King Crimson - Starless and Bible Black (1974)

Přiznávám, že jsem k tomuto albu nacházel cestu dlouho; přístupnější pro mne byl spíše Red nebo jednička, ale stále mne lákala jakási krystalická čistota desky, včetně obalu, a i když jsem nenaposlouchával jednotlivé skladby snadno, stále mne lákaly k opakovanému poslechu. Nikdy se to nedalo pustit jako hudba "k práci", vždy jsem se musel zastavit a poslouchat, nebo to raději vypnout. Album mi nepřinášelo pocit mystického povznesení jako třeba gabrielovští a hackettovští Genesis, ani bezčasou radost jako Yes 60. a 70. let, ani laskavý pocit domácké intimity jako třeba staří Strawbs. Ale dávalo tušení nedozírné obsažnosti, která láká po novém a novém odkrývání. Nějak mi bylo jasné, že zdánlivá chaotičnost má ve skutečnosti přísnou a přesnou logiku, a člověk si tu desku pouštěl s trochou strachu i slavnostního očekávání neznámého, asi jako vstupujeme do nitra ledové, ale fascinující katedrály. Nakonec jsem si musel desku objednat v nové dvoudiskové verzi. Klíčovým momentem v přibližování se tomuto albu byl však jeden podivný zážitek: Začátkem roku 2017 jsem byl na dovolené v Izraeli a 31. ledna jsme se s manželkou procházeli po koruně hradeb Jeruzaléma, tedy místa protkaného tajuplnou magií historie. Byl příjemně vlahý slunný den, modrá obloha, město měst leželo před námi jako na dlani. A náhle mi zčistajasna vytanula v hlavě melodie skladby Lament a Wettonův osudově polozastřený hlas. Zněl a propojoval se se scenérií města tak nějak podivně a nečekaně. Teprve po návratu domů jsem se dozvěděl, že přesně toho dne John Wetton zemřel. Náhoda? Nevím. Ale Starless and Bible Black je od té doby stále bližší mému srdci.
reagovat

Dnes bych se rád trochu věnoval druhé nahrávce kapely King Crimson s vokalistou Johnem Wettonem, napřed ale některá fakta z Wikipedie, která mi k povaze desky přijdou vhodná a zajímavá:

"King Crimson vydali v březnu 1973 album Larks' Tongues in Aspic, přičemž ve stejné době odešel ze skupiny perkusionista Jamie Muir. Čtyřčlenný zbytek kapely (nepočítaje textaře) pokračoval během celého roku 1973 v čilém koncertování, kdy kromě vydaných skladeb hráli i nejrůznější improvizace a postupně také začali hrát i skladby nové.

Album Starless and Bible Black je běžně řazeno mezi studiová alba, nicméně je jakýmsi mixem studiových i koncertních nahrávek dodatečně upravenými ve studiu (odstranění potlesků apod.). Deska začíná písněmi „The Great Deceiver“ a „Lament“, což jsou jediné dvě skladby na albu nahrané výhradně ve studiu. Po nich následuje „We'll Let You Know“, improvizace nahraná na koncertě ve skotském Glasgow. „The Night Watch“ je píseň inspirovaná stejnojmenným obrazem od Rembrandta. Její úvod pochází z vystoupení v Amsterdamu, zbytek byl později natočen ve studiu. „Trio“ je čistě instrumentální skladba (rovněž z Amsterdamu) pro housle, baskytaru a mellotron. Improvizace „The Mincer“ byla nahrána na koncertě v Curychu.

Na druhé straně původní gramofonové desky se nacházejí dvě instrumentální skladby o délce kolem 10 minut. Titulní improvizace „Starless and Bible Black“ byla natočena v Amsterdamu, pro toto album ale byla zkrácena. Její název je citátem z hry Under Milk Wood od Dylana Thomase. Na dalším albu King Crimson, Red, se nachází skladba „Starless“, která je ale od této intrumentálky odlišná, ačkoliv obsahuje slova „starless and bible black“. Poslední skladbou na Starless and Bible Black je Frippova složitá kytarová skladba „Fracture“ (rovněž z Amsterdamu, celý tento koncert byl vydán v roce 1997 jako album The Night Watch), stylově podobná „Larks' Tongues in Aspic, Part Two“.

