Naposledy přidané recenze
Stern, Mike / Voices (2001)
| 17.12.2023 | Mike Stern vstupuje v roce 2001 do nového tisíciletí novátorským počinem, nemajícím v dosavadní jeho tvorbě obdoby. Vytasil se z albem, sice nahraným jeho standartním způsobem, ale s přidanou hodnotou - vokálem. Dosud nic takového u něj nebylo, a odsud vokály provázejí jeho následující alba. Ať už jich zařadil na další desky ve větší nebo menší míře, tohle cd je jeho bod zlomu.
Skladatelsky i kytarově se nikam neposunul. Komponuje a aražuje svou hudbu podle zajeté šablony a je si vědom, že musí nutně přijít s něčím výrazně novým. A je to tady - album Voices. Ohledně toho zpěvu, není potřeba mít jazykovou školu, ukončenou vyznamenáním. Tady se o texty, zdílející nějaké poselství nejedná. Vše je odzpíváno jakýmsi zpěvem - nezpěvem, jsou to pouze jakoby citoslovce a slabiky. Určitě tahle forma vokálu bude mít nějaký profi název, ale ode mě se ho nedozvíte, jelikož nemám zdání.
Jako vokalisti se uvedli čtyři muzikanti, zpívající jednotlivě nebo duetech v každých písních. Vypíchnu jednoho - Richard Bona je nejen jeden z pěvců, ale je i baskytarista. Bude pokračovat ve spolupráci i na dalších Mikeho albech.
Toť za mě zhruba vše. Shrnutí : Zvuk a textury skladeb - klasický Mike Stern s bohatou účastí hostů. Výborné album, ale já miluji jeho začátky, takže nemůžu jinak než ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Voices
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Rainbow / Live In Köln 1976 - Kölner Sporthalle 25.9.1976 (2006)
V druhej polovici 70. rokov existovala už len jedna mamutia hardrocková kapela – Rainbow. Väčšina hardrockerov sa preorientovala na jednoduchší úderný prejav, ale Ritchie Blackmore nie. Ten sádzal jeden monumentálny song za druhým. A koncerty, to bol stále gejzír improvizácií, naťahovaných gradácií, sólových vstupov jednotlivých nástrojov a pod.
Ale nie preto som si kúpil dvojcédečko Live In Köln 1976 (Deutschland Tournee 1976, Kölner Sporthalle 25.9.1976). Šlo mi o skladbu Stargazer naživo. Ritchie ju hral iba krátko, keďže bez orchestra sa mu ani zďaleka nepáčila jej záverečná extatická gradácia, nuž ju rýchlo vyradil z playlistu. Tu začína dlhočizným klávesovým introm a celkovo je drsnejšia ako štúdiová verzia. Tú však naozaj neprekonala a rozumiem Ritchiemu, prečo sa so skladbou rozlúčil. Naozaj je to najmä záver, kde kapela nedokáže tých pár fidlikaní nijako nahradiť a je to prekvapivo cítiť viac, ako by som čakal. Nepomôže tomu ani Dio, i keď sa miestami blíži k expresivite z albumu. Nečudo, že to moc nenaťahujú, skladba je rýchlo uťatá a plynulo prejde do Still I’m Sad.
Zvyšok je v podstate totožný s playlistom albumu On Stage, akurát záverečný prídavok Do You Close Your Eyes je tiež navyše. Aj výkony sú porovnateľné.
Je to vydanie skôr pre skalných fanúšikov a kompletistov, mne šlo o vlastnenie koncertnej verzie skladby Stargazer. Kto miluje Ritchieho hru a improvizačné nálady, ten si príde na svoje. Sám o sebe je to výborný archívny koncert z dôb, kedy sa ešte rock nestal karikatúrou samého seba.
» ostatní recenze alba Rainbow - Live In Köln 1976 - Kölner Sporthalle 25.9.1976
» popis a diskografie skupiny Rainbow
![Blue Öyster Cult - Some Enchanted Evening [live] cover](graphx/covers/7053.jpg)
Blue Öyster Cult / Some Enchanted Evening [live] (1978)
Blue Öyster Cult je pre mňa kultová skupina. Jej muzika je zvláštna, nikto nehrá ako oni. Okrem výberoviek, ktoré preferujem pred celými albumami, som si, čoby koncertný fanúšik, zadovážil všetky tri jej živáky zo 70. a 80. rokov. Some Enchanted Evening z roka 1978 je posledným prírastkom do zbierky a ja by som ho rád troška predstavil.
Je to taká Popoluška vkliesnená medzi macošský On Your Feet And On Your Knees a princov Extraterrestrial Live. Napokon, je to len jedna platňa, nie ako zmienené dvojalbumy. Aby toho nebolo málo, obsahuje sedem skladieb a rozhodne nemožno povedať, že sú tým naj, čo kapela stvorila. Naopak, až na Astronomy a Don’t Fear The Reaper ide o menej prefláknuté skladby vrátane kúskov z čerstvého albumu Spectres (R. U. Ready 2 Rock, Godzilla). Nechýba E.T.I. (Extra Terrestrial Intelligence), kapela túto skladbu evidentne obľubovala, ja ju považujem za menej podstatnú. Prekvapením sú dva covery, z ktorých We Gotta Get Out Of This Place je namakaný, ale Kick Out The Jams je brutálny! MC5 zasa tak často coverovať nepočuť, tobôž takto, v naspídovanej verzii. Obe skladby sú dôkazom, že kapela bola majstrom v prerábaní rockových peciek.
Ja som sa na strednej škole zoznámil s kapelou prostredníctvom Extraterrestrial Live, dodnes je to môj najobľúbenejší album od kapely. Je aj dôkazom, že mrzké štúdiové verzie skladieb môžu mať parádne prevedenie na pódiu (Joan Crawford, Godzilla, Burning For You, Veteran Of The Psychic Wars). V tomto Some Enchanted Evening sem-tam zlyháva, takú R.U. Ready 2 Rock nezachráni nič!
Ešte doplním, že album vlastním spolu s ďalšími v prevedení 5 CD Original Album Classics, kde sa nachádza aj On Your Feet Or On Your Knees, Cultösaurus Erectus, Fire Of Unknown Origin a The Revolution By Night. Inými slovami, núka mi tri balastné štúdiové albumy a jeden koncertný, ktorý vlastním aj osve. Keďže táto lacná krabička stála rovnako ako jedno CD, neľutujem.
Celkovo ide o ďalší výborný koncertný album, som rád, že ho mám. Zaujímavý setlist ho vyčleňuje z variácie na best of. To sa mi páči. A vám?
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Some Enchanted Evening [live]
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
![Blue Öyster Cult - Extra Terrestrial Live [2LP, live] cover](graphx/covers/7057.jpg)
Blue Öyster Cult / Extra Terrestrial Live [2LP, live] (1982)
| 14.12.2023 | Blue Öyster Cult je originál. Jediný svojho druhu, neopakovaný, neopakovateľný a neopočúvateľný. Tento americký rockový kolos vyžívajúci sa v mystike i sci-fi som spoznal na strednej škole a dodnes sa mi neomrzel. Spojte si to s koncertným neučesaným prejavom a dostanete Extraterrestrial Live, album, ktorý vniesol do začínajúcej ôsmej dekády minulého storočia kusisko parádnej muziky!
