Naposledy přidané recenze
Whitesnake / Ready An' Willing (1980)
| 21.09.2023 | Pro WHITESNAKE mám slabost. Jsou mi blízcí. Tento “easy listening rooty hard rock” ve mě rezonuje. K recenznímu marathonu jsem se odhodlal mimo jiné i proto, abych docenil díla, která mi dosud ne a ne ukázat svoji kvalitu, mají-li jakou. Ready An’ Willing odolávalo skutečně dlouho. V rozsáhlé diskografii se lehce stane, že některá alba splynou s kvantitou okolního materiálu, a je to jen otázka pečlivého a soustředěného naposlouchání, zda ukážou, co v nich je. Poslouchat WHITESNAKE opakovaně mi nečiní problém. Díky tomu se i tato deska dostala z podprůměru tam, kam patří. Tedy o trochu výše, jistě, milý Watsone.
Prvopočáteční fádní dojmy, co vydržely zhruba pět poslechů, moc nadějí nedávaly. Proč taky, když na první straně je to strašná nuda a Coverdaleovská rutina, a na druhé ještě hůř. V okamžiku, kdy se začne jakože něco dít, zjistím, že je to self-cover Blindman, který ale v původní verzi měl daleko víc života. Postupem času se sice ukázalo, že i první skladba je trochu slušnější, ovšem je to hledání stébla v rozsáhlé louži mrtvé vody. Člověk tak dlouho snižuje nároky, jen aby něco našel, až se mu to podaří. Ale budiž, Fool For Your Loving začala být postupně docela zábavná. Pak titulka, ta je taky docela zajímavá, a je dobře, že dokola omílaný slogan “Sweet Satisfaction” má potlačenou ozvěnu v tlumeném dodatku “Ready An’ Willing”. Dodává to skladbě na plasticitě. No, a s tím si musí hledač hudebních emocí vystačit.
Desku zachraňuje po zbytečném recyklovaném songu Blindman zařazení nejsilnější a vlastně jediné vysoké nároky splňující skladby Ain’t Gonna Cry No More. Ta má až Zeppelinovský rozměr a sílu. Na ploše necelých šesti minut nabízí hudební příběh a dovede ohromit svojí procítěností. Ta skladba se rovná záchrannému kruhu, co je na poslední chvíli vhozen tonoucímu. Zbytek alba tvoří tři rutinní odrhovačky bez špetky čehokoli pamětihodného, snad jen Love Man může svojí jednoduchou houpavostí bluesově potěšit, tak trochu z nouze ctnost. Písním chybí krev, tep, slzy i pot. Klobásy pro masy, bez masa.
Úplně markantní je srovnání s předchozím albem, jež se vyznačovalo suverenitou a pohodou. Rozdílové pozitivní vlastnosti, které této desce prakticky chybí, se nabízejí samy. Suverenitu nahradila pruda, pohoda zbytkově pozůstává jen na pár místech první strany. Škoda. Hodně divná je ještě jedna věc. Nově příchozí bubeník Ian Paice se na desce vůbec neprojevuje. Přínos se rovná nule. Či spíše mínusu, předchozí bubeník hrál jaksi lehčeji a trefněji. Vyniká to hodně při srovnání s kontrastující basou pana Murraye, i když ani ta není, co minule. Paice do toho řeže jako strejda z venkovské kapely, co to chce odbouchat, moc si to nekomplikovat, a pak honem na pívo…
Z dojmově podprůměrného alba se se nakonec podařilo získat solidní průměr. Díky první straně a skvělé skladbě Ain’t Gonna Cry No More. Na víc deska nemá, zcela se zde nedostává dalších špičkových písní, co na předchozích deskách byly. Jako celek ale za občasný poslech stojí. Po skoro čtverkové Lovehunter (obrovská škoda těch pár slabot, co tu desku srazily zbytečně dolů) je tohle poctivá trojka.
Japan 1987 CD Polydor P33P-25055
Dynamic range – DR12
Total 40:15
» ostatní recenze alba Whitesnake - Ready An' Willing
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Whitesnake / Lovehunter (1979)
Přesně rok po Trouble vychází pokračovatel, album Lovehunter. Se skladbou Love Hunter aneb názvoslovné schizma pokračuje. To jen tak mimochodem. Počínaje obalem, přes názvy písní, až po jejich texty, je jasné, co má Coverdale ve své rockerské palici. Prostě Dejv v plné síle. Deska se umisťuje v UK hitparádách ještě lépe než debut a muzikanti začínají pomýšlet na dobývání amerického trhu.
Každá deska musí na hodnocení trochu uzrát. Někdy i více, než trochu. K takovému procesu je chronologické testování velice vhodná příležitost. Člověk se naladí, jede v jedné vlně, vnímá návaznosti, slyší vývoj, uvědomuje si posun, je to užitečné poznávání hudby i sebe. Na WHITESNAKE jsem se moc těšil, protože přece jen některá alba znám méně, jiná mám pod silným dojmem z několika skladeb, kontinuita má drobné přetržky. Soustředěný poslech každého titulu dovolí hloubkový průzkum a kumulaci zážitků, z nichž vznikne plnohodnotná recenze, kde chci sepsat dojmy. Právě u alba Lovehunter měl tento proces zásadní význam, neboť dlouho to bylo album dvou skladeb, a jinak prázdnota.
První dojem z této desky je – pohoda. Proti minulému albu až velkolepá pohoda. Víc než nářezové hity (jsou tu), nebo prvoplánové ploužáky (jeden by tu asi také byl), tu cítím hlavně na první straně lážo plážo leháro veget… Už úvodní líně zpívaná Long Way From Home je ohromná uklidňující věc, ačkoli by se dalo tušit, že pojednává o něčem důležitém. Ale když ta její rozvážnost je tak uklidňující. Pak se přelévá do další skladby v podobném kolébavém duchu Walking In The Shadow Of The Blues, ta je snad ještě více objímající. Zde ukazuje Lord svoje mistrovství, co on uměl s Hammondy, to byl vždy elixír zážitků pro uši i ducha. Náladu čaruje i basa, ta mi zde přijde nesmírně náladotvorná, přitom se nedere dopředu. Je vždy na správném místě a zdůrazňuje ty správné akcenty. V této skladbě je současně naprosto odzbrojující kytarové sólo, které se proplétá, vzlétá, omotává se kolem Hammondů.. Jo, monstrózní skladba.
Jak by si jeden mohl myslet, že tuto vysokou úroveň budou WHITESNAKE držet i na následující stopáži alba, je velice rychle poučen o opaku na obě strany. Nyní následuje výkyv směrem naroru. Třetí skladba na desce má název Help Me Thro’ The Day a je to první vrchol. Napsal ji v roce 1973 Leon Russell a hrály jí desítky interpretů. V provedení Bílého Hada má v sobě cosi z atmosféry You Keep On Moving, ale vzala si jen tu zklidněnější pasáž, nepřichází extatické sólo. I tak má hloubku, je pevně zakořeněná v zemi a dýchá opravdovou touhou tě omamně pohltit. Basa, basa, zase basa. To je nátěr! Asi má na desce roli ploužáku, ale je úplně jiná, než jak to obvykle Coverdale předváděl. Medicine Man ještě drží standard prvních dvou skladeb, tedy opět kráčející rytmus s důrazným refrénem (“I’m the medicine man, Your doctor of love..” no jo, my ti to věříme), kdy struktura skladby dovolí při opakovaných posleších objevit a vychutnat všechna ta zákoutí a promyšlené detaily. Protože tu jsou, a to je důležité. Opět skvělé sólo, úsporná hra mistra Dowleho byla v době vydání již minulostí, neboť těsně po natočení ze skupiny odešel. Ve chvíli, kdy šel Lovehunter na trh, byl ve skupině již jiný bubeník. A to osobně pan Ian Paice. Tím se dali dohromady hned tři ex-DEEP PURPLE-ové. Ale o tom až příště.
