Wishbone Ash - Coat Of Arms (2020)

18.03.2023 hejkal | #

Wishbone Ash je moja najobľúbenejšia skupina. Majstri balád, zdvojených gitarových sól, skrátka, je to muzika podľa môjho gusta. Teda, aspoň bola v 70. rokoch. Neskôr prešla žánrovými i personálnymi zemetraseniami a vytratila sa z oblasti môjho záujmu. To sa zmenilo až po roku 2010, kedy ich melodický rock síce neohuruje, ale počúva sa veľmi dobre.

Po Blue Horizon, diele, ktoré sa mi z pozície príjemnej muziky prepracovalo až do kategórie vynikajúca záležitosť, som na album Coat Of Arms čakal priam netrpezlivo. Stihol som si ho kúpiť hneď po vydaní a pred zatvorením obchodov v druhej vlne koronakrízy. Robil mi v lockdownovej ére príjemnú spoločnosť.

Ako má vyzerať rockový hit, ukazuje hneď úvodná pecka We Stand As One. Takto sa to robí! Úsečné gitarové rezy, do toho správne chytľavá vyhrávka, tona melodiky, kde sú tie časy, keď muzika znela takto! A aj titulná skladba Coat Of Arms si udržuje podobný melodický náboj. Wishbone Ash je pre mňa synonymom gitarovej muziky, dve gitary sólujúce osve i spolu, žiadna iná kapela nemala a nemá tak nádherne vystavané sóla. Nechýbajú ani balady (Floreana, It's Only You I See, Déjà Vu). Pre mňa je kapela majstrom sveta v tvorbe rockových balád, v 70. rokoch vyprodukovala toľko monumentálnych zástupkýň tohto druhu skladby (Phoenix, Valediction, Throw Down The Sword, Ballad Of The Beacon, Persephone, Lady Jay, When You Know Love... Ten zoznam je dlhší ako mýtický had obtáčajúci zemeguľu a žerúci si svoj chvost Jörmungandr). Kapela občas koketuje s rôznymi štýlmi, hoci nikdy neuhne zo svojej cesty, a tak sa tu nachádza i troška country (Empty Man).

Základom je však melodický rock na všetky spôsoby okrem toho jediného – komerčne povrchného. Skladby ako Drive, Too Cool For AC, When The Love Is Shared ľahko plynú a vyvolávajú vo mne pozitívne emócie. A to je v tejto dobe veru na nezaplatenie. Osobne vyzdvihnem rýchlu a živú vec Back In The Day.

Keby som mal čosi vytknúť, tak je to absencia silného záveru, posledná skladba Personal Halloween je taká... obyčajná. Plus obsahuje otravné dychy. Škoda, o záverečnej gradácii albumu sa hovoriť nedá. To je však detail a musím konštatovať, že moja najobľúbenejšia kapela zvládla svoje pôsobenie na scéne melodického rocku opäť výborne.
reagovat

26.03.2020 horyna | #

Před několika týdny vypuštěné informaci, která se týkala vydávání nového alba Wishbone Ash, jsem zprvu nepřikládal velkou váhu. Jako pádnější důvod k průzkumu nahrávky jsem přijal až novější komentář kolegy Jaromíra Merhauta, jež se ve svém názoru k této kolekcí opíral o slova disponující velice pochvalným významem. Na internetu zanedlouho začala kolovat jedna vůbec ne špatná skladba a tak při vzpomínce na loňské velice dobré album „staříků“ Lucifer´s Friend, s očekáváním podobných vibrací i ze strany W. A., novinkovou kolekci jsem si takřka bez rozmýšlení objednal.