Blue Öyster Cult je zvláštna kapela. Jej albumy ma málokedy nadchli ako celok, ale má neskutočné množstvo geniálnych skladieb, ktoré milujem. Ako nadšenec do rockovej muziky 70. rokov a výrazný skeptik voči produkcii 80. rokov musím uznať, že ešte aj to „komerčné“ obdobie zvládla so cťou a produkovala skladby, ktoré mali niečo do seba. V rádiách (kde ich samozrejme nehrali) by vôbec nerobili hanbu. Ich potenciál bol štúdiovo často utopený v dobových pazvukoch, ale naživo zneli úžasne. A to až tak, že album Extraterrestrial Live urobil z mnohých z nich kultové klasiky. Aspoň pre mňa.
Trinásť skladieb predstavuje akúsi „bestofku“ orientovanú na druhú polovicu 70. rokov, nechýbajú však ani staré klasiky. Nahrané boli na koncertoch v rokoch 1980 a 1981, ale to vôbec neprekáža.
Ostrý nástup v Dominance And Submisson hneď ukáže, že sa s tým šestica hráčov párať nebude. Typická temná atmosféra vlastná mnohým kompozíciám kapely je prítomná a odozva publika na priamu komunikáciu je úchvatná. Monštruózna pecka Cities On Flame nechá vyniknúť bubeníka, takéto „stoptajmové“ hardrockové perly v ťažkotonážnom rytme milujem. Skôr odľahčená „rokenrolovka“ Dr. Music háji česť albumu Mirrors, klávesové sólo by mi nechýbalo. Na rozdiel od predsedajúcej skladby druhého albumu kapely zvanej The Red And The Black. Besne uháňa a tie gitarové prietrže mračien tromfnú azda iba frenetické spevy. Keby ste si tú skladbu pustili k šoférovaniu, slovenskí policajti by sa Vám poďakovali za štedré odmeny. Nastupuje jedna z najkrajších skladieb na albume, Joan Crawford (neberte do úvahy štúdiovú verziu). Citlivé klavírne intro, jemne clivá nálada celej skladby, počúva sa sama a záverečné nekonečné opakovanie refrénu s nezastaviteľnými gitarovými orgiami by som vydržal počúvať do smrti. Hitovka Burnin’ For You je naživo takisto lepšia ako originál, ale to neznamená, že je to štúdiová pohroma. Naopak, toto je klasická ukážka toho, ako mohlo aj v 80. rokoch niečo znieť sviežo a dobre.
Blue Öyster Cult vedeli zaujímavo prerábať noroticky známe veci, nuž, keď sa k nim ako hosť pritrafil gitarista Robby Krieger z The Doors, nešlo inak a vypálili pekelnú verziu skladby Roadhouse Blues. Michael Moorcock sa predstavil československým čitateľom najmä po revolúcii, kedy mu vyšlo viacero diel vďaka vydavateľstvu Laser. Tento velikán brakovej sci-fi na neštítil ani Blue Öyster Cultu a textovo prispel k tajuplnému vyzneniu hneď niekoľkých skladieb, prvou z tu prítomných je mystická náladovka Black Blade. V tesnom závese uháňa klasická vypaľovačka Hot Rails To Hell, ktorú asi v kresťanskom kostole púšťať nebudú.
Ide sa do finále. Poviem Vám, je hanbou americkej kinematografie, že sa v nej každých pár rokov natočí mizerný remake klasickej japonskej Godzilly a ani raz nie sú producenti schopní zaradiť na soundtrack koncertnú verziu hardrockového uragánu z domácej kuchyne. Reč je o skladbe, ako inak, Godzilla. Je to ťažkotonážna vražda v priamom prenose! Až sa mi veriť nechce, ako hrozne táto vec znie štúdiovo (je to naozaj zverstvo a dôkaz, že 80. roky disponovali neskutočnou schopnosťou zabiť takmer všetko dobré). A potom sa kapela vyberie na pódium a odpáli to bez idiotského zvukového balastu, klasicky, od podlahy a je to extáza v rockovom Edene! Osobne túto verziu radím k základnému štúdiu v obore „rock“ a každý študent by si ju mal povinne vypočuť. Z rovnakého súdka je aj Veteran Of The Psychic Wars. Štúdiovo utrpenie, naživo vražedná „moorcockovina“ s gitarovým sólom prekonávajúcim medzigalaktické vzdialenosti. Kdesi som sa dočítal, že tunajší Dharmov výkon patrí k jeho najlepším vôbec a viete čo? Ani sa nebudem snažiť hádať. Na záver sa patrí pripomenúť azda najúspešnejší album kapely, a síce Agents Of Fortune. Najprv relatívne „obyčajnou“ záležitosťou E.T.I. (Extra Terrestrial Intelligence) a potom svetovým hitom. Áno, reč je o (Don’t Fear) The Reaper, romantickej tragédii, v ktorej sa spieva v dialógu a osamotené gitarové trioly uprostred pesničky hádam aj zľudoveli. Opäť si túto verziu cením viac ako jej jemnejšiu štúdiovú predlohu.
Extraterrestrial Live považujem za najlepší album kapely. Bodka.
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Extra Terrestrial Live [2LP, live]
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
Rolling Stones, The / Get Yer Ya-Ya's Out! The Rolling Stones in Concert (1970)
Štúdiové albumy Rolling Stones ma zamladi nebrali, je fakt, že som si cenil najmä sóla a gitaristi od Stounov neboli práve virtuózi. Ba čo viac, môj otec mi vždy prízvukoval, že to bola najhoršia koncertná kapela na svete. S touto povesťou som sa o album Get Yer Ya-Ya’s Out dlho nezaujímal.
Napriek tomu som sa v priebehu času odhodlal kúpiť si oba stounovské živáky, ktoré na počiatku svojej kariéry vydali. Najprv som vzal tento, pretože na ňom hral Taylor, jediný gitarista, ktorý ma u nich kedy bavil, keďže vedel poriadne sólovať. O mnoho rokov neskôr som prikúpil aj Got Live If You Want It! (1966, doska vyšla iba v USA, nepliesť si s rovnomenným EP), nakoľko si v posledných rokoch systematicky budujem zbierku rockových živákov zo 60. a 70. rokov. Ale to je iný príbeh.
Poďme na Get Yer Ya-Ya’s Out – táto fráza pochádza z amerického slangu a preložil by som ju akot: Odviaž sa! Inšpiroval sa v skladbe Get Your Yas Yas Out od Blind Boy Fullera. Zachytáva skupinu počas amerického turné (nahrávky sú z 26.-28. novembra 1969) tesne pred vydaním albumu Let It Bleed (28. novembra vyšiel v USA, 5. decembra v Británii). Zostava je klasická, Jagger, Taylor, Richards, Wyman, Watts a sprievodní klavirista Ian Stewart. Inak, mám CD z roka 2012, remaster DSD, ktorý má naozaj krásny zvuk (DR je tuším 12).
