Dream Theater - Dream Theater (2013)

09.10.2022 Judith | #

Jakkoli chápu optimismus dobových recenzentů, z mého dnešního pohledu budu k nahrávce přísná. Považuju ji totiž za promeškanou příležitost. Tohle mělo být to album, které Dream Theater po personální obměně vytvoří všichni společně - jenže byli na obou stranách nahrávacího pultu spokojení příliš brzy. Výsledek je slušný, ale ve vzájemném poznávání si jen tak namočili prst.

Tohle není album bez bubeníka, jako bylo to předešlé a následující (The Astonishing stejně jako A Dramatic Turn of Events dostalo bicí party až nakonec), ale není to ještě ani album s Manginim, který začal svůj osobitý styl a přínos ukazovat až na Distance over Time. Teprve tady se Dream Theater pozvolna rozběhli k novému tvůrčímu období, které nemusí každému sedět, ale je nepopiratelné.

Museli se nejprve naučit spolu hudebně komunikovat a odvážit se přijít s něčím skutečně novým, ne jen se solidními metalovými kousky, jaké sází na eponymní desku. Museli vyměnit zvukového inženýra a naučit se, jak nasnímat a produkovat bicí, které jsou společně s basou základem progresivního stylu - exkluzivní nositel této znalosti jim odešel, takže to prostě nevěděli a hlavně dost dlouho ani nevěděli, že to neví.

Mám ráda sevřenou instrumentálku Enigma Machine, rozmáchle patetickou The Bigger Picture (patos mi nikdy nevadil a ke Dream Theater patří), naléhavě emotivní Surrender to Reason, v době vydání jsem si ráda pouštěla i Along for the Ride, která mi dneska připadá trochu rozbředlá. Nikdy jsem nepřišla na chuť Illumination Theory, která mi připadá vycucaná z prstu podle předem hotové šablony, a nikdy se mi album nejevilo nosné jako celek.

Dobře zahraný chytrý metal, ok, po všem tom tápání nultých let spíš dobrá zpráva, ale ADTOE hodnotím o chlup výš, protože to nemá ambici znít tvrdě - tohle ano, a mise jaksi nebyla splněna. A tak když si chci osvěžit, jak to Dream Theater v téhle etapě váleli, vždycky raději sáhnu po záznamu živého vystoupení, jako je třeba The Enemy Inside na festivalu Sonisphere. >> odkaz Dala bych tři a půl, budu drsná a zaokrouhlím dolů.
reagovat

18.04.2018 horyna | #

Formálně nemohu tomuto určitě skvělému a pro obdivovatele Dream Theater také velice oblíbenému albu nic vytknout. Určitě ne zjevný, do uší bijící pokus o návrat kapely ke svému nejslavnějšímu období. Netvrdím, že se povedlo úplně všechno a ve všech směrech, ale tohle obrození přišlo v hodině H, v době, kdy nemalá část jejich obecenstva pomalu ztrácela s kapelou trpělivost.

Jednotlivé skladby jsou naprosto v pořádku. Chytře napsané, zajímavě zaranžované a instrumentálně dotažené. V čistě technické oblasti se od kapely honosící se takovýmto jménem snad ani žádný propad očekávat nedá. Pokud chlapcům nechybí fištrón a zajímavé nápady, je možné i na třinácté desce v řadě namixovat osvěžující koktejl. Jenomže právě slovo osvěžující je zde tak trochu kamenem úrazu. Kapela se zřejmě pod tlakem z venčí otáčí ke své minulosti skutečně často a některé úseky si z alba Images and Words vypůjčuje jako chybějící zboží z výkladní skříně. Osobně nemám problém jim tohle odpustit, protože je mi milejší takováto cesta, než ta, která byla zvolena o tři roky později.

Skutečně masivní zvuk je posazen do celé plejády organicky funkčních kompozic velmi vkusně a pokud se John Petrucci drží na vodítku, netlačí na pilu a nesóluje příliš dlouho, dokáže promlouvat skrze svůj nástroj velice zajímavým způsobem. Pestrost akustických pochodů a důrazný přítlak na melodie se tentokrát kapele povedl na jedničku.

Formát klasické písně se odrazí za dramatickou instrumentální předehrou False Awakening Suite, která funguje jako vstupní brána skutečně perfektně. Z výborné dvojice The Enemy Inside a The Looking Glass mám raději tu druhou jmenovanou, právě pro ten skvostně vystavěný akustický most s minulostí. Enigma Machine vyznívá trochu fádně a může zavánět nudou alá moderna D. T., ovšem nasazení, feeling a „TO“ něco, co z kapely na této desce vyzařuje, je ukryto i v jejím obsahu.

Dalšími příchozími jsou čtyři časově rozumná, nápaditá a hlavně přesvědčivá čísla, se kterými se hudebníci-profesoři skutečně pochlapili. Přesně tady platí pravidlo o tom, že méně znamená většinou i více. Tato fráze se už bohužel netýká poslední rozlehlé suity Illumination Theory, rozpracované v pět částí, ale ta přehnaná snobská rozbujelost ke kapele zkrátka patří, takže...

Co říci závěrem? Snad jen, že mi zvědavost velí dozvědět se, kudy se chce kapela ubírat na svém letošním avizovaném albu a vcelku se po propadáku Astonishing těším na jeho poslech. Tahle deska mi dává určitou naději, že Dream Theater ještě neřekli poslední slovo. 4-5*
reagovat

Petr87 @ 18.04.2018 09:09:36
Výborná deska, zrovna si ji servíruji do uší a baví mne pořád stejně, jako když jsem ji slyšel poprvé.

Předtím poslední deska, která se mi opravdu líbila a z které byl cítit pořád dostatek nosných nápadů - a ne už jen potřeba dokazovat si, jací to jsme pořád mistři ve sjíždění hmatníků a sekání největšího množství not za minutu - tak to bylo "Octavarium"; pak z mého pohledu nastala pozvolná stagnace, kterou později už nešlo zakrýt ani těmi nekonečnými instrumentálními předváděčkami...

A když vyšla dlouho očekávaná "A Dramatic Turn Of Events" s novým lamačem paliček, tak po několikerém poslechu a jen dalších rozporuplných pocitech, jsem měl už kapelu za takovou pomyslnou starou babičku napíchnutou na přístroje a jen čekající na smrt; zkrátka jsem už nevěřil v nějaké zlepšení...

Jenže, když vyšla tato deska, tak to najednou vypadalo, jako by ta babka zralá na umření najednou z té smrtelné postele vyskočila a začala tančit kozáčka!
Ano, tak nějak mi to tehdy připadalo, a ty dojmy z tohoto díla se ani po těch letech nezměnily!
Pro mne stále jednoznačných pět hvězd.

Díky za recku.

john l @ 18.04.2018 09:37:00
Tak, tak, i za mě je to pět zářivých. Dream Theater neuvěřitelně ožili, napsali výborné skladby a zvukově se taky docela pochlapili. Po Octavariu dojížděla kapela na volnoběh, těžko soudit autoritářské typy Petruciho a Portnoye, ale zbytek kapely si bez nich nemohl kolikrát ani uprdnout. Portnoye teď zastupuje Rudess a ono to bude podobný.

Uslyšíme co bude dál, bral bych pořádný jazzrock na způsob Falling t.I.

