Gentle Giant - Acquiring the Taste (1971)

31.03.2017 oř | #

Když se zeptáte deseti znalců tvorby Gentle Giant na jejich nejoblíbenější album, pět, šest z nich vám odpoví Acquiring the Taste, další tři řeknou Octopus a zbytek se rozmělní mezi okolní produkci. Je to zláštní u bandu, který má tak vzácně vyrovnanou diskografii a na svědomí má jak skvělý debut, přistupnější a melodičtější tři přátele, prog skvosty In a Glass.., Power and the Glory nebo podceňované Missing Piece. Z této abstrakce lze vypozorovat, že instrumentálními schopnostmi to nebude, zůstává tedy atmosféra, která je na tomto albu skutečně mimořádná, snad až tajemná, snad i strašidelná.

Už od tří úvodních skladeb je úžasně subtilní, křehká a možná až děsivá (The House, The Street, The Room). Ale třeba píseň Wreck je rockově složitá a nástrojově bohatá, zároveň ale do vínku vyfasuje zajímavý houslový výstup.

Acquiring je strhující záležitost, stejně jako další alba nikdy nedoceněných Gentle Giant. Schválně, zkuste se svého já zeptat, které LP G. G. je jeho nejoblíbenější? Že Acquiring the Taste? Neříkal jsem to?
reagovat

horyna @ 31.03.2017 08:14:32
Acquiring the Taste byli moji první G. G., takže samozřejmě budou na špici, ale myslím že jsou opravdu výborní a do první trojky určitě pasují. Tuto kapelu mám moc rád, není nikdo, kdy by se jim podobal. A instrumentálně, škoda mluvit.

steve @ 31.03.2017 10:54:48
Tak u mě by byla první trojka asi následující:
Octopus
Three Friends
The Power and the Glory

Acquiring je taky dobrý, ale tyhle mám radši.

Ryback @ 01.04.2017 09:03:55
Zdravím Oři. Pochval Gentle Giant není nikdy dost. A když se sám sebe zeptám, které album od nich je pro mě to nej, tak je to už po mnoho let jasná volba – právě Acquiring the Taste :-).

oř @ 01.04.2017 09:24:12
Děkuji přátelé. Ano, Gentle Giant by si skutečně zasloužili daleko větší míru obdivu a uznání, než jaký je jim dopřán. Chtěl bych je vidět daleko častěji v prodejní síti i třeba na těchto stránkách, jde o jedinečný exemplář své doby.
Pokud si přítomní i příležitostní návštěvníci Progboardu chtějí "zasoutěžit" a uvést své oblíbené desky od G.G., bude to jenom dobře, alespoň získáme pocitovou sondu spojenou s díly něžného obra.
Za sebe přidávám následující pořadí:
Acquiring the Taste
Gentle Giant
Free Hand

Jarda P @ 01.04.2017 11:21:50
I když u mě Acquiring the Taste rovněž vede, debut, Three Friends, Octopus a In a Glass House jsou ve velmi těsném závěsu za ní bez určení pořadí. Tímto ale končí můj zájem o GG, Free Hand a Power and the Glory už jsem na chuť nepřišel, pro mě příliš komplikované a nemelodické.

Voytus @ 01.04.2017 13:59:38
U mě je to pořadí jednoduché:

1. Acquiring the taste, Octopus, In a Glass House
2. Debut, Three Friends, Free Hand
3. Playing the Fool, Interview, Power and the Glory

bonus:

4. Missing Piece, Civilian, Giant for a Day

Snake @ 01.04.2017 14:22:27
Já měl cedlo "Acquiring the Taste" objednané, ale eshop mi to nakonec stornoval. A tak ho nemám ...

Zrovna se dívám na skvělej koncert z roku 1974, jistě ho mnozí z vás znáte. Gentle Giant - In Concert - ZDF TV Special - Live in Brussels 1974 >> odkaz

Doporučuji.

Voytus @ 01.04.2017 14:38:40
Snake: Mám od nich obě koncertní DVD a čas od času si je dopřeji - na to se totiž musí koukat, jak střídají nástroje a tak. Člověku dojde, jaká výzva bylo každé jejich vystoupení, a to nejen pro hudebníky samotné, ale i pro zvukaře a všechny zúčastněné. Žasnu pokaždé, když na to koukám.

Snake @ 01.04.2017 14:44:18
Sem tam trochu zatahá to za uši, ale jinak dobrý :) Ani Gentle Giant nebyli bez chybičky...

oř @ 05.04.2017 06:04:54
Podle očekávání tedy Acquirind the Taste drtivě zvítězil. Děkuji všem za jejich tipy a ti, kteří se neúčastnili si to můžou ještě napravit při hodnocení poslední desky Civilian.

Voytus @ 05.04.2017 08:13:14
Snake: Jo, za uši to zatahá, ale ty případné nedostatky jejich výkonům dávají lidský rozměr. Škoda, že neměli k dispozici dnešní techniku - in-ear odposlechy, pedálové ladičky ke strunným nástrojům a tak podobně, to by se ty slyšitelné chyby úplně eliminovaly. I v tomhle to právě byla ta velká výzva.

19.06.2014 EasyRocker | #

Neortodoxní zjev Gentle Giant je kapelou, na jejíž poslech musí mít člověk náladu. Když se probírám alby, které mám doma, asi nejvíce si považuji právě dvojky, kde podle mě kapela dokonale trefila mezi poslouchatelností a komplikovaností. Ovšem jinak má jejich tehdejší tvorba vzácně vyrovnanou úroveň.