K dispozícii máme desať skladieb a ich hlavným zameraním je blues. Sú tu síce dve Berryovky – Carol a Little Queenie, ale dôraz je na vlastnej tvorbe. Nechýba niekoľko nesmrteľných hitov (Jumpin’ Jack Flash, Sympathy For The Devil, Honky Tonk Women a Street Fighting Man) a dokonca aj niekoľko skladieb z čerstvo dokončeného albumu. Ide o skladby Midnight Rambler, Live With Me a o jednu prevzatú bluesovku od Roberta Johnsona - Love In Vain. Hm, vlastne som nespomenul už iba jednu skladbu, Stray Cat Blues.
Podstatná je atmosféra, koncert znie veľmi vrúcne, zemito a presvedčivo. Iste, aj tieto nahrávky sa upravili v štúdiu, prehrávali sa nejaké vokály, ale to je detail, ktorý nenarúša celkové vyznenie. A to je správne zemité, bahnité, odhaľujúce dreň. A kým zo štúdiovej tvorby ma oslovovali skôr nejaké tie singlové veci, tento album ma baví aj preto, že tam tých hitov zasa toľko nie je. A ak si odmyslím hardrockovú pecku Jumpin’ Jack Flash (mimochodom, údajne ide o najčastejšie hranú skladbu na koncertoch, jej obľuba so mnou ladí, je to kus!), tak ma najviac oslovuje pokojná bluesovka Love In Vain. Stouni vedeli, keď chceli. Každopádne sa im na tomto albume podarilo zachytiť esenciu toho, o čom bluesové muzicírovanie má byť. O sile okamihu, autentickej emócii, neopakovateľnej atmosfére. Tak to na mňa pôsobí, takto to vnímam.
Čo sa týka odozvy, v Británii sa v rebríčku vyšplhal na pekné prvé miesto, čím vytvoril rekord a historický precedens, ide o prvý koncertný album, ktorý sa dostal na špicu hitparády. Aj inde po svete sa držal v prvej desiatke, v USA bol šiesty. Viem, že predajnosť nie je kvalitatívne kritérium, napriek tomu je to indikátor popularity medzi poslucháčmi tých čias. Pokiaľ som to schopný posúdiť, túto obľubu si album udržal dodnes, hoci sa vždy nájdu aj takí, ktorých neoslovuje. Mňa si získal, ťažko povedať, či by sa tak stalo, keby som ho počúval ako tínedžer. Ale to je akademická otázka. Spolu s Let It Bleed a Sticky Fingers ho považujem za najlepší album skupiny. A to je odo mňa veľká pochvala! :)
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Get Yer Ya-Ya's Out! The Rolling Stones in Concert
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Incredible Hog / Volume I. (1973)
Zo zabudnutých hardrockových jednoalbumoviek ma práve Incredible Hog za posledné roky chytila asi najviac. Preto mi ju dovoľte aspoň stručne pripomenúť.
Išlo o typické trio (gitara-basa-bicie), všetkých desať skladieb zložil gitarista a aspevák Ken Gordon. Od prvých tónov ráznej skladby Lame (dostala sa aj na singel, spolu s Tadpole) je jasné, že tu máme hardrockovú kapelu ako sa patrí. Ešte aj tie bluesové korene (Wreck My Soul, Warning) sú správne rockové, povedal by som, že až „Creamovské“. Nechýbajú precítené naliehavé kúsky (Execution, There’s A Man), rezké rifové nakladačky (Tadpole, Another Time, To The Sea) i krehké, temné balady (Walk The Road, Losing Myself). Spevák správne jačí, plus využíva aj môj obľúbený fór, kedy melódiu spevu dopĺňa v unisone gitara. Producent dodal nejaké ruchy typu detský plač (Tadpole) alebo šum vetra (To The Sea) a keby ho nebolo, pravdepodobne by šlo o podstatne drsnejšiu nahrávku. Aj tak je to však jedna z najlepších hardrockových vykopávok, aká kedy vyšla.
Mám pre tieto jednoalbumové kapely slabosť. Incredible Hog preto hodnotím za plný počet. Je to kapela ako napríklad Freedom, svieža, ostrá, podmanivá. Volume I. je dokonalá vykopávka.
P.S. Je úplne jedno, aký obal si zvolíte, všetky sú hrozné.
» ostatní recenze alba Incredible Hog - Volume I.
» popis a diskografie skupiny Incredible Hog
Rolling Stones, The / The Rolling Stones (1964)
| 12.12.2023 | Když letos vydali Rolling Stones svou čtyřiadvacátou studiovku Hackney Diamonds, našli posluchači v jejím závěru skladbu Rolling Stone Blues od Muddyho Waterse - její originál (z roku 1950) dal přitom kapele jméno pouhého půldruhého roku předtím, než se (stále ještě hluboko v "singlových" dobách) pustila do nahrávání skladeb, které měly o několik měsíců později vytvořit jádro jejich debutového alba.
Devět rhythmandbluesových standardů, které se na desce z dubna 1964 objevují, Stones oblékli do jednotného kabátku. Srovnání s originály (či verzemi, kterými se Jagger a spol. inspirovali), odhalí, že se skladbami rozhodně pracovali a nahráli je "po svém". Někde se povedlo lépe (Route 66, Walking the Dog, Mona), někde zvuk docela tahá za uši (Honest I Do). Nejlépe mi zní varhanami ozvláštněný kousek You Can Make It If You Try, který se zavedené žánrové šabloně poměrně intenzivně vzpírá. Zajímavé pro mě bylo zjištění, že drtivá většina využitého materiálu byla v té době maximálně 5-6 let stará, a pocházela tedy z doby, kdy členové Stones formovali svůj hudební vkus.
Jako daleko důležitější než převzaté standardy vnímám autorský vklad, kterým na desku přispěli samotní členové Rolling Stones. Instrumentálka Now I've Got a Witness ještě zní hodně zaměnitelně a dobově, v Little by Little (druhé ze skladeb, připsané kolektivnímu kapelnímu pseudonymu Nanker Phelge) už hudebníci zkoušejí do rhythmandbluesového mlýna přidat vlastní trošku. Za vrchol celého debutu pak považuji píseň, která vlastně na desku žánrově vůbec nezapadá. Popová balada Tell Me, kterou spíchli společně Jagger s Richardsem, předjímá, kam bude autorská tvorba Stones čím dál výrazněji směřovat v následujícím roce či dvou.
Jagger a spol. svým debutovým LP nastavili laťku, se kterou se v průběhu roku 1964 musely chtě nechtě popasovat další kapely rhythmandbluesového revivalu jako Manfred Mann, The Kinks, The Animals nebo The Yardbirds. Zejména v případě posledních jmenovaných šlo o silnou konkurenci, jejich živák Five Live Yardbirds v mých uších debut Rolling Stones o něco předčí.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Flower Travellin' Band / Make Up (1973)
Japonská hardrocková veličina Flower Travellin’ Band patrí k tým zoskupeniam, ktoré ma veľmi bavia. Párplovský dvojalbum Make Up (na pultoch sa zjavil 25. februára 1973) ponúkol pomerne chaotickú zmes koncertných a štúdiových nahrávok, a tak si o ňom niečo povieme.