Možná mne teď pamětníci o dvě dekády starší opraví, ale dle mého Wishbone Ash nikdy nepatřili do vyloženě první rockové ligy. Jejich písně se nestaly slavnými hity po vzoru Zeppelin, Purple, nebo U. Heep. Jejich LP nezdobily výkladní skříně prodejen s hudebninami, jejich singly nerotovali tak často napříč éterem, jako u jejich slavných kolegů a prodeje desek nepřekračovali hranice za které byli udíleny zlaté desky (vyjma Argus). Nevím, jestli je to proto, že je jejich muzika nesnáze zařaditelná a pro mnohé i složitě definovatelná, nebo jen proto, že postrádá vyložené hity. Oni nikdy nebyli stylotvorní bluesmani, tvrďáčtí rockeři, na hammondkách poletující písničkáři, vzletní sofťáci, nehráli glam, ani tvrdý bigbeat. Nenechávali v sobě cloumat psychedelii a nestavěli ani art-rockové hrady z písku. Neměli rádi nabubřelou akademičnost a už vůbec nevyznávali přehnaně technické parametry monstr skladeb typu Van Der G. G.

Wishbone Ash produkovali obyčejný/neobyčejný rock. Ten se vyznačoval slušnou hráčskou erudicí, kde prim hráli kytarové souboje dvojice Ted Turner versus Andy Powell (později Laurie Wisefield), proložené opravdu výrazným melodickým cítěním, se kterým jejich skladby stáli i padali. Druhým takovým jasně identifikovatelným poznávacím znamením byli věci výrazně pomalejšího střihu, kterými své desky pravidelně zásobovali a ve kterých jejich genialita, tvorba melodií a harmonií spolu s folkovým základem vytvářeli na první pohled obyčejně působící, avšak překrásné písně.

Osobně znám jejich nejslavnější nahrávky z let sedmdesátých, které si pouštím rád, ale kterým dle mého přes veškerou kvalitu a upřímnost (ta z jejich muziky doslova tryská) k těm nejlepším malý krůček chybí. I proto jsem nikdy nepátral dál, co kapela dělala a jaké desky vydávala v letech osmdesátých, devadesátých, či v novém miléniu. Až teď při psaní této recenze mám v další záložce otevřenou jejich diskografii a ta čítá s letošním výtvorem nějakých pětadvacet nahrávek. Číslo tedy zatraceně vysoké, ovšem kvalita bude nejspíš nekonzistentní a to nejen z důvodu, že posledních dvacet let udržuje chod kapely už pouze a jenom jediný (skoro)původní člen a to Andy Powell.

Nahrávka Coat of Arms je pro mne typickým představitelem návykového přístupu posluchače k hudbě. Pustíte si ji poprvé a líbí se vám. Pustíte ji podruhé a působí ještě o kapánek lépe. Třetím poslechem se chcete ujistit, jestli se vám to nezdá a je to skutečně tak. Čtvrtý poslechový test a vlastně už každý další absolvujete naprosto automaticky a vůbec nepřemýšlíte o nahrávce, jestli je opravdu vyjímečná, nebo jen dobrá. Tlačítko play mačkáte samovolně v očekávání něčeho velice příjemného. Jde to ráz na ráz, ruku v ruce jeden den, jeden dlouhý okamžik. Pak následuje vystřízlivění, ale ne ve smyslu zklamání, pouze si potřebujete utříbit myšlenky a nějak si to v hlavě srovnat. Desku už znáte a tak každý další test může být jenom lepší. Je to neuvěřitelné, obzvlášť v dnešní přehlcené a extrémně rychlé době, ale Coat of Arms je důkazem, že pokud děláte desku s láskou a velkou pečlivostí, do studia si přinesete určitou porci zkušeností a nadhledů, netlačíte na pilu a dáte každé písní určitý jasně definovatelný charakter i náboj, a váš letitý skladatelsko-kreativní organismus se ve správnou dobu protne s mladou krví (v tomto případě zastoupenou novicem s kytarou na krku Markem Abrahamsem - výrazně kompozičně vypomáhajícím), může vzniknout nemalý zázrak.

Příběh nové nahrávky Wishbone Ash mi velice úzce evokuje už tři roky starý návrat v plné polní podobně vysloužilých Ten Years After. Tam sice mladík s vytříbenou kytarovou technikou vzor A. Lee, dynamitem v hrdle a velice dobrými skladatelskými schopnostmi nahradil kdysi nejvýznamnějšího člena tohoto bratrstva (což v případě W. A. v pozici Marka tak výrazně neplatí), ale mladá krev hold někdy dělá divy.