Jak tedy nejlépe vystihnout tohle zvláštní album a neurazit jeho fanoušky i fanoušky King Crimson? Podivné, nezvyklé, dekadentní, šílené, improvizační, avantgardní? Každý ať si vybere příměr který mu bude k nahrávce sedět dle jeho gusta. Můžeme ho, jak již bylo řečeno, rozčlenit na dvě části. Několik skladeb je nazpívaných a polovina se nese v čistě instrumentální podobě. Některé pasáže jsou pro mne na hranici poslouchatelné únosnosti. V době vzniku to musely být invenční, jen málo kým překonané věci. Po technické stránce jde skutečně o něco mimořádného, ale že by v tom člověk našel nějakou melodii nebo smysluplný tón, který by ho nějakým způsobem obohatil? Jsou to jakési surrealistické improvizace Roberta Frippa se zploštělou náladou a těžko srozumitelnou dikcí. Vedle mohutného Red a daleko poslouchanějšího "Lark´s" obstojí Starless jen s přimhouřením obou sluchovodů.

Kdyby se ubralo na improvizačním charakteru, přihodila se jedna dvě "melodičtější věci" a Wettonův vokál dostal větší prostor, mohla se z desky stát podobně vzrušující záležitost jako v případě Red. Ale on jeho autor dobře věděl, co dělá a proč se nehodlá za každou cenu zavděčit masám, nebo stvořit něco očekávaného. Je to přece Robert Fripp!
reagovat

pinkman @ 01.02.2019 09:02:39
O King Crimson jsem byl přesvědčený, že vím téměř vše. Zmínka o dodatečně upravených koncertních nahrávkách mně vyrazila dech.
Při zpětném pohledu je to logické, deska vyšla hodně narychlo. Spousta skladeb zní jako improvizace. Čtyřicet let ji beru jako normální studiovku a teď už na tom nic měnit nebudu.
Díky za důležitá fakta. Při jejich zpracování se dá dnes deska lehčej pochopit. Oni to mladí stejnak řešit nebudou-kam se vlastně poděl provokatér lover?

EasyRocker @ 01.02.2019 09:44:56
Tak je holý fakt, že tohle je na poslech pořádný záhul, až masakr.

steve @ 01.02.2019 09:50:05
To, jak se Fripp choval ke svým spoluhráčům není úplně normální. Nevím jestli se tím tenkrát tajil, ale dnes se to běžně ví. Složitá osobnost nahrává i složitou muziku. Kdo ji nechce poslouchat nemusí, nikdo ho nutit nebude. Mně nejvíc sedí první desky, to není takový zvukový teror.

PaloM @ 01.02.2019 10:28:40
Ešte pred cca 10 rokmi som mal problém stráviť obsah albumu, to sa ale zmenilo.
S Thrakom a po ňom prišli ešte väčšie maskare a mne sa to začalo páčiť :-)
A či je zvuk upravený alebo nie, majú na to právo, je to ich materiál. To ma vôbec nevyrušuje :-)
Marku, ten posledný odstavec si začal ako zbožné želanie. Nakoniec si si výstižne odpovedal sám.

Voytus @ 01.02.2019 11:05:28
Ze zajímavostí okolo alba mně nejvíce zaujalo/pobavilo, že má Bruford autorský kredit u Tria, ve kterém nehraje. Fripp to někde komentoval, že přispěl právě tím, že nezahrál ani notu :-D.

Možná se budete divit, ale mně zrovna tohle album přijde celkem stravitelné (ale na druhou stranu jsem se do King Crimson zbláznil v patnácti a jeden otcův známý měl vše podstatné), jsou tu typické kontrasty mezi masakrózní stránkou tvorby a tou vyklidněnou. Tvrdý nástup úvodní skladby, Lament s těmi nečekanými změnami (a zase ten Brufordův rytmičák! Jeden z mých oblíbených zvuků bubínku, průrazný, ostrý, krátký).

Mimochodem, Fracture jsem se pokoušel naučit, to není hudba, to je meditační cvičení! Vyžaduje strašlivou dávku trpělivosti - však jsem ji také vzdal s tím, že s kým bych si tohle asi tak zahrál a pro koho. Ale na album nedám dopustit, řadím jej k tomu nejlepšímu, co King Crimson vydali.

King Crimson jsou na poli progu mou srdeční záležitostí a myslím, že každá ze sestav se zapsala na hudební pole vynikajícími počiny, i když jejich nejnovější počiny nemám zmapované úplně. Trilogie alb s Wettonem a Brufordem je ale vzácně vyrovnaná a tyto desky jsem měl od kapely jako první.