Pomiešať skladby z koncertov a zo štúdia, takpovediac, bez ladu a skladu, nie je úplne bežné. Ale ani nemožné. Podobný mišmaš nahral napríklad Santana na svoj album Moonflower. Každopádne je to zvláštna voľba. Inak, vlastním piráta od Wo-Sin Music Company z roka 1994, ktorý nacpal dvojalbum na jeden nosič, a teda vyhodil desaťminútovú skladbu Satori Pt. 2. Nahratá bola naživo v štúdiu. Zabiť ho je málo!
Z deviatky skladieb je päť koncertných – All The Days, Make Up, Shadow Of Lost Days, Hiroshima a Blue Suede Shoes. Nahraté boli v Yokosuka Bunka Kaikan v Jokosuke dňa 16. septembra 1972. Už v úvodnej temnote silno dochucovanej klávesmi novej posily sa hardrockový maniak vo mne utrhne z reťaze a teší sa. All The Days sa nikam neponáhľa, ale ako masa snehu sa nezadržateľne sunie dolu stráňou na nič netušiace obecenstvo. No a úsečná pecka Make Up, to je nespútaná energia v epicentre svojej demonštrácie!
Ako som už spomínal, do zostavy pribudol klávesák Nobuhiko Shinohara, ktorý výrazne napomohol tomu, že od sabbathovských gitarových polôh máme čo dočinenia s párplovskými reminiscenciami. Rocková balada Look At My Window by na takom albume Satori nikdy nebola možná. Na rozdiel od priam archetypálnej hudobnej temnoty Slowly But Surely. Ešte aj melodramatický slaďák Shadow Of Lost Days má v sebe niečo, z čoho by Lovecraft slintal blahom. To sa nedá skonštatovať o ďalšom, tentoraz troška nevýraznom slaďáku Broken Strings.
Dvadsaťštyriminutová skladba Hiroshima (štúdiová verzia je na albume Made In Japan z roka 1972) veští pravé koncertné hody. Právom! Je to ťaživá, mŕtvolná, mrazivá skladba. Má náznak orientálnej melodiky, v tom dobrom slova zmysle. Samozrejme, gro tvoria improvizácie, sólové vstupy jednotlivých nástrojov vrátane dlhočizného bubeníckeho sóla. Nie je to nič, čo by ste nepoznali z koncertných šlabikárov pre 70. roky. A keďže v tých časoch sa každý hardrockový koncert musel hrdiť aspoň jedným rokenrolom, Flower Travellin‘ Band zvolil Blue Suede Shoes.
Kauzu Satori som už spomenul, nuž sa pristavím pri zaujímavej záverečnej štúdiovej skladbe After The Concert. Akustická gitara, jemná nálada, rozhodne ide o katarznú záležitosť.
Album mám zafixovaný ako výborný hudobný počin, ale poviem vám pravdu, ako ho dnes počúvam, neviem nájsť jediný dôvod, prečo by som mu nenadelil plný počet hviezd. Je to moja krvná skupina, moja muzika. A vaša?
» ostatní recenze alba Flower Travellin' Band - Make Up
» popis a diskografie skupiny Flower Travellin' Band
Cobham, Billy / Billy Cobham's Glass Menagerie: Observations & Reflections (1982)
Toto druhé studiové album z Cobhamovy trilogie Glass Menagerie obnáší dvě personální změny. Odešel Michael Urbaniak /elektrické housle a lyricon/ a z kytarového postu odchází Mike Stern a uvolňuje místo Deanu Brownovi.
Album otvírá skladba Jailbait /autor Tim Landers - bass/. Je to těžkotonážní táhlá bluesovka ve které se střídají sóla kytary a syntezátoru. Druhá, W.R.S. /Dean Brown - el. guitar/ je poměrně svižný jazz, střídající rytmus. Poměrně náročný jazzrockový song na poslech, kde hraje prim hlavně kytara. Následná Arroyo /Billy Cobham/ světlo světa již spatřila na albu Inner Conflict z roku 1978. Je to klidná skladba s kytarovým sólem. Prostoru ukázat se dostávají i basa a klávesy. Verze z alba Inner Conflict, kde sóloval na syntezátor George Duke se mi líbila víc. Chiquita Linda /Gil Goldstein - keyboards/ je zase víceméně o klávesové hře. Příjemná, veselá jazzovka s funky groovem je zachycena i živě na albu Smokin' /1983/ který uzavírá trilogii Billy Cobham's Glassmenagerie. Take it to the Sky je cover písně skupiny Earth, Wind & Fire. Na tomto albu působí velice uvolněně, svěže, krásně melodicky - prostě hit. Observations & Reflections /Billy Cobham - drums/ je finále nahrávky. Fusion jak má být. Každý si zahraje to své hudební vyjádření a jako jemná mechanika složitosti švýcarských hodinek, vše do sebe dokonale zapadá. Za mě nejzajímavější skladba z desky. Píšu z desky, protože tento titul se nedočkal digitální podoby v mediu cd, ani na spotify není k mání. Mám ho ve formě cd-r, stažené někde z internetu a je slyšet nahrávání z vinylu. Ale vůbec nevadí. Studiovky Billyho mán complete. Kdysi jsem albu šoupl čisté ***z***** Je to dobrá instrumentální deska a z trilogie BCGM ji považuji za nejpovedenější.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham's Glass Menagerie: Observations & Reflections
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Master's Apprentices, The / A Toast To Panama Red (1972)
Gitarový hard rock je mojim obľúbeným hudobným žánrom. Austrálska skupina Master’s Apprentices bola na počiatku 70. rokov priam jeho ikonickou zástupkyňou. Dôkazom je hoci album A Toast To Panama Red z roka 1972.
Deväť skladieb prostých klávesov správne riffuje a buráca. Už od ostrej Answers Lies Beyond musí byť každému jasné, že nepôjde o jarný piknik na dečke v impresionistickej krajinke so zaľúbeným párom túliacim sa k sebe pri pohľade na obzor. Naopak! Tu sa veľký biely žralok chystá na nepozorného plavca, surfera, ekvivalent tuleňa, a teda pochutiny pre ostré zuby.
Aby ma muzikanti usvedčili z nepresnosti, pomalá dumka Beneath The Sun pripomína slaďák, lenže postupne graduje do zlovestnej nálady plnej znepokojujúcich gitarových sól, pod ktorými sa pretŕča hutná opakujúca sa rytmická figúra.
Obe opísané polohy kapela zvláda na jednotku, a tak aj v pokojných skladbách typu Game We Play I čosi číha na hraniciach vnímania, čosi, z čoho by Lovecraft isto vylúpol nebezpečné chápadlá. Táto dvojskladba by sa dala nazvať progresívnou, náladu dopĺňajú aj hosťujúce zbory. Zaujímavá je boogie šmrncnutá kovadlina The Lesson So Listen. O tom, že muzika je to relatívne pestrá, svedčia aj dychové aranžmány v náladovej Love Is. Druhá strana platne sa však koncentruje na rýchle kratšie vypaľovačky, a tak Melodies Of St. Kilda i Southern Cross rýchlo utečú, Až mi je ľúto, že sa táto jazda skončila. Záver patrí krátkej citlivej Thyme To Rhyme, akoby chcela kapela dosiahnuť istú katarziu.
Ak máte radi pestrú, ale najmä temnú hardrockovú muziku s pretlakom gitarových sól, A Toast To Panama Red je album presne pre vás. Pre mňa je určite!
