System of a Down - Toxicity (2001)

„Pane učiteli, a znáte SOAD?“ Tento dotaz jsem obdržel někdy v roce 2005. Tazatelem byl žák osmé třídy, jemuž jsem odpověděl, že jmenované uskupení neznám, ale rád si rozšířím své hudební obzory. Hned druhý den mi ťukal na dveře kabinetu a předával mi cédéčko s tím, že je to fakt síla. Doma jsem vložil do přehrávače, nastavil hlasitost a nestačil se divit. V té směsi zvuků, skřeků, agresivních riffů a velebných melodií jsem se nedokázal nějak orientovat. Sice jsem si desku stáhl na minidisc, ale to jenom proto, že jsem to dělal s každým CD. Nepředpokládal jsem, že se o skupinu System of a Down někdy začnu zajímat, nedej bože že se mi to bude snad i líbit.

Ale znáte to. Posluchačský vkus se mění a při hledání nových hudebních podnětů jsem se před nedávnem nečekaně vrátil i k této americko – arménské úderce. Přiznám se, že jsem od alba Toxicity nic zvláštního neočekával, přece jenom jsem jej měl zařazeno ve škatulce neposlouchatelných podivností. Ale něco se stalo, přeskočila nějaká jiskra a já jsem si hned u úvodního nekompromisního nářezu Prison Song začal podupávat do rytmu, bavit se střídáním jednotlivých hlasů, přičemž mi vůbec nevadil onen hrdelní chropot, který mě před lety asi tak vyděsil. Ono střídání zběsilých poloh s jemnými, místy až andělsky něžnými mě připoutalo a nutilo poslouchat až do konce skladby Needles. A pak už to šlo samo, byl jsem chycen a pohlcen. Nevím, k čemu to přirovnat, ale mám dojem, že za mých mladých let se něčemu takovému říkalo crossover.

Relativní zvolnění přijde s šestou skladbou, velice hitovou záležitostí Chop Suey!. Ten refrén, tedy pokud je to refrén, je prostě kouzelný. Po něm se však posluchač propadá do sonického pekla, aby z něj nakonec vyšel melodicky posílen a očištěn. Teď už následuje jedna hudební perla za druhou, přičemž se jedná o sled velice tvrdých riffů a chytlavých vyhrávek v podání pana Darona Malakiana. Jeho kytara se potkává s dalším šílencem na scéně, zpěvákem Serjem Tankianem. Společně vytváří šílený kvapík Forest. Nádherná ATWA je tím tolik očekávaným sluchovým balzámem, i když i zde si chlapci to řvaní neodpustili.

Nelze však vyčkávat, žene se dál v ohromném tempu. Science vše drtí a láme, zároveň dává vzpomenout, odkudže to členové skupiny vzešli. Ta orientální pasáž mě bere za srdce jako nic jiného na desce. Dalším vrcholem je titulní vypalovačka Toxicity. Vybrnkávaný úvod může zmást, nepůjde o žádnou procházku růžovým sadem. Postupně začínám mít pocit, že mě někdo zavřel do plechové krabice, na níž sem tam pro radost zběsile bubnuje a rachotí. Ušní bubínky pomalu praskají, začínám si připadat jako v blázinci. Z toho mě naštěstí vyvede skladba Psycho, neboť jemné motivy zde začnou převažovat nad řvanou agresí. Malakian zde předvádí krásné a velice účelné sólo. Posledním vrcholným číslem je překrásná píseň Aerials. S tou se nedá nekompromisní začátek desky vůbec poměřovat. Drtivou agresi konečně vystřídala všeobjímající melodičnost. Tu podtrhne závěrečná dohra, v níž jako by se evropský východ setkával s šamany původních amerických kultur. Nádherná tečka.

Nevím, jak dlouho mě tahle hudba bude zajímat. Osobně v desce Toxicity nespatřuji něco nadčasového, přece jenom už asi nejsem ta správná cílová skupina. Zatím mě její poslech i přes příliš agresivní začátek baví, což je vlastně hlavní poslání hudby. Ať už je jakákoli. Nezbývá, než onomu žákovi na dálku poděkovat.

reagovat

EasyRocker @ 17.02.2020 18:43:46
No paráda - že se najde duše, kterou překvapí pozitivně i deska, která teda rozhodně na jeden poslech není. Kdysi pro mě absolutní kult, dnes bych asi klidně i o hvězdu ubral, přece jen ten start je moc tlačenej, ale nadčasovost a obrovitá brutální síla je tu pořád.

