Blood, Sweat & Tears - Blood, Sweat & Tears (1969)

17.12.2018 horyna | #

Jak propojit rock, blues a jazz na špičkové úrovni vám prozradí americká kapela Blood Sweat and Tears. Jde o spolek vícero muzikantů vzdělaných v klasické hudbě. Řada z nich perfektně válí na dřevěné a žesťové dechové nástroje, což dodává jejich přednesu punc originality. Tahle muzika v sobě nese bluesově-rockový základ, do kterého jsou implementovány pro rock netypické nástroje. Celý tenhle okázalý cirkus však nepůsobí jako nějaké pozlátko, ale jako bravurně sehraná parta vysoce studovaných muzikantů, které je zábava poslouchat. Právě početně zastoupená dechová sekce, přináší do jejich hudby vysoký lesk. Podle symfonického vyznění je snadno identifikujete a plasticky dýchající dechová sekce vám může připomenout krajany Chicago - ti jsou ale hozeni víc do popu. Z hudby BST je cítit ten starý rockově-bluesový základ a to se mě na nich moc líbí.

Všechno rozehraje romantické Satieho piáno. Dvojka připluje s mohutnou vlnou a její úder je podobný nástupu Cream. Ve třetí si vzpomenete na Moody Blues, to kvůli zpěvu. Čtyřka duní dixielandem a sytě plný vokál přede v jedné rovině s řinčícími plechy. Pětku odstartuje znělka na foukací harmoniku a na chvíli vám evokuje drsný divoký západ. Hodně se v ní jazzuje. Energie se z desky naštěstí nevytrácí a ty úžasné žestě jsou naprosto všude. Osmička je orientovaná opět na Moody Blues, ale Blood srší větší porcí energie a jejich smutek není tolik depresivní. Chrámová devítka má improvizační charakter. Ten občas padá až k free jazzu a v jeden moment zazní i téma ze Sunshine Of Your Love. Satie to začal, Satie to i ukončí.

Blood, Sweat and Tears jsou typickými představiteli kapely jednoho alba. Tedy ne ve smyslu, že by za svou kariéru vytvořili pouze toto. Na kontě jich mají pochopitelně víc, ale zkuste si poslechnout třeba jedničku, či trojku a zjistíte, že na rozdíl od velkolepé dvojky nebudete skákat radostí ani do poloviny tak vysoko. V tomto případě jde o výbornou desku, kterou vřele doporučuji všem fanouškům hledajícím v muzice čerstvost a zajímavé nápady. Viva žestě!
reagovat

Zdeněk @ 17.12.2018 10:22:38
NO mne vždycky nadchne Hi De Ho z trojky. Prostě paráda.

Martin H @ 20.12.2018 11:33:15
Píseň Sometimes In Winter je podle mě jedna z nejkrásnějších, co znám. Ale berte to s rezervou. Tohle jsem schopný napsat zhruba o dalších dvou stovkách písní. Každopádně eponymní album skupiny Blood, Sweat & Tears je neskutečná paráda. Horyno, dík za recenzi a tvůj názor na desku.

pinkman @ 20.12.2018 12:22:51
Dvě stě let jsem tu desku neslyšel. Včera jsem si ji konečně zase poslechl. Horyno díky za propagaci skvělé muziky, děláš to dobře a v míře víc než hojné.

Líbí se mě, že pravidelně kombinuješ staré věci s novými-ty já tolik nevyhledávám, ale občas se nechám zlákat.

23.08.2013 hejkal | #

Ak vás náhodou zaujíma, čo je to brass rock, stačí si vypočuť Blood, Sweat & Tears, kapelu, ktorá v roku 1969 priniesla ukážkovú definíciu tejto škatule.

