Arena - The Seventh Degree Of Separation (2011)

Pro některá hudební tělesa je cesta na vlastní vrchol náročná a spletitá. Pohrobci Marillion (v případě bubeníka Micka Pointera) - kapela Arena - se na ten svůj imaginární špičák vyšplhali docela svižně, hnedle po trojročním okupování ostrovní scény, a to s albem (pro mnohé nepřekonaným) The Visitor. Zuby nehty se od devadesátého osmého snaží udržet v nejužší špičce a jejich intenzivní muzika je do této kategorie předurčuje sama.

Mezi stěžejní majstrštyky směřuje (a dost možná trůní úplně nahoře) předposlední kolekce, pojmenovaná The Seventh Degree Of Separation. A to i přesto, že se nepodařilo v kapele udržet tak kvalitního pěvce, jakým Rob Sowden bezpochyby byl. Novým členem se stal člověk, slyšící na jméno Paul Manzi, který si se svým předchůdcem může spokojeně notovat. Kapela vždy vybírá nového "singera" podle stejného mustru a prozatím měla vždycky z pekla štěstí na samé osvědčené persony.

Arena tady předvádí celou plejádu výborných nápadů, řada písní zápolí v hymnickém souboji Nolanových kláves a Mitchellovy melodiky. Pak je tu ale také Paul, který svou hlasovou suverenitou táhne desku ještě o stupeň hore. Fůru písní charakterizuje masivní pojetí, dominantní je práce s temnou atmosférou, ta na albu dostává mimořádný prostor. Variabilita a nápaditost zdejších songů tak vyvyšuje tuto nahrávku nad běžný rámec prog produkce posledních let. Srovnávat můžeme možná s Contagion, tomu se T.S.D.o.S. lepí pekelně na paty.

Do preparace jednotlivých skladeb se dnes pouštět nebudu, třináctka těch zde přítomných by mi určitě neodpustila, kdybych si některou z nich dovolil vynechat.

P.S.: Vedle včera přidaných Landmarq působí nová Arena o poznání dominantnějším, ucelenějším a hlavně velkolepějším dojmem. Produkce se za těch patnáct let hnula kupředu, ale hudební výraz jednotlivých star je podstatně odlišný. Někdy je lepší nesrovnávat.
reagovat

Mayak @ 23.05.2017 16:30:15
Hlboko nesúhlasím s posledným "PS:" odstavcom:
... "vedle včera přidaných Landmarq, působí nová Arena o poznání dominantnějším, ucelenějším a hlavně velkolepějším dojmem " ...
"The Seventh Degree Of Separation" je tuctový album, úpadkový, keď budeme prísnejší, dokonca prepadák ...
Oproti tomuto produktu ("prestárly dôchodca s komplexnou artritídou") je ktorýkoľvek album Landmarq ešte aj dnes "tanečník s ľahkým a svižným krokom" ...
...a Paul Manzi, ani Rob Sowden nemajú (a nikdy nemali) na kvalitu vokálneho prejavu Paul Wrightsona zo zlatého obdobia existencie kapely ARENA ...

horyna @ 23.05.2017 16:43:09
Konečně si také někdo všiml mých neoprog bohů číslo jedna, možná dva (jak se to vezme), kapely Arena. Do zlatého fondu řadím trojici Visitor-Immortal?-Contagion. Tohle údobí už kapela nikdy nepřekoná, ani se k němu nemá šanci v dohledné době přiblížit. S Unquiet Sky citím úpadek, ale zrovna recenzovanou desku mám hodně rád. Rob Sowden je pak titán, někoho tak výrazného už kapela sotva nahradí.

steve @ 23.05.2017 17:00:04
Nikdy jsem detailně neřešil zpěváky Arena. Mě se líbili všichni, dokonce i trochu nevýrazný John Carson z debutu.
Povedená recenze, přijmi johne dodatečnou omluvu za dřívější, místy nevybíravé reakce na tvou práci. Někdy se nechá člověk strhnout, zbytečně.