Martin H @ 17.02.2020 18:53:19
Však to taky denně sjíždím už asi měsíc. Muselo to konečně ven, jinak bych se z toho brzy zcvoknul. Ale jak jsem pochopil z tvé reakce, nadšení z desky se asi bude snižovat. A abych nezapomněl, Easy, dík za bleskovou reakci.

EasyRocker @ 17.02.2020 18:57:05
Já si nejdřív myslel, že jde o post k mé letité recce.... bylo mi podezřelé, že by někdo napsal právě Toxicity? Ale o tom víc jsem překvapen, navíc skvělá a vyčerpávající práce... a taky tip na poslech :)

Martin H @ 17.02.2020 19:12:49
Tak pak dej vědět, zda se na tvém pohledu na desku něco změnilo.
A k tomu umístění recenze do reakcí. Znáš to: práce kvapná, málo platná.

EasyRocker @ 18.02.2020 09:51:09
Jo, stále to má sílu. Ten začátek je takovej natlakovanej, ale závěrečná trojice má doslova geniální atmosféru. Neskutečný, co tam SOAD všechno nacpali..

Martin H @ 18.02.2020 11:25:11
No právě. Já jsem tam při každém poslechu nacházel vždy něco nového, překvapující. Teď si dám chvíli pokoj a za půl roku ji zase proženu ušiskama. Jsem zvědav, jestli to budu slyšet stejně.

Ačkoli v roce 2001 už byli SOAD relativně pojem (jako předkapela Slayer v r. 1998 mě ještě nijak neoslovili), dost dlouho mi trvalo, než jsem k tomuto žhavému dynamitu dopracoval. Dnes jsem více než rád, že je součástí mé hudební sbírky, i když jinak nějakým fanatickým fandou této formace nejsem.

Tady nečekejte na úvod žádná slitování, vyjukaný soubor písní a tanců, ale místo toho ránu rovnou do hlavy v podobě Prison Song - hardcorově drtivě sekané kytarové rychlopalby a běhy, ze kterých jsem dodnes mišuge, všudypřítomný hukot, řev a jekot Serje Tankiana (ten chlap taky není úplně normální...) a je to. I v tom všem je to prostor pro melodickou vsuvku, různé mluvené vsuvky a brejky. Děs! Needles - šílený sonický rachot kytar a bicí sešívačky Johna Dolmayana vám rozhodně bolavé rány nezahojí, spíše vás ještě dodělají, tohle je totiž další stylově neohraničené šílené K.O. s ještě šílenějším maniakem Tankianem za mikrofonem. Celé se to přelije se vší energií a agresí do Deer Dance - samply a brejky jak z rapu, podobě frázující hlas, střídající se jen tak samozřejmě s nejtěžší kovovou mašinérií. Přesto to má na vteřinu sečtený řád a Tankianovy šílené hlasové tance tím proplouvají neskutečně suverénně od melodií po burácivý pravěký řev. Jet Pilot je dvouminutová apokalyptická srážka ingrediencí SOAD s grindcorem. Nic dalšího netřeba dodávat, hupsněte si do té míchačky i sami... X má stejnou délku, ale přesto je zaměřena výsostně melodicky, jako by se pro změnu pánové poohlíželi po inspiraci někde u nu-metalu nebo i alternativního rocku. Tankian je ale stejně zběsilý, jako vždy - to snad ani popsat nejde. Chop Suey! - příchod bleskově sekaných kytar a parádní melodické zapojení ostatních nátrojů, a to včetně hlasu mr. Tankiana, který je vskutku samostatným nástrojem se vším všudy. Atmosférické refrény jsou už dnes klasikou. Bounce vás na ani ne dvou minutách nemůže nic jiného, než pořádně naložit na zadek svou sekanou lavinou kytar a bicích. Přesto se sem opět daří začlenit Tankianovy hlasové šílenosti a taky krásný melodický nápad na závěr. Forest - hlasové melodie vs kytarová nekompromisnost a krásně melodicky vyklenutý refrén, dodnes ochotně hulákaný fandy na koncertech. Čtyři minuty už jsou na SOAD vskutku hodně a tam už se dá vybrousit a vyhladit leccos. Krásný kousek. ATWA je krásně na čistých tónech postaveným melodickým démantem - na albu spíš výjimka, vládne cit, melancholie a melodie, i když si aspoň na chvíle Tankian a spol. neodpustí zaburácet, drtí tu sólo Malakiana. Science - drsný sampling, a geniálně zacyklené riffy, přebírající štafetu po drtivých Dolmayanových kanonádách. Opět vše matematicky seřízeno. Je tu krásná orientálně laděná mezihra, kde se původ členů SOAD nezapře. Shimmy - bicí úvod přejde do drsných, opět hardcorem, ale i grindcorem líznutých riffů, refrén je skutečně ďábelským dílem, kde Tankian vše do základů zničí. Toxicity je už po létech klasikou z největších - vybrnkávaný hladivý úvod ve stylu nu-metalu, drsné sabatovské riffy, od počátku geniálně vystavěný průběh a dávkování emocí a napětí, dohromady to má účinek odjištěného ručního granátu. Dokonalé spojení jemnosti a drtících refrénů, Tankian štká, vrčí, řve a ječí a pokud jste zaváhali, za chvíli už budete stát skutečně opodál. Psycho - na počátku neobvykle rozsáhlý prostor pro čtyřstrunné hřmení Shava Odadjiana, pak už všechno kolem zapálí jedovaté kytarové návaly. Z toho nám ale vypluje skvostná, opět orientem nepochybně prodchnutá melodie, kterou jsem nedostal z hlavy ještě další den, znějí akustiky, opět do absolutna propojení všech zásadních hudebních složek SOAD. Krásná věc, kterou bych po úvodu ani nečekal. Závěr v podobě Aerials je také jeden z vrcholných...kouzelné šamanské brnkání kytary a basy, gradace do temných, opět až sabatovských litanií, a pochopitelně s geniálním Tankianovým pěveckým výkonem, který tady procítí doslova každý milimetr. Zcela strhující, monumentální, závěr, pak skvělý folkový dovětek - vůbec melodický závěr desky jako by vytvářel protipól k drtivému úvodu. Ačkoli nejsem fanouškem tohoto stylu, tohle dílo mě mimořádně oslovilo a dodnes se pravidelně točí na čestném místě.