Aj druhý album začína klasicistickou miniatúrou nazvanou Variations on a theme by Erik Satie... a tak ďalej. Perfektná džezrocková smršť Smiling phases však okamžite dokáže, že tu máme bombu. Nie je to iba parádny spev v podaní Clayton-Thomasa, ale aj inštrumentálne výkony, medzihry, úsečné stopky... Nečudo, že tak živelná rocková džezárňa patrí k najlepším momentom albumu. Nasleduje balada Sometimes in winter, aj tu sa kapela nebývalo zlepšila, preč je gýč, pribudla splínová nálada a vydarené dychové sóla. Hneď by som sa uložil na zimný spánok. Z ktorého ma však okamžite prebudí brutálna nálož More and more. Hard rock s dychmi nikdy neznel lepšie! Prériová harmonika zaklína hadov v inak zvláštne rozjarenej skladbe And when I die, ktorá je nielen hravá, ale miestami aj značne monumentálna. Temná posadená skladba God bless the child v bluesovom podkreslení nemá chybu, čo je to však oproti dvom geniálnym hitovkám Spinning Wheel a You made me so very happy, ktoré sú nielen poslucháčsky vďačné, ale predovšetkým parádne zahraté. A ani to džezové dýchavičné sólovanie nenudí. Kto očakáva, že gradovať sa už viac nedá, dostane poriadnu ranu do ksichtu. Blues – part II je „killerina“. Obsahuje kus psychedélie, nechýba výborné bubenícke sólo, kde sú tie časy, keď boli bicie v popredí. Brutálna koláž známych creamovských kúskov ako Sunshine of your love a Spoonful uvedie blues aj so spevom, keďže oboje v prvej inštrumentálnej časti skladby absentovalo. Žeriem to! Koniec albumu opätovne uvedie tie variácie na Satieho a padla.

Na CD mám dva bonusy, koncertné prevedenie More and more a Smiling phases, nemajú chybu.

Blood, Sweat & Tears je názov albumu rovnomennej skupiny, ktorý by nemal chýbať v žiadnej zbierke rockového fanúšika a v historických hudobných análoch čnie do výšin a nie je, takpovediac, v pozadí, ako by sa mohlo z „análov“ zdať.
reagovat

zdenek2512 @ 23.08.2013 09:26:22
Vidím, že jsi to vzal z gruntu. V Supraphonu vyšla tuším čtyřka, ale tam už Kooper nehraje škoda.Pro mě jsou první dvě desky od nich nejlepší.

hejkal @ 23.08.2013 09:29:06
Máme rovnaký názor, na trojke mi nesadli sympatie k rohatcovi a pri štvorke som sa miestami aj nudil, nuž som si ich nekupoval. Ale Clayton-Thomas je pán spevák!

Mohyla @ 23.08.2013 10:21:24
zdenek2512, v Supraphone vyšla práve táto výborná doska. Viem to, lebo ju mám, ovšem v inom obale!
>> odkaz

Jarda P @ 23.08.2013 10:46:30
Čtyřka se u nás prodávala v indické edici DUM DUM 980 g :-)

PaloM @ 23.08.2013 12:18:49
Blood, Sweat & Tears som v prvom kole v 70. rokoch odvrhol a stačilo na to, že majú dychovú sekciu. Prepracoval som sa k nim cez jazz, fusion, ale aj napr. cez Chicago.
Za to, že ich hudbu beriem, môže Progboard a teda fanúšikovia. Vďaka vám.
Prvých 5 albumov mám v mp3, uvažujem kúpiť 5CD box Original Albums Classics. Neviem, či ešte ďalšie od skupiny stoja za reč. Poraďte.

zdenek2512 @ 23.08.2013 13:52:18
Mohyla máš pravdu já si to album pamatuju bylo celé černé a mylím, že tam byl zelený název kapely. Clayton Thomas zpívá už na tomhle albu a skvěle. Ty desky Dum Dum dost praskaly a bylo možná i těžžší než ty současné 200 g. :-)

Petr Gratias @ 28.08.2013 07:42:24
Bez ohledu na to, že jsem předešlou recenzi psal já, jsem se nechal inspirovat tto recenzí a album jsem si pustil.
Mimořádně zdařilé a precizní album. Taky mám osobní zkušenost, že se tahle deska si nejlépe poslouchá, když je podzim, padá listí, slunce ubývá a padá na vás nostalgie a možná osamocenost. Několik písní na albu tyto pocity a stavy dokáže geniálně vyjádřit... To je další kvalitativní nezměřitelný rozměr tohoto alba...