Šest let jsem čekal na tuto desku a i když mi její zpracování dalo pěkně zabrat, nelituji toho času ani v nejmenším, odměna se posléze dostavila a pocity jež doprovází mne hodinu strávenou v této společnosti jsou vždy velice intenzivni. Přes další výměnu zpěváka, Paul Manzi je už čtvrtým v řadě a opět navýsost kvalitnim, jeho hlas disponuje velice sytým, až siláckým projevem a jeho barva ne nepodobná jeho předchůdci nás nenechá chladnými. Je to mozaika třinácti svebytných skladeb, z nichž snad každá zaujme svou originalitou.

Hned úvodní slova a tvrdé a temné tóny (album se textově zabývá otázkami smrti)The Great Escape nás nenechávají na pochybách že se budou dít velké věci,zvuk je opravdu nekompromisní, vespod zahuštěná basa a ke konci se skladba láme do euforického sprintu.S příchodem Rapture nám P. Manzi ukazuje, že lépe pánové vybrat nemohli, k nebesům stoupáme po schodech s One Last Au Revoir, konečně se více ukazuje i John Mitchell, hrající na albu více ve prospěch celku. Poté se zpomaluje, ale album pokračuje stále ve velkém stylu. Echoes Of The Fall-dráždí naše smysly originálními klávesami a nezapomenutelným riffem, rychlost jakou nás skladba ve svých 2:26 minunách smetává nemá obdoby,jdeme do kolen. What If- patří opět k těm klidnějším s krásnou akustickou kytarou a Manziho vokálem, Trebuche- Nolan vepředu, Mitchellova krásná sóla, Aréna ve svém velkoleposti.
Vrchol přicházi již po několikáté, tentokrát je to Burning Down-dokonalost,originalita a obrovský nadhled s jakým nám kapela nabízí tuto skladbu při níž až mrazí je stále obdivuhodný. Následující Catching The Bullet-se tváří až stereotypně, ale klávesové a klavírní rejstříky uprostřed a hlavně geniální závěrečné a dlouhé sólo posouvají skladbu úplně na jiný level.

Za zmínku stojí ještě vysoce originální booklet a celkově potemněle dokonalý sound.
I přes neustálé personální změny drží si Arena kvalitativní laťku stále velmi vysoko.U mě tedy obrovská spokojenost.
reagovat

horyna @ 04.05.2020 05:29:00
Tuhle desku jsem plně docenil po dlouhé době. Dnes patří k mému výstavnímu zboží této kapely. Změna nejen na postu zpěváka, Paula Manziho tu úplně žeru, ale i navrátivší se problematik John Jowitt. Ovšem z kytarové hry se zdá, že byl vyměněn i Mitchell. Tady a od této desky hraje úplně jinak. Jeho pověstná Gilmourovsko-Rotheryovská, přesto pořád hodně svojská a originální (především atmosférou) táhlá medová sóla a vyhrávky se úplně ztratili. Ovšem zde mi to až tak nevadí, jelikož tuto absenci bohatě kompenzuje obrovská variabilita a komplexnost. Šíře témat, příspěvků, motivů a absolutně odlišných částeček poskládaných mistrně jako obrovské puzzle je zde tak agilní, že je radost se do alba ponořit a koštovat. Nejen song One Last Au Revoir je neskutečná bombice.

Arena prichádza po šiestich rokoch s novým albumom. Aký bude ? Zapadne nový spevák? Podľa mňa výsledok je výborný! Bez obáv, mr. Manzi má „arenoidný“ výraz, zapadol do radu spevákov skupiny jedna radosť, žiadne kotrmelce sa nekonajú. Je síce pravda, že ako celok pôsobí album menej dynamicky, povedzme ako Contagion, čo ale nevidím ako závadu. Skladby sú jemnejšie, citlivo zahrané. Nie je to až také prekvapujúce, keď sa človek započúva napríklad v spomínanom Contagione, tak predzvesť tohto smerovania cítiť v skladbách Mea Culpa a Cutting The Cards. Odľahčene by sa dalo povedať, že Arena nasmerovala svoju tvorbu do oblastí, kde doteraz jednoznačne kraľovala skupina IQ. Pokiaľ by niekto čakal inštrumentálne orgie, tie sa nekonajú, album je pesničkový s dĺžkou skladieb okolo štyroch minút. Výnimkou, čo sa týka dĺžky i istej inštrumentálnej exhibície je temer osem minútová 12. Catching The Bullet, s dlhším sólom na gitare. Samozrejme na albume sa nachádzajú aj skladby typické pre staršiu Arenu. K tým by som zaradil úvodnú 1. The Great Escape, 2. Rapture, 10. Trebuchet, 11. Burning Down a záverečnú 13. The Tinder Box. K spomínanej, jemnejšej časti patrí 3. One Last Au Revoir. Nasleduje ju tiež v pomalšom tempe hraná 4. The Ghost Walks s recitatívom na začiatku a s plynulým prechodom do peknej 5. Thief Of Souls. Ďalší blok tvoria pokľudné 6. Close Your Eyes a 8. Bed Of Nails rozdelené rýchlejšou 7. Echoes Of The Fall. 9. What If? je trochu pompéznejšia skladba/ mierne v štýle Asia/.
Ako celok pôsobí na mňa album vyrovnaným dojmom, polovica skladieb rýchlejšia, polovica kľudnejšia,. Určite nie je najlepší, ale stále má vysokú úoveň, myslím si, že svojich fanúšikov si našiel a nie je ich málo. uspokojil ma, hodnotím štyrmi hviezdami.