Za kovaných pět. To, co zde skvadra arménského původu předvedla, je zničující i po těch 15 letech. Tady člověk neví, co má vlastně dělat - přiblble se usmívat, hrozit pěstí nebo jít všechno hned srovnat se zemí. Ultrakanonáda.




reagovat

Je viac než zaujímavé ako si ľudská myseľ dokáže zapamätať melódie ktoré sa vôľou človeka nedokážu vymaniť na povrch. Niečo si „pohmkávam“, pískam, s pocitom Déjà vu, že som to už niekde počul. Mne, človeku ktorému ide mozog explodovať s toľkej napočúvanej hudby, sa to deje skoro každodenne. Beriem to už ako rutinu. Možno sa to zdá byť prehnané ale uisťujem že to tak je. Stalo sa mi že som hral, na gitare, nejakú melódiu ktorú som mal s istou v prstoch ale ani za nič som si nespomenul kedy som sa ju naučil a od koho je.

Práve táto pohnútka ma vrátila späť k tomuto albumu. Iba s tým rozdielom že som si spomenul na interpreta ktorý mi hral v hlave. Toxicity som naposledy počul v roku 2006 možno 2007. To som na základnej s partiou kamarátov doslova „zjíždel“ každodenne do zbláznenia. Keďže som nemal okolo ľudí ktorý by ma zásobovali DOBROU hudbou. Nemal som internet tak som sa musel uspokojiť s nahrávkami ktoré som mal. Nejaký Zeppelin, Hendrix a plnú p*** Iron Maiden, pretože to vtedy počúval každý, ktorý sa mi neskoršie sprotivili. S príchodom ďalších nahrávok som na SOAD úplne zanevrel a odvtedy som ich takmer vôbec nepočúval. Respektíve si nepamätám že by som si sám od seba pustil nejaký album. Netvrdím že som s tejto hudby vyrástol, skôr som bol nimi prežraný.