29.06.2011 Petr Gratias | #

S Blood Sweat And Tears jsem se seznámil pomocí supraphonského licenčního alba, které u nás vyšlo v r. 1971. Do té doby jsem o nich jenom slyšel a většinou jenom to dobré. Jejich dechová sekce byla citována v prostředí československého jazzu jako naprosto mimořádná jednotka, která inspirativním způsobem ovlivňovala sound Jazzového orchestru Československého rozhlasu a Orchestr Gustava Broma…. Třebaže jsem jako šestnáctiletý byl hodně ukotvený na hardrocku, přesto mi v rockové hudbě nijak nevadilo používání dechů, i když jsem se necítil být jazzově orientovaným posluchačem. V té době, by to ani nikdo od šestnáctiletého kluka neočekával.
Byl jsem schopen s uznáním akceptovat sólo na trubku, saxofon, trombon…. Třebaže samozřejmě v nějakém modernějším pojetí – nikoliv s nějakými uslzenými a přespříliš uhlazenými tóny. Nevyrůstal jsem na swingu jako můj otec a proto mi ani v této době nepřišlo na mysl, abych objevoval Glenna Millera, Counta Basieho, Duke Ellingtona nebo Bennyho Goodmana… ale Louis Armstrong s jeho chraptivým projevem a zvuk jeho kornetu a trubky – tomu jsem rozuměl. Ale na druhé straně ve swingové klasice In The Mood už jsem subjektivně rozpoznával jakýsi „předobraz rock and rollu“, který se narodil až v polovině padesátých let…
Nicméně jsem si album s temně zeleným obalem a kombinovaným titulkovaným logem zakoupil a přečetl jsem si text sleevenotu na rubové straně. Zaujalo mě, že osm z devíti členů vedle své jazzové orientace uznává Beatles. Překvapilo mě to a možná i proto mě to k nim nějak posunulo. 80 Kč jsem zaplatil a aniž bych věděl, co vlastně nesu domů, jsem desku hned svěřil gramofonu. Byl už tenkrát přechod října a listopadu a venku už byly plískanice, mlhy, pršelo a obecně na citlivějšího člověka padala melancholie. Musím konstatovat, že hudba z alba přesně odpovídala i ročnímu období, ve kterém jsem se s ním seznámil. Třebaže na albu bylo elektrických kytarových partů pomálu, nevadilo mě to. Našel jsem v téhle desce zvláštní zalíbení a vracel jsem se k ní docela často, i když kolem mě duněli Led Zeppelin, Atomic Rooster, Uriah Heep, Deep Purple a Black Sabbath…. Vlastně jsem poznal Blood Sweat And Ters ještě o rok dříve než Chicago Transit Authority, které by bylo možno proti nim za jistých postavit jako konkurenci (Chicago mělo ale více agresivnější rockových prvků)…

VARIATIONS ON A THEME BY ERIK SATIE (1st AND 2nd MOVEMENTS) ADAPTED FROM „TROIS GYMNOPÉDIES“ – melancholická studie na akustickou kytaru za asistence flétny navodí tu správnou podzimní atmosféru mlhavého podvečera, kdy člověk kráčí liduprázdnou krajinou a najednou dojde k osamělému domu, za jehož oknem svítí modré světlo petrolejky…. Tak tohle byla moje první iluze.
Potom se ale zničehonic zjeví proaranžovaná dechová sekce kombinovaných trubek, saxofonů a bicích nástrojů