Pantagruel´s Nativity - decentní nástup se přelévá do složité, těžce působící, nervní artrockové kompozice, líznuté jazzem a decentní prací dechových nástrojů. Celé to má neuchopitelnou, tíživou náladu, je nutná absolutně stoprocentní pozornost. Už od první skladby pánové zaujmou fantastickou prací s vokály, dvojitými i vícehlasy, kterými prosluli a inspirovali řady dalších kapel. Je neuvěřitelné, jaké množství proměn motivů i nálad se vejde na plochu sedmi minut... Edge of Twilight má komorní náladu, připomene podobné momenty Yes, Genesis nebo King Crimson, přesto je její nálada nezaměnitelná pro GG a je pravidelně nabourávaná vokálními vstupy a "vbíháním" basy i bicích. V závěru ovládne pole znepokojující rytmika... The House, The Street, The Room - hned od nástupu je možno vnímat rockovou hmotu, ale zároveň i míru bohatosti výstavby vokálů. V pozadí pak pracuje neodolatelné předivo basů, akustických kytar, do děje zasahuje bez varování klavír, perkuse i dechy. V tomhle mišmaši jsme někde na samé hraně art-rocku a zcela volné kompozice, pak se ale skladba postupně vrací do své původní, přízemnější podoby... jedinečná záležitost. Acquiring the Taste je drobná deformovaná hříčka, kdy je tradiční GG-melodie zdeformována rytmicky. Wreck - prokreslení nástrojů vytvoří na počátku charakteristicky výrazný riff a přenášíme se opět do více rockovější polohy skupiny. Na riff se nabaluje výrazný vokální motiv a máme tady i na poměry takové kapely jako GG relativně zapamatovatelnější skladbu. V závěru převezmou roli dechové nástroje, které přenesou skladbu do dramatičtějšího finále... rozhodně jedna z nejlepších skladeb kapely vůbec. The Moon Is Down patří rovněž mezi mé oblíbené... pochmurná, melancholická nálada, i když dosažená vlastně absolutně neagresivně, jen unikátní náladou, vygradovanou znovu i výborným vícehlasem, postupně přece jen nabírá "rockovější" odpich. Skladba mi poněkud připomíná souputníky Van der Graaf Generator, v komornějším závěru pak i Genesis... Zcela jinou náladu má Black Cat, pohybující se na pomezí jazzu a struktur vážné hudby, rock probleskne jen okrajově a náladu dokresluje do detailu vykreslený zpěv. Chcete-li ukázku neuchopitelnosti GG, tady je. Závěr patří nejdelší skladbě Plain Truth ... bytelný rockový základ, který k dokonalosti dokreslují dechové nástroje, výrazný vokální motiv a precizní rytmika. Uprostřed dochází k sólovým přestřelkám mezi kytarou a dechy i klávesovými nástroji. Opět ale nic jednoduchého na poslech, neklidná, nervózní, přelévající se nálada, střídání atmosféry, vkusné využívání střídání komorních meziher, která po půli graduje do dramatického finále. Je jasné, že spolu s Wreck máme co do činění s nejvýraznější skladbou alba. Po konci máte jen problém pochopit, co a v jakém hudebním období jste to vlastně poslouchali. Vynikající album pro nastražené uši a otevřenou mysl...

Jedinečný hudební soubor okolo trojice bratrů Shulmanů a Kerryho Minneara vydal v I. polovině 70. let řadu dodnes neuchopitelných alb, kterými řádně otřásli i progresívními měřítky. K dokonalosti dotáhli prokreslování jednotlivých nástrojů, motivů a hlavně hlasů, a také nenucené promísení rocku s jazzem, vážnou hudbou a dalšími hudebními odnožemi. I když (logicky) zůstali na okraji hudebního zájmu, ovlivnění jejich stylem přiznává i dnes řada progresívních kapel, a to už jim nikdo odpárat nemůže. Jejich alba měla tendenci k odlehčení a na pokraji 80. let se podobně jako řada dalších kolegů odmlčeli.

reagovat

Mohyla @ 19.06.2014 11:44:33
Výstižná recenzia! Pekne si to opísal!

bubak @ 25.03.2016 20:49:17
Stejně jako King Crimson i Gentle Giant míchali jazz, roc i klasiku nezaměnitelným způsobem. Tohle album mám od nich nejradši, když jsem tuhle desku nedávno poslouchal tak mě hodně zaujala tvrdost některých skladeb a parádně nahraná basa.

EasyRocker @ 26.03.2016 08:05:43
Ano, moje nejoblíbenější deska od GG. Klobouček před těmito pány.

horyna @ 26.03.2016 10:41:38
I moje jejich nej deska, první a stále nejoblíbenější, i když i to všechno kolem je božské a maximálně originální.

19.10.2011 Petr Gratias | #

Britská skupina Gentle Giant náleží po umělecké stránce k tomu nejlepšímu co na ostrovech vzniklo. Třebaže ve skupině působili vynikající instrumentalisté s velkým muzikantským vybavením, smyslem pro kompoziční formu a proporce v daném pojetí, přesto zde nebyl jednoznačná frontman, nějaká hvězda, která by na sebe upoutávala pozornost. Kromě toho ve skupině nebyla tendence k nějakým excesům a veškerá energie a umělecký potenciál si ubíraly jenom k vytváření hudebního konceptu, jejichž výsledky byly mimořádné.
Bohužel skupina nápadně neprorazila hranice své doby a stala se víceméně záležitostí intelektuálních posluchačů, znalců a milovníků náročnějších hudebních forem. Nikdy nezabírali v hitparádách a nestali se součástí nějakého cíleného záměru show-businessového prosazování. Protože skupina vytvářela hudební variantu, která byla vzdálená nějaké masovosti a mamutí propagací, zákonitě po jejím rozchodu jejich význam výrazně poklesl a dnes je zná jenom „hrstka“ skutečných znalců. Klasický rocker nebo italista těžko uzná jejich uměleckou výlučnost a začne se na jejich albech nudit… Tohle mám vyzkoušené ve svém okolí.
Jejich začáteční hudební polohy mně v lecčems připomínají King Crimson, ale jejich další osudy v rámci obecného úspěchu a uznání jsou v lecčems podobné Van Der Graaf Generator, a možná i některá alba Gryphonu…. třebaže tato srovnání nejsou úplně namístě…..
Když jsem objevoval svět artrocku sedmdesátých let, tak mě nabídl překupník album skupiny, kterou jsem neznal. Psal se rok 1973. Musím přiznat, že napoprvé jsem byl z alba poněkud rozpačitý, napodruhé jsem zvolna pronikl do jejich hájemství a asi napotřetí jsem objevil jejich vnitřní krásu a nadále je tahle kapela v mé sbírce jistým mystériem, ke kterému se rád vracím. V jejich intencích se pracuje s dávnými mýty a literárními základy z legend.