03.09.2016 john l | #

Při vzpomínce na pražský koncert vztahující se k albu musím připustit, že mě tenkrát zahřívali jen příjemný dojmy a krásně strávený chvíle. Zahájení proběhlo prostřednictvím úvodní mocné suity False Awakening Suite, hromový nástup umocňovali promítací záběry na stěně za kapelou a následující riffoidní rozjezd/řežba The Enemy Inside, zadupal do země všechny pochybovače, že by snad velcí D.T. sklouzli k průměru. Už si nepamatuju do puntíku jestli následoval hned The Looking Glass, ale vrátím se tím zpátky k desce, kde slyším jasný ozvěny Images and Words(v refrénu), ale moment překvapení a kouzelná atmosféra už nefungují tak jako kdysi, je ale poznat jak moc kapela chce a jako moc se snaží, stočit svou tvorbu kamsi nazpátek. Jako přidaná hodnota je zde brilantní sólo na pozadí basových akordů. Když si desku pouštím po dlouhé době a nestojí v řadě s dalšími alby, tudíž nejsu jejich hudbou přesycen, líbí se mě i zvláštní instrumentálka Enigma Machine. The Bigger Picture nás pozve do sousedství Scenes, aby krása akustické kytary Behind the Veil vykouzlila opět spokojenost a víru v lepší zítřky. Surrender to Reason je hodně znělá a muzikální, cítit že kapelu hraní baví, obsahuje překrásné kytarové sólo. Along for the Ride je balada ze staré kompoziční školy Petručiovců, mě se ale líbí.Konec desky představuje můj největší problém alba, dlouhá a nudná "epická" suita Illumination Theory, není zrovna důstojna kvalit souboru a desku zhazuje. Ale pořád je to kus poctivé a tvrdé práce souboru, kde každý její člen je mnohými veleben skoro jako nějaké božstvo. 4,5
reagovat

horyna @ 03.09.2016 13:14:12
Na ten koncert (bylo to v zimě, leden/únor) vzpomínám v dobrém, byl to můj jediný D. T. živý záznam, který jsem viděl a dokonale znásobil můj pohled na kapelu. Malou Manginiho postavu nebylo za bicí hradbou skoro vidět, ale pálil to do nás svědomitě, James ve skvělé formě a zbytek vlastně také. Když začali hrát set z Awake, létal jsem ve stavu bez tíže. Velká nádhera!

horyna @ 04.09.2016 07:08:56
Ráno jsem poslouchal druhé Flying Colors a i když mám první desku raději, neboť když poslouchám F. C. chci slyšet parádní hard rock a né reminiscence na tvorbu Transatlantic (tak jak je tomu na několika místech druhého alba přítomno), chci tím říci, že deska je to stále parádní, Mikeův bubenický styl silně inspirativní a je slyšet, že se na psaní hudby podílel. A to je největší kámen úrazu posledních desek divadelníků, prostě tento tahoun, precizní hráč a především skladatel (i přesto, že nebyl na posledních výtvorech svých bývalých chlebodárců v takové kondici jako léta předešlá) na třech deskách odzadu kompozičně schází.

yngwie3 @ 04.09.2016 07:15:48
to horyna: S poslednou vetou Tvojej reakcie úprimne nesúhlasím, ale názor rešpektujem ...

horyna @ 04.09.2016 07:59:47
yngwie3: předlož tedy svůj pohled na (ne)vývoj této kapely. Nejsem nějaký velký pesimista co se poslední tvorby divadelníků týče (krom Astona), ale pár let už z jejich hudby necítím ony tolik příjemné vibrace jako ještě třeba na Systematic. Osobně jsem se na Manginiho příchod moc těšil, ale vlastně mi nepřinesl vůbec nic, čím by mne jaksi ohromil, nebo tým posunul dál. Nejvíc mne prudí opakující se postupy Jordana Rudese, dle mne on z nemalé části tuto bárku potápí.

Antony @ 04.09.2016 08:33:00
Konečně tady naplno zaznělo, co si myslím už dávno. Portnoyův odchod je slyšitelný přímo fatálně. Jeho styl hry se nepodařilo nahradit. Do té doby byl Portnoyův způsob hry poznávacím znamením Dream Theater, ač si to třeba málokdo uvědomil. Tvořil součást kompozic především svojí vynalézavostí, barevností, proměnlivostí, schopností komunikovat s ostatními nástroji i posluchačem. Bubenické party tvořily samostatnou vrstvu na pozadí, která významným způsobem podporovala i určovala celistvost a výraz kompozic.
To vše zmizelo a z jejich muziky je najednou vyprázdněný suchopár. Mám všechna alba s Portnoyem za 5*, bez něj 2* a poslední za 1*. To je už úplně vyžvejkaná žvejkačka.

alienshore @ 04.09.2016 09:03:18
Mike Portnoy prestal s kapelou hrať po Scenes From Memory, začal do toho mlátiť hlava nehlava, viď album Train Of Thought, jeho bicie boli hlavne o predvádzaní sa a jeho správanie bolo na tom podobne, ťahal Dream Theater smerom dole nielen hudobne ale aj ľudsky, jeho štýl sa rokmi unavil, sú to stále tie isté prechody, i keď naživo je to dobrý showman ..., bol prínosom kedysi ale veci sa menia a tak to má byť

Mike Mangini nebol do kapely vzatý preto aby tvoril, jeho úloha je nahrať bicie party a koncertovať, volá sa to ináč HPP, čiže hlavný pracovný pomer :-)

john l @ 04.09.2016 09:22:46
Musím zareagovat aspoň s částečnou obhajobou M. Portnoye.
Odzadu alienshore, Antony, horyna:
Za prvé: si vůbec nemyslím že by tahal D.T.hudebně a už vůbec ne lidsky dolů. Je pravda že na Train... se předvání až nehorázně, ale u mě v dobrým, jeho bicí desku neskutečně táhnou a dávají jí silnou dynamiku a ukrutnou razanci, ty bicí prostě jedou jak parní mašina, aspoň mě hodně baví. Přechody jsou stejné, pravda, ale jak třeba u Transatlantic, tak u Flying Colors (i u jednodušího stylu Winery Dogs), vždy vymyslí něco čím píseň obohatátí a člověk si řekne "fákt dobrý". S tím HPP to sedí:-)

Za druhé: s Antonym musím ve valné většině souhlasit, taky najednou slyším v muzice D.T. jakési vákuum, v němž bohatost Mikeovi techniky chybí, znatelně chybí. Mangini je příliš strojovej, přesnej, bez zaujetí a momentu překvapení.

Za třetí: taky jsem byl zvědavej s čím novým Mangini přijde, ale pořád se nic neděje, sedí tam obyčejnej chladnej čumák, co prostě "jen" dobře bouchá a rychle bouchá. Když slyším jeho výkon na Labrieho sólovkách, na Extreme, nebo Annihilator. Jako by to byl někdo jinej. A za Rudese se taky postavit rozhodně nemůžu. To už jazzovej Sherinian dokáže být kreativnější.

yngwie3 @ 04.09.2016 09:28:22
to horyna: Slavo to napísal úplne presne ...
A ešte dodám, posledné tri albá sú skvelé, aj keď je Astonishing extraordinárny ...

horyna @ 04.09.2016 09:43:58
Otázkou zůstává, jak by zněli D. T. s jiným bubeníkem v zádech, jestli by jiná osobnost dokázala jejich hudbu nějakým způsobem zvrátit, obohatit, či posunout. V. Donati, či M. Minneman (od známého kámoše Manginiho ze sousedství rozdílní hudebně i lidsky)- dostali by třeba oni více prostoru a mohli by zasáhnout do kompozičního procesu a přinést nový vítr do prostředí kde taktovku nehorázně stráží dvojice Petrucci / Rudess? Rozhodně ne! Hrdí pánové si svůj rukopis (a léty se opakující poznávací znamení) stráží jako oko v hlavě. Copak to neslyší, nebo je cinkání jistých zlaťáků pro ně tak důležité:-)

yngwie3 @ 04.09.2016 09:51:44
Petrucci / Rudess, sú hnacou silou DT ... takže otázka, " boli by iní za chrbtom s niekým iným ? " je úplne zbytočná ...

horyna @ 04.09.2016 09:55:03
Vím, vím, nemyslíš ale, že by to přeci jen bylo z části potřeba???