Následující tři skladby přeskočím, protože jsou pod standardem této desky a ve stínu předchozích skladeb. Nejsou špatné, ale jde jen o ty hurá hitovky, co jedním uchem dovnitř, druhým ven, nikdy jsem si v nich moc nerochnil. Zmlsán prvními čtyřmi skladbami vybírám z této bonboniéry ale masakr největší a pro mne jednu z nejsilnějších skladeb WHITESNAKE. Tou je titulní Love Hunter. Je to vlastně taky hitovka až odrhovačka. Jenže má v sobě extrémně výjimečné natlakované pumpování, ten hukot mne vždycky ohromí. Tohle je Daveův hymnus, motto, krédo. Jak to ze sebe spontánně valí, vlna za vlnou rozpoutané žhavé hudební vášně. Kytarové sólo jako hejno sršnů.. Ať už občas album slyším jaksi mimoděk, takhle skladba odkopne všechno ostatní daleko pryč a získává celý prostor sama pro sebe. Zde se potkal hit s mega nápadem a vznikla perfektní třaskavá směs. Rozjezdem, mohutným valivým středem, a eruptickým závěrem s ozvěnou, mi dojmologicky připomíná jinou monstrózní skladbu jiné kapely. FASTWAY – Heft, zkuste to, stejnej Ekrazit.
No, a tím končí vše, co bych o desce chtěl napsat. Poslední tři stopy jsou už zase sešup dolů. Outlaw je jakýsi chorobně Párplovský odvar, a ta o tom, že někdo (kdo asi?) hledá rokenrolovou ženu na tuto noc, je vyleženě (překlep ponechán úmyslně) otravná. Závěru moc nepřidá ani pokus o zvláštní krátký zavírák. Je to jen takové došumnění. Proto zase dávám 3 hvězdy. Tři a půl, ale víc prostě ne. Protože proto, čtyři slabé skladby, jasan? A komu to není jasný, poslechnout a přečíst znovu!
Japan 1987 CD Polydor P33P-25057
Dynamic range – DR12
Total 41:18
» ostatní recenze alba Whitesnake - Lovehunter
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Return To Forever / The Mothership Returns (2012)
| 16.09.2023 | Skupina RtF ve formaci římská V nám fandům fussion hudby připravila doslova hudební hody ve formě koncertu, který jaksi vznešeně, ale současně smutně uzavírá etapu vyjímečnosti tohoto hudebního stylu. Nemyslím to tak, že je a bude hudba fussion mrtvá, ale bohůžel skupina Return to Forever, co formovala tento styl ano. Miluji tuhle kapelu a všechny její alba a přitom jsem si nikdy nepustil jedinou sólovou desku šéfa - Chicka Corey. Mám komplety Stanleyho Clarka, Al Di Meoly a Lennyho Whitea, ale když jsem kdysi cílil zájem i tímto směrem a sehnal si informace /internet nebyl podotýkám/, Chickova diskografie byla tak obsáhlá a rozmanitá, že jsem radši do toho hodil vidle a nic neřešil. Možná škoda.
Záznam koncertu je necelé dvě hodiny. Skupina se rozrosta z kvartetu na kvintet a jako pátého člena si pozvali houslového génia Jean-Luc Pontyho, který svým nástrojem obohatil a rozšířil hudební mantinely skupiny. Další, výrazná změna je na postu kytary. Dvorní kytarista skupiny - Al Di Meola zjevně neměl zájem s RtF spolupracovat, tak post kytaristy zaujal Coreuv spoluhráč z kapely Chick Corea Eletric Band, Frank Gambale. Osobně mi ta změna vyhovuje, protože jestli bych chtěl Ala slyšet hrát s jeho mateřskou skupinou, mám k dispozici oficiální koncert pod názvem Returns /2008/.
Skupina se vytasila s klasickými kousky a prřidala Pontyho báječnou skladbu Renesaince. Zvuk nahrávky je křišťálově čistý, kluci zvukaři odvedli dobrou práci. Každý nástroj má prostor se vyjádřit, nic není utopené v nějaké zvukové kouli. Ve skladbě Spain Corea spolupracuje s hledištěm a rozezpívá sál.
Určitě bych tento koncert doporučil každému, kdo byť jen trochu poslouchá progresivní jazz a fussion. Jasné jak facka *****z*****
» ostatní recenze alba Return To Forever - The Mothership Returns
» popis a diskografie skupiny Return To Forever
Whitesnake / Trouble (1978)
Rok 1978 byl u Coverdaleových docela plodný. Vyšlo North Winds, udělal kompletně EP Snakebite v obou verzích a dal světu první WHITESNAKE album s názvem Trouble (od roku 2006 začalo vycházet v digitální podobě doplněno o 4 původní skladby právě ze zmíněného EP). A taky se mu narodilo první dítě, dcera Jessica, aby byl výčet zajímavější. Byl to prý jeden z důvodů, proč deska dostala název Trouble. Sestava, která tu hraje, je téměř totožná s předchozím EP, a musím říci, že je výborná a vyladěná. Muziku si zde užívám i pro její provedení. Tři borci s kytarami na krku – Moody/Marsden/Murray – jsou dokonale sehraní. Na bicí hraje Dave Dowle, také známý z předchozího EP. Jako nová posila se objevuje další ex Purle man, Jon Lord za klávesami, který nahradil na následujících víc jak pět let dosavadní hostující session a touring klávesisty.
Na prvním dlouhohrajícím titulu WHITESNAKE se dočkáme všech známých atributů, které určují a vlastně i vymezují tvorbu souboru. Rychlonohé hard hity, monumentální střednětempé silovky, pomalé okouzlovánky, i občasný úkrok někam jinam. Aspoň dvě až tři skladby musejí mít v názvu zaklínací formuli, tedy slůvko “love”. Jelikož bez love není úspěch, všichni ji chtějí, tak jim ji dejme. Coverdale a jeho parta naštěstí tuto hru pro publikum ovládají povětšinou na úrovni a se slušným vkusem. Doplněno skvělým vokálem, spolehlivými špičkovými muzikanty, hozeno do přiměřeně hrubozrnné roviny, tak se začal rodit úspěch.
Do dokonalosti tady ještě kus chybí. Přes veškerou vyzrálost, suverénnost, a kompoziční i instrumentální zručnost se dá pár věcí vytknout. Showbusinessový model se ještě ladil. Pokud mám začít skladbami, co se mi vždycky zaseknou v uších a znatelně poruší splývavost poslechu, musím zmínit cover The BEATLES Day Tripper. Ten se nepovedl. Je kostrbatý, soustředí se na krkolomný rytmus doplněný skandováním refrénu, a jinak se tam toho moc už neděje. Ne každý umí Broučí covery udělat nonšalantně, tento je křečovitý a vybrakovaný. Hned následující Nighthawk je jako ukradená z Come Taste The Band, má tytéž kroutivé kytary s funkující basou, akorát na tomhle albu působí jalově a nepatřičně.
Na druhou stranu hned první skladba na desce je fantastická jízda. Take Me With You je monstrózní a nezastavitelná, poháněná drkotavým během baskytary a vskutku ukázkovou prací hlasu majitele značky WHITESNAKE. Neméně kvalitní, s bluesovější duší, jsou obě love-ovky – Love To Keep You Warm a The Time Is Right For Love, společně s titulní skladbou. U těchto písní se lze nadechnout a krásně si je užít. Kapela v nich předvádí doslova oblažující výkon, který umocňuje emocionální hloubku písní.