To už prešlo zopár rokov. Dneska mi na um vzišla úvodná Prison song, a tak som neváhal a s nostalgie som si vypočul celí album. Pamätám si že so svojimi spolužiakmi dlho dumal nad tým do akého žánru zaradiť SOAD. Dneska, vo svete plného wikinteligentov sa to bude zdať smiešne ale staršie ročníky to určite pochopia, obmedzený našimi hudobnými trinásť, štrnásť ročnými poznatkami sme sa na tom nedokázali jednoznačne zhodnúť. Na metal tam bolo príliš veľa jemných miest. Miatli nás aj polohy hudby blízkeho východu. Malo to taký svojský štýl že sme to brali ako nový hudobný žáner. A tým sa konečne dostávam k rozboru diela a nechávam svoje príhody s mojej minulosti bokom. Progresívnosť tomuto druhu metalu nemožno uprieť ale bol by vyslovene hriech ju škatuľkovať do progresívneho metalu ktorý má dneska jasný hranicami ohraničený štýl, a nie že nie !!! Takisto nejde ani o nejaký iný striktne definovaný žáner metalu. Nejde o žiadny Metallicovský trash, ani S.D.I troj akordový speed a už vonkoncom nie nudný a chladný dream Theaterovský art. Polohy SOAD sa menia ako škála s najnižšími a najvyššími hodnotami. Raz to hrá jemne, ticho a v momente sa to premení na zvukovú stenu podladených gitár, agresia strieda pohodu a tak ďalej. Dneska ma tento ich svojský štýl až tak neberie, človek sa mení, vyvíja, tie isté tóny počuje jednoducho inak ako predtým. Hoci sa mu s pamäti vynárajú presné znenia skladieb, znejú mi dneska inak. Od Toxicity sa mi vtedy viac páčil už iba MEZMERIZE ktorý som odvtedy nepočul takže neviem ako by som sa k nemu postavil dnes. Toxicity je album ktorý prišiel s niečim novým a hoci som zástancom starej poctivej Hard rockovej hudby, SOAD plne uznávam, zobrali mi riadny kus detstva.

Nostalgické štyri hviezdy. Dal by som aj päť ale nostalgický opar po viacerých vypočutiach spľasne a zostane zase iba hudba.

reagovat

EasyRocker @ 27.05.2014 06:58:29
Bez diskuse i po létech jedno z nejlepších alb roku 2001. Debut mě ještě nijak nezaujal, když tu tehdy byli jako předkapela Slayer, ještě to nikdo moc nechápal, ale dvojka byla skutečná exploze. A myslím, že právě tohle pojmenování hudbu SOAD vystihuje!

Snake @ 27.05.2014 07:16:19
Souhlas. Jsem sice o pěkných pár let starší, než autor recenze, ale na začátku jednadvacátého století jsem na System of a Down taky pěkně ujížděl. A nejen já, oni v tu dobu byli opravdu všude a trhali žebříčky prodejnosti. Jenže postupem času jsem se jejich muziky nějak přejedl a dnes už od nich ve sbírce nemám ani notu. Je to pořádnej bugr a koncentrovaná energie a ano, jak tady uvádí EasyRocker, exploze. Však také zazářili a zhasli.

Kristýna @ 27.05.2014 13:20:39
Zdravím, gunslingere. Styl SOAD je většinou označován za "crossover" (žánr úzce spjatý s nu-metalem), ale není pochyb o tom, že jsou tam přesahy všeho druhu - rozhodně tedy souhlasím s tvou poznámkou, že se jedná o veskrze progresivní album.

V rámci tvorby SOAD je mým osobním favoritem Steal This Album (2002), ale přesto mi byla vždy blíže sólová tvorba Serje Tankiana. Pokud neznáš, doporučuji jeho první album Elect the Dead (2007).

Cossack @ 27.05.2014 14:42:22
"Toxicity" se „Systémům” celkem podařilo.
Líbil se mi i eponymní debut, ale alba od "Steal This Album" včetně mě už moc neoslovila (nic nového jsem na nich nenašel). Je pravda, že jsem si od SYSTEM OF A DOWN dlouho žádné nepustil (a asi tak brzy ani nepustím, protože stále nepřichází ta správná nálada a je otázkou, jestli ještě někdy přijde). Svého času to však bylo zábavné.

K poznámce Kristýny o úzkém sepjetí crossoveru s nu-metalem bych doplnil (dle mého) důležitou poznámku: Crossover je podstatně starší, a navíc, kapely, které svou hudbou připravily půdu pro vznik nu-metalu, nepatřily pouze do této škatulky. (V nu-metalu jsou patrné rovněž vlivy heavy metalu a thrash metalu.)
S crossoverových skupin (80. a 90. let) mám nejraději RED HOT CHILI PEPPERS, FAITH NO MORE, ale třeba i takové MINISTRY, takže když dostanu chuť na crossover, sáhnu raději po některé z nich.