Antony @ 04.09.2016 10:02:43
horyna, john l:
Hlavní problém Portnoye byl v tom, že má výraznou osobnost. Není teď podstatné jakou, ale slovo problém je na místě, protože je tam ještě Petrucci. A dvě takové skladatelsky i lidsky výrazné individuality vedle sebe, to zpočátku funguje jako motor, každý se chce ukázat co nejlépe a kapelu to táhne dopředu. Po čase místo kooperace převládne rivalita a jeden z těch dvou musí odejít. Příkladů v hudební historii je nesčíslně. Logicky na jeho místo musí nastoupit někdo "poslušnější". Proto Dream Theater nyní znějí tak, jak znějí. Je to one man projekt bez sebekontroly. Proto si myslím, že je lichá úvaha na téma, co by hráli s jiným bubeníkem. Mangini nastoupil ne jako nejlepší volba, ale jako nejpřizpůsobivější přitakávač.

Brano @ 04.09.2016 10:05:02
Najlepším a najvhodnejším bubeníkom pre Dream Theater by bol tento slávny bicák >> odkaz


...a k tomu všetkému aj pekne maľuje >> odkaz

yngwie3 @ 04.09.2016 10:06:36
Nie, nemyslím ... a Mangini vopred vedel, do čoho ide ... Btw, nedomnievam sa, že by mal Mangini snahu kompozične zasahovať do tvorby DT ... ak by mal tendenciu realizovať vlastné nápady, už by tak dávno urobil, lebo priestor, prostriedky a čas na to mal vždy ...

Antony @ 04.09.2016 10:23:56
yngwie3:
O to právě jde. Mangini byl ochoten cíleně a vědomě rezignovat na jakýkoli vlastní podíl, jen si mechanicky odehraje svoji povinnost. Je to do uší bijící, hraje jako robot.

yngwie3 @ 04.09.2016 10:34:32
to Antony: No a ? ... vieš koľko je na svete kapiel, ktorých členovia by si nechali amputovať palec na nohe, len aby u nich bol thunderer ? ...

alienshore @ 04.09.2016 10:38:40
Mangini má nalinkované ako má hrať, hraje podľa predstáv Petrucciho a Rudessa, a za to dostane slušnú výplatu, to je celé, snáď mu nebudeme teraz vyčítať že si zarába na živobytie ..., Mangini za normálnych okolností dokáže ako bubeník kreatívne myslieť a to už aj dokázal niekoľkokrát, nemá dosah na to kam sa Dream uberá, to je v rukách niekoho iného ...

john l @ 04.09.2016 10:46:26
Nikdy sem nespatřoval v Petruccia a Portoyovi soky, myslím že je tomu naopak, spíš kámošství, než nějaká rivalita, jasně Mangini je poslušňák a do ničeho se jim nemotá.
A kapela velikosti D.T. snad nemá za potřebí mít ve svejch řadách robota, ale zjevně tomu tak chce. A proto si raděj pustím jejich desky přelomový, než setrvačníkový, i když znova poznamenám, tahle se povedla, u mě ano.

Antony @ 04.09.2016 10:52:40
no a ... pokud ti nevadí, že místo kreativní a tvůrčí hry je tam nevýrazný robot, pak je to vlastně v pořádku. Jak jsem psal již na začátku, spousta lidí si toho nevšímá.

yngwie3 @ 04.09.2016 11:21:27
to Antony: A prečo by malo, preboha ? ...
Pravdepodobne nemáš ani potuchy, ako je dôležité mať za sebou presného a spoľahlivého bubeníka, pretože hudba DT, je okrem iného aj o tom ... presnosť a spoľahlivosť !!!

Btw ...Keď prišiel Steve Morse do Deep Purple a dali si spolu prvú skúšku, tak po nej povedal, že s lepšou sekciou akú predstavovali Paice/Glover sa ešte nestretol ... a to povedal muzikant, ktorý hral snáď už s každým, okrem Katapultu ...

Toliko o vadí - nevadí ...

Antony @ 04.09.2016 11:34:35
yngwie3:
Nebudu ti vysvětlovat, proč by ti mělo vadit něco, co ti nevadí, to je úplně zbytečná otázka. Záleží na posluchačských preferencích, ty máme zjevně jiné. Já vím hodně o tom, co pro hudbu znamená mít nápaditého a osobitého bubeníka. Přesnost a spolehlivost chci u hodinek, ne u Dream Theater.

Brano @ 04.09.2016 11:49:44
Teraz vážne,sranda bokom.Dream Theater mám v úcte,v zbierke mám CD z ich tvorby z rokov 1989-2002 + z tej najnovšej tvorby CD A Dramatic Turn Of Events,ktoré bolo pre mňa ako zjavenie(vo veľmi pozitívnom slova zmysle).

Train...,Octavarium,Systematic chaos,Black Clouds...,The Astonishing idú úplne mimo mňa.Skrátka mi tam chýbajú tie emócie ako pri Images and Words a nenaskakujú mi zimomriavky ako pri Metropolis Pt.2:Scenes...

Takže úprimne mi je jedno,že kto je tam bubeník,keď to so mnou ako s poslucháčom nič nerobí,keď z toho nepadám na zadok,ale naopak necháva ma to chladným.Technicky je to zahraté dokonale,ale emócie kamsi vymizli.A hudba je o emočnom prežívaní a nie o superdokonalej ,kozmicky presnej technike hry.

Berte to ako môj osobný,čisto subjektívny názor.Nemám v úmysle týmto nikoho uraziť ani sa nikoho nejako dotknúť!

Progjar @ 04.09.2016 13:19:27
Ako "sopliak" som si myslel, že pre každú skladbu treba zložiť aj "bicie". Vyrástol som z toho. Pamätám si tiež, že bicie a bubeníka som veľmi obdivoval pri maďarskej Omege - najmä tú batériu.
Post bubeníka je tiež kreatívna vec. O viacerých bubeníkoch sa hovorilo nie veľmi lichotivo - Nick Mason napr., ale ich domovská kapela by bez nich nebola tým, čím sa stala.
Naučil som sa počúvať a vnímať aj hru bubeníka a tie rozdiely vedia byť markantné. Za najdôležitejšiu však aj tu považujem "chémiu" a toto je pre mňa prvok, ktorý DT momentálne chýba - bubeník proste nechytil tie správne molekulárne väzby.
Nie som však DT-ológ.

Brano @ 04.09.2016 15:13:04
Myslím si,že hudba je vtedy...
keď emócie prevládajú nad matematikou,
keď iracionálno prevláda nad racionálnym.

Hudba je o pocitoch,nie faktoch.
Žiadny fakt človeka emocionálne neuspokojí.

zdenek3 @ 05.09.2016 20:56:35
Já bych s dovolením napsal svůj náhled na věc.

DT je kapela, která od počátku rozdělovala posluchače rocku na dvě části, tedy ty ,kteří ji bezmězně brali a ti, kteří je fakt nemuseli (Jedním z nich je J. Merhaut :))))). Je to jako parta vynikajících studiových muzikantů, kteří zahrají kdecoskdekým, ale hrát spolu za sebe je trochu jiný level.
Vyčítá se jim kde co. Nicméně je to to sestava technicky velmi zručných hudebníků, kteří se snaží vytvořit dílo. To, že jsou zruční, je vidět i na stopáži placek. Pro mne bohužel mnohdy své umění rozmělní v jakési samostané výtvory a mnohdy tam, kde se to fakt melodicky chytá, jedou rychle pryč, místo aby nápad rozvinuli.