Za vyloženě podivnou považuji volbu dvou skladeb. Jednou je instrumentálka Belgian Tom’s Hat Trick a druhou představuje Free Flight, kde nezpívá Coverdale, ale Marsden. Proč, k čertu, má tato kapela potřebu dělat instrumentálky, a proč nenechá všude zpívat Coverdalea, když to je jejich zlatá hřivna? Kdyby ty dvě skladby byly aspoň o něčem mimořádném. Nepřinášejí však nic, co by za řeč stálo. Free Flight je spíš otravná svojí úpornou snahou o hit. V tomhle se podobá Lie Down (A Modern Love Song), ale tu právě Dave svým hlasem aspoň trochu vytahuje z šedi průměrnosti. Závěrečná skladba Don’t Mess With Me je takový normální standard.
WHITESNAKE na Trouble ukázali, co jim jde. Částí své produkce dali hlasitě najevo, že jsou schopni udělat naprosto parádní a chytlavou muziku. Další částí to naředili s průměrným balastem, a výsledek shodili pár blbostmi. No, co už s tím naděláme, nemůže člověk hned chtít všechno. Tedy může, ale nedostane. Ale může se aspoň těšit. V případě WHITESNAKE je na co.
Japan 1987 CD Polydor P33P-25058
Dynamic range – DR13
Total 38:22
» ostatní recenze alba Whitesnake - Trouble
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
![Whitesnake - Snakebite [EP] cover](graphx/covers/7867.jpg)
Whitesnake / Snakebite [EP] (1978)
Vývoj Coverdaleova směřování vesele pokračuje dále. Pojďme trochu odbočit od muziky, a něco si napsat o rozpolcenosti tvůrčího autorského ega. První schýza asi nastane, když se člověk odpoutá od rakety s temným logem DEEP PURPLE, co ho vynesla na oběžnou dráhu, a stane se satelitem. Musí se ze všech sil snažit, aby nespadl zpátky. Přičemž by pěkně blafnul v atmosféře Země a na povrch by se do posluchačského povědomí dostal toliko, co nějaké smetí. Osud mnoha různých ex- to jen stvrzuje. Aby se z osiřelého sólo člena stala další zářivá hvězda, k níž budou pozemšťané vzhlížet s úctou, to chce hodně dřiny a ještě víc štěstí. Samozřejmě, dá se tomu všelijak pomoci. Například hned na prvé desce Dejva je pěkně velká nálepka, co hlásá každému nevědomci, že tady je “Lead singer of DEEP PURPLE“. Fak, jo? Tak David Coverdale, nebo zpěvák neexistující grupy? Víš, kdo seš vůbec ještě, Dejve? Dále, první album se jmenovalo White Snake. Čtěte pozorně: White, mezera, Snake. Jo, bejvávalo, po přijetí tohoto názvu v jednoslovné podobě jako jména kapely, se i tomuto albu oficiálně říká Whitesnake. To jsou věci.
Rozpolcenost číslo tři je stejný roztoč v názvu alba, původně North Winds, dneska však jen a jedině Northwinds, a nikdy jinak, zpátky ni cvok. Maestru Coverdaleovi to bylo málo, jednak umožnil, aby obě LP vyšla jako 1 CD, takže tu máme dvě alba, každé se dvěma historicky odlišnými názvy, celkem tedy čtyřmi (to je Quadrophenia v praxi) s pátým zastřešujícím názvem. Po těchhle kotrmelcích bych už ani nevěděl čich su (pěkné moravské “čí jsem”, pozn. překl.). Dýsý to zjevně taky nevěděl (víte, co se stane, když se potká Alice Cooper a David Coverdale? No přece AC/DC, to dá rozum), a tak následující nahrávku vydal pod pozoruhodným názvem tělesa “David Coverdale’s Whitesnake”. Což chápu, protože se pořád touží prezentovat pod svým jménem, jež ku jeho prospěchu může býti spojováno s mateřskou lodí, ale už se zároveň trhá na vlastní dráhu. Padám k Zemi, kterou opouštím, (c) Polívka. Rajt, Wajtsnejk zní hustě, musíme se nějak etablovat, vo tom buzinec (byznys, pozn. překl.) je. Jenže, pořád nejsme na konci trhání vlastního Já na kousky. Výtvor zvaný David Coverdale’s Whitesnake – Snakebite (tady žádné Snake Bite nebylo, sou ýzy) byl původně pouhým EP, čtyři skladby, nic víc. Vyšlo jen v Evropě, do Ameriky se nedostalo. Asi šlo jen o opatrný pokus, nebo co. Poté, co Dejví usoudil, že by deska šla expedovat i za oceán, nejspíš brilantně usoudil, že bude asi krátká. Tak desku prodloužil na album. Jak? Opět typicky. Se stejným názvem, akorát na B stranu doplnil skladby z North Winds / Northwinds. Vzniklý hybrídek asi nejlépe vystihuje “Coverdaleovo schizma”, neboť je na něm jak název Coverdale, tak Whitesnake, jsou tu skladby z obou období, pěkně na jedné placce.
Odbočka v odbočce. Jsa dosud jasné mysli (nevím, jak ještě dlouho), velmi dobře si uvědomuji, že používám Davidovo personální jméno, či příjmení, jako bych se s ním znal (tuplem vyloučeno), nebo u toho byl (taky vyloučeno), anebo to měl aspoň řádně nastudované (ani prd, zlatá rybko). Jde čistě jen o moje fabulace a imaginace, pro zábavu. Jestli se tyto mozkotoče děly ve skutečnosti přímo v hlavě autora, či snad mu to nakukal zištný producent/manager, jestli se mu to v hlavě vylíhlo během rauše, nebo mu duch Všehomíra vstoupil takto do lebeně, nebo zda šlo o duchovní propojení s oblíbeným mopslíkem, o tom prosím pěkně nemám ani tucha. Výše uvedená psychologická anamnéza však naznačuje, že tomu tak klidně mohlo být. Familiérní tón volím pouze z důvodu větší zábavnosti zahuštěním textu atraktivní omáčkou a spekulováním o průběhu událostí na základě mně známých faktů. Tak mě berte s rezervou, je to sranda.
Zpátky z odboček pěkně na hlavní strasse směrem k muzičce. North Winds vyšlo na začátku 1978, ale bylo natočeno v březnu až dubnu 1977. EP Snakebite vyšlo také roku 1978, v červnu. Natočeno bylo během devíti dubnových dnů, též roku 1978. Oba tituly tedy vyšly pár měsíců po sobě, ovšem jejich vznik dělil víc jak rok. To je z hlediska vývoje mladého rockera docela dlouhá doba. Jak je to znát na muzice? Po pravdě, jen trošku. Vlastně mohu konstatovat jednu věc. Ubylo pomalých skladeb, víc se to spontánně hrne. Zajímavé je, že i na té pozdější reedici byly pro doplnění vybrány tvrdší a lepší skladby z North Winds, přičemž se tam neobjevil ani jeden ze tří cajdáků. A to něco znamená. Proto tedy LP Snakebite působí rockovým a kompaktním dojmem, i když je to slepenec. Také proto tvrdím, že hudební posun se v průběhu roku neudál slyšitelně prakticky žádný.
Pojďme se ale věnovat EP. Na těch čtyřech skladbách je zajímavé ještě to, že Coverdale je výhradním autorem jen jedné skladby. V jedné ho autorsky doplnil kytarista Bernie Marsden, v další se přidalo všech pět doprovodných muzikantů. No, a tu čtvrtou Ain’t No Love In The Heart Of The City převzali od autorského dua Michael Price & Dan Walsh, které ji napsalo v roce 1974 pro amerického bluesmana Bobby “Blue” Blanda. Tuto skladbu po jejím zhitovění převzala kvanta interpretů, mezi jinými třeba Chris Farlowe a Mick Abrahams. U Coverdaleových WHITESNAKE se také jednalo o hit a jde o stabilní číslo na jejich koncertech.