PANTAGRUEL´S NATIVITY – úvod připomíná nějaké téma z articifiální hudby a poté se v majestátní pojetí nastoluje prostorové hudební kouzlení, v němž vypozorováváme nejen moderní vážnou hudbu, ale i jazz a progresivní rockové výboje. Výtečná práce s dynamickým odstíněním jednotlivých vsouvaných minitémat, které dotvářejí kompozici, ale i atmosféru. Vokální linka jakoby měla vzor v tradičně vnímaném sborovém chrámovém zpěvu. Instrumentace je pestrá. Vedle dechových dřevěných nástrojů vnímáme pulsující rytmiku, vibrafon, elektrickou kytaru a posouváme se do oblasti těžko zařaditelného tématu. Rockovou identitu zde zastupuje výrazné kytarové sólo s dobře vystavěnými detaily

EDGE OF TWILIGHT – sborový zpěv doprovází zvláštní hudební doprovod. Na první poslech je to tajemná, jaksi neuspořádaná hudba, ve které může nastat jakýkoliv nepředpokládaný zvrat a vývoj. Druhá skladba jakoby byla vystřižena z nějakého divadelního dramatu. Je zde napětí a proměnlivost v instrumentálních kouzleních, ať už jsou ve hře tympány, vibrafon, xylofon. Určitě by tyto postupy zaujaly takového Carla Orffa (autora slavné Carminy Burany). Velmi zvláštní, ale přesto záhadně podmanivé….

THE HOUSE, THE STREET, THE ROOM – výrazněji nápaditější rockové téma v úvodu, ale žádný hardrock se nekoná. Instrumentace přináší zajímavé rytmické a harmonické proměny. Takovou hudbu jsou schopni psát skladatelé, kteří hudbu studovali jako uměleckou disciplínu. Není zde ponecháno nic nějakým nahodilostem, všechno má svůj vnitřní řád a bratrské trio Shulmanů – Ray, Derek a Phil se vzácně shodli při aranžérských postupech a kytarista Gary Green a klávesový multiinstrumentalista Kerry Minnear byli schopni vejít se do jejich představ a vytvořit silný instrumentální jednotku. Zrovna zde se Green opírá do wah wah pedálu při své kytarové prezentaci za asistence kreativních hammondek Minneara. Radost poslouchat jejich muzikantské nástupy a jejich smysl pro kolektivní hru, v níž se propojují klasické akustické nástroje s elektrickými. Jazzový odér spojený s renesančními postupy a přitom velmi vkusně – koho by tohle napadlo?

ACQUIRING THE TASTE – podobné postupy zvolily až po nich Gryphon. Žádná plagiátský přístup. Téměř vánoční atmosféra hudby jako padající sníh a brzkého stmívání přicházející noci kolem osamělého stavení osvětleného loučemi….nádech impresivních nálad.

WRECK – monumentální harmonické postupy s výtečnými vokálními party a s jedinečnými instrumentálními spojeními. Krásně by se tahle skladba vyjímala jako součást rockové opery Jesus Christ Superstar. Opravdu famózní záležitost. Určité postupy zněji jako historická hudba, která má základy v církevních kompozicích. Vkládání rockových prvků se zde děje velmi opatrně a jakoby s noblesou a nic vás nevyruší se soustředěného poslechu. První jakoby absolutní vyjádření hudebních hranic v konkrétních mantinelech, žádné imprese a exprese – na poměry Gentle Giant bychom dokonce mohli hovořit o „hitu“. Nic podbízivého, ale výrazně melodického a propracovaného a pravděpodobně nejvýraznějšího na albu vůbec. Závěr demonstruje postupy renesanční hudby s jakou pracují například zmínění Gryphon, ale i Amazing Blondel.

THE MOON IS DOWN – prostor pro saxofonové vstupy a harpsichord a jedinečné neopakovatelné sborové zpěvy, které jsou preparovány akustickými kytarami a předivy kláves. Rytmika se drží poněkud stranou, přesto akcentuje rytmické proměny, ale nepřebíjí atmosféru nějakými divokými breaky. Instrumentální kouzlení v mezihře je mistrovské svým provedení a úderné proměnlivými nástupy saxofonů, ale i violy a houslí. Aranžmá na vysoké úrovni přináší mimořádný umělecký zážitek v poslechu i vnímání gradace v dané kompozici

BLACK CAT – houslové a violové nástupy jsou doprovázeny perkusivními zvuky, které vytvářejí téměř panoptikální atmosféru. Cítím zde lehké našlapování kočičích tlapek, protahování jejího hřbetu, ale i šmejdění v temných koutech. Preparování zvuků dotváří ono kočičí tajemno, deklarované už v samotném názvu skladby. Velmi osobitý způsob vyjádření daného tématu….

PLAIN TRUTH – elektrické housle a kvákání wah wah pedálu elektrické kytary otevírají závěrečnou skladbu na albu. Jedinečné instrumentální postupy, které se lehce dotýkají Franka Zappy, fusion music, ale i rockových konkrétností. Střídání sborového zpívání s nástrojovými pikanteriemi se děje ve velkém formátu, přesto je tohle pojetí zbaveno nějakého falešného patosu a dynamické proměny mají velmi výrazný dopad při poslechové analýze této skladby. Velmi nadčasová hudba, která předběhla hudební vývoj a posluchače, který jí chtěl porozumět a řídí se pouze vlastními instinkty. Famózní záležitost pro toho, kdo dokáže objevit tuhle neokázalou hudební krásu a její vnitřní rozměr.

Vůbec si nedokážu představit, že by u nás vznikla kapela podobného typu jako Gentle Giant. Napodobovat Pink Floyd a King Crimson už u nás některé skupiny zkusily, ale Gentle Giant (domnívám se) by byly oříškem i pro mnohé absolventy konzervatoře. Myslím, že doba ještě nedozrála natolik, aby byl jejich význam dostatečně zhodnocen a uznán jako hudební milník… Snad se tak někdy stane.
Elektronický vývoj válcuje vnímání podobného typu hudby a za progresívní je spíš dnes vnímáno hraní na gramofony s elektronickými vymoženostmi, anebo na druhé straně různé varianty world music…
Velmi lituji, že ani Gentle Giant nepronikli v sedmdesátých letech na naší hudební scénu jazzového festivalu nebo vážné hudby. Myslím, že tehdejší hudební dramaturgové by měli velký problém s tím, kam jejich hudbu zařadit….
Gentle Giant tak neprávem upadají do zapomnění a proto si myslím, že by měl být jejich odkaz připomínán. Plný počet hvězdiček!



reagovat

Listonoš @ 19.10.2011 19:05:07
Díky za recenzi. Je mi 18 a Gentle posloucham a co víc, znám další tři lidi... Takže třeba budou ještě objeveni.

