AC/DC - Let There Be Rock (1977)

29.11.2023 vmagistr | #

Hned na úvod se přiznám, že v diskografii AC/DC nemám oblíbenější desku než Let There Be Rock. Kapela tu už vyrostla ze svých rock´n´rollových začátků a muziku, kterou hrála, už tvarovala jen a pouze do syrově hardrockových forem. Upřímně řečeno by mě docela zajímalo, jak moc právě tahle rocková injekce podnítila vznik a vývoj kapel, které o několik let později zaplavily Velkou Británii jako Nová vlna britského heavy metalu.

Blues už je na Let There Be Rock přítomné jen v náznacích. Asi nejvíc ho slyším ve struktuře úvodní pecky Go Down, ale i tam ho zadupává do země brutální riffová kanonáda, ze které jsou až hmatatelně cítit ty nadoraz vytavené Marshally a občas problesknuvší kvil zpětné vazby. Zemité akordové riffy divočin Dog Eat Dog a Overdose jsou oholené až na dřeň, tady žádné hlubší, skryté vrstvy nehledejte. Naproti tomu v instrumentálních předělech ostrého kvapíku Bad Boy Boogie si kapela netradičně zalaškovala se dvěma různými rytmy, které se rozejdou a po několika taktech znovu spojí. 

Titulní šavlovačku se svým rychlým staccatovým riffem si podle mě (spolu s mnoha jinými inspiračními vzory) v Británii i v USA vzali k srdci četní mladí rockeři, kteří měli za pár let stát u zrodu metalového subžánru. Navzdory reputaci tvrdých a zarputilých rockerů měli AC/DC na každé ze svých raných desek nějaký pomalejší (a často hravou ironií a jinotaji nabitý) kousek, přičemž ani Let There Be Rock v tomto ohledu netrhala partu a nabídla posazenou záležitost Crabsody in Blue. Dvě závěrečné skladby Hell Ain't a Bad Place to Be a Whole Lotta Rosie už jdou strukturovanou propracovaností svých ústředních riffů naproti materiálu z dalších dvou studiovek, pořád jsou to ale nářezy, které na Ostrovech v sedmasedmdesátém jen těžko hledaly konkurenci.

Texty na desce Let There Be Rock rozvádějí témata, kterých se AC/DC dotkli už na předchozích deskách, ale otevírají taky úplně nové obzory. Zatímco v Bad Boy Boogie jde o další příběh tvrďáka, co si jde v životě ostře za svým, následující Overdose zachycuje hrdinu ve chvíli, kdy ochutnal vlastní medicíny a nějaké ženštiny se "předávkoval". Dog Eat Dog kráčí ve šlépějích skladby Show Business z debutu a komentuje branži, ve které často nestačí k úspěchu ani tvrdé lokty. Bonovy oblíbené hrátky s jinotaji v Crabsody in Blue doplnily duo The Jack a Big Balls na trojlístek, Hell Ain´t a Bad Place to Be pro změnu servíruje další ženskou, co chlapy využívá k vlastní zábavě a prospěchu.

Titulka Let There Be Rock si v parafrázi na biblické texty a výpravné bluesové příběhy (cítím tu inspiraci třeba nadšeneckým The Story of Bo Diddley od The Animals) vytvořila samostatný vesmír, ve kterém vede mezi americkými bluesmany a AC/DC nepřerušená linka. Po vzoru těchto hrdinů se Bon Scott nežinýroval popsat svoji velmi osobní zkušenost s tasmánskou bordelmamá zvící velikosti bílé velryby, kterou sbalil kdesi v Melbourne. No a úvodní Go Down si už nebere servítky vůbec, protože se z ní vyklube nefalšovaná óda na orální sex. 