Nápor syrové kytary, matematických klávesových stěn a drtivých bicích startuje se vší razancí The Great Deceiver, ale už záhy famózní Wettonova basa mění tempo a náladu a přichází také éterický, ale i neurotický Wettonův hlas. Hned v úvodu se přesvědčíme a úplné světové třídě rytmické sekce. Melodicky vyzpívávaný refrén s varhanním ozvukem jako by chtěl do toho oceánu chaosu a hluku přinést alespoň trochu hřejivosti. Ďábelsky odsekávaná tempa, elektronické ruchy a Frippovy temné štětce strun nás pak provázejí až k závěrečné zkáze. Lament - krásně uměřený kytarový úvod s vřelým Wettonem je klasickým úvodním karmínovým modelem, který známe i z většiny předchozích děl, krásně se zapojí housle, pak sem ale znovu Wetton a Bruford svou rytmickou smrští přivedou strojovou apokalypsu se surovou a nervní Frippovou kytarou. Krásný a jemný začátek, bezútěšný, chaotický, drsný a nakonec rychlý konec. Jemné šumění Brufordových činelů a sotva slyšitelné zvuky kytarových strun a houslí, to je další věcička, We´ll Let You Know. Klid a ticho opět rázně rozčísne Wettonova drtivě porcující basa a odlidštěná, opět chaoticky znějící elektronika, postupně se zapojují i kobercové nálety Brufordových bicích. Jsou tu freejazzové vlivy a skladba svým pojetím dá se říci zcela opouští rocková teritoria. Drsné a nic pro nepřipravené. Krásný melodický úvod The Night Watch s šumícími činely a přichází Wetton a Crossovy jemné housle, pak tu krásně pracuje i mellotron páně Frippa. Tahle na poměry alba subtilní a křehká skladba by se mohla bez obtíží objevit i na prvních albech kapely, vždy tam Fripp a spol. něco podobného zařadili. Krásná, až pohádková nálada. Podprahové kytary, mellotron a housle zahajují téměř neslyšitelně Trio - máme tady neagresívní, až komorní náladu, polohy známé např. i z vynikající desky Islands. Cross s Frippem tu určitě ovládli pole a zařídili v moři syrového hluku krásný klidný střed alba. Pomalé Brufordovy údery na kotle, pak smršť činelů, kytarové tóny a zběsilá Frippova elektronika, drsná a temná nálada, známá už z předchozího alba, je tu zpět v podobě The Mincer. Srážka studeného, drsného rocku s freejazzem s drtivou bicí prací, na konci se zapojí i studený Wettonův hlas. Experiment až do konce. Jemné elektronické šumění a ruchy, občasné basové údery, přichází Bruford a v doprovodu Frippovy strojové apokalypsy to začíná dostávat tvar. Postmoderní, i těžkým jazzem načichlá nálada, spojující do jednoho Frippovu "sekci" a těžkou rytmiku. Nervní, temná nálada, kterou navíc neustále mění běsnící rytmika, se neustále stupňuje a na konci vrcholí a odeznívá. Tohle je sekec mazec, na jehož vstřebáni jsou jistě ne všichni připraveni, a bubenické absolutorium. A je tady grandiózní závěr - kytary, podporované elektronikou a Brufordovými kotly, pak se celá mašina rozjede - aby se člověk nedostal do pohody, jsou tu nelidské elektronické mezihry, pak vás opět válcuje tenhle pekelný stroj se syrovou kytarou. Podobný model použili KC už v titulce na minulém albu nebo i na dalším v takové Starless. Elektronické perkuse, mellotron a housle, skladba se vlastně několikrát znovu zahajuje a vrcholí v neskutečných nástrojových soubojích, náznaky melodií jsou válcovány a drceny e chaotickými elektrickými výpady a nelidskými bicími. Jsou to King Crimson za hranou experimentu s freejazzem, klasickými vlivy a spoustou dalších prvků, chvíli jsme na rockovém poli, chvíli daleko za ním. K závěru to ale dostává konečně tvar a ve zběsilém a valícím se tempu to odplouvá až do závěru... Míhá se na mě "úsměv" - ale spíše chovance psychiatrické léčebny. Uf!