» ostatní recenze alba Master's Apprentices, The - A Toast To Panama Red
» popis a diskografie skupiny Master's Apprentices, The
Daltrey, Roger / Daltrey (1973)
Tuhle desku přinesl do své „Třináctky“ v Čáslavské Jirka Černý. Děkuju, Jirko, za tuhle, i za stovky dalších. Rockboard nemá rubriku nekrology, asi bych jeden před pár měsíci, když odešel, napsal. Tvůj vkus a Tvé přemejšlení nejen nad muzikou, ale i světem, formovaly i mé. Jirka, když hrál desku, vždy vystavil obal. Ten maskulinní anděl s tím blonďatým hárem na titulní straně se mi líbil. Když jsem pak bral po pár měsících do ruky své vlastní LP, s krásnou, trochu porézní texturou papírového obalu, na jeho zadní straně byla ta hlava s Daltreyho hárem zezadu ve stejném rámečku. Vtipné.
Na tomhle albu, vzniklém jako jakási Daltreyho oddechovka, samostatný projekt v době mezi vrcholy tvorby The Who, tj. Who´s Next a a Quadrophenií, účinkovala řada skvělých hudebníků – např. klávesista Argent, Arbus na housle, spoluhráč z The Who Entwistle na baskytaru (na bonusové stopě na CD There Is Life, která není na originálním LP, také Jimmy Page). Většina písniček je z pera písničkáře Lea Sayera a Dava Courtneyho. Je to tedy veskrze písničkářské album. Album možná pro holky, plné silných, nádherných, placama možná i dojemných melodií; s pár a pak i se svojí ženou jsme to hodně poslouchali. Nejsem šulín, co by se holkám podbízel. Já to album skutečně miluju. Sayerův úsporný styl je zde obohacen poměrně bohatými aranžemi (a, zase, tím Daltreyho zpíváním). Je to výrazově diametrálně jiné. Obsahuje 3 extrémně silné písničky: It´s a Hard Life, Givin´ It All Away, You Are Yourself. Místy tu je Daltreyho vokál i v jeho neskutečné, extrémní poloze (podobně, jako v Quadrophenii, taktéž z r. 1973, na vrcholu jeho možností). Jeden z nekrásnějších v dějinách rocku. Ale ani ostatní písničky nejsou žádná vata. Jediná mi tam nepřekáží. Prostě Dalteyho zpívání Sayera. Krásná sólovka. Poslechněte si.
Takže i po letech za 5*.
» ostatní recenze alba Daltrey, Roger - Daltrey
» popis a diskografie skupiny Daltrey, Roger
Grateful Dead / Built to Last (1989)
Když se řekne Grateful Dead, většina hudebních fanoušků si s názvem kapely (v tom lepším případě) asociuje psychedelii a country. Parta okolo kytaristů Jerryho Garcii a Boba Weira se ale během své třicet let trvající kariéry více či méně výrazně otřela i o funk, jazz rock, a koncem osmdesátých let produkovala také pop rockem šmrncnutou muziku. Ze dvou alb s autorským materiálem, které v té době vydali, mám právě Build to Last z roku 1989 o něco raději. V době jeho vydání už se bohužel sestavě, která společně strávila celá osmdesátá léta, pomalu rozezníval umíráček, protože klávesista Brent Mydland v červenci následujícího roku po předávkování kokainem nedobrovolně ukončil svoji pozemskou pouť. Přiživil tak zvěsti o tom, že pozice hráče na klávesové nástroje je u Grateful Dead prokletá - v průběhu let sešli ze světa jinou než přirozenou smrtí hned čtyři z pěti jejich kmenových hráčů (pátý, Tom Konstanten, je stále naživu).
Co tedy deska, se kterou Grateful Dead uzavřeli svou studiovou kariéru, nabízí? V prvé řadě jsou to cinkavé tóny elektrických kytar, ty posluchače provázejí v podstatě celým albem. Sekundují jim různě tvarované syntezátorové stopy, které ale ze zvuku kapely nijak nevyčnívají, spíš ho přirozeně doplňují. Devítka zařazených skladeb staví na příjemně hloubavé melodice: občas probleskne nějaký ten výraznější refrén, z větší části jde ale o docela civilní přednes. Skladby dost oživují kytarová sóla, ve kterých zní spousta nezvyklých harmonických běhů a harmonií. V textech, které pro kapelu psali renomovaní tvůrci Robert Hunter a John Perry Barlow, jako obvykle defiluje spousta kulturních odkazů od Matoušova evangelia přes spisovatele Normana Mailera a první kosmonauty na Měsíci až po počítačový slang.
Ze zařazených skladeb mám osobně velmi rád dvě třetiny trojlístku, kterým na album přispěl frontman Jerry Garcia: titulní skladbu Built to Last s obrazy zamýšlejícími se nad pomíjivostí a trvalostí, stejně jako úvodní kus Foolish Heart o tom, že s pošetilým srdcem si není radno nic začínat. Z pera klávesisty Mydlanda pak pochází asi nejhitovější pecka na desce, ekologickou tematikou prodchnutá věc We Can Run, a také o něco zasmušilejší kompozice Just a Little Light. Třetí z klíčových autorů z řad kapely, kytarista Bob Weir, přispěl třeba s mou další oblíbenou skladbou Victim or the Crime, jejíž text přemítá nad problematikou spravedlnosti a pravdy. Jako slabší vnímám snad jen závěrečný Mydlandův kus I Will Take You Home, ve kterém se na můj vkus nachází až moc patosu.
Na desce Built to Last se Grateful Dead ani náhodou nepředstavují ve své typické poloze - naopak, na kapelu která proslula rozevlátými instrumentálními jamy a skladbami, které na koncertech běžně fungovaly jako soundtrack k dobrému tripu, je tu docela dost "uhlazeno" a "učesáno". Přesto album nabízí slušnou porci melodií a nápaditého písničkářství, do kterého je pro mě pokaždé radost se ponořit. Šedesátkoví i sedmdesátkoví Grateful Dead zněli o dost jinak, tahle poloha ale podle mě kapele taky sluší. Mám tu desku fakt docela rád.
» ostatní recenze alba Grateful Dead - Built to Last
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead
Blind Faith / Blind Faith (1969)
Takzvaná superskupina Blind Faith po sebe zanechala jediný album z roka 1969, o ktorom jednoducho musím čosi napísať!
Koniec 60. rokov prial tej najkvalitnejšej rockovej muzike a vznikali aj takzvané superskupiny. Významní hráči z populárnych skupín sa dali dokopy, veď to bola komerčná istota... Nuž, nebola. Väčšina pohorela a Blind Faith nebola výnimkou.