Jako drtivá většina kapel má nejlepší první desky a pak tak trochu ustrne. Opakují náměty a vykrádají sami sebe. Zlepší se to buď po obměně sestavy a nebo prostě chytí druhou mízu.
To co předvedli na Metropolisu však dle mého nepřekonají nikdy.

Ohledně bicmena. Portnoy je také skvělý bicmen, ale na mne je moc upozorňující na sebe,(samožer) což je vidět na live vystoupeních. Navíc ,kdo bicím rozumí, dost často "se uklepne".
Jeho hra je někdy až chaotická. Jejich nový bicmen je "jen kolečko" a na jeho případný přínos ohledně skládání se možná ani nedočkáme. Svou práci odvádí skvělě, ale je prostě jiný.
DT se v této placce proti dřívějším posunuli na jinou kolej. Zda je lepší, stejná či horší, nechť posoudí posluchač.

Nicméně za mne, díky za tuto kapelu.

Jarda P @ 06.09.2016 06:00:46
Já se řadím do zástupu za J. Merhauta. Nelíbí.

Snake @ 11.04.2017 09:31:45
Včera jsem se k albu po delší době vrátil a sám byl překvapený tím, jak mi sedlo. Ani ten - opět - přehulený zvuk mě tentokrát tak netrýznil...

Koukám, že jsem ho ještě nehodnotil, tak tedy za čtyři.

15.07.2014 yngwie3 | #

25. júl sa nezadržateľne blíži a s ním aj čas stretnutia s kapelou, ktorá z mojho pohľadu nemá v súčasnosti na svetových pódiách a aj v nahrávacích štúdiách konkurenciu.
Počúvajúc eponimný album, nevychádzam z úžasu, kde sa to v tých chalanoch stále berie ... z mojho pohľadu sú ich posledné tri albá plus Metropolis to najlepšie, čo stvorili. Inak povedané, sú ako víno ...
Ale naspať k albu. Nebudem rozoberať jednotlivé skladby, to už skvelým sposobom urobil alienshore a ja to nemám vo zvyku. Od prvého počutia až doteraz je to dielo, ktoré ma stále fascinuje svojim nábojom a neskutočnými melódiami ... pri orchestrálnej pasáži v The Illumination Theory sa takmer vždy trasie byt a manželka za mnou príde zo súcitným pohľadom a jemným úškrnom :o)... veď počkaj dievča, 25. júl sa blíži a ty tam budeš so mnou ... po technickej a aj zvukovej stránke ide band stále dopredu, nehľadiac na pribúdajúci vek ...
Tento album mi urobil veľkú radosť a utvrdil v presvedčení, že skutoční majstri akými Dream Theater bezpochyby sú, dokážu svojich fanúšikov potešiť a aj prekvapiť v tom dobrom slova zmysle ...
Všimol som si, že hviezdičovanie v poslednom čase ako keby strácalo na význame, ale ja tých 5 dám bez zaváhania ...
reagovat

PaloM @ 15.07.2014 19:36:39
yngwie3 - úprimné vyznanie od srdca a to si cením viac ako podrobné rozbory. Ako laik ich hudbu hodnotím len pocitovo a neviem, prečo práve Dream Theater považuješ za bezkonkurenčú skupinu. Možno vzhľadom na ich 25-ročné pôsobenie a vcelku kvalitnú tvorbu (hoci sa slabé miesta nájdu).
Majú proste niečo do seba, lebo napr. albumy Systematic Chaos a Black Clouds & Silver Linings som najskôr odpísal a neskôr kúpil... Kupujem iba to, čo naozaj počúvam.
Dva posledné albumy sú výraznou zmenou k lepšiemu.
Vladko, prajem vám hlboký zážitok na koncerte.

yngwie3 @ 15.07.2014 19:46:11
Ďakujem Pali, viac zajtra lebo už idem spať ... čaká ma náročný deň. Ak to nebude vadiť, zajtra Ti zavolám. Dobrú noc ...

PaloM @ 15.07.2014 19:52:49
Jasné, kľudne zavolaj, budem sa tešiť.

EasyRocker @ 16.07.2014 05:53:22
Kdysi jsem byl jejich velký fanoušek, na Scenes from a Memory dodnes nedám sáhnout, ale po Octavarium jsem je nějak přestal sledovat a nemám pocit, že bych o něco přicházel, z ukázek, které jsem slyšel. Ale pro skalní je to samozřejmě jinak a že jich je hodně...

Voytus @ 16.07.2014 16:03:36
Po několika letech můžu říct, že jsem z novinky Dream Theater nadšen. Po neustálém vydávání desek, jak podle šablony (to, co následovalo po Train of thoughts), je album něčím odlišné a dokonce zábavné (některé pasáže mi připomněly mé oblíbené Scenes from a memory, tou 'zábavností' mám na mysli zejména instrumentálku Endless Enigma, kde je cosi podobného skvělé zamotané - a tím i tolik zábavné - skladbě Dance of eternity). Balady tu nejsou tak rozplizlé, jako na některých předchozích deskách, navíc se tu tolik netlačí na pilu - nethrashuje :-) - víc tu zase slyším vliv Rush, než třeba Metallicy (nejvíc slyšet na Train of Thoughts). No, prostě jsem nečekal, že mě coby bývalého velkého fandu Dream Theater ještě nečím překvapí. Nicméně - stalo se. U mě též plný počet.

07.01.2014 DAVEe0731 | #

ČO NA ÚVOD?...
Musím povedať, že na napísanie recenzie na nový album Dream Theater som si nechal veľké množstvo času, pretože albumy od tejto legendárnej kapely sa vždy, teda aspoň v mojom prípade, dostávajú pod kožu pomerne dlho, a tak som sa rozhodol, že si ho vypočujem nespočetne veľa krát, aby sa pocity a dojmy ustálili na, povedzme, konštantej hladine.