Jarda P @ 20.10.2011 05:28:13
Od Gentle Giant jsem si nechal první 4 desky, pak už začíná postupný úbytek nápadů až téměř k neposlouchatelnosti (pro mě).

hejkal @ 20.10.2011 06:31:22
Gentle Giant si veľmi vážim, ale počúvam ich ziedka. Vlastním skvelý výber Edge of twilight (Až na pár skladieb komplet prvé štyri albumy a The power and the glory dokonca komplet) a som spokojný. Občas váham, či si nedokúpiť In a glass house, ale dve cédečka ich hudby mi vlastne stačia.

Petr Gratias @ 20.10.2011 07:42:32
Zdravím, pánové....
díky za Vaše postřehy a názory.
Viděno mým pohledem: ve druhé polovině sedmdesátých let bylo jasné, že nástup punku a později nové vlny kapely poslechové produkce s náročným zaměřením nemilosrdně zmasakruje a tak tyhle hudební sdružení postupně odpadly. Některé kapely skončily samy, některé vyhořely... co bylo horší - když se občas někdo z nich pokoušel do jejich stylu vkomponovat nějaké prvky nové vlny a pak vznikaly všelijaké ažř hrůzné nezařaditelné hudební paskvily...
Samozřejmě netvrdím, že tohle je příklad Gentle Giant, ale i oni řešili problém autorské invence a originální nápady se přestaly objevovat a jejich alba zaznamenala nejprve jakési přešlapování a potom pozvolný úpadek....
Tohle je problém všech kapel, které hrají dlouho a procházely různými historickými hudebními obdobími, která jim více, ale často i méně přála.... Když to vezmu z jiného úhlu, takoví Yes jsou vynikající kapely skvělých hudebníků, ale některá jejich pozdní alba se už (podle mě) nedají poslouchat. Vykrádají vlastní nápady a nechtějí si to uvědomit a za dalších pět let to bude umělecká recyklace.
Gentle Giant měli možná tu smůlu, že nebyli ve stáji EMI, Polydor nebo Atlantic.... Vertigo byla poměrně méně známá firma a pravděpodobně jim nevytvořila takové podmínky, aby kapela "přežila".
Kdo má peníze na to, aby kupoval komplety alb Yes, Genesis, Van Der Graaf Generat, Gentle Giant, Gong, Caravan, Beggars Opera.....? Na té kompletní produkci je znát, kam se ubírala jejich invence a schopnost reagovat na dobové trendy.... Nevyhnuli se tomu ani Pink Floyd. Na Division Bell ve skladbě Take It Back Pink Floyd znějí jako U2! Koho by tohle napadlo, že by bylo možné. Takové proměny už pro mě nejsou přijatelné, ať by je hrál kdokoliv.
Podobně jako na albu Krest To Knave Jethro Tull znějí ve skladbě Budapest jako Dire Straits!
Tohle nempovažuji za "geniální", ale spíš jakousi snahu se podbídnout...
Popravdě řečeno po albu Free Hand už mě produkce Gentle Giant připadá opotřebovaná a vyždímaná...
Já jsem se ale držel alba Acquiring The Taste a tam je kapela opravdu mimořádná, progresivní, originální a stojí na odvážné hudební platformě...

Petr_70 @ 20.10.2011 19:58:01
Petr Gratias:
Opět velmi dobře napsáno, ale mám pár výhrad.. Předně velmi zásádně nesouhlasím s názorem, že JT ve skladbě Budapest napodobují Dire Straits! Ač jsem věkem asi o dost mladší, troufám si tvrdit, že znám tvorbu JT velmi dobře a naopak považuju Budapest za nejoriginálnější a nejlepší, co za svoji dlouhou kariéru vytvořili, což si ostatně myslí i sám Ian Anderson, a vůbec nerozumím tomu, proč je tenhle nesmysl s podobností k Dire Straits neustále opakovaně vytahován...
Mimochodem...zmínění Dire Straits natáčeli všechna svá alba právě pod značkou Vertigo a rozhodně se nedá říct, že by neměla úspěch.

merhaut @ 20.10.2011 22:11:52
I já považuju Budapest za "Dire Straits" jako když Knopfler vymaluje:-)
Ostatně byli v té době světovou jedničkou, co se úspěchu týče...

PaloM @ 21.10.2011 03:14:10
Je to fakt, že Jethro Tull v tom čase vo viacerých skladbách zneli ako Dire Straits, čo ma dosť iritovalo. No Budapest je krásna skladba a kôli nej som si to CD kúpil.

Jarda P @ 21.10.2011 05:33:56
Musím se přiznat, že mě nikdy nenapadlo porovnávat Budapest s Dire Straits a vidět v tom negativum. Navíc v době vydání jsem navštívil jejich koncert v Budapešti, takže mě s ní pojí i tento krásný, tehdy u nás nesplnitelný zážitek. Vzhledem k tomu, že i Dire Straits jsou mou oblíbenou kapelou, tak mi to přirovnání nevadí a celý Crest mám rád stejně jako všechny ostatní desky Jethro Tull vyjma Under Wraps.

LadaF @ 21.10.2011 05:37:14
Iritovala vás ta podobnost z důvodu změny stylu nebo se bere Dire Straits jako něco podřadnějšího?

merhaut @ 21.10.2011 07:04:10
Budapest je i pro mne skvělá skladba.

Petr Gratias @ 21.10.2011 07:59:32
Tak honem to musím dovysvětlit...
1) Dire Straits mám rád a respektuji jejich podíl na hudbě přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Ostatně pozoruji, že v poslední době se na Progboardu k Dire Straits nikdo nevrací... takže žádný útok proti nim!

2) Skladba Budapest od Jethro Tull se mi rovněž líbí a z mé strany to není žádný útok proti této skladbě. Myslím si ale, že v téhle době pomalu (ale nezadržitelně) začali Jethro Tull ztrácet dech a glanc a příliš se přizpůsobovali osmdesátým létům ve své nové produkci. Na koncertech to ale díky soundu a nasazení neplatilo. Jethro Tull měli díky dlouholeté existenci pověst brilatní kapely a nemuseli dělat nějaké kompromisy.
Umíněný Anderson střídal hudebníky a přitom dobře věděl, že celý svět bude chtít, aby vznikaly deriváty alb jako byl Aqualung, Thick As A Brick, Minstrel In The Gallery, Songs From The Wood a Heavy Horses... Crest On Knave na tom není ještě tak zle, ale jiná alba v daném mezidobí šla úplně jinam a Jethro Tull začali ztrácet svoje příznivce, třebaže na koncertech to poznat nebylo, ale albové prodeje výrazně klesaly.
Podotýkám, žed mám rád i Jethro Tull, aby si nekdo nemyslel, že si to chci s nimi vyřídit....