Dle mého je deska Coat of Arms (s malinko laciným obalem) třetí nejlepší nahrávkou kapely hned po jasně nedostižném Argus a velice schopném následovníkovi Wishbone Four. Tak dobrá, tak mimořádně kvalitní ta deska je.

Na jejím začátku stojí velice schopná na první dobrou mířící "hitovka" We Stand As One, s malinko prvoplánovou Nazareth-ovsky repetitivní vyhrávkou. Ale píseň v sobě absorbuje i skvělou atmosférickou mezi pasáž, která její náladu přemostí do úplně jiných dimenzí, jež navíc podtrhuje výborně zpívající Andy. Avšak pokud se posluchači nepodaří se na nahrávku "přilepit" hned z kraje, určitě mu to vyjde s druhou titulní Coat of Arms. Ta pak do sebe implantuje velice vkusné melodie, spoustu zdobných akustických zákoutí a naprosto jasně odkazuje k tomu nejlepšímů z původní tvorby skupiny. Prvním velkým vrcholem je volnější lidově znějící pecka Empty Man. Ta je vystavěna naprosto impozantně s důrazem na vytříbenou dunivě bicí techniku, a na sebe se vrstvících akustik, španělek, mandolin a…Třešničkou na dortu je pak zcela nezařaditelné utahané náladotvorné kytarové sólo z kategorie snů. Dokud je neuslyší tak neuvěříte. Čtvrtá Floreana výrazně zpomalí a je to typická W. A. baladička s hlasově nedostižným Andym (tomu je tady snad pouhých třicet-neskutečné) a kytarové technice tak čisté a libozvučné, jako by na struny nástroje drnkal nějaký čaroděj. Druhý vrchol. Deska doslova překypuje nápady a veskrze pozitivní náladou. Tu doveze jak kytarově a sborově noblesní Drive, tak další top pecka, strašidelně působící atmosférický klenot It's Only You I See – zřejmě nejvíce netypická věc na desce a skladba, která vás svým vnitřním pnutím a okouzlující něhou naprosto rozcupuje. V další dvojici skladeb kapela mírně zrychlí. V písních Too Cool for AC a Back in the Day si vychutnáváte výbornou rytmickou souhru s krásně sejmutou baskytarou i kytarově členitou hru dvojice Powell/Abrahams. Devítka Deja Vu dá v modernějším hávu a pomalejším tempu vzpomenout na náladovky z první poloviny sedmdesátých let. Prázdninově uvolněná je předposlední When the Love is Shared (snad jediná malinko slabší) a tečkou pak houpavá Personal Halloween, kde to kytarovými vyhrávkami a troubícími saxofony kyne jako řádně rozdováděné droždí. Takový zprvu nenápadný adept na jednu z položek, kterou za pár dnů budete snadno přičítat mezi zdejší špičkové kousky.

Pro mne je nová deska Wishbone Ash (která je jen tak mimochodem zvukově naprosto brilantní a pro posluchače kvalitního záznamu jistým zadostiučiněním, že i v době, která většinu nových nahrávek pořádně mrší (viďte noví Psychotic Waltz a Pearl Jam) to dobře udělat stále jde) absolutně nečekaně, ale celkem jednoznačně jedním z adeptů do neužšího kruhu špičkových nahrávek letošního roku. Gillan a spol. se budou muset zatraceně ohánět, aby tohle dokázali trumfnout.