To, co AC/DC uměli jako nikdo jiný - tedy pekelně ostré, ještě pekelněji chytlavé, a přitom jednoduše (nikoli vlezle) vystavěné riffy, dechberoucí napětí a frenetické nasazení -, podle mě na Let There Be Rock přivedli na umělecký vrchol. Vydali tu ze sebe to nejlepší.
reagovat

Apache @ 30.11.2023 10:59:45
"Blues už je (...) přítomné jen v náznacích." A já si vždycky myslel, že "Crabsody in Blue" je bluesovka jak vyšitá...
Mimochodem, na pozdějších vydáních Let There Be Rock tahle skladba (bohužel) vůbec není, protože byla (dost nepochopitelně) nahrazena "Problem Child" z předchozí desky.
Osobně na Let There Be Rock nijak neulítávám - obě předchozí desky (myslím ty mezinárodní) ji v mých uších vždycky strčí do kapsy. Proto jsem si to album pro sebe trochu vylepšil. Místo "Problem Child" tam mám samozřejmě "Crabsody" a mezi "Dog Eat Dog" a "Let There Be Rock" jsem vsunul ještě skladbu "Carry Me Home", což je původně béčko singlu Dog Eat Dog. (Tahle věc má pro mě svou ulítlostí k "Big Balls" asi nejblíž a osobně právě ji považuju za takovou "Big Balls 2".)
V této podobě Let There Be Rock už můžu mnohem víc.
Jinak je to pro mě ale v podstatě třetí nejslabší album s Bonem Scottem. Úplně nejslabší je australský debut a o něco ho překonává Powerage. 
Vím, že Let There Be Rock a Powerage jsou mnohými fanoušky AC/DC považovány za majstrštyky, ale já si od téhle kapele mnohem víc cením jiných počinů.
Možná je Let There Be Rock umělecký vrchol kapely, ale to nedokážu posoudit - na nějaké hráčské ekvilibristiky jsem nikdy nebyl žádný expert. Pro mě jsou tím jejich vrcholem tři alba z let 1979 - 1981, produkovaná Muttem Langem. Krom nich si ještě pro jejich mimořádnou zábavnost hodně považuju první dvě (mezinárodní) desky. To mezi tím jsou přece jen trochu jiní AC/DC, které zas až tak moc nemusím. Kdyby vydali jen tahle dvě alba, pochybuju, že bych je vůbec dokázal ocenit. Takhle jsem ale jejich zanícený fanda už více než 40 let.

stargazer @ 30.11.2023 14:25:08
Kdysi jsem měl AC/DC komplet na cd. Nijak zvlášť jsem je neposlouchal. Zhruba před dvěma lety jsem si je projel komplet na spotify /cd už nevlastním/ a mile mě překvapilo to, jak na mě skupina zapůsobila. Hlavně období s Bonem Scottem. Byly to právě alba Let There Be Rock, Poweage a Highway to Hell. Ovšem byl jsem nadšen i tituly z jejich počátků. Ty zmatky kolem australských a jiných vydání desek musí být pro kompletisty a sběratele hotové vánoce.

vmagistr @ 30.11.2023 18:42:26
Apache: máš pravdu, na Crabsody in Blue jsem při hodnocení té "bluesovitosti" dočista zapomněl, tam je to z celé desky zdaleka nejvýraznější. 

Apache @ 30.11.2023 18:45:03
stargazer: Pro mě je AC/DC zásadní kapela, takže jsem v jejich případě určitě kompletista, ale zmatky kolem australských vydání neřeším: Pořídil jsem si všechno v mezinárodních vydáních a doplnil to dvěma boxy (Backtracks a Bonfire), kde jsou všechny rarity, včetně věcí, které vyšly jen na australských deskách. Tím jsem od nich získal všechno a mám vystaráno. :-)

Antony @ 30.11.2023 20:51:08
Let There Be Rock je druhá deska, kterou jsem od AC/DC skyšel. Byl to první vinyl, který jsem si kdy koupil na burze. Odhadem rok 1982, Brno, v parku za divadlem starýho Janáčka. Byla to Jugo licence a skladba Crabsody In Blue se na ní nacházela. Až o hodně později jsem se dozvěděl, že většina Evropy byla u tuto parádní skladbu připravena..
Dodnes srdcová deska, samozřejmě.

Apache @ 01.12.2023 01:34:50
Jen upřesním, že Evropa o "Crabsody in Blue" ochuzena nebyla. Skladba byla obsažena na všech prvních vydáních LP kromě USA, Kanady a Japonska. (Tam byla nahrazena skladbou Problem Child.)