Nezlobte se pánové, ale já ve skladbě Budapest slyším a cítím Dire Straits opravdu citelně. Kupodivu jsem si to nemyslel jenom já. Ta moje replika tedy nevede kriticky ani ke skladbě, ani k Dire Straits, ale k Jethro Tull.
O tom jak "pochybná" pro mě byla osmdesátá léta svědčí i okolnost, že Jethro Tull byli vyhodnoceni jako "nejlepší heavymetalová kapela roku" (pokud to bylo v devadesátých letech, tak se omlouvám...)
Který pitomec mohl takový nesmysl vypustit do éteru dodnes nevím, ale Jethro Tull měli k heavy metalu stejně daleko jako Aston Martin k popelářskému vozu zn. BOBR.
Tohle platí i ve spojení těch Pink Floyd a U2 na The Division Bell - Take It Back!.

Na druhé straně ale existuje jiná hudební modifikace, kdy na jednom projektu Franky Zappy Mistr, ale i jeho kytarista Warren Cucurullo napodobuje Alvina Lee, Johna McLaughlina, Al DiMeolu, ale je to tam vsazeno v jiných souvislostech a kontextu....
Takže všechno v dobrém.

Petr Gratias @ 21.10.2011 08:06:02
Pro LaduF....
iritovala mě tedy ta změna stylu - to druhé rozhodně ne!
A k tomu labelu Vertigo.... ano, pro Dire Straits byly vytvořeny ty správné podmínky, protože "Díraví strejci" firmě vydělávali obrovské peníze, ale bohužel to neplatilo ve spojení s Gentle Giant.
Producent Tony Visconti pomohl více jiným, než Gentle Giant a mám dojem, že Vertigo neudělalo pro Gentle Giant víc než bylo třeba. Měli málo propagačních kampaní a málo se o nich psalo. Přitom v té první polovině sedmdesátých let by strčili do kapsy velkou část britské rockové scény, která se vezla v hitparádách.
Jinými slovy - nemyslím si, že by to bylo hudbou, hudebníky, aranžmá, texty, vokálními party, ale tím, že kapela tohoto typu potřebovala výrazně mediálně zviditelňovat a to se nestalo.... Dodnes je opravdu zná v porovnání s jinými významnými tělesy dané doby trestuhodně málo lidí...
Za tím si stojím.

Mirek Kostlivý @ 21.10.2011 11:46:36
Taky si myslím, že na britské půdě byli Gentle Giant naprosto nedoceněný. Skoro si troufám tvrdit, že je u nás v přepočtu na jednoho obyvatele znalo (aspoň ve velkých městech ČSSR) více lidí než tam. Jinak v Praze byly jejich LP desky ceněny stejně jako dalších velikánů té doby (VDGG, King Crimson, Genesis a dalších art-rockových kapel).
A že je skladba Budapest podobná Dire Straits, tak to mě nikdy nenapadlo. Možná je tím, že skladbu znám necelých 10let, kdy jsem na Dire Straits dávno zapomněl :-).

To za větší ostudu pokládám to, co jsem se dozvěděl (teprve nyní) v souvislosti s úmrtím kytaristy Berta Jansche - zakladatele skvělé folk-rockové kapely Pentagle (bohužel neznám jejich celou tvorbu).
Jimmy Page okopíroval jeho skladbu Blackwaterside >> odkaz
aniž uvedl jeho autorství a ještě měl tu drzost se s ním soudit. Přičemž ta podobnost musí být každému jasná na první poslech, viz skladba Black Mountain Side z druhé desky Zeppelínů >> odkaz

A otázka: "Měli to naši milovaní Led Zeppelin zapotřebí?"

Proti tomu jsou výše uvedené výhrady marginální.

Mirek Kostlivý @ 21.10.2011 11:53:41
Samozřejmě je to z jejich první desky >> odkaz

Oni i ti ELP okopírovali na své první desce Janáčka (skladba Knife Edge), aniž to na LP desce původně uvedli. No aspoň to později napravili >> odkaz

Petr Gratias @ 21.10.2011 13:01:39
Zdravím, Mirku....
no nanesl jsi docela zajímavé téma.
Možná by to mohlo být samostatné vlákno pro Progboard, kdo komu ukradl který nápad, pozměnil nebo pokusil se obejít hodně průhledným způsobem originál, anebo dokonce cizopasil na originálu a svou verzí je dnes znám jako svrchovaný autor a ani se to nenamáhal uvést na albu jako prvotní zdroj informací.....
Široké a zajímavé, ale možná i nevděčné téma.
Moji milovaní Zeppelíni nejednou hrábli do cizích vod a uvádět věci na pravou míru je napadlo až po letech při reedicích na CD, když někdo zahrozil paragrafy...
Otázkou ale na druhé straně je, že možná řadě lidem tohle téma vezme iluze a léty prověřené "neměnné" pravdy, které vezmou zasvé a budou se v některých případech přepisovat mapy.
Zkuste nad tím zameditovat, pánové!
Mirku.... zapomněl jsi na Dire Straits?
No, přiznám se, že mě se kapela líbí dodnes, za vrchol považuji LOVE OVER GOLD.... je pravda, že další produkce už byla hodně komerční a třebaže hudební mistrovství Marka Knopflera bylo nesporné, alba osmdesátých let už byla hodně orientovaná pro většinové publikum a jejich konec mám dodneška v podstatě nevyjasněný. Přestali n ahrávat, přestali koncertovat. Pak zase vyšlo album. Pak se v Knopflerově rodině narodila dvojčata a šťastný tatík měl najednou jiné starosti a zájmy než stát na pódiu s kytarou na krku, pak natočil countryové album, čímž šokoval jeho rockové příznivce (mě zase až tak moc ne, přiznám se), pak natočil nějaké sólové projekty a v tom mezidobí prohlašoval, že Dire Straits jsou pořád jeho prioritní záležitost ve světě hudby nad vším ostatním co dělá......
Ale i když to není možná nejlepší příměr, pořád jsou mně DIRE STRAITS bližší než U2 (obě kapely se v osmdesátých letech dost překrývaly). "Jůtování" jsem prostě nějak nespolkl. Třebaže Bono Vox je výtečný zpěvák - dokázal jsem si ho představit v kapele úplně jiného zaměření než s tím jejich stadionovým rockem....
Díky, Mirku, za informace!