Starless and Bible Black je rozhodně další z vynikajících počinů karmínového krále, však si hlavní principál také hmotu a tvar hudby hlídal až železnou pěstí. Album je hodně experimentální s více freejazzovými prvky, řada skladeb je instrumentálních a je oproti Lark´s Tongues in Aspic a Red určitě méně přístupné. Ve srovnání s nimi dávám čtyři hvězdy.
reagovat

horyna @ 19.05.2016 08:49:46
EasyRocker: jak bude trochu víc času, začnu se tím na netu proposlouchávat a když to dobře dopadne, poohlédnu se po origošce :-)

EasyRocker @ 19.05.2016 09:38:39
horyna: pokud ti díla sestavy F+W+B sedla, a to vidím že ano, tak určitě zkus. Jen se tím asi budeš déle prokousávat :-)

Laťka, která byla u King Crimson nastavena u alba Lark´s Tongues In Aspic stála hodně vysoko a tak si člověk celkem pochopitelně kladl otázku, kam Robert Fripp svoje hudební společenství zavede na dalším projektu, zda bude možné jít ještě dál a progresivní linii posouvat do bílých míst na mapách rockové hudby.
K mému překvapení došlo na muzikantských postech vlastně k jedinému odchodu: hráč na percussion Jamie Muir King Crimson opustil, ale jinak základní kádr zůstal!.
Kvartet Robert Fripp – David Cross – John Wetton – Bill Bruford nám připravilo další hudební dobrodružství, které dostalo název Starless And Bible Black.
V dané době jsem na něho nedosáhl, protože jsem odešel na vojnu, ale po mém návratu – na podzim 1976 už bylo album součástí mé tehdejší vinylové sbírky.
Pozoruji, že hodnocení progboardistů tohoto alba je poměrně rozdílné a každý vidí hudbu na albu jiným úhlem pohledu a tak se do tohoto mudrování připojím také…

THE GREAT DECEIVER – úvodní nástup připomene práci pekelného stroje. V šíleně rychlém až zběsile nezastavitelném tempu se žena hudební téma, kdy Brufordovy bicí nástroje prokazují stále více kreativity ve spojení s Wettonovou pružnou baskytarou a samozřejmě frippovské kytarové party s aplikací jeho elektronické jednotky. Superpřesná unisona se hrnou vpřed ve stylu fusion a náhle dochází ke zlomu v ryze crimsonovském duchu. Akcentované změny do hudby vnesou zdánlivý zmatek, kdy rytmické postupy hrají proti sobě s dravými akordickými proměnami. Wetton má podmanivý hlas a dodává skladba správnou šťávu. Disharmonizující frippovské rozlamované akordy s drsně zaostřeným koncem znějí až téměř neuroticky útočně. Melodická linka je ale přesto čitelná, třebaže její hledání „narušuje“ preferovaná superrytmická práce. Závěrečné sekané akordy jakoby připomínaly vyťukávání morseovky v beznadějné postavení potápějící se lodí na nedozírném moři…… Je to prostě těžký nástup bez sentimentu….

LAMENT – další skladba má melancholickou atmosféru. Wettonův hlas je vroucí a prosebně vyjadřuje onen obsah žalozpěvu. Mellotron má onen pochmurný sound vedle rzlamovaných akordických postupů. Další fáze skladby přináší opět fusion music. Žádný dobový hardrock, ale rytmicky kreativnější okamžiky s řadou nečekaných a netušených proměn. V dané době se mohli na podobné rovině pohybovat v Británii snad jen Soft Machine a v USA Frank Zappa. Liché rytmy a protikladné postupy, které se ale vytečně spojují ve virtuálních ozubeních udržují napětí a dravost. Nic pro milovníka písniček a jasné harmonie. Celkový dojem vyznívá trochu jako zápas v aréně a možná to tak i někdy bylo. Když vzpomínal po letech Bruford, jak nekompromisně Fripp sledoval nahrávací proces a zatínal zuby a přivíral oči, připadal si prý mnohdy jako na zubařském křesle…. Náhravka je ovšem vypilovaná do posledního detailu.

WE´LL LET YOU KNOW – pár bloudivých flažoletů a cinkání percussion jakoby mělo navodit nějaký ambient, ale všeho do času. Topí se tady pod kotlem, který má tendence explodovat a už se nám tady hlásí o slovo výrazně preferované basové linky s kompresorovým posílením, které si hrají na honěnou s Frippovými kytarovými postupy. Tady se jde zcela nekompromisně do jazzrockové struktury s výtečnými baskytarovými breaky. Také Bruford přidává do skladby svoje trhané rytmické figury s důraznými příklepy. Zdánlivě opět bez řádu, přesto však nový hudební útvar instrumentálně na výši….