Antony @ 01.12.2023 08:22:28
Většina Evropy o skladbu Crabsody In Blue samozřejmě ochuzena byla. Mezinárodní verze, která tuto skladbu neobsahuje, byla podkladem pro evropské LP reedice a všechny CD edice alba. Pokud si Evropan nekoupil first press v roce 1977/1978, měl následujících 45 let smůlu.

stargazer @ 01.12.2023 09:07:38
Já tu skladbu vúbec neznám a to jsem měl cd a teď spotify. musím dohledat na YT , když je o ní taková zmínka.

Antony @ 01.12.2023 09:16:40
stargazer: Doporučuji. Velmi zdařilá bluesovka s příjemnou atmosférou. Vždycky jsem ji měl rád, ale to platí pro všechny skladby s Bonem Scottem. Podobně laděných skladeb neměli AC/DC mnoho. Snad jedině Ride On se blíží.

stargazer @ 01.12.2023 11:30:56
Crabsody in Blue je opravdu skvělá. Spolu s Ride On je v katalogu skupiny ojedinělá. Nevzpomínám si, že by AC / DC měli krom těchto dvou něco podobného. 

Apache @ 01.12.2023 11:32:31
stargazer: Little Lover, například.

stargazer @ 01.12.2023 12:51:31
Apache pravdu máš. už mi to hraje. Album High Voltage. díky za připomenutí. Ale s Brianem johnsonem nic podobného asi nesložili, nebo se zase pletu ?

Apache @ 01.12.2023 13:34:37
Mezinárodní verze Let There Be Rock samozřejmě Crabsody in Blue obsahovala.
Neobsahovalo ji pouze severoamerické a japonské vydání. Těžko můžeme říct, že Evropa byla ochuzena o nějakou skladbu, když o ní ochuzena nebyla. Co by potom měli říkat Japonci, Američani a Kanaďani? 
Crabsody in Blue se objevila na Let There Be Rock všude v Evropě, kde vyšla, a to nejen na prvním vydání alba, ale i na mnoha dalších. 
Stačí se mrknout na Discogs. Tak třeba německé vydání z roku 1978... Crabsody in Blue je tam. Totéž Francie a UK ve stejném roce. O další rok později: Britské, německé i francouzské vydání z roku 1979,.. Crabsody je tam zas. 
Zkrátka úplně všechna evropská vydání - Discogs uvádí UK, Německo, Portugalsko, Holandsko, Belgii, Francii, Itálii a Řecko - z let 1977, 1978 a 1979 (kdy to navíc ve většině těchto zemí vyšlo jak na LP tak na MC několikrát), skladbu normálně obsahují. 
Teprve v roce 1980 se objevují první evropská vydání alba (konkrétně španělské a italské), kde je Crabsody nahrazena Problem Child. Ale to jsou výjimky. V ostatních zemích, včetně Francie a Německa, je Crabsody na albu i v roce 1980. 
A zůstává tam i v následujících letech: Skandinávské vydání z roku 1981... je tam. Itálie ve stejném roce... opět tam je Crabsody.
Rok 1982: Skladba se objevuje na jugoslávském a italském vydání. Pravda, na španělském už ne, ale několik předchozích vydání v této zemi tuto skladbu obsahuje.
V roce 1984 se Crabsody in Blue objevuje znovu na vydání, které bylo dokonce distribuováno po celé západní Evropě. 
Teprve evropské CD verze od roku 1987 nahoru už vycházejí bez ní (s výjimkou francouzského vydání z roku 1995, kde se opět objevuje místo Problem Child).
Resumé: Crabsody in Blue je na všech evropských vydáních alba Let There Be Rock z let 1977 - 1979. Později, až do druhé poloviny 80. let, je obsažena na většině evropských vydání. Přestává se objevovat teprve na CD verzích,

Apache @ 01.12.2023 13:55:08
stargazer: S Brianem mají už jen sem tam takové občasné bluesové náznaky, ale přímo nějaké pomalé blues v tomhle duchu si s ním nevybavuju.
Mají s ním teda jednu takovou pomalejší věc na Back in Black, která by se dala nazvat skoro baladou, ale vyložená bluesovka to není. (Konkrétně jde o Let Me Put My Love Into You.) 
S Bonem jsem těch vyložených, spíše pomalejších, bluesovek napočítal z hlavy pět: Little Lover, The Jack, Ride On, Crabsody in Blue a Night Prowler.
V období s Brianem vydali zajímavou pomalejší instrumentálku D.T. (na albu Who Made Who), která se mi hodně líbí, ale blues to taky úplně není.