To, že do kapely přibyl druhý kytarista se stalo celkem důležitým faktorem. Muzika se postupně začíná modelovat do tvaru solidního hard rocku se slyšitelným bluesovým spodkem. Tandem Moody/Marsden je určující pro vývoj kapely na následujících albech. První skladba na EP to tedy ještě zrovna moc nepředvádí. Klasické rokenrolizující číslo Bloody Mary mělo být asi atraktivní, ale je to docela odrhovačka, co si budeme povídat. Sice všechno šlape, jenže něco takového hrál každý šikovnější pub band. Druhá Steal Away je zase jižárna jako vyšitá, krásné klouzavé kytary, bublající basa, paráda. Sice ne hard rocková, ale pěkně rozpálená. Je divný, že tohle EP původně nešlo do Států, když hned první skladby jsou jako ušité pro tamní publikum. Pak už je na řadě zmíněná Ain’t No Love In The Heart Of The City, a je fakt dobrá. Má v sobě hodně vzduchu, což dá vyniknout melodii a hlavně bluesové zemitosti. Překrásné kytarové sólo.
Poslední je na EP skladba Come On, která se mi líbí nejvíc. Je to už docela klasická WHITESNAKE hard rocková skladba postavená na hbitých kytarách, skvělém zpěvu a působivém refrénu. Netlačí na pilu, jako některé z jejich budoucích pokusů o hit, obzvláště v refrénu cítím něco jako pohodu, nadhled a současně vroucnost, to je vzácná konstelace. Ano, tato skladba je vskutku nejzábavnější, naštěstí jejího ducha rozvíjeli i nadále. Není asi náhoda, že ač na EP závěrečná, na LP a CD reedicích Snakebite se dostává hned na úvod a celé album otevírá. Myslím, že to byl dobrý tah.
I když asi naprostá většina posluchačů vlastní tento titul v jeho osmi skladbové verzi, historicky jde o EP. Bylo provedeno s různými cover arty, distribuováno pod různými názvy. První edice dokonce na bílém vinylu, to v té době nebylo zrovna obvyklé, hrátky s tematickými barvičkami jsou znakem až současné fošnové renesnace. Tedy mějme na paměti - 4 skladby jsou originální. Vnímám je jako důležitý bod ve vývoji kariéry souboru, zaslouží si rozhodně pojednání formou samostatné recenze. Jako každé EP je však i tohle jen polodeska, které více naznačuje, než předvádí. Zde naznačuje o něco více toho dobrého, dávám lepší tři hvězdy.
US 1987 EP 1st press Sunburst INEP 751
Dynamic range – DR13
Total 16:27
» ostatní recenze alba Whitesnake - Snakebite [EP]
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Coverdale, David / Northwinds (1978)
Druhou sólovou desku Coverdale udělal hned do roka po té první. Měl na ní osvědčené muzikanty, z nich rozhodně musím na prvním místě zmínit kytaristu Mickey Moodyho, což je muzikant pro hard rock jako stvořený. Způsob jeho kresby klouzavých riffových postupů je velmi typický, a také se jako jediný podílel na autorství některých skladeb. Klávesistou byl znamenitý studiový hráč Tim Hinkley, známý mimo jiné ze spolupráce s kapelami jako HUMBLE PIE, THIN LIZZY, BAD COMPANY, The ROLLING STONES, a podílel se na sólové desca Pete Sinfielda a na filmové verzi Quadrophenia. Na basu zde hraje Alan Spenner, který se dříve objevil například v kapele Joe Cockera na Woodstocku. Bicí obsluhuje jeden z nejvšestrannějších hráčů, co doprovázel desítky světových kapel a interpretů Tony Newman, objevil se také na soundtracku Tommy. Smetánku britských hudebníků na této desce doplňuje Roger Glover, jenž hraje něco málo nástrojů a desku především produkuje. Pak je tu ještě jedno zajímavé jméno, ale to až později..
Evidentně poučen debutem zde Coverdale vsadil na to, co bylo úspěšné, co se minule osvědčilo. Usmyslel si, že skrze cajdáky cesta vede, a tak desku uploužil až k uslintnutí. To znamená, že pomalých skladeb si tu užijeme, jsou tady hned tři, a střednětempé kousky s bluesovým podhoubím další tři. Samotný návrat k hard rocku je jistě dobrým směrem, ale jde se zatím docela oklikou. Právě ty zmíněné pomaláče jsou fakt dost nezajímavé šmajdáky, co sice možná na někoho zapůsobí, ale hudebně je to plytká nuda. Obzvláště Time And Again je nyvá popí unylost, i ten Coverdaleův vokál je tu nevýrazný a zakřiknutý. Vzhledem k tomu, že skladbu kromě hlasu tvoří už jen klávesové kuňkání podbarvené táhlými smyčci, tak je to předlouhá slabota, co jí chybí náboj. Mistr balad se seknul i s titulním songem, ten se povedl tak napůl. Melancholická balada, která dala desce jméno, má sice pěkné občasné dynamické prvky, ale jako celek není příliš přesvědčivá, chybí jí větší hloubka, jako by se nedovedla rozhodnout, co z ní nakonec bude. No a Say You Love Me je prostě hloupý slaďák zcela postrádající sílu bomby Blindman.
Ovšem, co se nepovedlo u cajdáků, to nám vynahradil u většiny ostatních skladeb. Hned první track Keep On Giving Me Love zaujme úspornou kytarovou hrou (úplně jako Blackmore v období Who Do You Think We Are) s ohromným charismatem. I k prvním dvěma deskám BAD COMPANY bych náladu písně přirovnal. Velmi nadčasová skladba, co má v sobě zakódovánu bezděčnou neokázalou působivost, jo takové miluju. V této skladbě všechno do sebe skvěle zapadá, i ty klávesové motivky v pozadí, i ta chvilková foukačka, při které je to Plantovské jako prase. Tuto úroveň si udržet celé album, to by bylo.
Když skočím do druhé poloviny desky, najdu tam další dva skvosty. Queen Of Hearts jsou už skoro WHITESNAKE. Tam je žhnoucí proud Coverdalovského umu. Skladba střídá pomalejší pasáže (ty činely!) s razantnějšími, získává tím neobyčejnou výrazovou dynamiku, je proměnlivá, plastická a vykresluje nádherné hudební obrazce v křivkách a obloucích. Zase řezavé kytarové sólo, sbory, gradace. Jsem unešen! Hned po ní mi ale nedá vydechnout ani Only My Soul. Ta je trošku klidnější, zdálo by se obyčejnější, navíc mi připomíná motivicky cosi od RAINBOW nebo DEEP PURPLE. Jenže skladba mimo to obsahuje moc pěknou artrockovou pasáž, jakoby úplně odjinud, sice krátkou (2:30-3:20), avšak pro skladbu nesmírně užitečnou. Basa, klávesy, bicí, housličky, masox! Závěr desky obstarává tak trochu rutinní Breakdown, prostě se hrne dopředu, naštěstí umí podbarvit refrén originální riffovou jízdou, co umí pěkně rafnout, a kytarová sóla jsou taky fajně nabroušená.
Vynechal jsem záměrně jeden kousek. Začíná skoro jako kulisa varietního čísla s trumpetami a klavírem, avšak ve chvíli, kdy by to mohlo začít prudit, přehoupne se do gospelové druhé poloviny, kde rozverné sbory dávají pořádná kila, a je to na WHITESNAKE celkem neobvyklá jízda. Jeden ze songů, co utkví v paměti a má schopnost přitáhnout tak, že si z alba pamatujete hlavně jeho. Aha, ještě píšou, že tam v těch sborech zpívá i Ronnie James Dio. Já ho tam teda neslyším, ale píšou to, tak tam asi je, žejo. Pro mě je rozhodně Give Me Kindness jedna ze dvou nej skladeb na této desce, společně s Queen Of Hearts.