reagovat

Jarda P @ 26.03.2020 07:18:34
Wishbone Ash sice nedosáhli takové pupularity a prodejů úrovně takových Led Zeppelin, ale v mém žebříčku stojí výš. Jestli patřili do první či druhé ligy neřeším, ostatně to, že byl Argus vyhlášen albem roku 1972, hovoří za vše. Pokud pomineme Locked In, všechna alba až po Just Testing jsou vynikající a hodnotím je výš než to poslední. Poté nastal výrazný propad a ani reunion v roce 1987 nebyl zcela plnohodnotný, i když ty 3 desky, které stihli, se mi líbí moc. To, co tvoří od počátku milénia Andy Powell, má sice konstantně dobrou úroveň, ale nic z řady desek už nevybočuje. Ale hlavně mi tam schází to podstatné, a sice zpěv Martina Turnera. Andyho hlas mi zní méně příjemně, i když naživo, kdy jsem měl možnost jej 2x zažít, tento hendikep smazává. Pro mě WA patří do top 10 kapel všech dob. Poslední desku zatím nemám tak naposlouchanou, abych ji mohl hodnotit, ale určitě si ji pořídím.

pinkman @ 26.03.2020 07:29:49
horyno můžeš prozradit odkud desku máš. Vzhledem k celosvětové situaci je většina prodejen uzavřených a nikdo nechce moc obchodovat. Já si chci CoA určitě obstarat. Tohle není první velká kladná recenze kterou čtu. V zahraničí se chválí o sto šest.

Mohyla @ 26.03.2020 07:51:49
U mňa tiež výborné! Podobne aj z roku 2014 Blue Horizon a
z 2007 The Power Of Eternity.

Pinkman neviem ako Horyna, ja od

>> odkaz

horyna @ 26.03.2020 11:27:39
Kamenné prodejny jsou jistě zavřené, ale některé e-shopy fungují. Poděkování patří agilním Musicrecords, kteří posílají zboží v dnešní po..... době. Pošta rozváží rovněž dle původních pravidel.

misa @ 26.03.2020 11:47:35
Novinka Pearl Jam má špatný zvuk? Jak to víte, vždyť ještě nevyšla.

merhaut @ 26.03.2020 13:01:27
V novém Sparku, co vyjde za týden, bude rozhovor s Andy Powellem. Já připravil otázky, mladý redakční kolega Milan Raška s Andym pohovořil. Dělba práce:-)
Přepis, nebo screen, hodím sem.

Mayak @ 26.03.2020 14:49:15
Hodne pekná recenzia, Marku ...
Mám to podobne, ako Jarda P., Wishbone Ash je iste kapela z Top 20, ktoré ma celkove v živote a hlavne v mladosti najviac ovplyvnili. Videl som ich zatiaľ len raz v Poľsku a rád by som ešte. Toto je skutočne hudba o radosti z rockovej hudby bez nejakého prehnaného škatulkovania ... novinkový album je skutočne veľmi príjemná záležitosť ...

Myšák @ 26.03.2020 15:15:56
Rád bych se zeptal autora recenze, jak dlouho mu trvalo sepsání tak kompkexního hodnocení. Klobouk dolů horyno, pěkná práce.

dan @ 26.03.2020 16:58:38
Míšo v dr databázi mají PJ sedmičku. To bude ten důvod podle kterého někteří posuzují kvalitu zvuku. Jsou to samé nesmysly.

Jarda P @ 26.03.2020 17:11:33
Tajně jsem doufal, že přijedou letos do Polska, ale v tour dates nic. Ono stejně kdoví kdy se zase otevřou hranice.

Mayak @ 26.03.2020 17:25:34
Jarda P : ... ale termín v Poľsku je, Wishbone Ash budú (22.08.2020) na pravidelnom festivale INO-ROCK (2020) (prvý krát dokonca dvoj-dňový) ako hlavný headliner druhého dňa (plnohodnotný možno 2 hodinový koncert) ... teda pokiaľ globálna situácia dovtedy bude v norme/pohode ...