hejkal @ 01.12.2023 14:02:13
stargazer - skús Boogie Man z albumu Ballbreaker. Ako je tento album hrozný, tak je táto vec skvelá.

stargazer @ 01.12.2023 14:08:43
Apache : Všechna čest o tom  jaký máš přehled a informace o skupině. Ty skladby prubnu. A AC/DC sjedu znova celou diskografii, jen co si dojedu skupinu TOTO. Tuto hudbu si pouštím po ránu, když venčím pejska a pak jedu do práce. Někdy i v práci.

Apache @ 01.12.2023 14:26:05
hejkal: No vidíš, na tu bych zapomněl. :-)
To proto, že Ballbreaker moc neposlouchám... A taky se mi oproti těm Bonovým bluesovkám zrovna tahle věc nezdá až tak přesvědčivá - něco mi na ní trochu vadí. Možná proto jsem si ji tak nějak vytlačil z paměti. Ale když ji tak chválíš, zkusím ji ještě někdy vzít na milost.
Jinak osobně se mi tam asi úplně nejvíc líbí Burnin' Alive. Což je věc, o které nikdo moc nemluví, přitom má šťávu jako máloco. A ze Stiff Upper Lip, což je podobný případ jako Ballbreaker, si zase pouštím jen Safe in New York City. Na tu nedám dopustit. Takže ta dvě alba, to jsou pro mě hlavně ty dvě skladby. (A přiznám se, že mám ještě trochu slabost pro Hail Caesar + titulní věc ze Stifff Upper Lip není špatná, ale tím bych to asi uzavřel.)

Antony @ 01.12.2023 14:30:48
Apache:
To ses sice pěkně rozepsal, ale úplně zbytečně. Jen jsi potvrdil, co jsem napsal já -  Evropa byla skutečně o skladbu Crabsody In Blue ochuzena. Navíc píšeš nepravdy, např.: "Neobsahovalo ji pouze severoamerické a japonské vydání.", neboť skladbu neobsahovala naprostá většina evropských vydání. Přesně to lze na Discogs vysledovat a přesně to od začátku tvrdím. 
Mnoho evropských posluchačů kvůli tomu netuší, že album tuto skladbu obsahuje, jak lze vidět i zde.

Apache @ 01.12.2023 14:30:56
stargazer: Komplet AC určitě sjeď, to mohu každému jen doporučit. Já jsem jejich fanda už více než 40 let, takže znát je trochu musím, ale je fakt, že s tím Bugymenem mě hejkal docela chytil na holičkách. Holt zná své neoblíbené album lépe než já. :-)

zdenek2512 @ 01.12.2023 14:31:12
V rozhlase po drátě byl pořad od půl dvanácté do poledne, kde dávali písničky pro mladé, kapely typu AC/DC, Aerosmith ... tam většinou uváděli slovy skupina hraje řinčivý rock. Tady jsem je slyšel poprvé a nijak jsem se po jejich deskách nepídil. Před časem, když jsem si začal pouštět v autě Rádio Beat, tak tam je Katka hojně pouští. Nelíbí se mi pořád, ale tak nějak jsem si zvykl. Před pár lety byla na Artu možnost vidět jejich koncert, docela dobrý, ale pořád jsem viděl pro mě lepší. Na Beatu pravidelně vyhrávají různé ankety. 

Antony @ 01.12.2023 14:37:29
Little Lover je takový cajdák, moc blues nenasbíral. Původně jsem track chtěl zmínit, ale pak jsem si uvědomil, že se zasmušilou atmosférou Ride On a Crabsody In Blue nemá společného nic. Tohle ovšem může každý vnímat odlišně. Pokud Little Lover, tak potom i Love Song z australské verze debutu.