Vznikla na troskách superskupiny Cream. Bubenícky priekopník rockového hrania Ginger Baker a gitarový hrdina Eric Clapton sa spojili s jedným z najuznávanejších britských idolov, a síce Steveom Winwoodom (Spencer Davis Group, Traffic) a zodpovedným basákom Ricom Grechom z progresívnej kapely Family. Inak, Steve Winwood je nielen brilantný klávesák, ale predovšetkým jeden z najlepších spevákov v histórii populárnej hudby. Zostava ako lusk! Kapela prvýkrát vystúpila 7. júna 1969 v londýnskom Hyde Parku (vyšlo aj DVD, ktoré mám a je skvelé), ide o jediný koncert na domácej pôde. Následne odohrala šesť koncertov v Škandinávii a absolvovala koncertné turné po Severnej Amerike. 8. augusta sa na pultoch zjavil eponymný debut a 24. augusta odohrala svoj posledný koncert v Honolulu. Následne sa rozpadla. Clapton sa sťažoval, že kapela nemala čas poriadne skúšať, ale podľa mňa v tom boli skôr túžby po sólovej realizácii väčšiny osadenstva. A kým Winwood sa vrátil k Traffic a napokon zarábal na pope, podobne ako umravnený Clapton, jediný hudobník, ktorý pokračoval v parádnej rockovej kariére, bol Baker (Air Force, Baker Gurvitz Army). Grech hral v Traffic, ale rýchlo sa z neho stal vyhľadávaný štúdiový hráč. No, dosť bolo histórie, poďme na samotný album!
Opomeniem nahý obal, ktorý v čase vydania spôsobil rozruch a vrhnem sa na muziku. Šesť skladieb je akoby pokračovaním Creamu. Had To Cry Today je jednoducho hardrocková bomba! Ten riff! Naopak, krehký kúsok Can’t Find My Way Home ma príjemne uspáva. Našťastie, ide o ojedinelý jav, prevláda výrazne melodická a svieža muzika (Well All Right). Nechýbajú srdcervúce rockové balady (Presence Of The Lord), vypaľovačky (Sea Of Joy) a všetko završuje pätnásťminútová improvizovaná smršť Do What You Like s povinným basovým a bubeníckym sólom. Skoro to vyzerá, že kapela naozaj nemala dosť materiálu, a tak len zapatlala stranu platne s jam session. I keď veľmi dobrým.
Osobne je pre mňa najlepšou skladbou Sea Of Joy a nie len kvôli husliam. Ten riff ma skrátka napĺňa a v kontraste s pokojnými medzihrami funguje na jednotku.
Vrátim sa ešte k príčinám nezdaru skupiny. Napadlo mi, že za to mohla samotná muzika. Na prelome 60. rokov sa vzmáhala tvrdá a hlučná muzika. Blind Faith hrali podstatne subtílnejšie, hoci tiež aj tvrdo, len nie tak prvoplánovo ako napríklad Led Zeppelin. Pre mňa je to srdcovka. Pôsobí ako endorfínová torta uprostred stola plného blenu. Vábivo, podmanivo, chutne. Udeľujem maximálne možné hodnotenie. Toto je rocková hudba so srdcom, kompozične košatá, náladovo pestrá, ale vždy presvedčivá. Inak, mám japonské SHM CD z roka 2010 (UICY-20020) bez bonusov. Znie pekne.
» ostatní recenze alba Blind Faith - Blind Faith
» popis a diskografie skupiny Blind Faith
Cobham, Billy / Billy Cobham, Colin Towns, HR Big Band: Meeting Of The Spirits - A Celebration Of The Mahavishnu Orchestra (2007)
Koncept nahrát skladby jazzrockové skupiny ze sedmdesátých let Mahavishnu Orchestra s big bandem a ještě k tomu naživo a v perfektní zvukové kvalitě se podařil. Plechová kavalérie pod taktovkou Colina Townse s názvem HR-BIGBAND předvedla úctyhodný výkon. A mistr na bicí a bývalý člen Maha Orch. Billy Cobham dokázal, že stále umí zahrát prakticky cokoliv. A byl to právě Colin Towns, který se postaral o realizaci tohoto projektu a současně se zasloužil o aranže.
Asi nikdo nebo málokdo si dokáže představit hudbu MO bez ústředního nástroje - elektrické kytary. John McLaughlin svojí kytarovou hrou způsobil tenkrát malou revoluci a výkon jeho hry byl dech beroucí. Elektrická kytara je dominantní nástroj i v případě tohoto cd. Kytarista Martin Scales se zhostil svého nástroje podle mě ještě lépe, než kdyby byl angažován samotný McLaughlin. Jde o to, že jeho hra dokonale zapadá do tohoto prostředí, spolupracuje, nepřesahuje dominaci, nenarušuje celek a přitom udržuje vysoký technický kredit hry. Celý koncert působí neuvěřitelně kompaktně. Billy si dopřává mezi pár skladbami bubenická intermezza. Mahavishnu Orchestra byla skupina, založená na sólových improvizacích a jamování kytary, kláves a elektrické violy. Na tonto disku byste violu hledali marně. Byla nahrazena dechovými nástroji a i klávesy jsou v pozici jakoby za dechama, Ale třeba ve skladbě Cosmic Strut si střihnou sólo nebo skladba Down je o dost výrazném piánu. Takže není třebaí se bát, že album je jen dechařina /i když z větší části je/. Colin Towns zvládl aranžmá výborně.
Tohle album jsem pořídil před vánocemi v roce 2009 ve Vídni. Neměl jsem tušení, že něco takového existuje. Dnes si novinky hlídám na internetu, tak k žádným překvapením už nedochází, což je na jednu stranu škoda.
Shrnutí : Meeting of the Spirits je koncert s fantasticky sejmutým zvukem /působí spíš jako studio nahrávka/, zaměřený hlavně na milovníky Mahavishnu Orch. nebo pro kompletisty Billyho Cobhama. Když si dám dohromady jak náročný projekt to je a výkony všech protagonistů plus zmiňovaný zvuk, vychází mi výborné album. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham, Colin Towns, HR Big Band: Meeting Of The Spirits - A Celebration Of The Mahavishnu Orchestra
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Omega Infinity / The Anticurrent (2023)
Co vznikne, když se dá dohromady blackmetalový bubeník a extrémně chrčivý vokalista? Nelibozvučný mišmaš. Drsný a mocně poutavý, když se potká s vhodným rozpoložením. Omega Infinity jsou pro mě jedním z objevů roku a ráda bych jejich tvorbu trochu přiblížila. Podle svých slov se hudebně inspirují první vlnou black metalu s jeho zuřivými blastbeaty a kakofonními sférickými kytarovými linkami, přičemž celkový koncept přesahuje hranice žánru a zabývá se - stále cituji - něčím, co je mnohem větší, starší a mocnější než jakýkoli bůh či démon, kterého si stvořili lidé: temnotou mezi galaxiemi a nicotou mimo existenci, hlubokou temnou prázdnotou.
To je silné tvrzení, které zasluhuje komentář. Předně, kde se v téhle sestavě vzaly kytary? Všechny další zvuky a nástroje kromě živě provedených bicích vznikly v počítači - Omega Infinity jsou studiový projekt založený proto, aby jejich duchovní otec Tentakel P. nemusel vytáhnout paty z domu a s nikým se dohadovat. Kytar ale v nahrávce mnoho slyšet není, nad prudce vykašlávanými chuchvalci rytmu se převalují zejména klávesové mlhoviny hrubě rozčesávané nelidským řevem. Hudba se přesto neomezuje jen na budování atmosféry (ačkoli to jí jde zatraceně dobře), celé zvukové sousoší se v ohromném, ledově prázdném prostoru mírně pootáčí a snad i kamsi ukazuje; mluvit o směřování mi připadá příliš troufalé. Je to bezútěšné, ale taky nějak majestátní a velebné.