Mirek Kostlivý @ 21.10.2011 13:24:16
Ale to víš, že jsem na ně nezapomněl, to byla jenom nadsázka :-). Jak bych také mohl, když to byla oblíbená kapela mé manželky! Ale stejně jako Knopfler jsem v 2. polovině 80. let zakládal rodinu, takže jsem muziku (skoro na 15 let!) přestal sledovat. Jinak zdravím a též díky za informace.

Jarda P @ 21.10.2011 16:24:12
Zdravím Petra. Už jsem si připadal jako černá ovce, která nikdy nepřišla na chuť U2. Dokonce bych ji zařadil na první místo do zdejšího vlákna nejpřeceňovanějších kapel. Už když vyšlo Joshua Tree jsem nechápal všeobecné nadšení, já je nedovedl ani doposlechnout do konce.Pro mě nemuzikanta je to takové brnkání, nevidím tam žádný instrumenální výkon.Možná mě někdo poučí, že je tomu jinak.

PaloM @ 21.10.2011 17:02:50
Mňa štvala tiež podobnosť štýlu a tým čiastočný odklon od originálneho štýlu Jethro Tull. Dire Straits bola výborná skupina, doteraz ich rád počúvam. Okrem posledného albumu a sóloviek Marka Knopflera - lebo ma nudia.

hejkal @ 21.10.2011 18:06:22
Tiež patrím k tým, ktorí z celého albumu cítia sound Knopfflera a jeho gitarového zvuku. Keďže nie som fanúšikom Dire Straits, mám od nich rád len pár skladieb a Knopfflerovu gitaru, je to zvláštna kombinácia v súvislosti s Jethro Tull. Napriek tomu je to dobrý album, ale Gentle Giant na začiatku svojej kariéry s Dire Straits nemali spoločné zhola nič, čo je veľkým plusom tejto dosky. :)

LadaF @ 21.10.2011 21:31:15
Petr Gratias: Díky, už je to jasné. Unikla mně Vaše recenze na Love Over Gold. Já jsem mladší, možná proto mně vůbec nedělá problém U2 (po Achtung Baby). Spoustu dalších 80tkových věcí stavím ve svém žebříčku vysoko. The Joshua Tree je pro mě top, stejně tak jako Graceland Paula Simona nebo např. Desitegration od The Cure. Od Gentle Giant je pro mě jednička In a Glass House. Nevím proč toto všechno dokážu užít stejně - možná proto že jsem naplno nezažil dobu My a Oni (v 89 jsem chodil do páté třídy ZŠ). Stejně jako Vám mně zní Jethro Tull na zmiňovaném albu jako Dire Straits. PS. Nejoblíbenější tón kytary je pro mě tón Marka Knopflera a Petera Greena. Etalon jsou kytary na Then Play On.

Petr Gratias @ 22.10.2011 07:46:52
Zdravím Hejkala....
skutečně nemají Gentle Hiant vůbec nic společného s Dire Straits... To bych ani nijak nemohl propojovat.
Je to výsledek asociací, které se rozvinuly při diskusi na dané téma a tak se to vzdálilo tomu prvotnímu záměru... Jak jsem zjistil, stává se to na Progboardu někdy docela často

Petr Gratias @ 22.10.2011 07:53:43
Zdravím také JarduP....
vyjádřil jsi to velmi přesně.
Tyhle pocit rovněž sdílím.
Kolem U2 vypukla v osmdesátých létech taková kampaň až se to podle mého názoru úplně zvrhlo.
Vzpomínám si, že někdo v nich viděl dokonce "Beatles osmdesátých let". Připadalo mi to absolutně nehorázné.
Hudebně se tam alespoň pro mne nic nedělo a skutečně mi to připadalo jako takové drnkání bez nějakého uměleckého vývoje. Jak už jsem psal Bono Vox má výtečný hlasový potenciál, ale hudební stránka věci byla podle mého soudu hodně slabá a nakonec v devadesátých letech U2 začali opuštět i jejich skalní příznivci, protože se to otočilo do popových tendencí ve snaze se podbídnout nové posluchačské generaci která neposlouchala metal, ale ani hardcore, hiphop.
Vzpomínám si na ty nekonečné diskuse na téma U2 a argumentování - už je to ale také dávno.
Ale prosím, když někdo ujíždí na Joshua Tree nebo Rattle And Hum je to jeho věc, máme přece tu naši demokracii, ne?

Petr Gratias @ 22.10.2011 08:03:54
Zdravím LaduF....
samozřejmě, je to generační záležitost a osobně si myslím, že každý jsme se narodili do nějaké doby a daných souvislostí a ty nás na základě různých okolností zformovaly a ovlivnily a neseme se to v životě s sebou dál....
Taky na to měla vliv ta kamarádská a věková soudržnost. Když jsme na počátku sedmdesátých let všichni kamarádi a vrstevníci přísahali na Led Zeppelin bylo to z našeho pohledu zcela legitimní, kdyby ale někdo tehdy v dané době přísahal na Boba Dylana, tak by ho ostatní "roznesli" na kopytech, že poslouchá něco méněcenného a nesrovnatelného.
Dneska poslouchám obojí a připadá mi obojí stejně důležité a zajímavé a nemám problém si to pustit k tělu.
Taky je výhoda v tom, že dnešní rockový syn a rockový otec se za jistých okolností mohou na tom "organizovaném kraválu" shodnout - s dědečkem už se vnuk shodne vzácněji - leda s nějakým "progresivnějším dědečkem".
Za mých časů by tohle možné nebylo.
Můj otec poslouchal swing, jazz, dixieland a Semafor
a už skladby Olympiku nebo Matadors ho dráždily, zatímco dědeček (ročník 1890) poslouchal jenom dechovku a takový Blue Effect by ho asi přivedl k šílenství.
V tomhle je doba jiná. To kdy jsme se narodili a co tenhdy bylo v kurzu a co jsme poslouchali a co poslouchali lidé v našem okolí nás velmi ovlivňovalo a pokud říká někdo něco jiného - tak není upřímný.
Zdravím!