30.06.2016 EasyRocker | #

Nikdy jsem nebyl žádným oddaným fanouškem ejsíček, takže jsem nebyl ani na posledním koncertě v Praze, ale je pravda, že hlavně jejich první alba mě svou hyperenergetickou produkcí vždycky spolehlivě nakopnou. Odklon ke stadionovému zvuku na Highway to Hell jim podle mě uškodil hudebně, komerčně samozřejmě naopak. Vrcholem jejich tvorby je u mě asi jejich tenhle jejich zásek.

Už úvodní nesmrtelně sekaný flák Go Down vyjadřuje nejen špičkovou kvalitu téhle desky, ale i prapodstatu téhle australské skvadry vůbec. Nevyhledávám vědomě podobnou hudbu, ale obdivuju jejich umění udělat tenhle rockový nářez s minimem prostředků. Salva Ruddových bicích a pak smrtelně odsekávaná kytarová staccata a hulákaný refrén, už tady cítíte ty odletující elektrické jiskry a obrovité množství přebytečné energie, která se plánuje vybít se na nebohém posluchači. Dog Eat Dog - pěkně melodicky vymyšlený motiv, jen zlehka zapojené sekanice a konečně rozjezd tohoto kusu v plné zbroji. Skutečně zběsilé elektrické boogie, kde refrén v podání Bona Scotta musí probudit i mrtvoly zalité asfaltem. Klokani si s námi doslova hrají, přesně ví, kdy zvolnit a kdy vypustit rohaté démony. Co ale dodat k následujícímu titulnímu monstrfláku, to už fakt nevím. Kolotoč superrychlých kytarových paleb, podpořený primitivním, ale účinným vířením Ruddových bicích a krásně žehlící Evansova basa. Když se celé tohle monstrum rozjede a přidá se zběsile vyšívané Angusovo sólo, letím už pod tímhle knokautem definitivně k zemi. Zkrátka kdykoli zaslechnu tento zdrcující rock´n´rollový opus, mám chuť tasit pěsti jako čerstvě tragicky zesnulý hrdina Bud Spencer a jím to někomu pořádně vyložit, kdo by proti téhle bohulibé produkci něco namítal. Uf! Bad Boy Boogie nás přece jen bude o něco více šetřit, je svému názvu věrná, takže tu máme plnotučnou blues samozřejmě načichlou elektricky sršící verzi boogie. Zahulený, manický hlas Bona Scotta je prostě neodolatelný, tady se vrací až k "černé" podstatě, Angus tu vystřihne zajímavé sólo. Nesmrtelné sekané duo syrových kytar a Bonova hlasová deklamace, to je zcela zásadní hymna Problem Child, kterou znáte od Australanů zajisté ve více verzích. Zajímavá, ohromně silná věc, kde se AC/DC už malinko pasují do stadiónových titánů budoucnosti. Syrová osekaná produkce a ječící Angusova sóla ale zajišťují ten energetický tlak, který se mi na jejich rané tvorbě tak líbí. Co pak dodat k následujícímu majstrštychu Overdose? Napjatý úvod s čistými tóny kytar a lehkými údery basy a postupný nástup tohoto rockového kolosu v doprovodu Ruddových dělostřeleb, to je u mě jeden z největších rockových momentů - neskutečně vymyšlená záležitost. Nad tím vším chlapík Bon, halasící o svém předávkování láskou, a bůhví čím ještě. Naprosto zásadní hymnus, a kdo znáte cover na stejně zničujícím albu Fabulous Disaster od legendárních thrashových Exodus (1989), tak tam už vůbec není co řešit... Pokud si snad někdo chce oddechnout, má smůlu - je to velmi svižný magicky sekaný nástup Hell Ain´t a Bad Place to Be, doslova učebnice stylu těchto klokanů. Spojení prajednoduchého, primárního blues/rocku/boogie do takhle účinné a drtící podoby má zkrátka můj respekt. Refrén s vámi bude cloumat ještě ve spánku. Pokud si už chcete skutečně odpočinout, pak vězte, že se tato kapela důsledně řídí Zátopkovým heslem "Už nemůžeš? Tak přidej!" - nejzásadnější zářez nejen tohoto alba, ale pro mě i jeden z nejlepších rock´n´rollových paleb vůbec se totiž skrývá až na závěru pod názvem Whola Lotta Rosie. Jen jemně sekaný nástup, stoptime a to, co se děje v té mlýnici a skrumáži potom v čase 5:22, si musíte zkusit aspoň jednou sami, od orgií to jistě ale daleko nemá. Neskutečné, neuvěřitelné. Ztlučený a odhozený někam do škarpy v sobě sbírám poslední síly, abych pozvedl palec vzhůru. I tak se to dá dělat.


