AC/DC - Highway to Hell (1979)

Nemůžu se považovat za skalního fanouška AC/DC, ale koncentrovaný energetický nápor a následná úleva, který jejich hudba představuje pro mou tělesnou schránku, se jim upřít nedá. Hlavně alba ze 70. let u mě mají status kultu. Highway to Hell byl pak bohužel posledním zastavením pro zpěváka Bona Scotta.

Úvodní titulní flák otevírá už notoricky známý odsekávaný riff a refrén, kde nás za mikrofonem naposledy Bon Scott vezme na skutečnou pekelnou procházku. Stadionová hymna se vším všudy, která pronikla do éteru úplně všude, včetně diskoték. Girls Got Rhythm, to už je patent této hudební svorky. Sešlápnutí plynu, sekané navrstvené riffy a neodolatelné dvojhlasné "štěky" v refrénu. Walk All Over You je hymna s pomalým, majestátním refrénem a pořádně skočnými slokami, kde se odhalují bluesové prakořeny celého toho rockového rachotu. Podobně jako úvodní skladba je i hymnická, houpavá Touch Too Much neodolatelně vystavěna v refrénu, ne nadarmo byla pro kapelu podobně zásadním hitem, nesčetněkrát vykradeným a předělaným nejrůznějšími spolky. Sólo se skutečně krásně vpaluje pod kůži... Beating Around the Bush, to je krásný, pekelně odsekávaný rockový nářez, je to ale přesně typ skladby, které uškodilo změkčení produkce, když to zkrátka srovnám s takovými fláky jako Rocker, Whole Lotta Rosie nebo High Voltage, už to tady energeticky nestačí... Shot Down in Flames je další ostře zasekávaná riffovačka, suverénně skloubená s houpavým refrénem, i když o něco volnější. Není co řešit, jedna z mých nejoblíbenějších kousků od AC/DC... Get It Hot je další stručnou, jasnou rockovou skákanicí. Houpající se, patentový riff a úderný refrén, není co dodat. Scott má snad v tom krku napalm... If You Want Blood (You´ve Got It)" je dalším výrazným hitem kategorie Touch Too Much či Shot Down in Flames... neuvěřitelně držené napětí mezi slokami a monumentálním refrénem je parádní. Love Hungry Man je přece jen klidnější typ skladby, nezapře bluesové kořeny, kapela uvolňuje napětí pomalu a promyšleněji, refrén je ale opět výrazně stadionový. Neodolatelně tady pulzuje basa Cliffa Williamse. Krása! Night Prowler je závěrečnou poctou blues, které bylo kapele alfou a omegou. Promyšlené, pomalé, hymnické, s neskutečným charismatem a sžíravými sóly. Opět - věčná škoda té změny produkce, tenhle skvost by si přímo zasluhoval nahrát "postaru"! Královský závěr...


Formálně nemůžu desce vytknout vůbec nic. Jsem ale jedním asi z mála lidí, kterým vysloveně nesedl odklon od jejich tvrdého bluesového zvuku 70. let. Nedá se nic dělat, "Mutt" Lange udělal svoje a i tady, i na Back in Black prostě posunul zvuk kapely ke stadionům. To je v pořádku u dalších interpetů, které produkoval (Def Leppard, Bryan Adams aj.), u AC/DC mi to ale vadí, protože tím kapela přichází o svou úplnou podstatu - nezkrotnou energii. Prostě stále to jiskří a jede, ale bohužel už ne tak, jako třeba skvost Let There Be Rock. U následující klasiky Back in Black se to projevilo úplně stejně. Škoda...
reagovat

Snake @ 11.01.2016 17:46:36
Skalní fanouš nejsu ani ja a ačkoliv mohu AC/DC kdykoliv a kdekoliv, doma od nich nemám ani notu. A ani mi to nijak zvlášť nechybí. Díky za recku.

Martin H @ 11.01.2016 19:01:49
Zdravím, EasyRockere. Dík za slušnou recenzi na velice dobré album. A že tam chybí ten tvrdý bluesový zvuk? To je sice pravda, ale bez této desky a alba Back in Black by se AC/DC asi nestali takovou všeobecně známou rockovou atrakcí, jakou jsou dosud.

EasyRocker @ 12.01.2016 12:42:02
Martin H: ano, souhlas, byl to nepochybně úmysl ;-)

Petr_70 @ 12.01.2016 13:05:31
Já rovněž nepatřím mezi skalní (a vlasně ani řadové) příznivce kapely, ale na AC/DC jsem vyrůstal a chtě nechtě i oni spoluvytvářeli mé hudební názory během minulých dekád. Mnozí tohle recenzované album staví v jejich diskografii vůbec nejvýše - já osobně z alb se Scottem (která mám obecně raději) stavím nejvýše "High Voltage", kde mi přišli nejoriginálnější.
Pokud se týče pozdějších alb s Brianem Johnsonem, mám velmi rád první Back in Black, pak ještě druhé FTATR a z části i třetí, ale i na nich už je velmi patrný postupný úpadek invence. Ale Johnsonovi to tam ještě alespoň zpívá, což na všech pozdějších dílech už ani zdaleka neplatí, včetně nekriticky vyzdvihovaného (nikdy jsem nepochopil proč?) "The Razors Edge"...