SMILING PHASES – úvodní vstup varhan a pak už se rozbíhá v rychlém tempu pojednaná skladba. Úderná rytmika výtečných bicích Bobbyho Colombyho a baskytaristy Jima Fieldera tvoří hutný základ, ale kdo fascinuje, je kanadský zpěvák David Clayton-Thomas. Tak to je ono! Pořádný sytý chlapský syrový hlas se soulovou barvou – ano konkurence nejen pro Chrisa Farlowa, ale i pro samotného Joe Cockera a zjevně i pro Rogera Chapmana a Erica Burdona! Mistrovské frázování a emocionální projev na jedničku s vyznamenáním! Kapela šlape jako namazaný stroj – baskytara, ale i klávesy a dechová sekce. Všechno je přesně secvičeno do poslední noty a vydaného tónu. Myslím, že autor skladb Stevie Winwood s Traffic museli být opravdu zaraženi (v tom dobrém slova smyslu), co Blood Sweat And Tears udělali s jejich písní…

SOMETIMES IN WINTER – trubky přes dusítka a nostalgická flétna s bloudivými akordy klavíru. Krásná nostalgická skladba, která přivolává atmosféru zimy už podle názvu. Pěveckého partu se ujal mimořádně kytarista Steve Katz. Jeho čistý konejšivý hlas zní čitelně a lyricky, pravý protipól Clayton-Thomasovi. Velký kus práce tu zastane flétnista Dick Halligan, velká instrumentální opora kapely, stejně jako výtečný trumpetista Lew Soloff. Příjemné zastavení na cestě – melancholická balada v prvním plánu….

MORE AND MORE – další skladba ovšem jede na plný plyn. Emocionální Clayton-Thomas vás málem srazí k zemi svým hlasovým projevem. Výtečné frázování a dynamické odstínění v hlasu. Tohle je pravá vysoká škola soul-jazzového zpěvu. Od přírody drsný a syrově poctivý hlas. Zásadní akcenty dechové sekce doprovázejí Katzovo kytarové sólo, které ozdobí mezihru. Rytmika jede v neskutečných rychlých breacích

AND WHEN I DIE – tato skladba je coververzí balady známé newyorské písničkářky Laury Nyro. Výtečně zpracovaná skladba. Slyšíte v ní všechno, co si můžete v daném žánru představit – jazz, soul, country, blues. Výtečný prostor pro Clayton-Thomase. Zážitek poslouchat jeho užasnou muzikálnost a mistrovský projev (mimochodem Gott si prý dlouho myslel, že je to černoch a nikoliv běloch!). Rytmika šlape ve velkém stylu. Colomby byl na dané poměry opravdu bubeník par excellence stejně jako Fielder na baskytaru. Kus práce zde odvádí i Katz na foukací harmoniku, ale i ostatní hráči na žestě…..

GOD BLESS THE CHILD – tak tohle je krásné bluesové téma v jazzovém kabátě. Halligan sedí za hammondkami a valivá atmosféra skladby, původně prezentované královnou černošského blues Billie Holidayovou si vás získá na první poslech. Clayton-Thomas výtečně frázuje, zpívá plnými ústy a s velkým nasazením. Ubral na expresivitě podání a spíš se pokládá do harmonií. Ve druhé části získají více prostoru hammondky a dechy se výtečně prokreslují v atmosféře skladby. Další fáze skladby ovšem promění její pojetí do latinskoamerické podoby samby. Úderné bicí za asistence percussion a vynikající sólo předvede na trubku Lew Soloff, na altsaxofon řádí Fred Lipsius a ostatní dechaři nezůstávají nijak pozadu. Divoké rytmy pojednou ustanou a vracíme se zpět do původní jazz-bluesové formy a závěrečné fanfáry skladbu ukončují s výtečným pěveckým závěrem se správně ohýbaným feelingem v blues s Claytonem-Thomasem…

SPINNING WHEEL – vynikající skladba. Od prvního okamžiku cítíte, že máte co dělat s jednou z nejsilnějších na albu. Rytmické proměny a basové figury za akcentů proměnlivých žesťových náletů a ostrých přiznávek. Clayton-Thomas je na svém místě, stejně jako Fred Lipsius za klávesami klavíru v jazzových synkopách. Lew Soloff, Jerry Hyman a Richard Halligan předvádějí výtečnou souhru. Implntované použití fléten, saxofonu, recorderu, trombonu vyvolají atmosféru pouťových atrakcí, až do závěrečného pochechtávání. O skladbě se nedá moc psát, musí se prostě slyšet a prožít…..