>> odkaz

misa @ 26.03.2020 18:22:10
Co je databaze dr? A sedmička je jako špatná známka? Nechápu!

vmagistr @ 26.03.2020 19:10:12
misa: >> odkaz

DR (Dynamic range) je laicky řečeno poměr mezi nejtišším a nejhlasitějším místem nahrávky. Nízká hodnota DR může být jedním z indikátorů komprimovaného zvuku (důsledek necitlivé snahy o zvýšení celkové hlasitosti nahrávky).

steve @ 26.03.2020 19:39:24
Jen doplním, že sedm není špatná hodnota, předchozí desky Jam měli podobné parametry a hrají dobře, ale to asi víš.

merhaut @ 26.03.2020 20:57:24
Chlapi, s tím DR neblbněte, to je na ryze technickou debatu. Chtělo by se slovy "klasika" napsat: všechno je (trochu) jinak:-)

jiří schwarz @ 27.03.2020 00:14:21
Příjemný, decentní poklidný rock. Neurazí (lze chvílemi poslouchat pozorněji, lze mít i jako zvukovou kulisu), ale taky nenadchne. Chybí napětí (koule), nějaké vzplanutí energie. Pro mě nejhezčí moment sólko nového kytaristy na konci It's Only You I See. Žádný posun 48 let po Argusu, a ač to bylo velmi pěkné album, ani to nebylo na svou dobu nikterak objevné či přelomové (možná kritici té doby ocenili tu normálnost, uměřenost, uprostřed dobových výbojů). Zpěv 70letého leadra spíš horší než dobrý. Jardo P, Mayaku: top 10 či 20, řadit WA třeba nad Zeppeliny, no, nevím. Tahle kapela nikdy extraligu nehrála. Tato deska, pro mě, jen lepší průměr. Nezaslouží myslím tolik pozornosti a nadhodnocování.

merhaut @ 27.03.2020 00:39:47
Argus bylo čtenáři magazínu Sounds vyhlášeno "Album of the Year"za rok 1972. Když jsem se to dočetl v Melodii, nechal jsem si Arguse dovézt z Rakouska. A stal se po Démonech, dodatečně a už napořád, mým druhým nejoblíbenějším albem z dvaasedmdesátého:-)

jiří schwarz @ 27.03.2020 02:01:52
Merhautovi: jen tak mimochodem :-) mrkl jsem na soupis svejch nosičů, a vybral pár alb, co mě bavěj z r.1972 víc, než ta 2 Tebou zmíněná :-). C. Santana & B. Miles: Live; Santana: Caravanserai; Yes: Close To The Edge; Pink Floyd: Obscured By Clouds; J. Baez: Come From The Shadows; Black Sabbath: IV; Hammel a Varga: Zelená pošta; Flamengo: Kuře v hodinkách; Focus: Focus 3; Deep Purple: Machine Head; Moody Blues: Seventh Sojourn, Niemen: Enigmatic, J. Joplin: In Concert; Roxy Music: I. A pak by tam tam bylo třeba 20 dalších, Argusu na roveň.

john l @ 27.03.2020 06:09:25
Zdá se, že M.Abrahams kapelu pořádně nakopnul. Je to nápaditější jak desky poslední. Asi proto ta paralela na TYA. Kdybych to porovnal s Uriah Heep kteří hrají podobný styl, tak wišbouni vítězí na celé délce. Když to na koncertech proloží starým repertoárem, múže to být podařená show.

Jarda P @ 27.03.2020 08:54:21
Taky jsem se to dočetl v Melodií, v té době to už kamarád měl, tak jsem si ho nahrál. Takové kouzlení dvou kytar neumí nikdo na světě. Živé nahrávky WA a LZ jsou pro mě nesrovnatelné, tam jedna kytara mi tam prostě chybí.

northman @ 27.03.2020 09:54:06
Na tu dobu si pamatuji, deskou roku 1972 podle Melody Makeru byl Argus, ale podle Rolling Stoneu to byl Harvest Neila Younga. Pro mě je lepší debut a Pilgrimage, na Argusu a zvláště na Four už moc sladí.

misa @ 27.03.2020 18:23:09
No právě. Všechny desky PJ hrají normálně. A od té letošní čekám to samé.

horyna @ 30.03.2020 05:29:47
Děkuji všem za podnětné příspěvky.