THE NIGHT WATCH – cinkání perkusivních zvuků a šustot činelů a rozechvívanými kytarovými tóny a rozvibrovávají do prapodivné harmonie. Jako introdukce k zajímavému tématu Rembrandtovy Noční hlídky – slavného obrazu (jehož reprodukci mám doma v pokoji). Wetton je vypravěč a vkládá do skladby procítěné myšlenky, které prosvětlují v holandském šerosvitu mellotronové tóny, Crossovy housle a kytarový bzukot Frippovy elektroniky. Flangerovaná kytara zní tajuplně stejně jako bzučení elektrických kláves, které má ve své režii houslista Cross. Uvolněná a příjemně znějící skladba, která mě vrací do raných fází crimsonovské historie. Škoda, že je krátká

TRIO – ticho. Skoro se mi chce říci: absolutní ticho ze záznamu alba….. Pianissimové téma je hodně vzdálené a jen lehce se připomíná vytušenými zvuky z neznáma Ano, vnímám Crossovy housle ve spojení s frippovskými mellotronovými proměnami. Hudba už je zřetelnější a hmatatelnější a připomíná spíš ukolébavku svým konejšivým soundem. Jako bych slyšel flétnu, ale jenom se mi to zdá, elektronicky preparovaný tón zní melancholicky podmanivě a hladivě jako hudební studie. Housle se ale nepodbízejí, ani zde neexhibují, ale velmi ústrojně dotvářejí atmosféru této zvláštní skladby….

THE MINCER – úvod má v sobě onu crimsonovskou tajemnost a neproniknutelnost s čitelně prosekávanými rytmickými postupy, které dotvářejí meditativní prostor, do kterého čmelákovsky bručí baskytarové tóny a z pozadí přicházejí syrové zkreslené bzučivé tóny Frippovy kytary. Experimentální postupy se trochu pohybují v mahavishnovských polohách. Tohle je samozřejmě hudba libá především pro hudebníky, kteří hledají inspirativní okamžiky a chtějí se zbavit hardrockových klišé a jít jiným směrem než cestou vypilovaných riffů. Wetton je před mikrofonem a vkládá do tématu zpívanou linku. Jeho basová linka je ovšem perfektní a znovu a znovu potvrzuje, že bylo šťastné spojení jeho basů s Brufordovými bicími….

STARLESS AND BIBLE BLACK – bloudění v neznámu a hledání nějakého záchytného bodu. Asi tak bych charakterizoval další skladbu, která dala tomuto albu název. Nekonkrétní hudební postupy, kdy Brufordova tamburína zní stejně výhružně jako chřestění ocasu nebezpečného chřestýše. Fripp ovšem popouští uzdu avantgardním tónovým vibracím, které neodbytně bzučí, bručí, kvílejí a vyjí a do nich na liché doby nastupuje Wettonova kompresorovaná baskytara. V něčem zde vnímám podobné nálady jako u Weather Report (bez přítomnosti saxofonu). Muzikantsky podmanivě a kreativní, pro nepřipraveného posluchače chaotické a nepředvídatelné. Je to hledání nových neznámých krajin, kam vstupují i articifiální prvky vážné hudby a emocionální poloha téhle hudby nám před očima vykresluje zvláštní imprese.

FRACTURE – závěrečná skladba je nejdelší kompozicí na albu – trvá přes deset minut. Má rovněž koncepční myšlenku a tak se její téma rozvíjí zvolna, zprvu nenápadně jakoby hravě. Fusion music podle britského způsobu s řadou hudebních abstrakcí a rozvíjení osobitého harmonického tématu s absencí nějaké melodické struktury. Prostor pro improvizaci, ale i pro přísně napsané schéma, do kterého vstupuje napětí. Mohu mít pocit hledání východu v bezedném podzemním labyrintu anebo čekání na záchranný člun na potápějící se lodi uprostřed oceánu. Frippovy kytarové studie jsou precizní, třebaže ve svém pojetí utlumené v pozadí společně s houslovými party Crosse. Skladba ovšem dynamicky zesiluje napětí a teď už zcela zřetelně vnímám fantastickou muzikantskou kooperaci. Wettonovy basy jsou zcela parádní a Brufordovy rytmické proměny zcela nenapodobitelné a do toho kytarvé a houslové honičky. Netrvají ale příliš dlouho a zase se vracíme do poklidnějších místy až téměř stojatých vod. Náhle ovšem dravým způsobem Fripp udeří do strun a skladba se rozbíhá vpřed se stupňovanou harmonickou strukturou – mahavishnovské postupy sice nemají onen grandiózní odér, ale posun směrem do dalších odvážných sfér je zde nekompromisně tlačen vpřed – teď zase další nečekanou změnou v rytmech. Pravděpodobně nejméně předvídatelný opus na albu, v němž se muzikanstské mistrovství prokazatelně pohybuje do vyšších podlaží náročnosti, přesto zde ale v některých okamžicích cítím práci s podobnými postupy jako na předešlém albu.