YOU´VE MADE ME SO VERY HAPPY – úvodní část zazpívá Steve Katz, ale pak už se mikrofonu ujme David Clayton-Thomas, a jeho syrový projev ovládne skladbu za jazzových proměn v harmoniích. Pak ovšem hudba získá více energetického potenciálu s rockovým zabarvením. Zajímavější je ale vnitřní část staccato hammondek a recorderu a pořádně řízných dechových partů. Tohle má soulovou atmosféru v jazzových harmoniích, což vás prorezonuje až do nejposlednějšího nervového zakončení. Halligan na hammondky hraje spojovací můstky, stejně jako kytarové ornamenty Steveho Katze….

BLUES – PART II – ponurý chrámový sound kostelních varhan, kombinovaný s hammodkami. Dick Halligan zádumčivě preluduje vážné téma, které se rozprostírá pod klenbami virtuálního barokního dómu. Harmonizování a tónově proměny se ztrácejí v prostoru a pak se vrátí zpět v jiném pojetí (kdo rád poslouchá Vargova preludia, tak se v tomto okamžiku najde) a pak ostré nástup trubek a prostor pro seberealizaci získává baskytarista Jim Fielder, který zahraje melodické basové postupy za jemného tikání Colombyho baterie. Poté Colomby sám ovládne téma předvede nám sérii svých dobře vyprecizovaných breaků na svoji baterii. Ve hře jsou zpět varhany a Fred Lipsius vystřihne sólo na altsaxofon, jazzmansky barevně a výrazově na vysoké úrovni. Opakující se basové téma udržuje napětí spolu s hypnotickými bicími nástroji. Střední tempo se pojednou viditelně zpomalí na nezbytné metrum, do kterého altsaxofon kreslí jazzové imprese a Katz vkládá rozlamované akordy na kytaru. Hudba se nápadně ztišuje a my najednou slyšíme basovou linku, která hraje hlavní téma legendárních Cream – Sunshine Of Your Love!, které přechází zvolna do skladby Spoonful. Kytara přiostřila, ale zase ustupuje do pozadí. Tremolo hammondek vytváří background vypjatému vokálu Claytona-Thomase. Expresivní erupce jeho hlasových možností vytvářejí jedinečné vibrace. Opravdu máte pocit, že tohle zpívá Afroameričan. Hlas drsný jako otupená cirkulační pila a jednotlivé nástroje se zvolna problouzejí z letargie a do pěveckých expresí zaznívá kytarové vrčení a dechová sekce násobí další a další vrstvy a gradace skladby má divoký závěr…..

VARIATIONS ON A THEME BY ERIK SATIE (1st MOVEMENTS) ADAPTED FROM „TROIS GYMNOPÉDIES“ – definitivní závěr opět náleží vstupnímu tématu francouzského skladatele Erika Satieho. Nádherné zakončení celého jazzového výletu po v té době nepříliš probádaných končinách zmiňovaného žánru.

Album bylo vyhodnoceno jako nejlepší vydaný projekt v USA v r. 1969. To bylo pro Blood Sweat And Tears velké vítězství. Lze jenom litovat, že za bývalého režimu nebyli ani oni pozváni na Mezinárodní jazzový festival do Lucerny. Jistěže to bylo o devizovém hospodářství (to je dne každému jasné), ale i tak jsme raději zvali sovětské a rumunské big bandy, než abychom přivezli kvalitní import ze zámoří….
K Blood Sweat And Tears se hlásili u nás kapely jako Golem, Mahagon, Pražský big-band Milana Svobody, ale i jednotliví jazzoví hudebníci. Pro někoho je to dnes už možná zapomenutý název, ale pro nás (pamětníky) je to pořád silně rezonující pojem.
Pro neinformované hledače zajímavostí jenom uvedu, že název skupiny pocházel ze slavného projevu britského premiéra Winstona Churchilla, který v r. 1940, kdy se Británie ocitla ve válečném stavu s hitlerovským Německem, prohlásil, že Britům slibuje jenom „krev, pot a slzy“. Byla to teze velkého státníka, naplněná až po okraj…
Albu dávám plný počet hvězdiček kvůli jeho progresivnímu pojetí, muzikantským výkonům a arnžmá a v nemalé míře i díky famóznímu Davidu Claytonovi-Thomasovi. Hrát blues, jazz, soul a mít takového zpěváka v kapele nebo orchestru muselo být opravdu velké terno!