...SMEROVANIE...
Myslím si, že už od oznámenia kapely, že sa chystajú natočiť nový album, boli očakánia od nového materiálu pomerne veľké. Aj keď si myslím, že obrovské množstvo fanúšikov kapelu zavrhlo už po odchode Mike-a Portnoya a nový materiál si ani nevypočujú, resp. možno vypočujú, ale aj keby bol prelomový, skvelý, atď., tak pre nich proste DT už skončili. Ja sa nechcem moc k odchodu už vyjadrovať, sú to tri roky, popísalo, povedalo sa o tom strašne veľa, dokonca si myslím, že miestami reakcie už boli prehnané. Ja patrím k skupine fanúšikov, ktorí sú odchodom Portnoya príjemne prekvapení a či už prezentácia, hudba, chémia kapely sa mi veľmi pozdáva. Ale, poďme sa teda pozrieť na nový materiál. V podstate, pri prvom vypočutí, dá sa povedať, ma album ničím výrazne neprekvapil. Je to perfektne poskladaný mix toho, čím sa Dream Theater stali ikonami progmetalovej scény. V mojom prípade to, že Dream ma ničím neprekvapil hodnotím ako pozitívum, pretože od tejto kapely vždy očakávam maximálny výkon po všetkých stránkach. Jedna vec sa ale predsa len nájde, a to je duša. Nemôžem si pomôcť, ale čím viac som album počúval, postupne hľadal tie povestné skryté prepojenia, momenty, keď máte husiu kožu, tým som si stále viac pripúšťal, že je to jeden z najlepších materiálov, aké kedy kapela dala dokopy. Príde mi, že DT skladali hudbu spontánne, album je podľa môjho názoru veľmi dobre vyvážený, pretože pri posledných nahrávkach, či už sa jednalo o Systematich Chaos, Black Clouds Of Silver Linings sa mi veľmi často stalo, že som skladbu prepol, posunul, pretože v podstate som sa začal mierne nudiť. Takéto niečo sa mi pri Dream Theater nestalo a dovolím si povedať, ani nestane. Pozorný fanúšik si ale určite už pri prvých tónoch všimne mierne odlišný zvuk kapely, mix je, neviem ani, ako to správne pomenovať, zrejme moderne staromódny, cítim, že DT sa chceli vrátiť úplne na začiatok, ku svojim koreňom, ale zároveň byť moderní. Toto sa im podla mňa dokonale podarilo. Čo sa týka jednotlivých výkonov, Mike Mangini odviedol na albume prekrásnu robotu, taktiež cítiť, že sa podieľal aj na písaní materiálu, niektoré pasáže, ich rytmické prevedenie som ešte u DT nikde nevidel a naozaj, klobúk dolu. Veľmi ma prekvapil James LaBrie, ktorý na albume skutočne dominuje, svoj hlas a jednotlivé party má pevne pod kontrolou a dovolím si povedať, že je to preňho možno aj najlepší spevácky výkon, pre mňa stýlovo veľmi podobný albumu IaW. Konečne dostal veľké množstvo priestoru aj John Myung, basa je výrazná, dokonca aj s množstvami sól, čo sme naozaj na posledných albumoch (možno okrem ADToE) nepočuli. Jordan Rudess sa opäť vracia k starým dobrým, klasickým soundom, ako sa hovorí, netlačí moc na pílu, myslím, že našiel zdravý kompromis medzi modernými zvukmi a efektami a starou dobrou piano version. John P. a jeho gitara, to je kapitola sama o sebe, typický zvuk pre kapelu, množstvo krásnych sól ( obzvlášť The Bigger Picture - v jednoduchosti je krása), myslím, že ju ustrážil na správnej úrovni, nie je to len dokazovanie sebe a všetkým poslucháčom, že patrí k najlepším gitaristom na svete.

KROK ZA KROKOM

Nikdy som nebol prívržencom hodnotenia jednotlivých skladieb, myslím si, že každý album treba hodnotiť ako celok, ale spravím malú výnimku. Album sa začína, v podstate by som to nazval soundtrackom, pretože False Awakening Suite je naozaj priam filmová ukážka tvorby DT. Myslím si, že je skvelým začiatkom celého albumu, dostane poslucháča na, povedal by som, umeleckú nôtu. Z omylu ho ale okamžite vyvedie The Enemy Inside. Jednoznačne najtvrdšia skladba celého albumu, ktorá začína drtivým riffom. Postupne skladba otvára svoje tvrdé vráta a púšťa poslucháča ďalej. V tejto skladbe ma okamžite oslovili bicie, sú perfektné, jednotlivé cielene skoršie rytmické nástupy do refrénov sú typickou ukážkou toho, čo Mike Mangini priniesol do kapely. Na moje prekvapenie skladba neustále šlape, v podstate od začiatku až dokonca a so svojou temnou atmosférou a tématikou je to niečo, čo ma mierne prekvapilo. Po nej nasleduje, áno, The Looking Glass, povedzme mierny odkaz na Rush, ktorý si ale stále v sebe drží jednoznačného ducha Dream Theater. Krásna skladba, ktorá má v sebe naozaj všetko, James ukazuje krásnu farbu svojho hlasu, pre mňa je to jednoznačný návrat k albumu Images And Words a k úplným začiatkom DT. Nasleduje inštrumentálny leviathan, Enigma Machine. Dlho sme čakali na inštrumentálnu skladbu. Po prvom počutí ma skladba príliš neoslovila, ale musím povedať, po čase a naozaj častom opakovaní ma skladba naozaj dostala, či už basovo-bicia rytmická linka, taktiež vhodný zvuk kláves a taký špinavý zvuk gitary, robí z tejto skladby, pre mňa, naozaj zaujímavý kúsok. No, máme tu The Bigger Picture. Toto je pre mňa zrejme najkrajšia skladba na albume. Krásny čistý zvuk všetkých nástrojov, ale hlavne výkon Jamesa je v tejto skladbe naozaj úžasný. Dá sa povedať, že v jednej skladbe ukazuje všetky polohy svojho hlasu, povedal by som, že to, čo ukázal tu sa mu nepodarilo v minulých albumoch ani počas celej nahrávky.Nasleduje Behind The Veil, ktorá začína naozaj novým začiatkom, jednotlivé nástroje a zvuky sú veľmi zaujímavé, ktoré sú nasledované tvrdým, ale jasným Dream Theater riffom. Veľmi zaujímavý refrén, ktorý nie je až taký výrazný naozaj skvele zapadá do konceptu skladby. Surrender To Reason je veľmi zaujímavá skladba, pre mňa hlavne tým, že má mierne odlišnú schému ako väčšina skladieb kapely. V podstate jej vrchol prichádza postupne, minútu po minúte sa buduje a celá skladba, mám pocit, smeruje ku koncu, žiadny výrazný refrén, dalo by sa povedať, taká nemastná-neslaná a práve tým je pre mňa výnimočná. Máme tu Along For The Ride, pre mňa veľmi pekná balada, zaujímavo vyskladaná, bicie veľmi pekne doplňujú atmosféru, samozrejme, sólo Myung - Rudess, úžasné. Pre mňa uzatvára najsilnejšiu pasáž albumu. Celý album ale kočím eposom The Illumination Theory. 22-minútová jazda, na ktorej sa naozaj dostanete do všetkých zákutí kapely, doplnená krásnou orchestrálnou pasážou. Od tohoto momentu je cítiť, že skladba a aj celý album smerujú ku koncu s jasným textovým aj hudobným odkazom. Záver, naozaj James opäť ukazuje, že urobil obrovský krok vpred, za posledné roky a záverečné Rudess-Petrucci-ho hladkanie je naozaj vhodnou, jemnou bodkou za týmto dielom.
RESUMÉ?...
Ako zhodnotiť celé dielo? Pre mňa je to naozaj excelentná nahrávka a ukážka, že Dream Theater sú naozaj majstri svojho remesla. Niektorí sa ale pýtajú, čo album priniesol, kde sa posunuli, atď. Je pravdou, že DT už fanúšikov neprekvapujú takým štýlom ako napríklad albumom Train Of Thought a myslím si, že už ani nikdy neprekvapia. Proste oni sú kapela, ktorá baví svet už takmer 30 rokov. Za tie roky sa hudba posunula opäť niekde inde, vytvorili si za 30 rokov štýl, ktorý keď niekde započujete, okamžite viete, že je to Dream Theater. Jednoznačne nesúhlasím s rečami, že sa neposúvajú, opakujú, atď. V dnešnom svete je veľmi ťažké ostať jedineční a myslím, že Dream Theater sa to darí. Verný fanúšik, ktorý sa dokázal preniesť cez to, že odišiel jeden zo zakladajúci členov, a že kapela sa rozhodla ísť ďalej, musí vidieť obrovskú zmenu, ktorou si kapela prešla. Podľa môjho názoru zmenou k lepšiemu, a preto album Dream Theater radím k úplnej špičke ich diel, k albumom Images And Words, Scenes From A Memory. Čo ma ale napĺňa obrovským optimizmom je to, že tento album je možno ešte stále len cesta, nie cieľ. Tešme sa na to, čo nám Dream Theater ešte prinesú.