I díky výtečné produkci nemám problém nasadit tři hvězdy. Kdyby tam nebyly ty nudné pomalé skladby a řekněme průměrná Breakdown určitě bych šel vejš. No, dobrý vklad pro příště. Rozhodně deska zasluhuje pozornost pro několik opravdu povedených songů.
UK 1988 CD Connoisseur Collection VSOP CD 118
Dynamic range – DR10
Total 39:32
» ostatní recenze alba Coverdale, David - Northwinds
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David
Coverdale, David / White Snake (1977)
| 11.09.2023 | První Davidovu sólovou desku jsem si pořídil poměrně záhy, někdy na začátku devadesátých let, na jednom z prvních CD vydání, kde byla pohromadě s následujícím albem North Winds (1978). Pěkný stylový obal, renomé výborného vokalisty, předchozí párplovské záseky, to nemohlo být špatné. No, a bylo. Nejenže si doteď výrazně pamatuji své zklamání, ale navíc se chabý dojem z desky dodnes nezlepšil. Ta tam jsou velká očekávání, dnes jsem ochoten být velmi milosrdný, ale na této desce nenaskočilo během desítek let vůbec nic.
První, co břinkne do uší, je zvuk. Utopený, zahlušený, bez drajvu a hard rockového řinčení. On to taky žádný hard rock není. Jednak se mu již na posledním DEEP PURPLE albu dost vzdálil, jednak zde hledá svoji polohu ve všech možných koutech hudebního hokynářství. Jestliže na Come Taste The Band (1975) mu v té ne-hard rockové poloze autorsky i instrumentálně asistovaly špičkové osobnosti, a dali společně vzniknout hudebnímu milníku, zde tomu tak není. Tedy, hvězdná jména jsou tu též, jen ta alchymie se jaksi nedostavila a výsledek odpovídá. S odstupem času nutno říci, že Coverdale se ke své slávě postupně, a bezpochyby zaslouženě, vypracoval. Nebyla to zčista jasna zazářivší kometa, jako na Burn (1974).
„Bílej had“ je nesmělá a nepříliš invenční deska. Velkým kladem je vokál, poklad, kterým Coverdale disponuje. Je tady ale nepochopitelně vzadu, vůbec nechápu, proč jej v mixu tak potlačili. Mohl dost zachránit. Rokenrolizující funko soulování není příliš atraktivní, jde o druhý odvar z Párplů, leč vhodnou produkcí mohl být atraktivnější. Zde je zvuk alba ránou, která výsledek dorazila. Pozdější remasteringy nic nezachraňují, jen přidávají do masteru kompresi, jenže tato deska byla placatá už předtím. Dovedu si představit, jak některé skladby by po přearanžování a přemixování mohly být alespoň neunavující. To platí hned pro první Lady, kde jsou slyšet zárodky pozdějších pulzujících hitů WHITESNAKE. Á propos, titul White Snake dal aspoň název budoucí skupině, takže neopominutelnost díla je stvrzena.
Druhá skladba, těžkotonážní balada Blindman, naléhavá a mohutně gradující, měla dokonce to štěstí, že ji Coverdale opravdu na pozdějším albu Ready An’ Willing (1980) předělal. Zde představuje nejsilnější moment alba, drásající vokál vyzařuje gejzíry emocí. Tím máme ovšem to lepší z desky za sebou, dál už se toho moc pamětihodného neděje. Je vidět, tedy slyšet, jak se zkouší všechno možné. Saxofony, dámské sbory, mainstreamový soul, rocková rutin Jasně, záblesky budoucí brilance tu jsou, část skladeb lze vnímat jako historický relikt, ale celé to velmi a rychle zestárlo.
Poslech je jen nostalgie, ať jsem smířlivý. Na dost věcech je znát, že se nepovedly, ačkoli snaha byla. Titulní skladba je standardní rockec, jiné skladby zase působí dojmem nezkušené upachtěnosti, další jsou prostě unavené. Doposlouchat desku vyžaduje jisté úsilí, protože od poloviny dost nudí. Peace Lovin Man připomíná, až kopíruje, With A Little Help From My Friends od The BEATLES. Druhá balada na desce Hole In The Sky je příliš marmeládózní. Celebration je křepčení, kterému příliš nevěřím, jen taková funky life křečovitá póza.
Spousta věcí je zde nedotažených, přičemž se z nich něco určitě vytěžit dalo. To naštěstí David v příštích letech udělal. LP White Snake hodnotím za dva a půl, kdyby to nebylo pod dekou, zaokrouhlím nahoru. Ale takhle dvě startovací hvězdy.
Japan LP Polydor MWF-1027
Dynamic range – DR15
Total 39:43
» ostatní recenze alba Coverdale, David - White Snake
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David
Stern, Mike / Is What It Is (1994)
| 09.09.2023 | Tohoto vyjímečného muzikanta jde poslouchat v každém módu /uklízení, sport, vaření, práce...../, prostě geniálně setavená hudba, kdy se nemusím na ni tolik soustředit. Plyne do mě absolutně nenásilně sama a zanechává ve mě pocit, že jsem se setkal s vyjímečnou kvalitou. Mike Stern připravil opět kvalitní kytarové hody. Jako skladatel připravil velmi krásné harmonické skladby, míchající se s těmi méně melodickými. Za zmínku stojí i to, že Stern po páté skladbě vyměnil bubeníka, takže tracky 1-5 Dennis Dhambers a 6-9 Ben Perowsky. Určitá změna na postu bicích je malinko znatelná, ale posluchačovi-nemuzikantovi to patrně unikne, kdežto profík to odhalí ihned. Aspoň si to myslím.
Mike Sterna na většině jeho alb doprovází mimo jiné.... saxofon. Ani zde MS neudělal vyjímku a pozval do studia Michaela Breckera a Boba Malacha. Každý si to odfoukal v různých skladbaách, společně však nikoliv. To je škoda, protože jejich nějaký společný jam a kytarou by album vystřelil o poznání výše.
IS What Is It je výborná deska. Musím dát ****z***** a něco k tomu.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Is What It Is
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Scorpions / Rock Believer (2022)
Upřímně řečeno, opravdu jsem nečekal, že Scorpions ještě kdy vydají (a či vůbec) nějaké převratné a výborné album, jako se to stalo třeba dalším starým bardům Uriah Heep s posledními dvěma fošnami...
Leč stalo se, Škorpióni vyjeli s překvapině výborným albem, které bez váhání řadím mezi jejich nejlepší.
Deska začínám netradičním trackem Gas In The Tank a šlape skvěle až po závěrečnou When You Know, kterou zařadili i v akustické verzi do bonusových skladeb.
Pro mě loni jednoznačně album roku.
» ostatní recenze alba Scorpions - Rock Believer
» popis a diskografie skupiny Scorpions
Cobham, Billy / The Art of Three (2001)
V roce 2001 se Billy Cobham pouští do experimentu, který v jeho kolekci doposud vydaných alb něměl obdoby. The Art of Three je live akustická nahrávka tří slavných. Billyho není třeba řešit. Má zde na Rockboardu profil a poměrně obsažnou /ne však kompletní/ diskografii. Kenny Barron je skvělý americký pianista a v oblasti jazzu patří do top třídy a Ron Carter - kontrabas, je hudebník, co nahrával s Milesem Davisem jedno lepší album, jak druhé. Byl však nucen odejít, když si Davis usmyslel, že jeho tvorba půjde jinou cestou ... cestou elektriky. Ronovi byla nabídnuta možnost u MD zůstat, ale za podmínky, že bude hrát na elektrickou basu. Carter se s Davisem domluvili na ukončení spolupráce, protože Carter odmítl hrát elektricky.