Starless And Bible Black patří určitě k neprogresivnějším počinům King Crimson „první generace“. Netvrdím, že k nejlepším, nepodmanivějším a nejsrozumitelnějším. Chybí mi zde nějaká balada onoho nezaměnitelného typu, které jsem vnímal na prvních albech a nemyslím, že by v tomhle ohledu nemohl Wetton nahradit Lakea. Frippova koncepce ale tlačila albovou produkce do větší převahy instrumentálního pojetí…..
Zklamal mě ale obal, který se vzdal nějakého abstraktního nebo konkrétního motivu, ale asi to chtěl nevyzpytatelný Fripp takto mít….
Jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. King Crimson jsou rovněž „mojí“ kapelou a tak ubírat na hodnocení se mi vnitřně příčí. Ale v rámci objektivity přece jenom uberu a dám čtyři hvězdičky i když čtyři a půl by bylo nejobjektivnější.
reagovat

PaloM @ 04.07.2012 05:58:25
Neviem si predstaviť fanúšika progress rocku, ktorý by nepoznal King Crimson a aspoň časť ich diskografie by nemal. Ovšem zrovna tomuto albumu som doteraz neprišiel na chuť. Možno ma inšpiruje tvoja recenzia. Mám však problémy stráviť dĺžku textu, sorry. Petr, čo by si povedal stručne, 1 - 2 vety, aby si ma presvedčil, že táto nahrávka je výnimočná a v čom je hlavný prínos pre progresívny rock ? Vopred ďakujem.
Obal je veľmi slabý, nezaujímavý.

Petr Gratias @ 04.07.2012 12:22:13
Ahoj Palo....
budu se snažit Ti vyhovět v nějakém minimalističtějším provedení.....
STARLESS AND BIBLE BLACK je navázáním na progresivní hudební koncept předešlého alba Lark´s Tongues In Aspic. Je zda řada hodně totožných postupů, klade se zde ale větší důraz na instrumentální základ a hudba se místy posouvá k progresivnímu jazzu. Spousta energie, vitality a hráčského mistrovství nejvyšší kvality....
(uff - to byla práce)
Zdravím, Palo!!
a album si určitě opatři!

PaloM @ 04.07.2012 14:17:44
Petr, smejem sa. A možno sa ti potvrdilo, s čím ja zápasím celý život od študentských čias: napísať málo a výstižne je umenie :-)

Starless and bible black pokračuje v hudobnom smere, ktorý započal predchádzajúci album. Napriek tomu má mnoho odlišností, improvizácie tu majú väčší priestor. Najradšej mám priamočiare veci, ako nadupanú The great deceiver, Lament, The night watch s krásnou gitarou a The mincer pre zmenu s krásnymi husľami. Improvizované skladby majú náboj, ale niektoré z nich (napriek vydareným pasážiam) mi nesadli až tak moc (Starless and bible black, Trio). Ale zasa Fracture je celkom podmanivá. V každom prípade opäť vydarené crimsonovké album.
reagovat

Svižná fusion odštartuje The Great deceiver, následne sa tade preženie klasická zmes psycha a hudobného rukopisu á la King Crimson. A tomto duchu sa nesie aj nasledujúca Lament. Tu musím poznamenať, že aj keď je to stále špičková záležitosť, necháva ma album dosť chladným, čo sa mi pri minulých dielach moc nestávalo. A tento stav pokračuje aj v stop-nestop voľnom muzicírovaní s názvom We’ll let you know. Záblesk melodickej tiaže v úvode The night watch prináša peknú krehučkú husľovú skladbu, prvý vrchol albumu. Sladba Trio si vychutnáva minútu ticha, kým sa začne druhá minúta ticha, tentoraz aj s nejakými nástrojmi. Postupne sa to s hlasitosťou rozbieha a poslucháč je jemne unášaný niečím, čo nazvem scénická malátnosť (ale v pozitívnom zmysle zasnenia). V podstate je to skladba o dvoch dieloch, druhý sa volá The mincer. Pridávajú sa bicie, snenie sa mení na zlovestnú moru, evokujúcu blúznenie slovenského nevoliča, ktorý sa vytešuje z toho, že nevolil menšie zlo a väčšie mu zatiaľ veselo pije krv. Nastupuje druhý vrchol albumu, Starless and bible black. Od dlhočizného úvodu v štýle Larks’ sa prejde k dlhočiznému muzicírovaniu, ktoré má svojský ťah. Záverečná Fracture je asi najlepšia vec na albume, inštrumentálne inferno podobajúce sa na Larks’.