reagovat

16.12.2013 Marco | #

Od posledního počinu uběhly dva roky a nyní nám progressivní králové přináší v pořadí již 12-cté album.
Abych pravdu řekl, album mě docela překvapilo. Přibylo více orchestrů a dokonce bylo i přitvrzeno. Hned uvodní False Awakenig suite připomíná Symphony X a jejich Paradise lost. Nádhernej orchestr se táhne celou skladbou a musím říct, že na úvod nemohli vybrat lépe. Po krátké uvodní písní přichází píseň druhá, The Enemy Inside, která začína tvrdým nástupem kytar. Hned tady budete už asi tušit, že deska dává zapomenout na rockovost, kterou nabídlo album předešlé. Po písni The Enemy Inside přichází The Looking Glass, která mi připomíná doby Images and Words a to sem sakra už dlouho od nich neslyšel. Enigma Machine je instrumentálka, která vám bude trochu připomínat Erotomanii z Awake - nádherné instrumentální výkony. Trošku mě mrzí, že se muzikanti báli více inovovat a chtěli zůstat věrný fanouškům, tím pádem jsem trošku zklamán. Čekal jsem víc, ale asi je to moje chyba. Za sebe dávám 4 bodíky a to proto, že jsem více namlsanej tvorbou Opeth a Pain of Salvation. Album je jinak skvělé a jako takové pro fanoušky DT povinnost. :)
reagovat

Marco @ 16.12.2013 13:33:00
omlouvám se za hrubky podrobnou recenzi píšu prvně takže nejsem příliš zkušený...

PaloM @ 16.12.2013 15:44:31
Marco, vďaka za recenziu. Čo som vedel, to som v texte opravil a ostatné je na českom dobrovoľníkovi - znalcovi tvojej rodnej reči.
Tvoja "umluva" pod recenziou je ale trošku divná. Narobil si "milión" chýb a to nie je vec dĺžky textu. Aby som bol slušný a nenaštval ťa, tak ťa slušne poprosím. Druhý raz najskôr recenziu napíš v počítači do wordu, oprav si chyby a až potom text nakopíruj do Progboardu. Ušetríš moderátorom kopu času. Sme ochotní pomôcť, no toto bolo "přespříliš" :-) Díky za pochopenie.

Marco @ 16.12.2013 16:07:52
PaloM omlouvám se čeština mi moc nejde pokud si četl na mém profilu co sem osobě psal tak víš že sem tady nejspíš nejmladší proto se omlouvám že to není podle tvých představ snažil sem se psát co nejčitelněji jinak kritiku beru... Recenzi nechám tak jak sem jí napsal pokud se ti to nelíbí tak ji smaž nic ve zlým :)

Marco @ 16.12.2013 16:10:28
Jinak čeština mi moc nejde ve škole jinak já sem čech abys mě pochopil... :)

Marco @ 16.12.2013 16:47:56
Jo PaloM tak tu recenzi nech a příště až budu psát na něco jiného tak to napíšu s minimem chyb :)

PaloM @ 16.12.2013 16:50:41
Ale Marco, čo sa bojíš? Maďara sme naučili po slovensky, tak Čecha tu naučíme česky :-)) Kľudne píš ďalej, nebudem Ti nič mazať, lebo nie je dôvod. Tvoje recenzie ma zaujímajú. Nedaj sa hneď odradiť.

Marco @ 16.12.2013 17:13:51
PaloM v pohodě jak sem řek až budu psát další recenzi na něco jiného tak si zkontroluju pravopis našel sem super program.

Marco @ 16.12.2013 17:17:41
problém je z pravopisem hlavně ne z češtinou.

murphy @ 18.12.2013 07:54:54
Ale copak, že bychom ani nepoznali sedmý pád ? Z kým, z čím ?! Bohužel tu vidím veliký problém jak s pravopisem, tak s češtinou. Do dalšího života bych doporučoval nespoléhat se na super programy, ale spíš se naučit pár jednoduchých pouček ze základní školy. Nic ve zlém, piš dál, psaním se do té gramatiky možná dá časem vpravit :-)

"...každý člověk má také svůj jazyk a styl, který je stejně osobní a charakteristický jako jeho rukopis, dále i obsah a jádro toho, co člověk píše, je obyčejně velmi těsně spjato s jeho prazvláštní osobností; mám za to, že způsob, kterým si člověk představuje svět, není pro něj méně charakteristický nežli způsob, kterým píše písmeno s. "
Karel Čapek, 1926

PaloM @ 18.12.2013 08:36:35
Murphy, však tak som to aj ja myslel. Bodky, čiarky a preklepy som opravil (čo som vedel), ale českú gramatiku a pravopis pochopitelne neovládam. Preto som chcel, aby mu to opravil český moderátor.

22.09.2013 alienshore | #

O Dream Theater sa toho už popísalo dosť veľa a tak aj ja dám svoj pohľad na túto kapelu. Spoznal som ich vďaka projektu Liquid Tension Experiment a vtedy ma načisto dostali svojim virtuóznym nadaním. Albumy ako Images And Words a Awake považujem stále za najdôležitejšie nahrávky v rámci progresívneho metalu a myslím si, že vďaka svojej kvalite nezostarli ani o milimeter. Posledné dielo, ktoré malo na mňa silný dopad bolo Scenes From Memory, ale už tak často po ňom nesiaham. Sledoval som kariéru Dream Theater aj naďalej a zároveň aj pozorne počúval ich dosky. Postupom času som začal objavovať aj iné kapely, ktoré sa dokážu či už kompozične alebo hráčsky vyrovnať Dream Theater. Preto som aj zmenil názor na albumy, ktoré vychádzali po Scenes From Memory. Prestalo ma jednoducho baviť počúvať reminiscenciu na Metallicu, Pink Floyd a všeličo možné. Kapela s takým hráčskym potenciálom ako Dream Theater by podľa môjho názoru mala prinášať hlavne svoj pohľad na muziku ako takú. To bol aj dôvod mojej kritiky na nich, avšak vždy som napäto očakával s čím prídu, pretože nedá sa im uprieť istá charizma v tom čo robia.

Odchod bubeníka Mike Portnoya mal evidentne pozitívnejší dopad ako by sa to na prvý pohľad zdalo. Predsa len album A Dramatic Turn Of Events znel naozaj odľahčene a oveľa prístupnejšie. Konečne tu nikto netlačil tvrdý metal za každú cenu a nie je to ani podľa mňa pravým poslaním Dream Theater. Portnoyova egocentrická povaha vytvárala zlé prostredie a myslím že John Myung alebo James LaBrie by o tom mohli povedať svoje. Jeho náhradník Mike Mangini je okrem svojich technických kvalít aj celkom vtipný a usmievavý človek. Kapelu tvoria predovšetkým ľudia a keď nie je dobrá konštelácia tak to má aj vplyv na samotnú hudbu. To čo sa dialo na A Dramatic Turn Of Events má pokračovanie na tomto bezmennom albume. Jednoduchá predná obálka s tmavým podkladom a so svetielkom v rohu má samozrejme symbolický význam. Je to vykročenie do novej fázy a zároveň aj snaha vyjsť z temných a tmavých zákutí na svetlo sveta.