Neskutečná lavina balvanů, kovu a dalších rockových ingrediencí, která mě po dohrání posledních sekund seřeže zadnici vždy stejně spolehlivě. Tohle je pro mě podstata, gró hudby AC/DC, všem Highway... a Back in Black navzdory (i když si je taky rád poslechnu, ale už mě to nijak nekope). Pětihvězdičkový sekec mazec.





reagovat

05.04.2011 doctormilt | #

Tahle deska z roku 1977 je v diskografii AC/DC dost přelomová. Po tvrdé a nekompromisní HIGH VOLTAGE přišlo poněkud "volnější" album DIRTY DEEDS DONE DIRT CHEAP. Mnozí asi čekali co bude dál. Odpovědí byla asi nejtvrdší deska AC/DC vůbec.
Od první GO DOWN až po poslední WHOLA LOTTA ROSIE nečekejte nic jiného než starý dobrý poctivý hard rock.
Hned první pecka GO DOWN uhrane posluchače drsným riffem a i textově se s tím Bon nepáře. A kdo by chtěl počítat, ať to udělá. Závěrečné GO DOWN se ozve hned 35x!
Zpátky do roku 1955 nás vrátí LET THERE BE ROCK. Studiová verze mě osobně přijde lepší než ta co se dodnes(!) hraje živě.
Super tvrdá OVERDOSE odkazuje tak trochu na LED ZEPPELIN a i když to tak nevypadá je o lásce. Fakt!
Škoda že na evropské verzi chybí CRAPSODY IN BLUE. Skvělá balada o tom jak celý soubor chytil filcky. (Začnete se drbat, když se začnou líhnout) - no není to ze života?
Již před časem jsem pověřil své nejbližší, ať mi nechají na funuse zahrát HELL AIN´T A BAD PLACE TO BE. skvělá věc, nemyslíte? Jen ten kněz bude asi proti.
Tahle deska je pro mě to nejlepší co AC/DC kdy natočili. Navíc jde o poslední věc před výměnou basáka. Nic proti Cliffovi, ale Mark Evans prostě k týhle partě patřil.
Škoda "ošizené verze". I původní obal (prsty na hmatníku kytary se mi líbil víc.


reagovat

04.02.2011 Cossack | #

Všechno podstatné je obsaženo v ostatních recenzích, oproti předcházející, hejkalové, to u mě bude zase za pět hvězd, protože jak první, "Go Down", tak druhou, "Dog Eat Dog", považuji za vynikající, stejně jako zbytek alba.

Také já vidím vyjímečnost této nahrávky především v perfektní soudržnosti a kompaktnosti, přitom ale značné pestrosti jednotlivých skladeb. Kdysi jsem v něčí recenzi četl, že je to nejsvižnější deska AC/DC (nebo něco v tom smyslu) a myslím si to taky.

A na závěr jednu (možná) zajímavost:
Na původní „vinylové“ verzi "Let There Be Rock" se nenachází na 5. místě "Problem Child" (jejíž o něco delší verze je na "Dirty Deeds Done Dirt Cheap"), ale "Overdose", po které je skvělá „bluesovka” "Crabsody In Blue"; 7. a 8. místo a písně na nich jsou opět stejné, jako na CD verzi.

reagovat

Cossack @ 04.02.2011 02:49:57
Když jsem tuto „recenzi” psal (28. května 2010), byl zde ještě uveden tracklist CD-vydání, tj. s "Problem Child" a bez "Crabsody In Blue"... V téhle chvíli poslední odstavec poněkud ztrácí význam.

gunslinger @ 04.02.2011 10:05:47
pre mňa najlepší album ac dc

pito63 @ 04.02.2011 11:31:05
Svoj postoj k tejto platni som vyjadril o recenziu nižšie, nebudem sa opakovať.
Výborný album od mojej obľúbenej skupiny!

b.wolf @ 01.07.2016 10:33:59
Již jsem to zde kdysi psal, pro mě jednoznačně nejlepší deska, pokud sáhnu po cedle, tak tohle vždycky upřednostňuji. 5/5

20.04.2009 hejkal | #

AC/DC som ešte nerecenzoval, takže premiéra.