K tomuto albumu ma nič osobitné neviaže, skladby mi v pamäti neostávajú. Chýba mi tu určitá emočná rovina, ktorá by ma chytila, takže si ho nepúšťam často. Pre mňa najslabší kúsok King Crimson zo 70. rokov 20. storočia. Obyčajné 3*.

reagovat

Uzasna zvukomalebna plocha v tvare taniera . Jeden z prvych Crimsonov , co som pocul . Casto mi tento Album hraval vecer na intraku . Nevedel som dat tej hudbe meno , tak som ju nakoniec pomenoval "Hudba veci" . Nocna lampa , noz , pohar ,obrus... vsetky tieto veci zrazu ozili . Aj Clovek stvoreny z hliny ozil urcite vtedy , ked mu Boh vdychol do srdce hudbu .
reagovat

Ondra @ 14.05.2008 23:50:08
Velmi výstižný postřeh :-))))

jedná se o velice silné album skupiny, která postupně vyvíjela svůj výraz od debutového "Na dvoře krále Crimosona" k "rozevlátějšímu" pojetí s uplatněním většího napětí a dynamiky.
Jednotlivé skladby mimo úvodního asymetrického "šlapáku" jsou spíše pomalejší, velmi tiché s postupnou gradací do 3-4 taktů plného "vybuzení" kapely, která pak opět zdařilou melodii opustí a přejde do generování zvuků, cingrlat a rádoby atmosféry zvukové zkoušky - to je ale pro tvorbu KC po roce 1970 - 71 (alba Lizard, Islands) typické a určité probuzení z tohoto experimentálního období, které se každému znalci skupiny líbit nemusí nastalo až na albech Skřivánčích jazýčků v aspiku a REDu, které už mají trochu jinou "šťávu".
Vůbec tento přístup "předběžné" zvukové zkoušky, která vyvrcholí řekněme minutovým "demosnímkem" je pro práci KC typický :-)) Stále patrné je to i na skladbě Providence z alba Red, která je vystavěna na cca 9 minutách a po dobu 1 minuty to KC dokáží opravdu pěkně rozjet - cesta k tomuto vyvrcholení je však trnitá a připomíná místy až namáhavou bezvýslednou onanii ;-))
Ale i přesto je toto album velmi zajímavé, poměrně povedené a některé skladby vyvolávají v posluchači nostalgické stavy, vracejí se vzpomínky na určitá období života, navíc pokud se zaposlouchá i do textů.
Například v The Night Watch mě vždy dostane verš - teh redbrick home, the bourgeoisie, guitar lessons for the wi--f-e - to je prostě onem vypíchnutý moment jak melodicky tak pěvecky v onom zbytku "zvukové" zkoušky :-)))
Lament je také velice jemný, až nostalgický.
KC patří k mým velkým miláčkům, mám je výtečně naposlouchané, a cením si projevu skupiny v obou jejích "hlavních" polohách - jak toho svižnějšího s prvky bluesrocku tak toho jemnějšího - lehce a úmyslně jakoby "nedotaženého"....
Musím dát ***** :-))
reagovat

Ondra @ 25.09.2007 23:05:58
Ještě dodám k rytmice We'll let you know a Trio - to jsou přesně ony skladby které vystihují atmosféru mnou popisované a zdánlivé nedotaženosti a improvizace s postupnou gradací a vypíchnutím koncovky skladby - toho si cením a souhlasím a i s níže uvedenýmy postřehy pisatele na tyto kousky.
Instrumentální úvod Night Watch, vyzpívaná mezihra začínající Shine, shine, the lights od the good works shine.... + závěr = vynikající zážitek.
Night Watch patří dle mého soudu mezi nejzdařilejší kompozice tohoto kusu - zvuk kytary je přesně na té úrovni "zkreslení" a pisklavosti jak má u Frippa být :-))