Niekto by povedal, že s ničím novým Dream Theater neprišli. Je to v podstate aj pravda, ale toto dielo predsa len znie akosi inak. Je tu jednoznačne snaha o inovatívnejší prístup z hľadiska aranžmánov. John Petrucci sa netlačí vyložene vpred, prestal zúrivo drtiť do strún a zvolil citlivejší formát. Kombinácia technických riffov a silne melodických sól je presne to pravé orechové a je to aj systém hrania, v ktorom je Petrucci celkom osobitý. Jordan Rudess tiež nie je mimo diania a jeho klávesy sú zaujímavé po zvukovej stránke. Pesničkový album nie je ničím zahanbujúcim, skôr naopak a táto nahrávka dostala aj vďaka tomu dušu. Prehnané ambície Dream Theater sa neraz míňali účinkom a platí v tomto nepísaná pravda, že menej je niekedy viac. Priestor dostal v podstate každý jeden člen a som rád, že počujem aj krásne Myungove basové postupy. Do neprirodzených polôh nie je tlačený ani James LaBrie a tento uvoľnený prejav je určite cítiť. Veľmi ma ale oslovil bubeník Mike Mangini a jeho kreatívne prechody a nástupy urobili pre konečné vyznenie albumu veľmi veľa.

Úvodná dramatická predohra False Awakening Suite je plná symfonických zvukov a nabrúsených gitár. Dvojka The Enemy Inside je asi najtradičnejší song Dream Theater a aj najviac evokuje predošlé albumy. Ďaleko lepšie je to u The Looking Glass a práve ona ma najviac dostáva do kolien. Nádherná melódia a neskutočne krásne gitarové vyhrávky majú na mňa katarzný účinok. Nasleduje výborná inštrumentálka Enigma Machine s perfektne vymakanou štruktúrou a invenčnými sólami Petrucciho a Rudessa. Potešil ma celkom neo-klasický úsek, kde obaja pidlikajú ako skutoční blázni. Silu melódie nezaprie ani The Bigger Picture s výbornými vokálmi a úžasnými gitarovými motívmi. Priamočiarejšia Behind The Veil nestráca duchaprítomnosť a svojou razanciou zapadá do hudobného konceptu. Veľkolepá kompozícia Surrender To Reason vkusne strieda tvrdosť a melodické plochy. Balada Along For A Ride nemôže uraziť a je veľmi príjemná, navyše aranžérsky decentne prepracovaná. Monumentálna Illumination Theory porušuje jednotvárny koncept dlhometrážnych skladieb Dream Theater a celkom svojsky si poradili s jednotlivými časťami. Po krátkom prelúdiu sa ide na vec a Petrucci zásobuje rytmiku ťažkými riffmi. Po vokálnych a inštrumentálnych partiách nasleduje pre mňa prekvapivo čisto symfonická pasáž ako z nejakého filmu. Všetko sa však vracia do prog-metalových koľají s ukážkovou inštrumentáciou a vzletnými melódiami. Koniec v podobe klavírneho sóla a jemnej gitary pekne ukolíše.

Pri počúvaní tohto diela odhadzujem skepticizmus a užívam si naplno hudbu. Tentoraz si Dream Theater dali záležať na rôznych detailoch. Nevravím, že je to číra dokonalosť ale snahu posunúť sa aspoň o malý kúsok ďalej oceňujem. Po zhruba 14-tich rokoch čakania som sa dočkal albumu podľa mojich predstáv a očakávaní. Nebudem špekulovať nad tým v čom je prínosný, progresívny a neviem aký ešte. Niekedy sú to zbytočné úvahy a zameriam sa predovšetkým len na svoj pocit. V skutočnosti udeľujem 4,5 hviezdičiek, ale zaokrúhľujem smerom hore. Zároveň má odo mňa aj nomináciu na prog-metalový album roku 2013.
reagovat

zdenek2512 @ 22.09.2013 14:26:09
Slavo zdravim, tradicne skvele napsana recenze a zaroven vyznani Tveho vztahu k teto kapele. Za sebe muzu rici, ze nejen tuto desku, ale v podstate celou tvorbu neznam. Slysel jsem jenom uryvky z desek z pocatku a presne jak pises ty reminiscence na Led Zeppelin, Queen, Pink Floyd me odradily. Myslim si, ze se urcite jedna o skvele muzikanty i desky, ale ne pro me. Zkusim si poslechnout nekterou z desek jako Awake a Images ...... a treba zmenim nazor. :-). Diky za dokonalou recenzi

PaloM @ 22.09.2013 15:54:59
Po dvoch počutiach to cítim podobne, najmä v príjemnej uvoľnenej atmosfére melodických skladieb a nemusím pri nich rozmýšľať, čo chcel básnik povedať medzi riadkami. Vďaka Slavo za recenziu.

Kristýna @ 22.09.2013 16:00:56
Vynikající recenze! A to až tak, že mě donutila si album stáhnout. V lepším případě by pak samozřejmě následovala koupě. :-) Zrovna poslouchám druhou skladbu - The Enemy Inside, kterou jsem slyšela už dříve díky jejímu streamu na YouTube, a musím říct, že mě Dream Theater velmi mile překvapili.
Jejich minulou tvorbu příliš neznám... Slyšela jsem kompletní Train of Thought a Awake (v tomto pořadí) a a moc mě to nenadchlo. Na Train of Thought bylo pro mě moc hluchých a nudných míst, na Awake mě zase iritovaly klávesy. Holt jsem náročná...

Eponym se mi ale zatím líbí. Vypadá to, že se našli i v "moderně"... Zní to zkrátka jinak. :-) Podle mě velmi dobře. U jednoho poslechu to zcela určitě nezůstane.

P.S. John Myung umí, na tom se shodneme. :-)

alienshore @ 22.09.2013 16:51:30
ďakujem aj Zdeňkovi, aj Palovi a aj Kristýne

Zdeněk, vyskúšaj Images a aj Awake, myslím si ale že Awake ťa môže zaujať lebo je temnejší a tvrdší

Kristýna, albumy ktoré spomínam v recenzii sú naozaj asi to naj čo vydali, ak by ťa to zaujímalo tak klávesák Jordan Rudess teraz nedávno vydal projekt Levin Minnemann Rudess bez názvu a je to celkom zaujímavý prog/fusion

DAVEe0731 @ 22.09.2013 17:31:33
Ahojte, úplne súhlasím s recenziou a musím povedať,že sa jedná o jednu z naklepšćh recenzií,akú som za posledné roky čítal. A to som ich čítal aj napísal nespočetne veľa.

alienshore @ 22.09.2013 19:18:46
DAVE, naozaj ďakujem za takú poklonu, ale je to len recenzia a môj celkový pohľad na Dream Theater

a mimochodom prečítam si rád aj tvoju recenziu na toto dielo :-) ...

Voytus @ 24.09.2013 13:52:29
Kristýna: Svého času mě nejvíce bavily desky Images & Words, Awake a hlavně Metropolis 2: Scenes From a Memory. Pak už spíše jednotlivosti - skladby jako Change of the Seasons, Trial of Tears (tu dodnes považuji za jednu z jejich nejlepších skladeb). Po Six Degrees of Inner Turbulence se mi začali vzdalovat, byť mě bavil Train of Thoughts, Octavarium se pro změnu brzy oposlouchalo, stejně jako další dvě - už jen opakování, progrese nikde. O něco lepší je pak předloňské album, novinka mi právě hraje z youtube, takže uvidíme.

Mohyla @ 26.12.2013 09:36:51
Predchádzajúci album naznačil, tento potvrdil, že chlapci stále vedia robiť kvalitnú hudbu!

Snake @ 25.07.2014 08:49:00
Tak jsem si dal dneska prémiéru a musím říct, že u mě dobrý. I když se člověk - a celkem logicky - neubrání pocitu již jednou slyšeného. Při tak rozsáhlé diskografii a tolika letech na scéně je to však normální. Desku musím pochopitelně naposlouchat, ale hned mě zaujala instrumentální palba Enigma Machine a závěrečná suita Illumination Theory. Pochválit musím i nosič samotný. Moc se mi líbí booklet se spoustou zajímavých ilustrací a pěkně to vypadá i v regálu. Poslední tři cd Dream Theater mají černý hřbet se stále se zvětšujícím logem Roadrunner Rec :)

Slavo, díky za pěknou recku. Teprve teď, při poslechu cédéčka samotného, mohl jsem si ji pořádně vychutnat...