reagovat

Mohyla @ 29.06.2011 15:24:49
Petr Gratias: Touto recenziou, pod ktorú sa tiež podpíšem si ma veľmi potešil. Skupinu poznám tiež zo spomenutej LP od Supraphonu. Platňa patrí k mojim najobľúbenejším a je to na nej, chúďatku zodranom počuť. Pread pár rokmi som ju zohnal na CD a teraz je ako relikvia v archíve. Predpokladám, že si pridal aj profil, díky zaň, ináč je pravidlom, že pridávajúci sa pod profil podpíše.

Petr Gratias @ 29.06.2011 16:54:37
Zdravím, Mohylo....
přiznám se, že jsem si vůbec nebyl jistý, kdo Blood Sweat And Tears bude znát a kdo ji bude akceptovat. Potěšil jsi tedy i Ty mě. Moc díky.
Že se mám pod profil kapely podepsat, jsem opravdu nevěděl. Díky za upozornění!
První čtyři alba jsou skvěla a mají pečeť originality. Další materiál už ztrácel energii. To jsou ty nešťastné muzikantské odchody a příchody, Ovšem ani Jerry Fisher, ani nikdo další nedokázal Davida Claytona-Thomase nahradit. V daném žánru nemá podle mého soudu konkurenci. Joe Cocker je skvělý, ale jsou momenty, kdy je mi Davis Clayton-Thomas bližší.
Ještě není špatné album New City (1975). Neslyšel jsem jho ale už přes třicet let a ani nevím kdo ho má. Je tam Davis Clayton-Thomas zpět a minimálně polovina alba má šťávu!
Zdravím!

luk63 @ 29.06.2011 17:54:32
Supraphonské LP s tím hrozným obalem bylo také mé první setkání s BS&T už v raném dětsví. A pro psaní recenzí sem by nemělo být zrovna dvakrát určující, zda-li kapelu někdo z nás zná či ne. Naopak, rád se tu vzdělávám o hudbě, kterou jsem nikdy neslyšel a už párkrát jsem po nějaké zajímavé recenzi neznámé výborné CD zakoupil. Proto občas také já napíši o desce, o které si právě myslím, že ji téměř nikdo nebude znát. Takže Petře díky za tuto i další recenze třeba i úplně neznámých desek...

Mohyla @ 29.06.2011 18:24:32
Petr Gratias: New City mám, bolo dostať ako 2CD spolu s Mirror Image, idem na ne!

Petr Gratias @ 29.06.2011 21:32:53
Díky, pánové!
A taky díky za informaci, že New City vyšlo na jednom CD nosiči spolu s Mirror Image....
Ještě jedna připomínka: počátkem devadeátých let se u nás na VHS objevil záznam z koncertu Blood Sweat And Tears z r. 1973. Bylo to velké zklamání. Úplně přestavěná kapela hrála většinově repertoár právě z toho slavného druhého řadového alba a musím konstatovat, že bylo hodně tristní poslouchat "náhradníka" Davida Claytona-Thomase zpívat jeho slavné party. Také kapela neměla tu pevnost a nápřah....

Mohyla @ 30.06.2011 03:57:41
Peter Gratias: New City som ešte našiel v ponuke:
>> odkaz

hejkal @ 30.06.2011 07:35:51
Tneto album milujem. Aj predchádzajúci je zaujímavý, avšak sympatie k diablovi na treťom mi nesadli a štvrý už podľa mňa je trošku inde (ďalšie som nepočul), takže v zbierke mám len prvé dva.