z poslechového deníčku:
30.11.2024
Mnou velice očekávaná věc. Předchozí alba jsou nejenže silná, ale konkrétně tituly Wheel Of Life (2004) a dosud poslední Dot (2016) bych hodnotil jako alba daného roku. A u těch ostatních alb je chyba spíše na mojí straně, že je nemám dostatečně poslechnutá.
Po devíti letech čekání nám tedy přijde šestá studiová nahrávka projektu, který neváhám hodnotit jako jeden z nejlepších po roce 2000. Je na co se těšit, nepochybuji..
11.3.2025
Pustil jsem si, nic zlého netuše, novinku kapely. Předposlední dílo s názvem Dot (2016) považuji za jedno z nejlepších, co tu po roce 2000 máme. Však taky úvodní zběsilá instrumentálka letošního alba Transmutation (2025) příjemně nalaďuje. A pak jsem se málem pobliknkal. Do zbla.
Který prase nakydalo na vokál ty příšerný, co příšerný, ty ohavný a odporný filtry? Autotune a pitch correction uvádějí v realitu syntetického degeneráta, co si název alba vyložil jako zmutovaný transistor. Jinak to prostě není možný. Takto zohavený hlas mi dělá dobře asi jako špendlíky pod nehty. Nedoposlechnuto, nejsem masochista.
Nevěřícné "proč" nečeká na odpověď. Hrůza, na kterou se budu snažit usilovně zapomenout. Tohoto mrzáka musely zplodit v lesbickém svazku pouze dvě degen-múzy: Nesoudnost a Hluchota.
Ano, vážení přátelé, verdikt nemůže být jiný. Nejhorší pády bývají z nejvyšších vrcholků.
» ostatní recenze alba Karmakanic - Transmutation
» popis a diskografie skupiny Karmakanic
Karmakanic / Transmutation (2025)
Na album jsem se docela těšil, Karmakanic jsou má oblíbená kapela, po prvním poslechu dojmy nic moc, nějak jsem se nemohl chytit, no nevzdal jsem se a po následných několika pokusech se začínám v hudbě orientovat a i po zvukové stránce se mi album dost líbí. Zatím to není jako u Dot, kde jsem zabral na první dobrou, ale pěkné 4 hvězdy.
» ostatní recenze alba Karmakanic - Transmutation
» popis a diskografie skupiny Karmakanic
Animals, The / The Animals (UK) (1964)
Ačkoli vůči sobě (Mersey) beat a rhythm and blues stály na Britských ostrovech minimálně v první polovině šedesátých let v opozici, v jejich vývoji bychom našli určité styčné prvky. Obě vlny, jejichž exponenti se už po nějakou dobu tužili v lokálních klubech, komerčně odstartovala jedna z jejích kapel úspěšnými singly a následně prvním LP. Na Beatles a Rolling Stones si jejich vydavatelství (Parlophone, respektive Decca) slušně namastily kapsu, takže ostatní labely nechtěly přijít zkrátka a nějakou podobnou kapelu (či kapely) si do své stáje také rychle spěchaly pořídit. Ta cca půlroční pauza, po které se na singlovém i dlouhohrajícím trhu začalo něco dít, je poměrně signifikantní.
Společnost Columbia, která své ovečky (Freddie and the Dreamers, Gerry and the Pacemakers) pásla i na beatové scéně, takto v létě 1964 dala šanci newcastleským The Animals. Naprosto po právu, singl The House of the Rising Sun boural hitparády na obou stranách Atlantiku. V podstatě kompletní debut (plus minimálně jeden další singl) vznikl během jediného červencového dne - jak se na něm tedy kapela s nenadálým úspěchem popasovala?
V prvé řadě je třeba říct, na čem skupina v té době stavěla. Zpěvák Eric Burdon disponoval charismatickým shouterským vokálem, se kterým podle mě v Britském království v té době neměl konkurenci. Zvládal snad všechno - od jemného, vemlouvavého šepotu po křičený hlas zfanatizovaného kazatele, jistý ve výškách i v hlubinách, kde jeho zpěv dostával osobitý témbr. Druhým ze stavebních kamenů, díky kterým byli tehdejší Animals tím, čím byli, představoval klávesista Alan Price se svými varhanami Vox Continental. Když se obojí sešlo ve správné konstelaci (třeba v tradicionálu Bury My Body), zněla kapela natolik přesvědčivě, jako by pro ně možnost navázat na průlomový singl nepředstavovala vysněnou metu, ale naprostou samozřejmost. Velmi slušně vyšly i dva bluesové standardy od Johna Lee Hookera - jak v I´m Mad Again, tak v Boom Boom najdete 100 % atmosféry a 0 % komerčního pomrkávání. Třetí "hookerovka" Dimples už je na můj vkus až moc hozená do pohody, do které zabředává podstatná část zbylých příspěvků na desce.