16.09.2013 Marco | #

Jednoznačně skvělý album.Trošku složitější než jeho dva roky starý předchůdce ale Mangini se tu předved v plné parádě pro mě jasných pět bodů a to beze srandy.

Nejlepší songy na albu:The Looking Glass,The Bigger Picture,Behind the Veil,Illumination Theory, co dodat progressivní mistři se zase předvedli a znova v tom nejlepším světle.
reagovat

PaloM @ 17.09.2013 05:54:33
Marco, prečítaj si vstupné inštrukcie, čo treba urobiť pri registrácii na Progboard. Rozšír svoj profil, napíš viac o sebe.
Je fajn, že si nadšený fanúšik, ale tri vety nie je recenzia. To si mohol napísať v diskusnom vlákne čo práve počúvam.
Navrhujem Ti, aby si napísal úplne novú a podrobnejšiu recenziu, prípadne tvoje dojmy na ešte nevydaný album. A keď ju vložíš, tak týchto pár viet aj s mojou rekaciou vymažem.
Prajem Ti, aby Progboard Ti priniesol veľa inšpirácii a námetov na kvalitnú muziku.

Progjar @ 17.09.2013 07:33:54
Som prekvapený, že tento album ešte nie je vydaný. Na nete už je. Alebo som naivný blbec?

martin69 @ 17.09.2013 07:37:48
progjar : >> odkaz

Mohyla @ 17.09.2013 09:36:00
progjar nie si, oficiálne vychádza 20.9.

b.wolf @ 17.09.2013 13:08:39
DOcela se na nové album těším; tento týden jsem valil staré dobré Procol Harum a taky progresivní Communic, tak doufám, že novinka bude tak dobrá jako předchozí A Dramatic Turns ...

Marco @ 17.09.2013 13:30:38
PaloM o to sem se ani nesnažil ale máte pravdu prominte sem tu novej a recenze sem ještě nepsal tohle byla první a je to spíš takový jenom schrnutí jaký mam stoho dojmy. jo a máte pravdu že to ještě nevyšlo ale kamarád mi pučil vypalené cd tak sem to nemoh vydržet a musel sem si to poslechnout jinak promiňte jestli vám ta recenze vadí smažte ji pokud se vám tu nelíbí ja přídu dyž tak znovou :) děkuji

Progjar @ 17.09.2013 16:39:44
Marco, zas až toľko popola si na hlavu sypať nemusíš, dal si to zo seba len tak. A vitaj na Progboarde, užívaj si hudbu! Dnes som tú novú fošňu trochu počúval, zatiaľ nehodnotím. DT nie je úplne moja krvná skupina ale uznávam ich ako špičkovú kapelu.

Marco @ 17.09.2013 17:06:11
Progjar díky za uvítaní ano já se příznám že sem ji zatim naposlouchal dvakrát a je velmi složitá oproti jejich starší tvorbě ale jinak se mi toto album líbí naramně ale myslím že většině fanouškům kapely se toto album líbit nebude.Už jenom stoho důvodu jak se to změnilo více symfonických orchestrů hodně podobných Symphony X a hodně složitě strukturované songy ale třeba instrumentálka Enigma Machine je naprosto boží a líbila se mi už při prvním poslechu mužu o sobě tvrdit že sem zkušene prog metalovej posluchač už sem slyšel ledacos :)

PaloM @ 17.09.2013 17:32:09
OK Marco, mazať ti nič nebudem. Profil si doplnil, tak sa ďalej teš z muziky.

Marco @ 17.09.2013 17:41:02
PaloM Děkuji :)

alienshore @ 17.09.2013 18:59:42
Marco aj ja ťa teda vítam na progboarde, skupiny ako Symphony X a Magnum môžem aj ja ..., čo sa týka nového Dream Theater tak pre mňa je to fakt prekvapenie, veľmi seriózne zložená hudba, som priaznivec ich klasického obdobia Images And Words a Awake ale toto sa mi začína fakt páčiť ..., bubeník Mike Mangini predviedol krásny výkon

Marco @ 17.09.2013 19:43:53
Mimochodem děkuji za přivítaní.Jo to ano tady se Mangini fakt předved ale na Dramatic turn of Events mě až zas tolik nepřesvědčil tak sem se obával jestli budou DT bez Portnoye stále tak dobrý a ano Mangini dostal více prostoru pro svoje bubnovaní celkově bych řekl že je to velice kvalitní nahráda za Portnoye jak říkal Petrucci je to ďábel a stím musím víceméně souhlasit i samotná hudba doznala změn tvrdostí by se deska dala přirovnat k Train of Thought a složitostí Systematic Chaos.Je to pouze jen názor :)

DAVEe0731 @ 17.09.2013 20:53:35
No, v podstate súhlasím so všetkými názormi. Ja to počúvam asi 5ty krát, album je stále lepší a lepší, radím ho k vrcholom tvorby. Podľa mňa, ozajstným fanúšikom DT sa musí páčiť, pokiaľ nie, tak nie sú :) Recenziu napíšem po viacerých vypočutiach,ale je to perfektný mix starého DT spolu s novým, svežím štýlom, proste paráda..Mike Mangini, úžasný výkon, nemám čo povedať

PaloM @ 18.09.2013 05:16:56
Po dvoch vypočutiach včera som veľmi spokojný. Marco, nemyslím si, že je to tak tvrdý album ako Train Of Thought, skôr by som povedal, že je pekne vyvážený. Tvrdosť skupine svedčí, no pri Train Of Thought sa miestami nudím a CD relatívne najmenej od nich počúvam (tiež Six Degrees... - lebo je to veľmi dlhé).
Teším sa, ale na objednávku je ešte čas. Systematic Chaos a Black Clouds & Silver Linings (vlastne aj A Dramatic Turn Of Events) mali ako novinky vysoko posadené ceny a pred pár mesiacmi som ich kúpil za cca 7€.
Ešte k obalu - nepáči sa mi, na progresívny album je grafika bez nápadu. Ten predošlý album má nádherný obal.
Pozrite tuto, ako to híri farbami a nápadmi >> odkaz - to je pre mňa vzorka, ako si predstavujem výtvarné poňatie pre prog rock.

alienshore @ 18.09.2013 08:14:38
tiez by som to k Train Of Thought a Systematic Chaos neprirovnaval, novinka je myslienkou niekde inde a to ma aj oslovilo, tentoraz Petrucci nekecal a je to album ktory predstavuje Dream Theater v ovela lepsom svetle ako tomu bolo v minulych rokoch, konecne vydali to co chcem od takej ambicioznej kapely akou je Dream Theater pocut, naposledy som sa tak asi vytesoval pri Scenes From Memory a to bolo teda poriadne davno ...

b.wolf @ 18.09.2013 09:21:06
Tak dneska jsem si novinku poslechl už 3x a musím říct, že i s těmi instrumentálními party mně fakt sedla. Od Enemy Inside až po dlooooohou Illumination Theory velice solidní jízda, ty čtyři hvězdičky si určitě zaslouží.

Voytus @ 18.09.2013 09:21:58
Mangini je ďábel,jenže na Dramatic Turn pouze přehrál party, které Petrucci naprogramoval na demo nahrávku. Věřím, že se na tomto albu zapojí i do skládání.