Petr_70 @ 23.10.2011 12:46:55
S potěšením a radostí jsem si přečetl všechny příspěvky, které jsem svým skromným názorem nejspíš podnítil, a ještě mi to nedá... Opravdu si jako velký příznivce Jethro Tull a především Marka Knopflera vůbec nemyslím, že by Budapest měl cokoli společného s Dire Straits. Naopak Budapest vnímám jako velmi originální kompozici, ve které jsou ve vzácné rovnováze obsaženy všechny hudební styly, které mám rád - folk, jazz, blues, rock a klasickou hudbu.(pozornému posluchači neunikne ani krátká country linka v mezihře...). Abych byl ale zcela objektivní, tak na albu Crest of a Knave je jedna skladba, která připomíná Marka Knopflera a Dire Straits velmi výrazně - Said she was a Dancer. Ale Budapest, natož pak další hudební materiál na desce, opravdu ne.
Narozdíl od Perta Gratiase si navíc nemyslím, že by Jethro Tull v té době začali ztrácet dech a glanc. Vím, že tim co teď napíšu asi mnohé z vás popudím, ale myslím si, že alba Crest od a Knave i následující Rock Island, nebyla vůbec o nic moc horší než podstatná většina jejich desek z let 70-tých a v podstatě znamenala další tvůrčí vrchol kapely. Byla jen prostě (z pochopitelných důvodů) jiná než "sedmdesátky", a to jak svým zvukem tak obsahem, více syrovější a kytarově tvrdší, což způsobil mj. i fakt, že se díky obroušenější autorské invenci Iana Andersona stále více prosazoval kytarista Martin Barre i jako spoluautor skladeb. Mimochodem.. je vám dostatečně znám např. ten fakt, že všechny ty nádherné kytarové party ve výše diskutované skladbě Budapest psal právě Martin?

V čem s Petrem naopak velmi souhlasím, tak bezvýhradně s názorem, že Love over Gold bylo - při vší úctě ke všem jejich deskám - nejlepším albem Dire Straits. Souhlasím i s názory na hudební produkci U2, byť právě desky jako The Joshua Tree a Rattle and Hum mám v zásadě rád neb je mám spojené s dobou dospívání a současně dobou hudebního "objevování", čemuž U2 už tak nějak z podstaty věci nemohli uniknout...

b.wolf @ 21.09.2014 08:12:53
Při nedávném posezení u známého, dobrém vínku a hudbě jsme tak prohrabávali fošny a CD, až jsem narazil na tuhle desku; přiznám se, že o Gentle Giant jsem netušil ani z doslechu... a hned první poslech mě posadil na (_._), ale totálně... neuvěřitelná kombinace, trochu podobný styl jako moji oblíbení Echolyn, dál nemám co dodat, Mr. Gratias to vystihl lépe a číst jeho rozbory jednotlivých skladeb je lahůdka :)... Zmiňovaní JT ve skladbě Budapest skutečně chvílemi znějí jako Dire Straits, od kteých mám ale jenom dvě desky-Love over gold a Brothers in arms, zbylá alba jsem prodal, absolutně mě s tímhle stylem neoslovila... stejně tak jsem byl nepříjemně překvapen vzpomínanou skladbou velikánů Pink Floyd Take it back; jůheletů absolutně a bytostně nesnáším, pro mě jsou to trapní pozéři, podobně jako v metalu Maňowař a že zrovna Floydi je museli napodobovat, to mně hlava nebrala...
Ale zpět k GG-bohužel kámoš má jenom tohle album, tak si pročtu další recenze na Progu a zkusím sehnat další alba.

30.07.2008 Voytus | #

V průvodním textu na druhé desce Gentle Giant se můžete mimo jiné dočíst, že album nahráli s úmyslem boření hranic mezi styly za cenu, že nebudou populární. Nevím, jak ve své době, ale osobně jsem se setkal jen s jediným člověkem, který je znal (bez mého doporučení:-)). Přitom v roce 1995 probíhala anketa, zaměřená na vyhledávané sběratelské kousky. GG se z pěti set interpretů umístili na 75. místě. Což není špatné, navíc v té době už patnáct let neexistovali.

Od prvních tónů je slyšet, že album je daleko více experimentální, než debut. Přibylo psychedelických zvuků, nenajdete vlivy blues ani soulu (čímž se v roce 1971 museli vzdálit úplně všem tehdejším kolegům), zato vlivů moderní vážné hudby, jejích kompozičních postupů a bizarní nástrojové výbavy je tu dost a dost.

Každá skladba je něčím jedinečná. Pantagruel's Nativity - jedna z mých nejoblíbenějších - překvapí moogem, propletenými klasicistními trojhlasy, sólem na vibrafon, hutnými riffy a nadpozemským Kerryho hlasem. Už v té je tolik nápadů, že by z toho jiní udělali celou desku.
V Edge of twilight si vyslechneme obzvlášť nezvyklé aranže. Zřejmě inspirace expresionismem - atonální zpěv, housle, klarinet, perkuse, akustické kytary. Zvláštně tajemnou a zasněnou atmosféru doplňují trojhlasy a Kerryho vokál. Filmová nebo scénická hudba.
Zato The house, the street, the room! Tak tady čeká úderný riff, Derek u mikrofonu, ale i bizarní mezihra s trumpetou, zvonkohrou, flétnou, cemballem a kytarou. Že to zní divně? Zní. Pro větší zmatek to pak taky vystřídá rocková pasáž, pohoda. Přitom nijak nestravitelné, jen nečekané.
Titulní skladba je krátká instrumentálka se značným množstvím podivných klávesových zvuků.
Wreck? Další hutná riffovka (s mezihrou na zobcovky, housle a cemballo a krásným kytarovým sólem) a středověkou atmosférou. Ten riff se Vám zareje okamžitě do hlavy. Zpěvaci se tentokrát střídají, jinak asi nejjednodušší skladba celé desky.
Úvod The Moon is Down obstarají saxofony, skladba je v podobném duchu jako Edge of twilight. Opět zvláštní trojhlasy. Rozjímavou atmosféru přeruší rychlejší colloseovsky-vážněhudební mezihra v šestidobém metru s harmonizovanými saxofony a sólem na klávesy. Nádhera!
V Black Cat zpívá Phil Shulman, pěkně použité housle a mňoukající kytara Garyho Greena. Originální. Samozřejmě nechybí 'dodekafonická' mezihra.
V závěrečné Plain Truth se vyřádí Ray Shulman na housle s kvákadlem. Podobně chytlavá jako Wreck a to ani nevadí, že je z větší části na pět.