Po debutu věnovaném tělesům sluneční soustavy se The Anticurrent zabývá vývojem a zánikem kosmu - hostující ženské hlasy mi evokují sfingy strážící tajemství v Nekonečném příběhu. Může za to asi i ta nicota či prázdnota (Omega Infinity se prohlašují za stvořitele void metalu), že se mi při poslechu vtírá na mysl tato filozofická pohádka. Prázdnota nelidská a hrubá, ocelově tu skřípají brány, jejichž veřeje jsou zavěšeny mimo veškerý dohled, zároveň však zvláštním způsobem osvobozující. Velká plocha, kterou album přesvědčivě přináší, je zcela vyvázaná z běžných rozměrů, pocitů a starostí. S oblibou si ho pouštím na noc - poslech spolehlivě zahání veškeré vtíravé myšlenky a zbavuje mě tíhy. Jestliže je někdo ochotný nést břímě takto důsledného zření, potom já můžu klidně spát.
Komu bych The Anticurrent doporučila? Nejprve kontraindikace: musíte přijmout extrémní styl zpěvu. Nic pro člověka, který si rád zabrouká písničku, který vůbec ke štěstí cosi jako jasně strukturovanou píseň potřebuje. Po hudební stránce bych album nabídla nejspíš milovníkům experimentů a hlukového přístupu, který se mi v celkovém dojmu zdá nad jakkoli zbarveným metalem převažovat. Po stránce pocitové by deska mohla oslovit někoho, kdo při pohledu na noční oblohu nevidí útěšně blyštivé nýtky hvězd, ale vnímá rozlohu a nepochopitelnost záhady, do níž jsme vrženi. Kdo se nebojí vlasových prasklin v realitě, které při každém pohybu palčivě připomínají omezenost veškerých prostředků, jimiž se pokoušíme čelit všudypřítomnému chaosu. Kdo dočetl až sem a pořád chce vědět víc.
» ostatní recenze alba Omega Infinity - The Anticurrent
» popis a diskografie skupiny Omega Infinity
Stern, Mike / Give And Take (1997)
Mike Stern tímto albem rozhodně překvapil. Pozměnil techniku hry plus feeling a vydává druhé, nejjazovější album ve své diskografii. To první se jmenuje Standards /and other songs/ z roku 1992 a obě desky lehce vybočují ze Sternovy diskografie. Za tímto odklonem od fusion k jazzu je producent jménem Gil Goldstein. Gil Goldstein je taky hráč na piáno a na desce se předvedlve dvou skladbách. 6-7. Jazzové album potřebuje i jazzovou baskytaru a bicí. Baskytarista John Pattitucci je skvělá volba pro nahrávání, obvzlásť když hraje na desce akusticky. Také bicí potřebují jazzového mistra. Za soupravu usedl jeden z těch nejlepších na světě - mistr Jack DeJonnette. Z jedenácti skladeb odbubnoval sedm. O zbytek se postaral Don Alias, který nehraje na bicí, ale ve zbývajících čtyřech skladbách je použito perkusí. Zajímavá volba. Jako další hosté byli přizváni saxofonisti Michael Brecker /tenor sax/ a David Sanborn /alto sax/. Všichni hudebníci jsou akustici a jediné co žere proud je elektrická kytara Mike Sterna. /takže účet za elektřinu by neměl být tak vysoký/ Autorsky je Mike zastoupen ve skladbách 2-8. Zbytek převzal od Cole Portera /1/, Johna Coltrana /9/, Jimiho Hendrixe /10/ skladba Who Knows je hodně vzdálená od Hendrixova originálu - ale o tom přece jazz je - a závěrečný standard je slavná Oleo /Sonny Rollins/.
Tohle album je něco jiného, než jeho ostatní práce. Kdysi jsem ho opentlil ***z***** a nedudu to měnit. Ale přidám půl staru navíc. Líbí se mi to.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Give And Take
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
AC/DC / Let There Be Rock (1977)
Hned na úvod se přiznám, že v diskografii AC/DC nemám oblíbenější desku než Let There Be Rock. Kapela tu už vyrostla ze svých rock´n´rollových začátků a muziku, kterou hrála, už tvarovala jen a pouze do syrově hardrockových forem. Upřímně řečeno by mě docela zajímalo, jak moc právě tahle rocková injekce podnítila vznik a vývoj kapel, které o několik let později zaplavily Velkou Británii jako Nová vlna britského heavy metalu.
Blues už je na Let There Be Rock přítomné jen v náznacích. Asi nejvíc ho slyším ve struktuře úvodní pecky Go Down, ale i tam ho zadupává do země brutální riffová kanonáda, ze které jsou až hmatatelně cítit ty nadoraz vytavené Marshally a občas problesknuvší kvil zpětné vazby. Zemité akordové riffy divočin Dog Eat Dog a Overdose jsou oholené až na dřeň, tady žádné hlubší, skryté vrstvy nehledejte. Naproti tomu v instrumentálních předělech ostrého kvapíku Bad Boy Boogie si kapela netradičně zalaškovala se dvěma různými rytmy, které se rozejdou a po několika taktech znovu spojí.
Titulní šavlovačku se svým rychlým staccatovým riffem si podle mě (spolu s mnoha jinými inspiračními vzory) v Británii i v USA vzali k srdci četní mladí rockeři, kteří měli za pár let stát u zrodu metalového subžánru. Navzdory reputaci tvrdých a zarputilých rockerů měli AC/DC na každé ze svých raných desek nějaký pomalejší (a často hravou ironií a jinotaji nabitý) kousek, přičemž ani Let There Be Rock v tomto ohledu netrhala partu a nabídla posazenou záležitost Crabsody in Blue. Dvě závěrečné skladby Hell Ain't a Bad Place to Be a Whole Lotta Rosie už jdou strukturovanou propracovaností svých ústředních riffů naproti materiálu z dalších dvou studiovek, pořád jsou to ale nářezy, které na Ostrovech v sedmasedmdesátém jen těžko hledaly konkurenci.
Texty na desce Let There Be Rock rozvádějí témata, kterých se AC/DC dotkli už na předchozích deskách, ale otevírají taky úplně nové obzory. Zatímco v Bad Boy Boogie jde o další příběh tvrďáka, co si jde v životě ostře za svým, následující Overdose zachycuje hrdinu ve chvíli, kdy ochutnal vlastní medicíny a nějaké ženštiny se "předávkoval". Dog Eat Dog kráčí ve šlépějích skladby Show Business z debutu a komentuje branži, ve které často nestačí k úspěchu ani tvrdé lokty. Bonovy oblíbené hrátky s jinotaji v Crabsody in Blue doplnily duo The Jack a Big Balls na trojlístek, Hell Ain´t a Bad Place to Be pro změnu servíruje další ženskou, co chlapy využívá k vlastní zábavě a prospěchu.
Titulka Let There Be Rock si v parafrázi na biblické texty a výpravné bluesové příběhy (cítím tu inspiraci třeba nadšeneckým The Story of Bo Diddley od The Animals) vytvořila samostatný vesmír, ve kterém vede mezi americkými bluesmany a AC/DC nepřerušená linka. Po vzoru těchto hrdinů se Bon Scott nežinýroval popsat svoji velmi osobní zkušenost s tasmánskou bordelmamá zvící velikosti bílé velryby, kterou sbalil kdesi v Melbourne. No a úvodní Go Down si už nebere servítky vůbec, protože se z ní vyklube nefalšovaná óda na orální sex.
