Lucifer's Friend - Black Moon (2019)

John Lawton ani Dieter Horns už bohužel odešli, ale zanechali nesmazatelnou stopu v rockové historii, včetně poslední řadové nahrávky. Při poslechu Passengers sice slyším v pozadí stín Uriah Heep, nicméně tady to nevadí. Lawton odvedl skvělý výkon, pravda, na první čtyři desky tomu trošku chybí, ale skutečně jenom trošku. Hodně jsem váhal mezi 4 a 5, ovšem vzhledem k legendě tu jednu navrch přidávám. 
reagovat

hejkal @ 08.11.2023 22:04:23
Príjemný album, kdesi mám recenziu, musím ju vyhrabať, na Lucifer's Friend sa oplatí poukazovať čo najviac. Vďaka 

Vážení, tuto desku poslouchám v podstatě potřetí. Rychlé přeskakování, výběr a nakonec konverze z FLAC do audio. /Muziku, kterou chci si poté koupím v Japan vydání nebo LP/. Přiznám se, že tuto „recenzi“ píši po cca 5.Plzních a další asi přibyde. Nicméně si myslím, že i toto je objektivní hodnocení, muzika je o pocitech, příčetně pitý alkohol snad také… Tato kapela má ode mě tisíc hvězdiček do banketu a asi hlavně kvůli němu. Mám problém se prokousat dál, Mind Exploding se snažím z úcty ke zpěvákovi a kapele „přijmout“ několik desetiletí a zatím se mi to nepovedlo, věc z roku 94 je průser, další se dá poslechnout. Samozřejmě můj problém. Začínal jsem poslouchat Kiss a Katapult, myslím, že příznačná podobnost, přímočarost a tah na náctiletého, miluji je stále ale člověk se samozřejmě nějak vyvíjí, dostane se k uriášům, nedá dopustit na Byrona ale…časem musí uznat, že ten Lawton to sakra také umí a že světluška s ním byla často a v docela zajímavých chvílích… Tedy hlavně k této nahrávce, především mě jako celek baví!!! Nenacházím tady žádný „brutální hit“, vše tak nějak plyne ale nenudí, naopak často mám chuť na tanec. Ne, není to ani opilost a jezevčice se mi na to určitě vykašle… Muzika je neuvěřitelně vyvážená, určitě ne převratně novátorská, je to prostě Lawton, který zpívá přesně to, co od něho může někdo jako já očekávat! Nemám rád „střednětempou“ muziku ale tady jsem si uvědomil co se děje až na konci, prostě jsem nepřepínal. Netroufám si hodnotit skladbu po skladbě i když jsem to původně chtěl. Je to jediná kapela, kde mě dechy vysloveně baví, nakopnou, patří tam…alespoň si to myslím. /Ještě snad Masonův F.Sports/. I když…taková Palace of Fools, pro mě vysloveně Párplovská záležitost, snad i Gillana bych si tam dovedl představit…ale tohle je prostě absolutní pecka…jedu to znovu dokola, to už se mi dlouho nestalo!!! A hned další, která mě nutí do tance, kontakt s kapitánem, já snad budu tančit fakt sám! Malý muž je určitě velmi zajímavý a tvoří jazz/rockový předěl v této, pro mě nabušené jízdě. Freedom s až punkovým začátkem mě vysloveně baví…přetaven do klasiky ještě víc!!! Je mi 53, muzikou žiji, nové věci v podstatě neřeším, pořád je v 60, 70.co objevovat, nicméně tahle muzika je…, já nevím…já to těm skvělým muzikantům, starým chlapům, borcům, kteří to řeší celý život věřím!!! Doufám, že to vydají i na LP a troufám si to doporučit všem, podobně „postiženým“. Chtěl bych dát 5 hvězd ale to po banketu fakt nejde, 4,5. Hezký večer, kluci.
reagovat

horyna @ 02.09.2019 05:34:27
Vida, další příznivec nových L. F. Paráda. Když tuto desku porovnám s dalšími "vysloužilci z branže", tak se vedle párplovského Infinite, nebo toutovské čtrnácky nemusí vůbec stydět. Za těmito dvěmi skvosty pánů dědečku-muzikantů zaostává jen ten půl, či celý bodík.

oř @ 02.09.2019 08:36:30
Témeř pětihvězdičková nahrávka. To se fakt povedlo. Díky za další recenzi.

Konečně! Konečně mám před sebou v té záplavě stařešinek také jednou novou desku. Ta pochází od kapely Lucifer´s Friend a do vínku dostala označení-černý měsíc, neboli Black Moon. Posluchač starých poměru znalý jistě už tuší, která uhodila. Ano, je to přesně TA kapela zpěváka Uriah Heep Johna Lawtona, jež v Hensleyho týmu nahradil nenahraditelného Davida Byrona. Lawton spolu s U. H. vydal tři skvostná alba (individuální názor autora), přičemž alespoň to první, tedy Firefly, snese i po čtyřiceti letech srovnání s těmi největšími výtvory Byronovské doby.

Ale tohle všechno přišlo až potom. Ptáte se po čem? Po zlatém období britsko-německé kapely Lucifer´s Friend, v jejichž čele Lawton několik let stál. Ta spolu s ním prošla neuvěřitelným stylotvorným vývojem. Z "obyčejné" syrově rockové (dřevní) party se během několika let přetransformovala v těleso výborných individualit, postupně ve svých kompozicích přehrávající energické jazz-rockové a muzikálové motivy. Do svého středu přibírala hráče na dechové nástroje, čímž svůj sound nádherně obohacovala, pročišťovala, znásobovala, a činila jej neskutečně pestrým a atraktivním.