Acquiring the taste tedy rozšiřuje hranice. A to způsobem neopakovatelným a hlavně neopakovaným. Nikdy u nich nejde o exhibici, hledání v jiných stylech je součástí jejich projevu. Každá deska GG představuje naprosto ucelený tvar, s každou nabalují nové a nové vlivy. Těžko u nich hledat nějaký vrchol (muselo by to být minimálně prvních sedm alb:-)). Jedna z mých oblíbených, takže *****. Taky Vás tak dostala?


reagovat

02.07.2007 hejkal | #

Gentle Giant patrí k tým skupinám, ktoré sa síce tešia veľkej obľube medzi "znalými", ale v šírom svete popmusic si už na nich nikto nespomenie. Najskôr to bude tým, že hráčske a umelecké danosti skupiny boli síce excelentné, ale tvorba skupiny bola predsa len priveľmi neortodoxná.

Priznám sa, že mám problém vybaviť si v pamäti akúkoľvek skladbu skupiny. Práve táto vlastnosť podľa mňa súvisí z ich úpadkom do zabudnutia. Existuje však aj výnimka. Acquiring the taste je jediná doska, kde si pamätám dokonca tri skladby! (konkrétne The edge of twilight, The house the street the room a predovšetkým The wreck)

To je aj hlavný dôvod, prečo mám druhý album Gentle Giant najradšej z tých, ktoré som mal možnosť počuť (tvorba do roku 1974 s výnimkou In the glass house, ktorý bolo problém zohnať).

Z muzikantskej stránky niet čo vytknúť, košaté artrockové kompozície v budúcnosti evokovali (hm, veľmi zvláštne časovanie, jazykovedci ma asi nebudú mať radi) až modernú klasickú hudbu. Plusom albumu je, že je tu ešte cítiť tvrdý rockový odkaz, ktorý pomaly, ale isto mizol z repertoáru skupiny. Zvláštnosť postupov krásne dokumentuje skladba The house, The street, The room. Mojou najobľúbenejšou je The wreck s výborným (folkrockovým?) nášupom.

Gentle Giant nie je pre každého, ale keď už sa nejaký odvážlivec nájde, druhý album je tým pravým miestom na začiatok. Je ale potrebné dôkladné napočúvanie, mám skúsenosť z okolia, že ani po prvom, druhom, treťom,...desiatom vypočutí nemusí nastať ten vytúžený okamžik ponorenia sa do diela.

reagovat

josef k @ 02.02.2008 12:07:32
Tak tak,přesně tak. Výborná kapela,kterou zná velmi málo lidí.Mám ten samý problém. Nedokážu si od nich vybavit žádnou písníčku. Toto album je určitě jedno z jejich nej.

Mirek Kostlivý @ 02.02.2008 12:46:35
"Začátečník" může u jejich tvorby klidně začít z 1. deskou "Gentle Giant", která mi připadá z prvních desek nejrockovější, případně z poslední "Civilian", která už naznačuje příchod 80. let. Kapela měla tolik soudnosti, že to raději zabalila. Bohužel jejich poslední desky měly klesající úroveň.

Voytus @ 02.02.2008 13:47:57
Já měl nejdříve výběr od Free Hand po Giant for a day. Není to ono, ale ani ty poslední desky nejsou špatné. Každopádně, když jsem postupně dal dohromady diskogafii, musím říct, že první tři desky jsou asi nejpřístupnější. Nejradši mám Acquiring the taste a Free hand.

Ryback @ 01.10.2008 12:52:35
Moc pěkné recenze a postřehy o skupině, o které se téměř nikde nic nedočteme, natož aby o ní vyšla kniha… Acquiring the taste je také mé nejoblíbenější album, i když v těsném závěsu je Power and the glory... Mimochodem, viděli jste na youtube provedení skladby So sincere? >> odkaz
Obříci jsou úplně v pohodě, mají smysl pro humor; skvělé video…
Jak si tak čtu zdejší reakce, musím se se zděšením přiřadit k těm, kteří si NEVYBAVUJÍ ŽÁDNOU jejich melodii… A to je poslouchám přes deset let… To je neuvěřitelný… Možná Two Weeks In Spain, ale z toho „těžce progresivního“ období mě nenapadá vůbec nic… Nicméně, má to jednu výhodu… Gentle Giant se jen tak neoposlouchají a dodnes se k nim vracím, mnohem častěji, než třeba k mnou částečně oposlouchaným albům Van der Graaf Generator nebo Petera Hammilla… Teď mě také tak napadá - rozumíte někdo tomu, proč jsou Gentle Giant hudebně přirovnávání často k VdGG? Já tam téměř žádnou podobnost nevidím.
Nebudu-li brát v potaz obecně spojující aspekty jako originalita, nekonvenčnost apod. Vidím podobnost se sólovým Peterem Hammillem. Jak stylem hudby, tak zabarvením hlasu – skladba Aspirations z Power and the glory – přísahal bych, že to zpívá Peter Hammill ;-) Ale podobnost s VdGG?…

Voytus @ 01.10.2008 14:07:15
Podobnost s VDGG jsem uvedl u jedné písně na první desce - aranžmá a nálada, ale jinde těžko. Taky bych je nesrovnával. Giantům není podobné nic. Vzdáleně tu a tam King Crimson nebo jethro Tull, ale to jsou opravdu jen takové fragmenty, motivy. S tím vybavením melodií - tak třeba tady Wreck, na Three Friends Peel the paint, On reflection z Free hand, z první Isn't it quiet and cold, Funny ways, z Octopus Think of me with kindness. Chtěl bych vidět třeba takový GG revival, to by bylo odvážné.

hejkal @ 01.10.2008 14:39:06
Heh, Revival by bola pekna sebevrazda. Hlavne by na koncert prislo pat tipkov, takze by sme sa pozdravili a skupina by za vstupne zaplatila jednu flasu vina a zapila horky komercny udel. :)