To, co AC/DC uměli jako nikdo jiný - tedy pekelně ostré, ještě pekelněji chytlavé, a přitom jednoduše (nikoli vlezle) vystavěné riffy, dechberoucí napětí a frenetické nasazení -, podle mě na Let There Be Rock přivedli na umělecký vrchol. Vydali tu ze sebe to nejlepší.
» ostatní recenze alba AC/DC - Let There Be Rock
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Sweet / Desolation Boulevard (US version) (1975)
Od kamaráda, který na konci devatesátek přifrčel z Ameriky s plným kufrem výprodejových a bazarových cédéček, jsem radostně koupil kdysi v mládí milované album. Až doma jsem zjistil, že je to US vydání, tedy z mého pohledu taková podivná a zbytečná kompilace. Z evropského Desolation Boulevard jsou tu pouze tři písně: The Six Teens, Fox on the Run v komerční singlové aranži (na prvním evropském vydání LP i na evropském CD je původní syrová hardrocková verze) a Solid Gold Brass. Pak je zde glamová hymna Ballroom Blitz, singlovka z roku 1973. I Wanna Be Commited je zkrácená bé strana singlu (tuším, že na á bylo The Six Teens). Zbytek tvoří pět skladeb z alba Sweet Fanny Adams (také 1974).
» ostatní recenze alba Sweet - Desolation Boulevard (US version)
» popis a diskografie skupiny Sweet
Sweet / Sweet Fanny Adams (1974)
Glamrocková legenda Sweet fungovala v dvoch rovinách. Jedna bola singlová, druhá albumová. A pretínali sa vzácne. Druhý album kapely – Sweet Fanny Adams (1974) – priniesol šokujúci príklon k hard rocku párplovského strihu, čím je v diskografii skupiny takmer ojedinelý.
Zaujímavý je názov, Fanny Adams bolo osemročné dievča, ktoré brutálne zavraždil Frederick Baker v roku 1867. Z jej mena sa stal slangový výraz pre „vôbec nič“ a skratka F.A. sa úpoužívala na označenie „fuck all“, a teda, preložené slušne – srať na všetko.
Inak, nepamätám si presne, kedy som zaregistroval existenciu kapely, určite bolo v rádiu, nejaké hity. Prvou skladbou, ktorú som si vryl do pamäti, bola hitovka Ballroom Blitz. Dodnes ju milujem. Okrem iného som si v nej všímal nesmierne dobrého bubeníka Micka Tuckera. Neviem, či to bolo mojim vzrastajúcim záujmom o tento nástroj, ale je fakt, že z kapely vyčnieval. Prvý album, ktorý som si kúpil do zbierky, bol Desolation Boulevard, ale hoci obsahoval jedno z najlepších bubeníckych sól v rockovej hudbe, The Man With The Golden Arm, ako celok ma až tak nepresvedčil. Naveľa mi môj, ako vraví jeden miestny kolega, díler odporučil tento album, že to je parádna hardrocková jazda... a ja som neodolal.
A už pri úvodnej jazde Set Me Free som vedel, že som dobre urobil. Jasné, sú tu aj také tie spevné, ba priam queenovské kúsky, Heartbreak Today končí otrasným funky, ešte že je to tak krátke. Prím však hrajú tvrdé pecky ako No You Don’t, Sweet F.A., Restless a Into The Night.
Samozrejme, od glamovej kapely nemožno očakávať iba hard rock. Glam vystrkuje rožky v typických odrhovačkách ako Rebel Rouser a Peppermint Twist, čo je taká tá tancovačková rokenrolová veselka, nečudo, že ide o cover. Z podobného súdka je aj AC-DC.
V bonusoch sa nachádza šesť singloviek vrátane Ballroom Blitz. Sú to viac glamové veci, ale neprekážajú mi. A taká temná hardrocková riffovica Burning je božská!
Celkovo sa mi album Sweet Fanny Adams páči, je vynikajúci a za mňa aj najlepší od Sweet.
» ostatní recenze alba Sweet - Sweet Fanny Adams
» popis a diskografie skupiny Sweet
Soft Machine / Other Doors (2023)
Other Doors je poslední deska bubeníka Johna Marshalla. Co pár měsíců po jejím vydání stvrdil nekrolog, bylo jasné již během nahrávání: v bookletu se píše o Marshallově rozhodnutí odejít po dohotovení alba na odpočinek a společná fotografie výmluvněji než slova ukazuje, že se sotva dalo očekávat něco jiného. Se Soft Machine na aktuálně probíhajícím turné bubnuje Asaf Sirkis, který je veden jako řádný člen skupiny.
Připočteme-li, že v mezidobí od předešlého alba Hidden Details nahradil Roye Babbingtona (ten si ovšem ve dvou kusech novinky zahraje jako host) na baskytaru Fred T. Baker, který si našel cestu ke spolupráci s kytaristou Johnem Etheridgem jako mladíček na počátku 80. let, je zřejmé, že u Soft Machine probíhá generační obměna - na rozdíl od jiných letitých legend bez skandálů či pocitu stydkého trapna nad výsledkem prodlužovaného snažení. V plynutí života, jemuž se hudba poddává, se to, co již své plody vydalo, pouští jako list stromu a odevzdává se procesu, který nekončí, ani když se dostane za hranice běžného vnímání.
Other Doors je deska nenápadná, ztišená, proměnlivá a neuchopitelná. Od jejího vydání jsem ji slyšela snad třicetkrát a pořád nevím o moc víc, než že si ji chci pouštět znovu a znovu. Z náladotvorného akvarelu vystupují dva záchytné body: rozverná hříčka Joy Of A Toy je reminiscencí na samotné počátky, precizně vyčištěný a láskyplně znovu sestavený hrací strojek Penny Hitch upomíná na pozdně jazzové období alba Seven. V těchto nových verzích klasických skladeb a stejně tak všude okolo se na poměrně velkorysé ploše (i bez čtyř bonusů má deska téměř hodinu) zkrátka děje Hudba.
Nenásilně, přirozeně, avšak s plným nasazením, přesně artikulovaným osobitým hlasem, vytříbeným dlouhými roky. Působí důvěrně známým dojem a zároveň trochu záhadně, jako starobyla mosazná klika, z níž bezpočet doteků pomalu setřel reliéf, ale vtiskl jí nenapodobitelnou patinu. Vzduch, který posluchače za těmito letitými dveřmi přivítá, je přitom svěží, křehký a pastelově barevný. Pánové (nebylo by fér jako jediného nezmínit mistra dechů, klapek a elektronických mašinek Thea Travise) netlačí nic silou, hrají ovšem s gustem a přinášejí vstřícně naladěnému posluchači pestrou hostinu o mnoha chodech.
Pro mě absolutní věc, nehledejte však v albu tutovku, se zážitkem je snadné se minout. Běžte až na konec, pořád dál... jsou to ty jiné dveře.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Other Doors
» popis a diskografie skupiny Soft Machine