b.wolf @ 13.01.2016 11:12:55
Je to klasika, ale pro mě platí předposlední věta. Let there be rock je naprosto dokonalá fošna, jak zvukově, tak obsahem, fošna, kterou si z celé DGF pouštím nejčastěji. Jistě, Back in black je zřejmě nejúspěšnější, mám ji také v oblibě, ale dle mého soudu to bylo předčasným odchodem B.Scotta, jehož nezaměnitelný vokál a energii prostě B. Johnson nenahradil, přestože právě na Back in black je nejlepší, a fans prostě chtěli vědět, jak to bude s kapelou dál. Že pojede další desítky let, to rozhodně nikdo nepředpokládal... 4/5

EasyRocker @ 14.01.2016 11:06:22
b.wolf: vlastně úplný souhlas, LTBR taky točím nejvíce. Neskutečný energetický přetlak :-)

Tohle album je pro mě naprostá genialita a řadím ho mězi klenoty mé sbírky. Začíná se skvěle s titulní Highway To Hell, kterou zná snad opravdu každý. Pokračuje se chytlavou Girls Got Rhythm a naprosto fascinujicí, tempa střídající Walk All Over You patří mezi vrcholy alba. Deska je plná chytlavých riffu, nabušených refrénů a hlavně ryzího Rock N'Rollu. Žádná píseň nezaostává a rozhodně vás těch necelých 42 minut nebude nudit. Na albu jsou hity kapely jako např. titulní Highway To Hell nebo If You Want Blood (You've Got It). Desku uzavírá pecka Night Prowler která se nese v Bluesovém rytmu. Na závěr jen povím že album nezklame žádného fanouška Hard Rocku a s radostí si album pustíte i po několika letech.
reagovat

pito63 @ 22.10.2011 15:01:50
Ťažko je mi určiť vlastný klenot zbierky od AC/DC, lebo mám "škótskych" klokanov naozaj rád. Vyriešim to šalamúnsky a napíšem, že "Highway To Hell" je jeden z mojich najobľúbenejších albumov s Bonom Scottom. Čo sa týka jednotlivých skladieb, jedničkou je pre mňa "Touch Too Much".
rocknrolldejw, vďaka za "Highway To Hell"!

rocknrolldejw @ 22.10.2011 16:46:48
Já bych asi nedokázal říct jaká píseň na albu se mi nejvíc líbí. Celá deska je nabušená a to od začátku až do konce. Jinak samozřejmě není zač.

vmagistr @ 22.10.2011 20:18:06
AC/DC jsem nikdy nijak cíleně nenaposlouchával, ale můžu s klidem říct, že jakékoliv jejich album s Bonem Scottem za mikrofonem si poslechnu velmi rád. A Highway To Hell samozřejmě není výjimkou.

Highway to Hell je klasika. O sto rokov sa bude radiť k tradičným klasickým dielam typu Deviata symfónia, Malá nočná hudba a pod.

Rovnomenná skladba nechýbala v repertoári bratislavských garáží pod prístavným mostom žiadnej omladiny tváriacej sa ako rockeri. Väčšina skladieb má punc časovzdornosti, osobne milujem veci ako Girls got rhythm, Touch too much (chytľavý refrén), a hlavne rýchle inferno Beating around the bush (najlepšia skladba albumu). Ani pomalšie veci nie sú zlé, či už je to polopomalá Walk all over you alebo bluesová Night prowler.

Zvyšok albumu vypĺňa AC/DC štandard (Shot down in flames, Get it hot, If you want blood (you got it) a Love hungry man). Tým chcem povedať, že je to presne to, čo sa od nich čaká. Pozdáva sa mi aj množstvo podporných vokálov, to len, aby som mohol ešte niečo vyzdvihnúť, s týmto albumom je radosť spolupracovať.

Posledné Scottove štúdio mám rád. Dávam 4,5 hviezd, pretože prvé Johnsonove mám ešte radšej.

reagovat

martin69 @ 08.10.2010 06:37:10
Higway To Hell společně s Back In Black jsou první alba které jsem ještě na základce od AC/DC slyšel. Měl jsem asi štěstí seznámit se s kapelou prostřednictvím jejich pro mě nejlepších dvou alb.
Hejkal ohodnotil skladby podobně jak to slyším i já. Jen bych dodal že standart u Ac je hodně vysoký. Rozhodně žádný průměr či vycpávka alba. Pro mě jednoznačně nejvyšší ohodnocení. Tedy pět hvězdiček.

pito63 @ 03.04.2012 14:13:19
Súhlasím, ozajstný klenot v diskografii AC/DC a nie jediný! Skvelá "rozlúčka" výborného speváka!