Rhythmandbluesovky Memphis, Tennessee a Around and Around od Chucka Berryho znějí zoufale přeslušněle, to samé platí o jinak nápaditém kousku She Said Yeah, který o několik měsíců později nesrovnatelně důrazněji napálili Rolling Stones na své třetí studiovce Out of Our Heads. Houpavé aranže I´ve Been Around a I´m in Love Again od Fatse Domina mě vyloženě nudí, rock´n´roll The Girl Can´t Help It na tom není o mnoho lépe. Na závěr jsem si nechal obludnost Story of Bo Diddley, která celé album otevírá. Skoro šest minut vytloukaného rytmu, na kterém si tenhle americký rhythmandbluesman vybudoval kariéru, je na mě moc, zvlášť když k tomu Burdon po většinu času jen vypráví příběh, ve kterém se mísí Erikovy osobní (pseudo)vzpomínky s pokusem o reflexi zrození a vývoje americké a britské populární muziky.
Kolem a dokola se mi zdá, že v roce 1964 stáli The Animals rozkročení mezi rhythm and blues a beatem a ještě neměli jasno, na kterou stranu je to táhne víc. Svým repertoárem sice nijak netajili obdiv k zámořské hudební "černotě", nicméně si z ní vybírali materiál, který spíš než po hutné atmosféře pošilhával po melodické líbivosti. Osobní srovnání s tohoročními počiny Rolling Stones a Yardbirds tak bohužel vyznívá v neprospěch Burdonovy party.
» ostatní recenze alba Animals, The - The Animals (UK)
» popis a diskografie skupiny Animals, The
Scofield, John / Hal Galper : Ivory Forest (1980)
Deska Ivory Forest není zas tak Johnova sólovka. Toto album najdete v katalogu pianisty Hala Garpera, ale Scofieldova kytara tady má nepopiratelné místo. To by důvod, proč jsem si tohle album kdysi koupil a zařadil do JS diskografie. Autorsky má John jen jeden zářez a to hned úvodní skladbu Monk's Mood. /Ona skldba je z pera mistra Monka, ale John ji upravil po svém, tak mu to spoluautorství za mě dám/ Je to kytarová skladba bez žádného doprovodu a musím konstatovat, že mi tyto písně moc nesedí. Mám raději songy, kde se podílí vícero muzikantů, ale jako všude, najdou se i vyjímky. Druhá Yellow Days je něco podobného, jen s tím rozdílem, že tady je zahraná v sólovém podání Galperova piána.
Album začíná být zajímavé až od třetího traku. Desetiminutová Rapunzel's Luncheonette je v úvodu vedená jazzovou melodickou lihkou, pak přechází do free stupnic, kde Hal představuje své piánové vize. Opět musím vyseknout poklonu tomu, jak hraje. Neskutečný drive skladbě dodávají bicí Adama Nussbauma a basa Wayneyho Dockery zní taky v pohodě. Své sólo představí i John. Konec je podobný začátku skldby.
Ivory Forest - klavír je výrazně v popředí, kytara se drží zpátky, rytmika opět dobrá práce.
Continuity - náladou je podobná tracku před. Akorát bubeník Adam si odskočil na pivko. Takže - piáno a opět se drží výrazně vepředu, kytara je spíš symbolická a elekrtická basa.
My Dog Spot - závěr alba je optimistický a hravý. Všichni si to tu užívají a John asi nejvíc. Jako by na tento moment čekal. I Galperovo piáno v sólu mi místy připomíná hudbu z westernů, kde se chlapi v baru perou, jen pianista jim k tomu hraje jako o život.
Ivory forest není hudba Johna Scofielda. autorsky nemá jedinou píseň, ale jeho kytarový otisk je skoro stejný, jako na jeho sólovkách. Je součástí mojí zbírky a já jsem si ho u psaní recenze užil a daleko lépe pochopil. I Tak je to pouze pro fan club JS. **z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Hal Galper : Ivory Forest
» popis a diskografie skupiny Scofield, John