A zajímavost : Ron Carter hraje na kontrabas československé výroby.
Album TAoT je kolekcí jazzových standardů, z těch známějších bych jmenoval Stella by Sarlight, Round Midnight a Someday My Prince Will Come. Album nepatří zrovna do skupiny těch kratších stopáží. Má 73 minut, což může být pro někoho tak dlouhé, že se v tom začne plácat...jako já kdysi. Úplně nejlepší je to poslouchat v relax modu. Při nějaké činosti, třeba cestování, vaření, uklízení nebo kutění se koncentace pro vstřebání této muziky vytrácí. Aspoň za mne.
Po hudební stránce a výkonech je vše podáno ve špičkové kvalitě. Rytmická sekce Cobham - Carter si rozumí víc než dobře. Billy si na tomto projektu vytýčil nové mety. Jako bubeník zde hraje víc technicky, než dynamicky. Jemné bicí tempa, metličky, hodně jemných činelů a dalších bubenických záležitostí se kombinují s kontrabasem Rona Cartera. Jako rytmická sekce vše vymazlili do posledního detailu. Stačí si poslechnout jejich jamování, třeba v Autumn Leaves. Když připočtu famózní hru na piáno Kennyho Barrona, který tomu všemu staví melodii, něhu, lásku, cit a stejně tak i živelnost, vyjde mi, že tohle koncertní dílo z evropského turné je poměrně zajímavý jazz.
Kdysi jsem tohle album opentlil ***z***** dnes bych v pohodě desce udělil o jednu navíc.
Další zajímavý a novátorský počin v Cobhamově portfoliu.
Mám ve své zbírce cd tří takováto tria v podání piáno, kontrabas a bicí. Nejvíce mě oslovilo trio Clarke, Hiromi & White - Jazz in the Garden /2009/, ale i The Art of Three je moc zajímavé a podmanivé.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - The Art of Three
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Di Meola, Al / Pursuit of Radical Rhapsody (2011)
PoRR z roku 2011 je zatím poslední studiová práce Alova projektu World Sinfonia. Uběhlo hodně času od prvního vydání WS z roku 1990, kde začínali jako kvartet. Jak se tento projekt vyvíjel a měnil souběžně s Di Meolovými sólovými deskami, dospěl do stavu, kdy ho máme právě v této hudební podobě. Nutno dodat, že Pursuit of Radical Rhapsody je čtvrtá studiovka World Sinfonie, ale to, co Al u tohoto projektu nedohnal ve studiu, dohnal na koncertních prknech. World Sinfonia má rovněž čtyři oficiální koncertní záznamy.
Album má dlouhou stopáž. Má přes 70 minut a to je sakra porce hudby, která má složitou strukturu, takže první poslech byl pro mě spíš seznámení se zvukem a aranžemi, než nějaké pochopení melodie. Oproti prvním třem deskám WS je tohle album v určitém smyslu nové. Neuslyšíte tu "jedinou notu" od argentinského bandoneonisty Astora Piazzollly, kterému se Al na předchozích počinech WS tak houževnatě věnoval. Téměř vše je made of ADM. Avšak ani Al si neodpustil pár coverů a ku závěru desky si dopřávám bítlsácké Strawberry Fields a jako finále nesmrtelnou skladbu Over the Rainbow.
Deska PoRR je celkově vystavěna na bohaté produkci. Jako World Sinfonia se zde prezentují v šesti muzikantech oproti původním čtyřem. Skupina začínala před lety v podobě dvě akustické kytary, bandoneon a perkuse. Na tomto projektu se vše rozšířilo o mnoho dalších hudebních struktůr. Akustické a elektrické kytary, akordeón, klávesy a piáno, bicí, akustická basa a pro tři skladby si Al pozval smyčcový kvartet. Celkem slušná dramaturgie.
Tuhle desku mám rád. Po každém poslechu se v ní objeví něco nového, co mi bylo předtím utajeno nebo mi něco uniklo. Tohle je výborné album a zaslouží ****z***** Chce to jen více naposlouchat.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Pursuit of Radical Rhapsody
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Stern, Mike / Mike Stern - Jeff Lorber Fusion : Eleven (2019)
Honosné spojení světové kytarové veličiny Mike Sterna a klávesového mága Jeffa Lorbera bylo pro mě překvapením, na které jsem se moc těšil. Už samotná fůze těchto dvou by měla být jistým jistým ve světě jazzové hudby. Sice jsem doposud tvorbu Jeffa neznal a ještě neslyšel, věděl jsem jen to, že je velmi populární a žádaný. A JL mě překvapil neuvěřitelně. Jeho kompozice a cit pro melodičnost jsou přesně to, co mě zasáhlo. Už úvodní Righteous z jeho pera je delikatesa. Jeffovi jako autorovi skladeb patří 5 songů z deseti a každý z nich se mi líbí. V tomto případě je album u mě dost vysoko. Ovšem co u mě snižuje radost z poslechu jsou skladby od Mike Sterna. Až na track Nu Som, Mike nepředvedl ma nahrávce nic nového a naflákal na Eleven věci z jeho dřívější tvorby. Asi ani Jeff Lorber nepřišel s ničím novým /fakt nevím/, ale jak už jsem uvedl výše, Jeffova hra je pro mě premiéra.
Očekával jsem spíše spolupráci na novém materiálu. Tady si hraje každý na svém písečku. Když jde o Sternovy skladby, dominuje jeho kytara a klaávesy Lobrera si Mke pustí k tělu jen pro jejich sólo. To samé platí obráceně. Kde je nějaké jamování - já na bráchu....brácha na mě. Kde jsou nějaké společné nápady? Co považuji za zajímavé je bubenická sekce. Na albu se střídají v různých sklabách Dave Weckl, Gary Novak a Vinnie Colaiuta.
Album Eleven bych přirovnal ke klasickému Mike Stern featuring Jeff Lorber a Jeff Lorber featuring Mike Stern. O nějaké výrazné spolupráci, natožpak přínosu něčeho významného a zásadního do světa jazzové hudby nemůže být řeč. ***z***** a to díky Jeffovi, který mě oslovil. Mike je můj velký oblíbenec - mám ho komplet na cd - mě nepřesvědčil.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Mike Stern - Jeff Lorber Fusion : Eleven
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Reaction / Reaction (1972)
Jednoalbumovky. 70. roky minulého storočia. Vášeň a láska, ktorá je pre mňa, to už dávno viem, celoživotná.
V oblasti blues-hard rocku v obsadení – klasická trojka – z prelomu 60. a 70. rokov sa mi ešte nestalo, že by ma nejaká kapela nebavila. Preto som nemeckú úderku Reaction bez váhania naslepo zakúpil a jej jediný eponymný album bez obáv vložil do mechaniky.
Viete, čo? Prekvapenie sa nekonalo. Gitarový hard rock rozkladajúci sa na ploche tridsiatich troch minút a deviatich skladieb prináša nekomplikovaný, ale o to ostrejší zážitok. Pocitovo by som hudbu prirovnal kamsi ku skupinám ako Freedom (Mistreated) alebo hoci Groundhogs (The Mask),
Spomedzi svižných kúskov vyčnievajú tie ostatné, ako napríklad cez echo prehnaná posadená lavína What’s Going On Around. No a skladba, ktorá sa volá Funeral March Of A Marionette nemôže byť zabudnutá!