reagovat

Brano @ 19.11.2012 10:44:37
Som dlhoročný fanúšik Areny,ale tomuto albumu som zatiaľ neprišiel na chuť.Možno časom...

horyna @ 04.03.2016 17:06:53
Přesně tak,chce to čas,mě to trvalo přes rok,než jsem album naposlouchal,po této fázi přišla naprostá katarze a album u mě rostlo poslech od poslechu až se vyšplhalo hned vedle velikánů a mých nejoblíbenějších desek od Areny-zlatého trojlístku-Visitor,Immortal,Contagion.Co skladba to perla,nabušena nápady a skvělým feelingem,ovšem jak se jim neustále daří hledat tak kvalitní pěvce(4 v řadě)toť otázka:-)

Tak tuším mesiac aj niečo máme na trhu po dlhých šiestich rokov nový album - marketigovo označovaný ako najlepší -) A aký teda je. Najlepší pre mňa nie, ale skvelý je určite. Po rokoch sa za basu vracia Mr. Jowitt a máme tu nového speváka - Paul Manzi plne nahradil predchádzajúcich a spieva ako inak - typickým " Aréna - vokálom ".K albumu. Úvodná dynamická pecka " The Great Escape " je zase super úvodom, tak ako pri minimálne troch predchádzajúcich albumoch - takýto zvuk má len a len ARENA. Nasledujúci skladby sa nesú v štandartnom duchu, akurát sa mi troška zdá, že druhá polka albumu je už o niečo menej nápaditá, akoby chlapcom dochádzal dych , pomaly, pomaličky a zrazu druhá fantastická energy-pecka - The Tinder Box nahrádza plne tých pre mňa zopár predchádzajúcich. A aký tomu dáme sumár? THE SEVENTH... je pre mňa lepším ako predchádzajúci album, umiestnil by som ho niekde v strede.Fanúšikov určite nesklame - koncert by som určite po tých rokoch uvítal. Kvalitná práca u mňa za 4,5. Opakujem 4,5. Ozaj - " Can anybody hear me ????? " -)
reagovat

Brano @ 17.12.2011 11:07:41
Pre mňa je tento nový album veľkým sklamaním.Arena je u mňa The Visitor,Pride,Contagion...Toto nové sa na Arenu vôbec nepodobá.Sedem stupňov úpadku.

SajgonG @ 05.02.2012 10:48:01
Braňo, musím s tebou zásadne nesúhlasiť -))) Od tejto recenzie som si album už viackrát "prekrútil" a myslím, že je viac ako výborný -)) Visitor,Pride a pod. je starou kapitolou - klasická Arena - ale keď už idem od albumu Contagion ktorý tu spomínaš - tak je to pre mňa emocionálne najnabitejší album - aj ja som bol sklamaný tak na prvé dve počutia - ale teraz som už nadšený -)) Hlavne musím tvrdiť že tento nový vokalista je zrejme najvyzrelejší - hoci aj tí predošlí boli výborní - ale každý máme tie svoje pocity, Slavo.

martin69 @ 01.05.2012 09:18:14
Mně toto album sedlo.Velmi se mi líbí.