Na úvod sa ozve klasické boogie s mierne nemravným textom, Go down. Z nejakého dôvodu sa mojim spoluhráčom z kapely páči, takže som si k tejto skladbe chtiac-nechtiac vytvoril pozitívny vzťah. Dog eat dog prekvapí bicími hranými cez prechody, to nie je to, čo bicmena preslávilo. Inak je to dreňový hard rock so silným blues-boogie cítením v pozadí. Titulná skladba je klasická svižná rifovka, správne vytvrdená a zahraná s energiou jadrovej elektrárne. Bad boy boogie je, neprekvapivo, boogie krížené rock’n‘rollom. V prvom momente pripomenie neskorší megahit od ZZ Top Sharp dressed man, ale tento pocit sa rýchlo vytratí. Typický patentovaný rif, ktorý hrajú prakticky neustále a je z toho celý rad albumov, to je Problem child. Overdose začína akosi baladicky, ale napokon sa z toho vykľuje posadená, smutnejšie ladená vec. Čo by to bolo za nekompromisných rockerov, keby sa neopreli o Peklo. Hell ain’t a bad place to be obsahuje sekaných rifov na rozdávanie, spolu tvoria prekvapivo melodický základ podopieraný bum-čvach rytmikou. Neboli by to AC/DC, keby to bolo inak. Záverečnú bodku prináša koncertná stálica majúca nadbytok „drajvu“ a energie. Whole lotta Rosie je jedna z najlepších skladieb skupiny, čo viac si na koniec priať.

So mnou je to tak, veľmi zriedka sa vraciam k AC/DC, vždy radšej pokračujem k niečomu inému, ale keď si ich konečne pustím, hneď som nadšený a nerozumiem tomu, prečo ich tak nedoceňujem. Konkrétne tento album je, napriek rozpačitejšiemu začiatku (prvé dve skladby nepovažujem za niečo extra), výborný.

reagovat

pito63 @ 10.10.2010 13:30:52
Ja sa k AC/DC vraciam rád a pomerne často. Pre mňa je to hudba na dobíjanie batérie a ideálny relax.
Nemám problém s úvodnými skladbami, práve naopak - "Dog Eat Dog" považujem, spolu s "Overdose", za jednu z najlepších na albume. Môj problém má meno "Problem Child". Jej dodatočnému zaradeniu za "Crabsody In Blue" nerozumiem. Vlastním digipakové vydanie z roku 2003. Aspoň tu mohla byť táto pieseň vydaná medzi bonusmi. Bohužiaľ, žiadne bonusy, žiadna skladba "Crabsody In Blue"!
Inak, s hodnotením recenzenta súhlasím, aj u mňa za 4 hviezdičky.

16.11.2008 vlado matoušek | #

ZÁSADNÍ ALBUM ACDC
podle mne již nikdy nepřekonané album acdc ,acdc jedou jako dobře promazaný stroj album nemá jediné hluché místo nervní riffy malcolma a anguse,album postrádá načančané hitovky typu highway to hell ale to je naprosto v pořádku neboť skladby zní dokonale syrově , také si myslím že pozdější metalová pompéznost zařadila acdc mezi běžné heavy metalové kapely a kapele sice přinesla ohromnou popularitu ale to pravé ořechové to už pro mne není ,zde slyšíme podle mého názoru dokonalou směs klasického rocknrollu a blues v dobovém syrovém punkovém balení
kdo má rád rocknroll musí toto album mít !!
reagovat

b.wolf @ 18.12.2008 21:31:13
ano, tohle je přesné... nejlepší placka, kterou ACbleskDC vydali. Už se jim nikdy nic takového nezadařilo, i když Dálnice i BIB jsou výborné, ale tahle deska má jednoznačně ty největší grády.