Tento druhý (comeback) nám znovu vrací kapelu téměř ve své nesilnější sestavě, společně s kytaristou Peterem Hessleinem a basákem Dieterem Hornsem. Při pohledu na obal má být divákovi ihned jasné, že se jedná o návrat až k syrovým začátkům souboru, k legendární desce debutní. Velice podobný motiv je jen zasazen do jiného světa, do jiné atmosféry.

Temným masivním začátkem písně shodného názvu jako je jméno desky, zahajuje kapela své nové album rázně a ve velkém stylu. Pěkně čitelný zvuk každého z nástrojů, svižné tempo, hravé perkuse, výborná nevtíravá melodika s vyhrávkami a sólem na trumpetu, a zcela svébytný a jistý vokál Johna Lawtona, toť jasné poznávací znaky aktuální produkce luciferova přítele. Dvojka Passengers nechá díky zvučným hromovým klávesám, funkční kytaře a především silově vznešenému uhrančivému Lawtonovu hlasu vzpomenout na nejlepší společná léta u uriášů. Jasný to hit. Rock n roll-ovějších rozměrů nabývá třetí, značně hravá Rolling the Stone. Mezi nejzdařilejší skladby řadím čtvrtou pecku Behind the Smile, které na přitažlivosti a kouzlu přidává znepokojivé pružné napětí, zajímavé zpěvákovo frázování a jistá rytmická neučesanost. Interesantní prog stavbu má pátá Palace of Fools. Povedený je taktéž kvapík Call the Captain s parádními vyhrávkami a trochou kláves imitující dechy. Píseň zní vitálně, jako by klukům nebylo šedesát, ale okolo dvaceti. Velice zdařilá je i atmosféricky působivá nádhera Little Man, odvíjející se v pomaloučkém, zadumaném tónu a další, rytmicky rázná a přesvědčivá koncertní jistota Freedom, s houslovým sólíčkem.

Dílo Black Mooon je pro mne třetím letošním produktem dinosauřích rozměrů. Po aktuálních deskách starých harcovníku – Steva Hacketta a Covedalových Whitesnake, je právě Lawtonova parta a jejich černý měsíc dalším jasně identifikovatelným dílem podobného charakteru.
Osobně bych jako milovník desek z let 74/76 uvítal ještě četnější dechařské vlnobytí, ale co naplat, L. F. to je pro většinu fans hlavně jejich ostrý hard-rockový debut, kterému se kapela snažila letos přiblížit na dostřel.

Hold zkušení psi své řemeslo jen tak nezapomínají. Tihle postarší ďáblíci sic nepřináší nic nového, což jistě nikdo nečeká a ani nechce. Dokáží však odvést dobrou práci v segmentu jednotlivých kompozic, nápady jim nechybí a chuť zdá se rovněž ne.
Ať už chci srovnávat nebo ne, Black Moon mi v kvalitě plně koresponduje s loňským počinem U. H. Living the Dream. Taktéž za 4*.

reagovat

oř @ 24.07.2019 15:55:08
Na první a druhý poslech mě deska přišla jako celkem průměrná. U další dvojice se to začalo pomalu otáčet. Ale překvapuje mě jedna věc. I když jde o klasickou hard rockovou nahrávku, není úplně snadné se jí prokousat. S lp tohoto stylu většinou nemívám potíž. Zřejmě syndrom přeposlouchanosti.
Každopádně dikec za lucifery. Už jsem se bál, že se na ně úplně zapomene.

steve @ 24.07.2019 16:50:36
Vyvážená a velmi kvalitní recenze. Horyno klobouček dolů. Píšeš skutečně velmi přitažlivě. Když jsem si recenzi na founu pročítal, má druhá polovička do mě pořád něco hrčela. Vůbec jsem ji neposlouchal, vypnul jsem a hltal písmenka. Příšerné jak dovedou ženské něco donekonečna okecávat.

EasyRocker @ 24.07.2019 17:07:42
Horyna píše přesně stylem, který mi maximálně sedí - vedle velkého rozhledu dává důraz na vlastní pocity, a to byla vždycky moje struna - hudba se mnou mávala a jaké to jsou nebo byly škatulky, jsem zjistil až po mnoha letech. Ale ty emoce, adrenalin, smutek a všechno, co hudba dovede, má velkou sílu. Z jeho tempa a množství je cítit navíc nadšení pro hudbu.

pinkman @ 25.07.2019 07:17:11
Dvakrát hurá. Za recenzi a skvělou novou desku. Tou Lucifeři rozšířili řady dlouhohrajících starých pánů, kterým jde řemeslo pořád dobře od ruky.

horyna @ 25.07.2019 07:47:03
to oř: já to měl s novou deskou takto:
1. poslech-wow
2. poslech-průměr
3. poslech-dobrý standard
4. poslech-začíná to nabírat na kvalitě a jde pomaličku ho vlavy, přemýšlím o recce
5. poslech-už se v tom orientuji, jdu psát:-)

ostatním díky za aplaus. Je to povinnost:-), koníček, kůň, oř (promiň oři:-)

oř @ 26.07.2019 18:24:56
Roste to s každým novým poslechem. Když už to autor staví do jedné lajny s Boxovci, tak LF jsou určitě kreativnější a Lawton působí vedle Shawa jako obr vedle trpaslíka.

horyna @ 27.07.2019 13:53:08
to oř: autor přímo neporovnává, jen se mi ta myšlenka samočině vloudilo do hlavy. Asi pro tu společnou matku U. H. Že je Lawton gigant a Bernie trpaslík (z pohledu narábání s hlasem a vlastno-hrdelní výbavy) není pochyb.