Toto album je možná opomíjeno, protože je vtěsnáno mezi jiná, klasická.. ale je skvělé. Dodnes znějí uhrančivě jeho improvizace We´ll let you know a Trio, které byly nahrány na koncertech (zvuk publika je potlačen, ale myslím, že v té první se jakýsi výkřik ozve), a ač je zjevné, že si mohli vybrat, co se jim povedlo, stejně musím obdivovat neuvěřitelný feeling rytmiky. Vůbec deska má pořádné koule už tím jak začne, bez předehry a velmi tvrdě. Housle dávají už tak hravé kapele další dimenzi a mellotron je ve chvílích, kdy má znít jako orchestr, nebo třeba sbor, nenahraditelně zvláštní. Je málo kapel, které uměly ve své době spojit umělecký zážitek z experimentu s emotivními písněmi, které nebyly překomplikované. To na starých albech King crimson obdivuji. U skladby The night watch se mi uplně tetelí srdce krásou... :-)
reagovat

In the Court of the Crimson King pro mě znamená a už to tak nejspíš zůstane tu nejvyšší metu,jaké KC dosáhli.Proto s ní budu vždy všechna jejich následující alba velmi kriticky porovnávat.Na Starless and Bible Black nenacházím tu jedinečnou,skvělou atmosféru a do posledního detailu vychytané originální songy,jako na jedničce.Nepochybuji o tom,že se zde nachází také spousta velice zajímavých momentů.Výborný rozjezd v podobě jakoby rozhozené The great deceiver,následný "učesaný" Lament se skvělou rytmikou,která je mimochodem velmi silnou stránkou tohoto alba.Perfektní spolupráce BRUFORD - WETTON.FRIPP,ostatně jako vždy nachází ve strunách tóny o kterých jiní kytaroví mágové nemají ani tušení,že se vůbec na hmatníku nacházejí.Občas je to sice tak říkajíc za "space" hranicí,ale to už k němu prostě patří.Není to věc na jeden poslech,ale to vlastně od KC není žádná deska.Pro ty co neznají,doporučuji začít s KC odjinud.Tohle by vás mohlo vystrašit.Pochoutka,ale jak jsem v úvodu zmínil,jednička je jen jedna.
reagovat

Když jsem poprvé slyšel The Night Watch, okamžitě jsem věděl, že je to hudba mého života. Jakož i celá deska. Vždy, když poslouchám Starless, porazí mne invenčnost generace přelomu 60. a 70.let. Dnešní generace má nesrovnatelně lepší technické podmínky a špička, která "umí hrát", je daleko širší než před 30ti lety. Když ale člověk vidí ve skladbách jako Mincer nebo Fracture, jakou schopnost improvisace zde KC předvádějí a jak Fripp (s ostatními) rozhazuje nápady, musí si prostě lehnout. Každý takt něco jiného, přímo surrealistická rytmika! Deska bývá řazena do jednoho balíku s předcházející a následující. Osobně ji považuji spolu se závěrečnou skladbou na Red za vrchol toho, co chtěli KC v této sestavě říci. Je to jeden z pozdních, ale nejkrásnějších plodů 60.let a ukázka toho, kam za jednu dekádu dokázala tato generace "z ničeho" dojít. Podobnou revoluci už v rocku nikdo neudělá. Není to deska zlomová, nýbrž vrcholová.
reagovat

Po Larks tu máme další album podobného zvuku, tentokrát trochu jinak poskládané: první část obsahuje kratší, převážně zpívané skladby - otevírá ji rychlá vypalovačka The Great Deceiver, potom klidnější Lament (skvělý text). Následuje klasická improvizace We'll Let You Know a nádherná Night Watch, zkraje trochu připomínající lidové písně. Trio je instrumentální kousek trochu ve stylu Prelude, následuje gradující The Mincer a potom už dvě delší instrumentálky: Starless And Bible Black nemá nic společného se Starless z alba Red a osobně mi připadá malinko nedotažená, i když konec trochu a la Larks Tongues In Aspic I není špatný. Vrcholem alba je ale pro mě geniální Fracture překypující energií a řadící se někam po bok Sailor's Tale, Larks a Red.
reagovat

Wettonovske obdobi KC povazuji osobne za nejlepsi a za nejplodnejsi ve smyslu kapelnich tahaku. Deska neni prevratna v historii KC, styl je jiz vyhraneny z minule desky a je cas na psani udernych veci ktere budou zvedat fanousky na koncertech. Velmi rychly Great Deceiver, nervni a nazlobeny Lament, balada Night Watch, ktera mi opravdu pripomina atmosferu mista a doby Rembranta. Mezitim se objevuje skvele gradujici instrumentalni improvizacka We'll let you know s necekanym koncem, perlicka Trio kde ma hlavni slovo Crossova viola.
Zrod noveho zivota evokujici the Mincer (tu mam opravdu hodne rad) a na zaver trocha kosmickeho chaosu ve Starless a Fracture. Opravdu vydarene album.
reagovat