Celkovo ide o ten typ muziky, ktorá si vystačí s rádiovým formátom trvania skladieb (plus-mínus tri-štyri minúty) a dlhšie kompozície sa zjavujú zriedkavo (Live Is A Wheel). Riffy, sóla, sem-tam nejaká tá stopka, sloha-refrén-sloha, skrátka pohodová a pritom živelná hudba, akú milujem. A to vôbec nie je málo!
» ostatní recenze alba Reaction - Reaction
» popis a diskografie skupiny Reaction
Cobham, Billy / Inner Conflicts (1978)
Rok 1978 je pro Billyho Cobhama hodně plodný. V tomto roce vydal dvě studio alba /Simplicity of Expression plus tohle/ a jeden fajnovej koncert Alivemutherforya. Inner Conflict je koncepčně zajímavá deska. Je složena z pěti skladeb. Jako úvodní track Cobham připravil svůj osobní medajlon. Je to vlastně desetiminutová hudební koláž zahraná na bicí a perkuse, propojená se syntezátory a syntezátorovým programingem, nejspíš technickou novinkou té doby. Osobně mě tyhle prezentace na Billyho deskách nudí. Ale po tomto stejnojmenném úvodu jako album, přichází to pravé ořechové. Deska se odsud dělí na dvě části. Ta první část /tracky 2 a 4/ je čístá fussion druhé půle sedmdesátých let, řízlá funky, latino a afrika ryrtmikou. V druhé skladbě se prezentují kytarová a klávesová sóla. Elektrické piáno mě zde vyloženě těší. Ve čtvrté skladbě je zajímavá přidaná hodnota - trombon a píšťalka.
Druhá část /track 3 a 5/ co do obsazení muzikantů jede v úplně jiné lajně. Zapoměl jsem totiž dodat, že každá část má rozdílné muzikanty, krom Billyho, to je jasné. Song 3 /Nickles and Dimes/ je především o bohaté dechové sekci. Závěr alba /track 5/ navozuje uvolnění od napětí a výkonu předchozích písní, akusticky zahraná skladba - krom keyboard sóla od George Dukea - v ležérním, uvolněném duchu dá čas mozku na vzpamatování se z této fussion jízdy.
Billy Cobham si na natáčení pozval ředu světových hudebních veličin. Don Grolnick, Ruth Underwoodová, Steve Khan, John Scofield, Alphonso Johnson, George Duke, bratři Breckerové a další. Ti všichni se podíleli na nahrávání skvělého alba, plného krásné fussion melodiky. ****z***** Plný počet nemohu udělit kvůli první sklabbě, která celý dojem z alba srazila o jednu ježatou.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Inner Conflicts
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Cray, Robert / Robert Cray Band - Don't Be Afraid Of The Dark (1988)
Někdy na počátku tohoto milénia se vrátil kamarád z USA a přivezl si řadu CD. Mezi nimi byla i dvě od Roberta Cray. Šlo o tituly "Shame+A Sin" ´93 a "Take Your Shoes Off" ´99 a když mi je s objevitelským nadšením půjčil, došlo na mé první setkání s hudbou tohoto moderního umělce starého žánru. Cray na mě od začátku působil příjemně až uhlazeně, a možná to bylo to, proč jsem se spokojil s tím, že jsem si ta dvě půjčená alba nahrál na minidisc a jednou za čas se k nim vrátil.
Před pár týdny jsem však narazil na toto LP na aukru a za pár korun obohatilo mou vzkvétající sbírku vinylů. No a já při třetím poslechu přicházím na to, že tahle hudba není zase až tak uhlazená. Přiměřená dávka bluesové decentnosti totiž Robertovi vůbec nebrání v tom, aby i věci, které někdo zařadí snadno po prvním poslechu odsune do pozadí, nepulsovaly nakažlivou bluesovou horečnatostí vzrušujícím napětím. Jsou tu i písně, které nad ostatní tzv. vynikají (třeba živá "Across the Line" nebo titulka "Don't Be Afraid of the Dark") tím, jak se obrací k žánrové tradici a jak z ní dokážou vytěžit pomocí výborné kytary a dechových partů ještě něco navíc. Ale nejen tyto jsou důvod, proč mIluju Robertovo úsprornou a přesto vynikající práci s kytarou, ale také jeho nezaměnitelný zpěv.
Chválit mohu postupně každou z těch deseti písní (protože je za co), a i když při prvním poslechu mi některé připadali snad lehce průměrné, jsem vyveden ze svého prvotního omylu a dneska i ty vnímám jako výtečné. Velmi solidní album za 4,5. Mám rád desky, které s každým dalším poslechem přináší nové impulsy a "Don't Be Afraid of the Dark" z roku 1988 je jednou z takových.
» ostatní recenze alba Cray, Robert - Robert Cray Band - Don't Be Afraid Of The Dark
» popis a diskografie skupiny Cray, Robert
Satellite / A Street Between Sunset and Sunrise (2003)
Při pohledu na obaly a názvy čtyř alb, která vytvořili tito výteční polští neoprogeři (z valné většiny dříve a dnes už opět tvořící skupinu Collage), je zřejmé, že Satellite chovají ve zvláštní oblibě noc a soumrak. Zklamal by se ale, kdo by očekával, že jejich hudba bude temná či pochmurná. Má v sobě vždy lehkou melancholickou či nostalgickou pečeť, to jistě, pro vystižení jejího celkového rázu mě ovšem nenapadá lepší označení než perlivá.
Ponořit se do přítomného debutu je trochu jako dát si bublinkovou lázeň a k tomu ještě sklenku šampaňského. Nahrávce dominují bicí s klávesami a společně vytvářejí zážitek, který stejnou měrou osvěžuje jako uvolňuje. Zvláštní rozpoložení, do jakého se člověk dostane tak nejspíš navečer, je ostatně i tématem alba. Trochu přemítání o životě, trochu rozhovor sám se sebou, možná i balancování na nějaké hraně, pootevření dveří do jiného světa...
Deska se nese od začátku do konce ve středním tempu, a i když se při opakovaném poslechu vyloupne pár výraznějších pasáží, silných melodií, dramatických refrénů, působivost této hudby je kromě celkové nálady především ve způsobu, jakým se tu pracuje s drobnými ploškami. Můžete vzít libovolných pár vteřin a vždycky najdete něco zajímavého. Měňavá, jiskřivá a světélkující, hudba se do uší vemlouvá jakoby odevšad najednou a zároveň si nechává jistý odstup. Je v ní prostor, který láká k objevování.
Je to vlastně největší kompliment pro muzikanty, když se hudba vzpírá popisu a v její přítomnosti posluchači docházejí slova. Než jako recenzent selžu definitivně, jmenuju ještě aspoň pár oblíbených skladeb: zadumanou On The Run, energicky zaříkávající Now nebo procítěnou Fight. Pokud nejste šťastnými majiteli původního vydání CD, najdete album nejspíš tak na YouTube. Ke mně putovala diskografie teprve nedávno objeveného pokladu jménem Satellite díky Discogs z Litvy a investice ani v nejmenším nelituji.
» ostatní recenze alba Satellite - A Street Between Sunset and Sunrise
» popis a diskografie skupiny Satellite
Signum Regis / Signum Regis (2008)
Vynikající slovenská metalová skupina, která mě nadchla debutním albem, plným parádního progpower metalu, zvlášť když na postu frontmana stál Göran Edman. Od té doby je sleduji pravidelně a samozřejmě doplňuji poctivě DGF, v níž žádné album SR není slabé, včetně EP. Takových skupin se vzácně vyrovnanými alby moc není; divím se, že tady ještě není žádná recenze, pro mě debut za plný počet.
» ostatní recenze alba Signum Regis - Signum Regis
» popis a diskografie skupiny Signum Regis
Di Meola, Al / World Sinfonia : La Melodia - Live in Milano (2008)
Di Meolova World Sinfonia se rozrůstá o další titul, nahraný živě v italském Miláně. Sestava se oproti původní partě změnila. Z akustického kvartetu krom Ala nezůstal vůbec nikdo. Al Di Meola obsadil post doprovodné kytary italem Peo Alfonsim. Kvartet Světové Sinfonie nemůže existovat bez typického hlavního poznávacího znaku a tím byl hudební nástroj jménem bandoneon. V čase vydání tohoto titulu si bandoneon "čejčnul" místo s akordeonem. Nijak zásadní změna zvuku se tím prohozem nekoná. Akustický kvartet WS si to jede dál podle zaběhnutých linií. Propracované kytarové party, snoubící se s darvou i jemnou hrou akordeonu, perkuse cajon /Gumbi Ortiz/ a sem tam i minimum vokálního projevu od mistra Fausta Beccalossiho, který si na sebe oblékl i již zmiňovaný akordeon. Set list mě potěšil. Z prvních dvou studovek WS tu máme jen jeden song /Cafe 1930/, ostatní skladby jsou pro mě v tomto podání premiérové. I když je album docela dlouhé /71 minut je až až/ dobře se mi poslouchá a nemám už problém to sjet na jeden zátah. Hodně se na tom podílí skvěle sejmutý zvuk koncertu. Album Live in Milano je především určeno pro milovníky Di Meolovy tvorby. Pro posluchače, co se v Alových pracech orientují, bude tento koncert zážitek. Já to ohodnotím ***z***** dost dobrý koncert, myslím ale - jen pro "vyvolené".
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - World Sinfonia : La Melodia - Live in Milano
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Kansas / The Prelude Implicit (2016)
Na album The Prelude Implicit som napísal nadšenú recenziu krátko po vydaní, text zmizol v nenávratne, nuž som sa po čase k tomuto albumu vrátil a pokúsim sa s odstupom vyjadriť, čo k nemu cítim.
Netajím sa tým, že Kansas pre mňa skončili koncertným albumom Two For The Show (1978), ktorý je geniálny a zavŕšil to, čo mám na tejto skupine rád. Následné pokusy o preniknutie do jej diela ma v lepšom prípade sklamali, v horšom znechutili. A tak som kapelu vypustil z mysle, až sa zrazu zjavil album The Prelude Implicit. Písal sa rok 2016, z kapely odišli prakticky všetci kľúčoví pôvodní členovia, ostali len bubeník Phil Ehart a gitarista Rich Williams. S basákom Greerom, ktorý je s kapelou od roku 1985, najali nové tváre – speváka a klávesáka Ronnieho Platta, huslistu Davida Ragsdalea a gitaristu Zaka Rizviho a viete čo? Dokázali nemožné! Vrátili hudbe Kansas jej tvár, pečať a podstatu. Samozrejme, ako to už býva, šlo o výnimku z pravidla, keďže album The Absence Of Presence (2020) dokázal akurát toporne kľačať pri nohách tohto titulu, napodobujúci a zúfalo sa snažiaci predstierať, že nie je fádny. Neúspešne. Ale to je iný príbeh.
The Prelude Implicit znie, akoby ho nahrala mladá svieža kapela, navyše, v pôvodnej zostave na vrchole kariéry. V desiatich skladbách to vrie melodickými nápadmi, inštrumentálne party sú hutné, nechýbajú ostré husle a ešte aj spevák má v sebe kúštik kansasovskej familiárnosti. Od prvých tónov With This Heart je mi jasné, že hudobníci nie sú ničím zväzovaní, prirodzene vrhajú do éteru muziku, ktorá je rocková, poslucháčsky vľúdna a pritom dostatočne pestrá, aby ju dnešné rádiá s hrôzou ignorovali. Jasné, že najviac ma oslovujú ráznejšie rockové momenty (Rhythm In The Spirit). Tie baladické nezaostávajú (Refugee), dokonca aj monumentálne kúsky sa nájdu (The Voyage Of Eight Eighteen), nuž niet veľmi o čom. Je to skrátka skvelá muzika.
Dĺžka nepresahujúca hodinu albumu tiež prospela, neduh zvaný „nekonečná kompozičná impotencia“ sa kapele v tomto prípade vyhol. Aby som to uzavrel, za posledných desať rokov je album The Prelude Implicit jedným z tých lepších, ktoré som počul. Výborný kúsok, rád ho počúvam aj po rokoch, obstál u mňa v skúške času.
» ostatní recenze alba Kansas - The Prelude Implicit
» popis a diskografie skupiny Kansas
Pendragon / North Star (2023)
Pendragon mě nikdy ničím nezklamali - až doteď. Nick Barrett odpojil kytaru od elektřiny. Jen napůl, ale stačí to, aby se sonická krajina podstatně proměnila. Udělal ale ještě něco: nebývale se ukáznil. To se týká jednak jeho zpěvu, který je až nezvykle precizní, jakoby také "akustický", ale i kompozice. Na ploše pouhých pětadvaceti minut (kapela mluví o desce jako o mini albu) soustředěně rozvíjí trojdílný příběh putování chlapce za hvězdou a v závěrečné skladbě přenáší poselství do jiné roviny.
Moje uši si na novinku musely zvykat, ale je to jako s každým výpadkem elektriky - jakmile člověka přestanou oslepovat umělá světla, vyvstanou jiné zdroje. Najednou jsou vidět hvězdy. Novými zvukovými dominantami jsou táhlé klávesy, které vytvářejí tesklivou náladu a dávají skladbám soudržnost, ale také čisťounké, křupavé perkuse. A pochopitelně Nickova kytara. Jeho hra má naštěstí na hony daleko k drnkání u táboráku, prsty spíš jako by se probíraly tenounkými pramínky tekutého stříbra.
Tatam je rozmáchlost předchozího alba, z moře zbylo jen pár mušlí v kapse. Žádné gejzíry fantazie a volný ponor do nekonečného prostoru, jen chůze krok za krokem, s očima upřenýma na horizont, kde se snad něco rýsuje, ale jisté to není. Hudba je nezvykle střídmá a zvuk křišťálový, trojdílná kompozice je přesto jakoby jemně zastřená zlatavým pelem sdíleného tajemství. Je v ní naděje a víra. "Nikoho neposlouchám, protože nevědomost je blažená," zpívá se na začátku druhé As Dead As A Dodo, která je téměř skočná a lehce připomíná 360 Degrees z Love Over Fear.
V třetí části proud přece jen trochu zmohutní, přidá se víc hlasů... a pak je zase všechno pryč. V závěrečné Fall Away je člověk opět sám (s kytarou) a je tma. Zbylo jen neurčité pnutí, možná spíš touha než vědomí, že někde přece musí něco být. "Když najdeš něco, co miluješ, jdi za tím. V tomhle temném světě je tak těžké něco najít. Nenech to znovu upadnout." I když vše vypadá černě a co je pro tebe důležité, nikoho nezajímá. Hudba neochvějně stojí proti nicotě a vlastně to má větší koule než plné decibely. Tak jo, Nicku, zaokrouhlím ty tři a půl hvězdy nahoru.
Pendragon je nově dostupný na Bandcampu, hudba se ale odhalí až po zaplacení. CD North Star se stejně jako pár dalších dá kupodivu objednat i přes českou distribuci, cena je ovšem pro skalní zájemce a sběratele. Volně dostupná je v tuto chvíli jen kratinká ukázka (z třetí skladby) znějící v podkresu propagačního videa na YouTube. Pendragon jdou svou cestou mimo hlavní proud. Se mnou můžou i dál počítat.
» ostatní recenze alba Pendragon - North Star
» popis a diskografie skupiny Pendragon